James

To, že Daniel podezřívá Andrewa ze žhářství není žádným překvapením. Já zase jeho podezřívám z toho, že to on je možná vyděračem, který se upnul na Andrewa. Netuším však, proč by něco takového dělal. Proč by Andrewa vydíral, jestliže v tom znovu nefigurují hlavy našeho rodu. Co by tím ale získali? To, co potřebovali - mou změnu - už mají. Udělali ze mě nástupce do čela rodinného podniku. Tak, jak si to děda i otec vysnili. Loňské vydírání bylo pastí, z níž jsem se nikdy neměl dostat. Letošní vydírání je něco, co mi hlava zatím nebere. Můj bratr má s Andrewem nulovou komunikaci, nijak se nestýkají a jediný důvod, proč spolu kdy mluvili, bylo Zápraží a já. Lépe řečeno místo, kde jsem já. Daniel podle všeho nechová zášť k nikomu. Jediný člověk, k němuž choval zášť, jsem já, ale ta po loňsku vyprchala. Možná vlastně ani neexistovala. Třeba to celou dobu jen hrál. Ten svůj nezájem.

Je ale zbytečné nad tím přemýšlet. Od naší konverzace uběhly celé čtyři dny, kdy jsem byl pohlcen prací a nic jiného nemělo v mém harmonogramu místo. Přesto jsem se přistihl, že uprostřed nočních hodin hledím do plánování směn na jeho jméno. Na to, jak jsem mu tu směnu naplánoval i kam jsem ho poslal a hlavně s kým. Táhlo mě to za ním neskutečným způsobem už jen proto, že mi jeho přítomnost chyběla. Cítil jsem se velice rozpolcený. Vlastně i tu noc, kdy jsem za ním šel a my spolu naposledy vedli jinou konverzaci, než tu pracovní, to byl popud chtíčů a emocí. Potřeboval jsem ho vidět a slyšet. Potřeboval jsem ho vyslechnout, i když mi bylo jasné, že mě pošle do háje. Nehodlal jsem však ustoupit. Ať už moje srdce i tělo po Andrewovi šílelo, jak jen chtělo, nemínil jsem složit zbraně, s nimiž jsem přijel vyztužený. Pod mou ledovou hradbu nikdo z nich nepronikne.

Spustím nohy z postele a promnu si oči. Je sobotní odpoledne, den, kdy nemám tolik práce, protože vše už jsem dokončil včera. Papíry pro otce i docházku na následující týden, kterou musím večer ostatním rozdat. Mám den volna pro sebe. Připomínám si to už potřetí, když se budím takhle pozdě s provinilým pocitem uvnitř sebe. V cizí posteli. V jiné vesnici.

"Už jdeš?" zeptá se mě hnědovlas ležící na své půlce postele za mnou. Jeho hlas ve mně nevyvolává zhola nic. Ještě ráno, když jsem sem dorazil, ve mně vyvolával touhu, chtíč. Teď, když je po všem, je mi lhostejný, ač to zní sebevíc arogantně. Ostatně ani on není ukázkový člověk. "Mohli jsme si to dát ještě jednou."

Jayson Tate, hnědovlasý, modrooký kluk z Rhodebury, hrající americký fotbal a nadutý snad ve všech směrech, v jakých člověk dokáže být. Je to typický prototyp svalovce, který oplývá jistým intelektem, ale mrhá ho na špatné věci a ve špatný čas. Člověk, který sice není zaopatřený tak, jako já, ale nespadá úplně do střední třídy společnosti, jako mnozí z Crestbury. Znovu si připomínám, že on vlastně není z Crestbury, ale z Rhodebury. Vedlejší, o něco větší vesnice.

