"Víš jistě, že Daniel není doma?" ptám se ho, když sedíme v autě před Hankovým domem a James se rozmýšlí, kterou místnost obrátíme jako první. Uvnitř sebe cítím, že nám čas proplouvá mezi prsty, ale udržuju si naději, že když zatím anonymovi nenapíšu, co je předmětem jeho básničky, pak se hodiny nespustí. Taky je tady ale otázka, jestli se nemýlíme a nebudeme po tom starým krámu pátrat zbytečně.

"Ještě mi neodepsal, ale myslím, že říkal, že má kolem třetí schůzku s technikem v Zápraží," odpovídá mi neklidně James, držíc si ruku u pusy, sledujíc dům jako ostříž. Je nervózní, ale to hlavně díky mně, protože když mi sdělil, že neví, kde ten stroj najdeme, zpanikařil jsem. Ne tím stylem, jakým panikařil loni on, spíš jsem nervózně hejbal s nohama i rukama, abych se nějak uklidnil. Stále víc si uvědomuju, co by se stalo, kdyby na nás dva svět přišel. Hlavně kdyby přišli na mě. Moje soukromí by skončilo. Moje rodina by přestala existovat. "Je deset minut po třetí, Daniel bývá poslední dobou dochvilný, takže už doma nebude. A my nic nevyřešíme, když tu strávíme další minutu. Prostě pojď, vymyslím si nějakou lež z patra, když budu muset."

James se snaží znít přesvědčeně, ale moc mi to nepomáhá. Po jeho vzoru ale vystupuju z rozehřátýho auta a kráčím za ním po vydlážděný cestě. Netrvá dlouho a on otevírá dveře od domu a rozhlíží se. Vstupuju po něm dovnitř a zavírám dveře. Vnitřnosti mám jako ve svěráku, i když vlastně nemám proč. James se určitě naučil přesvědčivě lhát. Jenže tady nejde o někoho, kdo by mu to mohl sežrat i s navijákem. Jde tu o Daniela, stejně vycvičenýho diplomata, jakým je James. Jsou vycvičený k tomu, aby analyzovali to, co ten druhej řekne. Snad má James daleko lepší přesvědčovací metody, než Daniel senzor na ně.

"Dane?" prořízne mrtvolný ticho Jamesův hlas, když vchází do kuchyně a hází klíče na stůl. Schází tři schody do obýváku, načež se otočí kolem svojí osy, aby si prohlídl, že nikde není ani živáčka. "Dane, seš doma?" zkusí to znovu a rozejde se zpět s pohledem upřeným přímo na mě. I v týhle situaci má oči naprosto nedotčený jakoukoliv emocí. I když z řeči jeho těla přímo tryskají. Napětí a nervozita jim všem vévodí. Zastaví se pod schodištěm nahoru, kam svůj pohled přesune a já se nadechnu, aniž bych si uvědomil, že jsem doteď vůbec nedýchal.

Odpovědí na jeho volání je jenom další mrtvolný ticho rozlézající se po stěnách domu. Zavře oči a já si znovu všímám těch dlouhých řas, který jsem před tím moc nevnímal. V hlavě se mi vytváří Hankův pohled s nevyřčeným varováním - drž se od něj dál! Věděl, že to nakonec nezvládnu? Samozřejmě asi předpokládal, že mezi náma k nějaký interakci dojde a možná i čekal, že si spolu o všem promluvíme. Čekal by ale, že nás znovu spojí někdo, kdo nás bude vydírat? Je tohle další hra z jeho strany? Nebo ze strany nějakých jeho lidí? Hraje to na mě James na jeho popud?

Otázky se na mě znova řítěj jako lavina tsunami, zatímco já tady stojím, nehybně jak kámen, do těla se mi zařezává to ticho, a jediný, nad čím momentálně dokážu přemejšlet, je dostat co nejvíc vzduchu do plic. Pěkně zhluboka se nadechuju a znova vydechuju. Zopakuju to ještě třikrát, než se mi pohled projasní a já vnímám zase všemi smysli. To, jak nebezpečně blízko teď stojí, mračí se na mě a v očích se mu něco nepatrnýho míhá. Možná záblesk minulosti.

"Teď se neskládej, ano," není to otázka, ale výzva. "Daniel doma není, takže musíme vymyslet, kde začneme. Ta schůzka prý potrvá hodinu, nanejvýš hodinu a půl. Celý dům do základů projít nemůžeme, takže musíme přemýšlet jako Hank. Kam bys takový přístroj dal, pokud bys byl jím?"

Ta otázka je skvělá a udržuje moji mysl bdělou. Rozkoukám se po domě a i když jsem v něm byl tolikrát, některý místa mi zůstaly skrytý. Jako třeba sklep, půda, Hankova pracovna a ložnice Sullivanů. Tohle jsou místa, který jsem nikdy nenavštívil, a tak to Jamesovi sděluju. Ten se opírá rukama o stůl a namáhavě přemýšlí. Já si založím ruce na hrudi, abych utěšil úzkost, která se na mě vrhala. Její účinky způsobujou třes rukou a neklid. V týhle situaci ale nejde bejt klidnej.

"Uděláme to vylučovací metodou," rozhodne James nediskutabilně. "Ložnice je holý nesmysl. Ten starý krám by rozhodně do ložnice nedal. Také jsem v ní nebyl, protože mi to nepřijde správné tam lézt, ale Daniel tam byl. Kdyby si toho všiml, přinesl by tu věc dolů a snažil by se ze mě vypáčit nějaké pocity a nálady," vylučuje první místnost a já se nestačím divit, co všechno se z těch souvětí nedozvídám. Daniel se snaží přinutit Jamese, aby něco cítil? Nesouhlasí snad s bráchovou změnou? Nebo se mu nelíbí? James očividně přepískl s tím, co mi řekl, protože se chytá za kořen nosu a ulevuje si tichým nářkem (přesnějc řekl do pytle!).

"Pracovna to taky není," pokračuje dál podrážděně. "Já i Daniel tam každou chvíli něco děláme. Děda tam skoro nic moc nemá kromě knihovny, starého gramofonu a velkého pracovního stolu s projektorem a bílým plátnem na promítání. Dokonce ani v šuplíkách ne. Takže tedy zbývá půda a sklep. Pod půdou mám pokoj já a co vím, moc věcí tam naskladněno není."

"O tom ses přesvědčil nebo ti to někdo řekl?" zeptám se, ale v hlase nemám nic jinýho, než zájem. Žádná jízlivost nebo rýpanec v tom není. Čistě teoreticky se tady bavíme o Hankově domě, ve kterým stejně tak můžou bejt i tajný chodby na to, jak je dům zevnitř velkej a zevnitř vlastně jenom připomíná bydlení důchodců. A James se zřejmě nalaďuje na mojí vlnu, protože se na mě podívá s uvědoměním. Že ať už mu Hank řekl cokoliv, nemůže mu tak stoprocentně věřit. Nikdo z nás Hankovi už tolik nevěří. Už to není ten hodnej děda, co nám dělal úlevy a zařizoval pro nás práci. Nikdy vlastně takovej nebyl, jen jsme si utvořili obrázek z vyprávění, který jsme od každýho už od mala slýchávali. A byli jsme vděční za to, že mu můžeme pomáhat.

Jen Alan ho dokázal prokouknout.

Míříme po schodech nahoru, James stahuje v chodbě šnůru ze stropu, z něhož vyjedou další, mnohem slabší schody a my oba míříme nahoru. Půda je osvětlena dvěma malými střešními okny, do nichž paří slunce. Je to ale prázdná, nepoužívaná místnost plná ticha a prachu. Jestli tady někdy něco bylo, je to už hodně dávno, co to odnesli pryč. V tomhle směru teda Hank nelhal. Pokud to teda byl Hank, kdo to Jamesovi řekl. Ten se otáčí na mě s jasným odhodláním, kam naše kroky poputujou dál.

Dveře od sklepa jsou na zahradě. Starý, ztrouchnivělý desky dřeva držej jen tak tak pohromadě, obě půlky dveří spojuje zámek, ke kterým James chvíli hledá klíče v pracovně. Hank tady patrně nechal celej svazek klíčů, kterej u sebe nosí pořád, když pracuje. James zkouší ty nejmenší z nich a ztrácíme dalších pět minut, během kterých mi stačí přijít anonymova nová zpráva.

To, že mě budeš ignorovat, tvoji hru nezmění. Tvůj čas na hádanku vypršel. Co je předmětem té básně?

Odpovídám v momentě, kdy se Jamesovi povede ten zámek otevřít a teď už s rychlostí běžíme po starých betonových schodech dolů. Dostáváme se tam po náročným točitým schodišti, ze kterýho se mi chvíli motá hlava. James ve tmě hledá nějakej vypínač světla, aby ho mohl stlačit a já mezitím zapínám svítilnu. Díky jejímu světlu James nachází to, co hledá a odpornou betonovou místnost plnou neuspořádanýho haraburdí prosvěcuje oranžové světlo, které nepůsobí ani tak zářivě, jako spíš mrtvě.