Potkal jsem ho první den v Zápraží. Měl na sobě rudou košili, černé společenské kalhoty a stál u baru se sklenicí vodky s džusem. Rozhlížel se po davu a neuniklo mi, že se dívá i po mně. Andrew i jeho parta odjeli, stejně tak, jako prarodiče jeli na letiště a Daniel probíral s radou města nějaké důležité věci ohledně Zápraží. Zřejmě tam přišla myšlenka, že by měl veškeré rekonstrukce a nápady probrat se stálými návštěvníky. Ale to bych odbočoval. Zkrátka tam stál, obalený alkoholovým oparem a já si ho hodlal také trochu dopřát. Šel jsem si objednat na bar to samé a on ani nečekal moc dlouho na to, aby mě oslovil.

Nějakou dlouhosáhlou konverzaci by však člověk nečekal. O půl hodiny později už jsme souložili v mém pokoji u prarodičů. Daniel byl srozuměn s tím, že jdu domů a beru si společnost. Ujistil mě, že v Zápraží zůstane až do zavíračky, což se také stalo. S Jayem se tato schůzka opakovala tedy ještě dvakrát. Jednou znovu u nás, v den, kdy si Daniel nečekaně sezval všechny do domu prarodičů. A pak minulý týden v sobotu u něj doma časně z rána. Nevedli jsme žádné konverzace. Pro mě jde jen o akt vybouření. Potřebuji někde uvolnit svíravé napětí. A on představuje dobrou alternativu pro uspokojení všech mých tělesných potřeb.

Dnes se však cítím hůř, než po předešlých akcích. Jímá mnou divný pocit, jako bych sám sebe tímhle zrazoval. A nejen sebe, ale i jeho, i když mezi mnou a Andrewem není víc, než pouhá minulost a anonymova nynější přítomnost. Panuje mezi námi jistá energie, vypětí, které mě trhá pokaždé na kousíčky, ale nedovedu si představit, že bychom spolu s Andrewem spali. Bylo to jen dvakrát. A dodnes se tomu nic nevyrovná, což bych samozřejmě nikomu nepřiznal nahlas. Pro masku, kterou nosím přede všemi, je mladý Hughes jen obyčejný zrádce. Pro toho za maskou, pro mě, je ale víc. Bohužel.

"Momentálně jsem tak zralý na pořádnou sprchu," zvedám ze země boxerky, které si natahuji na své vnady a otáčím se směrem k němu. Vypadá spokojeně, ruce má za hlavou a jeho prsní svaly dávají prostor six-packu pod nimi. Je to pohled jako na obrázek v playgirl. Já mám v hlavě ovšem hezčí a snažím se ho vytěsnit co nejvíce to jde. "Hlavně bys to tu měl dát do pořádku, než přijdou tvoji rodiče."

"Ti přijedou až v pondělí," vyšvihne se do sedu a samolibě se na mě usměje. "Nenuť mě tě přemlouvat, abys zůstal na další kolo. Koukej," odhazuje deku, pod kterou je zcela nahý a ukazuje mi, že se jeho spodní partie vzpamatovávají. "Ten je připravenej."

Mám chuť protočit oči. Myslí si, že když mi ukáže svůj stojící penis, že tu prostě zůstanu. Jen kvůli tomu, abych si užil sexu s někým, kdo je stejně hotový během pěti minut. Zní to ode mě odporně, já vím, já také nevydržím nikterak dlouho, ale on je přesně ten typ kluků, kteří si myslí, že svým průměrným penisem dobijí svět a budou z nich hvězdy. Využívá svůj potenciál. Ale špatně a hraje se špatnými kartami. A já ho nehodlám poznávat hlouběji, než na těch pár centimetrů, co mi právě teď ukazuje.

"To je sice hezké, ale mám své povinnosti," odpovídám s odstupem a nasazuji si kraťasy a poté si přetahuji přes hlavu i triko. V kapse mi zavibruje telefon. Čekám, že to bude Daniel, který už se začíná děsit toho, jestli jsem náhodou neutekl.