"Támhle," ukáže James na starou slepovanou krabici, která je nám dvěma dobře známá. Jako jediná totiž stojí na starým zaprášeným stole, kterej působí jako ze středověku s těmi ornamenty. James se pro ni natahuje přes nepořádek na zemi a chvíli mu trvá, než na ni dosáhne, jenže když ji drží v ruce, ztrácí balanc a nebezpečně napadává napravo, kde jsou jehlice na opíkání buřtů.

Instinktivně ho obejmu zezadu a natáhnu se přes něj rukama na krabici. On tak vyrovnává svůj balanc a krabice mu zůstává v ruce. Nám zůstává v ruce. Když si to uvědomím, co jsem vlastně udělal, okamžitě uskakuju a polejvá mě studenej pot. Pot mi nepříjemně teče po zádech. Očekávám, že mě James minimálně prokleje. On ale jenom pokládá krabici na zem a dřepne si k ní. Úplně přechází fakt, že jsem na něj sáhl. Že jsem mu byl tak blízko. Copak to s ním vážně nic neudělalo? Ani trochu to s ním nepohnulo?

Zvedá pohled, ale já rychle sahám do kapsy pro mobil, aby nezjistil, jak moc mě to vzalo. Musím se vzpamatovat. Na tohle tady není místo. Musíme dořešit to, co s tím strojem máme dělat. A na displeji mi visí zpráva od anonyma.

"Správně, detektor lži. Jeho hledání nebude lehký, ale vy ho najdete," předčítám docela obsáhlou zprávu. "Až se tak stane, zapojte ho do zásuvky, ale nic z té krabice, kromě napájecího kabelu potřebovat nebudete. Žádné přiznávání, ani elektrošoky se konat nebudou. Tlačítko na spuštění totiž funguje i jako nahrávání hlasu, pokud se zadá příslušný dálkový rozhlas, po obou stranách detektoru je totiž mikrofón. Hlas nebo cokoliv jiného v okolí, se nahraje na pásku, kterou lze přehrát. Přehrání lze také spustit jen dákově. Takže vám dávám sedm minut na to, abyste si přečetli tuto zprávu a poté stroj dopravili k elektřině. Až se tak stane, budu o tom vědět. Pokud to do sedmi minut nestihnete, ta páska i s nahrávkou se dostane ven. Mám její kopii. "

James sklopí hlavu, snad tím, jak moc frustrovaný je. Já ale na jeho frustrovanost nemám čas. S nelibostí zjišťuju, že sklep nemá zásuvku nikde na viditelným místě, takže popadám tu těžkou krabici z jeho rukou a vybíhám schody po dvou. Moje zběsilý vyšlapování provází potíže s dýcháním, ale to je teď vedlejší. Za sebou slyším chrastění, což znamená, že James běží za mnou a vzpamatovává se. Ani nevím, jestli to vůbec stíháme.

"V kolik ti ta zpráva přišla?" křičí na mě, když se dostáváme za silným slunečním světlem. Nevím, jestli je tak pitomej nebo se mě i teď snaží vytočit, ale jak se mám sakra podívat, když mám v rukách tu krabici? Znova se naplňuju až do povrchu vztekem. Jenže on na mojí odpověď nečeká a ze zadní kapsy mi vytahuje telefon, kterej jsem nechal odemčenej. "Ve třičtvrtě přesně na minutu," odpovídá si nahlas schválně, abych ho slyšel, když vrážíme do obýváku přes otevřený dveře na zahradu. "Za minutu je padesát."

To znamená, že čtyři minuty máme za sebou, zbejvaj tři. Běžím k nejbližší zásuvce, kterou nacházím hned u komody s televizí. James klíčem probodává krabici a následně ji rozcupuje tak, abysme z ní ten těžkej krám dostali. Vytahuju ho ven, zatímco James z krabice vytahuje všechny kabely a jeden si nechává v ruce. Všimnu si, že paralyzér odhodí jako něco jedovatýho a oči se mu plní hrůzou. Koukám na hodiny, který ukazujou minutu po padesátce. Máme poslední minutu!

James rychle zapojuje kabel do přístroje a já druhou stranu zasouvám do zástrčky. Blonďák zapne tlačítko, který se rozsvítí zeleně a oba dva padáme upocení na koberec kolem stroje. Srdce mi tluče na poplach a adrenalin prostupuje znova mýma žílama. Není to ta koňská dávka, kterou jsem zažil při podpalování díry. Ne, je mírnější, ale i tak dost přemrštěná. Nesnáším nebezpečí, nesnáším časový limit a nenávidím anonymy.