"Ledovej až na dřeň," uchechtne se, přikryje se od pasu dolů a opře se o zeď za postelí. Samolibě si mě prohlíží. "V Crestbury to o tobě říkaj od toho prvního dne, co tě viděli. Neoblomnej James Sullivan, tvrdej jako ledovec a neústupnej jako voda při záplavách. Některý si dokonce šeptaj, že jsi horší, než svůj táta nebo děda. Tobě to nevadí?"

Samo sebou, že mi to hluboko vadí. Hlavně od těch lidí, které jsem loni pokládal za své spojence a přátele. Od Lindy a Chrise. Od Jenny. I od něj. Ostatní jsou mi však ukradení. "Nezajímá mě, co si myslí ostatní," seberu ze země ledvinku, kterou si přehazuji přes rameno a kráčím ke dveřím. "Mě zajímají jen výsledky. A těch dosahuju. Vyprovodím se sám."

Vcházím na chodbu, zavírám za sebou dveře a až venku před domem si troufám vyndat telefon. Mohlo by se stát, že mi Daniel píše něco vtipného, co by položilo mou ledovou krustu. Ještě k tomu před člověkem, jako je Jay Tate, jenž by se tím všude vychloubal. Koukám tedy na displej, který se po rozpoznání mého obličeje odemkne. Zpráva je opravdu od Daniela, ale není nijak vtipná.

Byl tady mladej Hughes a hledal tě. Počká tě prej na vinici.

Což značí jen jedno - anonym se znovu musel ozvat.

***

Andrew

Cesta trnitá provází tě dál,
argument prozrazuje, kdo bude král.
Šok jež přichází vzápětí,
mění situaci v prokletí.
Řídíš se úslovím - nevzdávat se a jít dál,
Na duši i těle však zůstává šrám.
Krabička stará jak sám čas,
ukrývá v sobě tvůj pravdivý hlas.

Zrovna jsem pomáhal Chrisovi na zahradě sekat nějaký dříví na večerní táborák, kterej jsme si už včera domluvili s ostatníma z party, když ta zpráva cinkla. Bylo mi to ale jedno, protože jsem byl zabranej do sekání, zatímco Chris z nákladního auta vytahoval další a další polena. Původně jsem to měl dělat já a Chris sekat, jenže si nějak hnul v práci s lopatkou a přišlo mu jednodušší polena vykládat, než je rozdělovat na čtyři užší kusy. Nebránil jsem se ani jedný z těch dvou alternativ, protože už tak mě tížila moje nynější situace.

S každým přibývajícím dnem mi docházelo, že na mě policie nijak nepřijde, jenže stejně tak mi i došlo, že další úkol přijde tak či onak. Že zase přijde nějaká ujetá rýmovačka, která v sobě ponese něco, co budu muset rozluštit. Jaký místo zase budu muset hledat. A v jaký vyústění to přeroste. Jedinej, s kým jsem tyhle obavy mohl probrat, byl James, ovšem on byl poslední člověk, na koho bych se chtěl obracet se svým tíživým problémem. Stejně by mi chladně odsekl něco v tom smyslu, že je to karma. Nikomu dalšímu jsem se svěřovat nechtěl, protože... co vlastně? Přiložil bych jim starost na hlavu. A já nejsem takovej, že bych se svýma problémama otravoval ostatní. Vždycky jsem to dusil v sobě a tentokrát to nemělo bejt jinak.

V momentě, kdy Chris vyložil poslední polena a bedny, u kterých jsme usoudili, že na táborák nebudeme potřebovat, se uskladnili ve sklepě našeho domu. Zbytek nedosekaných špalků jsme naskládáli pod stříšku nad naším oknem do pokoje s tím, že až bude čas, doděláme to. Sedli jsme si po namáhavý práci na zem, špinaví, zaplácaný potem a pili jsme obyčejnou vodu z litrový lahve. Chris ji vypil na tři zátahy, já na pět. A přesně v ten moment mi došlo, že mi cinkl telefon v kapse. Vyndal jsem ho teda ze starých a zašpiněných kraťasů a zmrzl v sedě.

"Kdo ti píše?" natahoval se Chris, že se podívá a já mobil rychle zamkl. Nepotřeboval jsem, aby se mě vyptával, co to je za ujetiny. Nestačil jsem si kvůli němu přečíst ani tu básničku, která byla delší, než ta předešlá. "To je to tak tajný? Že ty máš nějakou novou ctitelku? Nebo ctitele?"

Tu třetí otázku spíš zašeptal, aby se jí náhodou nedoslechl otec, kterej zrovna vycházel na zahradu, aby zhodnotil naší práci. Měli jsme štěstí na to, že dnes měl dobrou náladu a sám nám pro ty polena sjel a zaplatil je. Tentokrát, v tu chvíli, jsem ale z jeho dobrý nálady neměl nijak dobrej pocit a Chrise jsem jenom zpražil pohledem. V cuku letu jsem se osprchoval, hodil na sebe něco přijatelnýho a pádil k Sullivanům domů. Jenže James tam nebyl, takže jsem předpokládal, že bude na vinici. To ale Daniel rozhodně vyvrátil. Cejtil jsem ostrej hrot nějakýho nože, kterej se mi zabodával do hrudi, protože se na mě Daniel díval se soucitem, což mohlo znamenat jediný. James se s někým stýkal. Nijak jsem na to ale nereagoval, uzavřel se a jen mu sdělil, že na něj čekám na vinici, a že je to naléhavý.

Se vztekem, kterej si klestil cestu až k mýmu zhrzenýmu srdci, jsem dojel na vinici a počkal na schodech severní pergoly. A čekám tady pořád, všude kolem mě se pracuje, ale to já nevnímám. Čtu si tu básničku pořád dokola. A možná i vím, o co se jedná. Že to není místo, ale věc. Všechno tomu totiž nasvědčuje. Ta báseň popisuje naši hádku na cestě domů z hotelu v Runhillu. Pak přišel ten druhej úkol s detektorem lži a paralyzátorem. Po odhalení Jamesových citů a paralyzováním, mu zůstaly šrámy na těle i duši. A krabice skrejvá pravdu, protože je v ní ten detektor lži. Dává to až neskutečnej smysl. Žádnou úlevu ale necítím. Bůh ví, co u toho stroje najdeme a co s ním budeme muset dělat.

"Už jsem tady," vydechne nade mnou zadýchaně blonďák. Vypadá to, jako kdyby odněkud pospíchal, o čemž svědčí jeho vzhled. Nevypadá nijak neupraveně. Jen nevypadá ani upraveně tím stylem, jakým to dokáže jen on. Připomíná v tuhle chvíli až moc toho kluka, kterýho jsem poznal. Nebejt těch zrádných očí. "Co je to tentokrát?"

"Myslím," stoupnu si i já, protože mě znervózňuje to, že na něj musím koukat vzhůru, "že se to týká toho detektoru lži. Jen si to přečti."

Předávám mu mobil a on se začítá do zprávy. Telefon si stíní rukou a jeho velký oči kmitají po slovech a já si všímám těch dlouhých plavých řas. Nikdy před tím mi nepřišly tak dlouhý, ale to je možná to, co dodává jeho očím tu nepřístupnost. Duhovky jsou samy o sobě ledový, ale ty řasy jsou jako nepropustná brána k nim. Brána, která nejde zničit ani prolomit. Rty má pootevřený v soustředění. Tak moc vybízej k činu, kterej by mě poslal do horoucích pekel. Odvracím proto pohled.

"Máš pravdu," přiláká zpátky mojí pozornost a předá mi telefon do ruky. Z dalších jeho slov nemám vůbec dobrej pocit. Ba naopak. "To bude ten starý detektor. Jenže největší problém je, že absolutně netuším, kde by mohl být."