"Píše, že je to poslední zpráva, takže jsi vlastně uspěl, ale má to háček," vyšvihnu se do sedu, když se ze stroje ozývá můj hlas. Obracím hlavu k Jamesovi, kterej se zapírá o lokty a přichází o veškerou barvu v obličeji. Dalo se to očekávat. To, že uslyšíme zrovna tuhle část našeho tehdejšího úkolu. Znovu se mi všechno uvnitř stahuje do sebe. „Pokud na následující otázku odpovíš lež nebo vůbec neodpovíš, milý Jamesi, prozradím tvé tajemství jednomu z tvých spolužáků ze třídy."

Nejspíš jsem to četl z jeho mobilu. Z toho mobilu, kterej ještě v ten večer rozbil kvůli dalšímu úkolu. Kvůli svojí chůvě a jejímu propuštění, nad kterým vlastně neměl žádnou moc. Teď už to nejspíš ví. Jen kdyby to věděl i tenkrát. Konějšil jsem ho, i když jsem od Hanka věděl, co bude dalším úkolem. Nepočítal jsem ale, že to bude ještě v ten samej den, kdy ho donutěj mi říct svoje city. A kdyby tenkrát nebyl kretén, řekl bych mu i tom, že k němu taky nejspíš něco cítím. Protože v tu dobu jsem se tomu jenom bránil, místo abych to přijal.

Zasloužím si tohle týrání. Jen on u toho bejt nemusel.

Ze stroje se ozývá minutový ticho, který provází jen nepravidelnej dech. Pak se ozývá cinknutí a já slyším svoje vlastní překvapený nadechnutí. Ta otázka mě totiž tenkrát zarazila. Mělo tam bejt něco ve smyslu toho, jestli je mu se mnou dobře nebo jestli se v mojí společnosti cejtí líp, než s vlastní rodinou. Jenže místo toho přišla rána pod pás. Vlastně druhá, když vezmu v potaz, že Hank tenhle úkol zahájil o dva dny dřív, než to bylo plánovaný.

„Je pravda, že miluješ Andrewa Hughese?"

Všechno překvapení je v mym hlase očividný. Snížila se jeho hlasitost a zvýšila se míra překvapení v něm. Najednou to vidím jako bych to znovu prožíval. To, jak se ztěžka nadechl a podíval se mi poraženecky do očí. To, jak jsem v sobě popíral, že by to mohla bejt pravda, a že jsem fakt zašel až takhle daleko. A pak se jen ozývá kapitulace v Jamesově hlase, když říká:

"Ano. Je to pravda." 

Na sucho polknu. V tu chvíli se mi i ta poslední část zeminy začala hroutit pod nohama a já si byl vůbec poprvé jistej, že jsem udělal tu největší chybu, když jsem se do toho nechal zaplíst. Že jsem kvůli penězům ničil někoho, na kom mi začalo záležet víc, než na sobě samým. V tu chvíli se ozvalo naplno moje svědomí a spolčilo se s mým mozkem a srdcem, že mě totálně zrujnujou. Přesně od toho okamžiku šlo všechno do kopru. Teda pro mě, pro plán to bylo v pořádku, jak se zdálo.

"Bravo, kartami zamícháno, úkol splněn a ty máš právo vědět jednu z dalších věcí o mně. Znám se s tvým otcem a dá se i říci, že jsme partneři."

Uchechtnu se, jak nepatřičně to všechno zní mým hlasem. Jak jsem i přes protesty celýho svýho těla pokračoval dál a ubližoval mu. Jak i přesto, že on se mě snažil chránit, i když mu šlo o krk, ho já zrazoval s každou minutou, co jsem v tý hře pokračoval. Je mi zle. Je mi ze sebe ještě hůř, než po tom všem.

Dlouho se nic neozývá, jen nadechování. Pak se znovu ozvu já s oslovením Jamie, který je protkaný snad vším, co mnou v tu chvíli lomcovalo. Vztek, smutek, provinilost, stres. A pořád to zní tak strašně... zle. Jako bych si chtěl zasadit poslední ránu.

"Prosím jdi, já už to tady uklidím-"

Pak se chvíli ozývá statická elektřina a nakonec se něco ve stroji zacvakne a psychický mučení končí. Zavřu oči, abych přivykl tomu tichu. Abych se pokusil z hlavy vytěsnit svůj i jeho hlas z nahrávky. Je to minulost. Nic z toho už se neděje. A on už zná svojí stranu pravdy.

Zhluboka se nadechnu, oči otevřu a podívám se na něj. A on se dívá na mě. Ne chladně, ani pomstychtivě či hravě. Dívá se přesně tak, jako se na mě díval tenkrát. Zmučeně, poraženecky, beznadějně. A jeho očima lomcuje víc emocí, než stačím potichu v hlavě zaznamenávat.