Je hluboká noc. Nebe je posetý nádhernýma hvězdama, který mě k sobě táhnou jako opačná strana mýho pólu. Nechávám se unášet jejich kouzlem a cítím bezprostřední klid. Takovej, jako snad ještě nikdy ve svým životě. Je to až vtipný a já se sám pro sebe zachechtám. Jako by mě nadnášela nějaká nadpozemská síla. Jako kdybych lítal ve vesmíru a moje výskoky dosahovaly nemalých rozměrů. Je to opravdu skvělý. Tak skvělý, že se několikrát po sobě otáčím v kruhu a směju se z plných plic nahlas. Snažím se ten blaženej pocit udržet co nejdýl. Ale nic netrvá věčně.

Když se zastavím, rozkládá se přede mnou díra. Ta díra, kterou jsme s Jamesem podpálili. Jenže teď je tady, pořád stejná, noc jí dodává pekelný vzezření a mně se silně rozbuší srdce strachem. Ani nevím proč. Chloupky na zátylku se mi začínají ježit. Jeden po druhým, jako by očekávaly příchod něčeho, co mě zlomí. Znovu. A netrvá to ani tak dlouho, když se v díře objevuje zdroj světla. Nejprve je to jen jiskra, která se zachytí do starých kořenů. Díra se plní mocným světlem ohně, kterej je čím dál tím větší. Stojím jako v mrákotách a pozoruju, jak se plameny vyšlehávají do výšin nad zem. Jsou teď mnohem větší, než já. Celý tělo mi ochabne a já se zmůžu jen na vzdálený zakvílení. Zní to tak strojeně, že jsem na malou chvíli přesvědčenej, že ten zvuk nepochází z mýho hrdla. Ale ano, pochází.

Jímá mnou panika, když se oheň přesně v půli rozestoupí a z hlubin díry stoupá nahoru postava. Nejprve nevím o koho jde a na mysl se mi dostává, že si pro mě přišel sám ďábel. Jenže pak vidím ty vlasy. Plavý, zvlněný, po nichž se líně plazí oheň. Hlava vystupuje nad povrch s těma ledově prázdnýma očima a růžovýma rtama, který jsem několikrát líbal. Jsou stažený do nepěknýho šklebu. Teď už se neježí jen chloupky na zátylku, ale na celym mym těle. Je to ještě víc ochromující, než samotný plameny. A sice to působí děsivě, ale v sobě mám především neukojitelnou touhu toho, abych se ho dotkl.

James vstoupí na travnatou půdu a oheň mizí. Jako by se z něj on zrodil. Srdce mi tluče nepřirozenou rychlostí, když mezi náma James zničí vzdálenost a stojí v mým intimním prostoru. Přeskakuju pohledem z jednoho oka do toho druhého - je to stejný, jako s těma hvězdama. Jen tisíckrát umocněný. Těma očima mě doslova pohlcuje. Jako bych se rozkládal na milion kousíčků a ty oči každej jeden miniaturní kousek mýho těla vsakovaly do sebe. Sáhne na mou tvář těma opečovávanýma rukama. Jsou tak hebký na dotek, že oči na malou chvíli zavírám.

A pak se to stane. Jeho rty se otřou o ty moje. Oči nechávám zavřený, ale oheň a žár z něj prostupují teď celým mým tělem. Jeho ledovost se vpíjí do mýho žáru a on polibek prohlubuje do nesměrných končin, kde jsme jenom my dva. Je to ještě lepší, než kdykoliv před tím. Je to umocněný touhou, kterou v sobě dusím. Způsobený emocemi a city, který k němu už rok chovám. Tohle je ten pocit, kterej vystihuje pravou podstatu všech těch zamilovaných veršů. On je křesadlo a já sirka. On den a já tma. On slunce a já měsíc. Jeden bez druhýho nemůžeme fungovat tak, jako před tím.

"Andy," osloví mě, ale jeho hlas to není a on se postupně ztrácí v černý temnotě. Tak jako všechno kolem mě. Zpočátku netuším, co se děje a proč mám najednou pocit, že zpola ležím a zpola sedím. Cit do celýho těla se mi ale vrací a mně dochází, že jsem spal. A že to byl jenom sen a já nedokážu určit, jestli se mi líbil nebo ne. Snažím se ho znovu chytit, pořád ho cítím blízko. Stejně jako tu známou vůni. Stejně jako ten letní vánek noci i ten smrad z kouře. "Andy, probuď se!"

Vyplašeně otevírám oči jen abych se přesvědčil, že vlastně nejsem doma ve svý posteli, ale v pergole na vinicích a nade mnou stojí Jenny, jíž se přes rameno snáší hnědej cop a zastavuje se těsně před mym unaveným obličejem. Zpětně si ani neuvědomuju, že jsem vůbec usnul. Nemám ponětí, kdy jsem zavřel oči, kdy se stalo, že jsem ztratil vědomí a nechal tady Jenny samotnou. Jediný, na co si vzpomínám, je že jsem si sedl na pohovku, zatímco Jenny šla oběhnout naši stranu vinic, a skrz prosklený dveře jsem pozoroval krásnou oranžovou oblohu, která mě naplňovala klidem. Někdy v tý době jsem asi usnul.

Teď je hluboká noc, za dveřmi pergoly je neskutečná tma. Cejtim se pořád trošku dezorientovaně, když se dívám kolem sebe, ale dokážu určit to, že je nejspíš změna v hlídání, a že teď je na řadě Jenny se svou hodinou na odpočinek. Vyšvihnu se do sedu a promnu si oči, z nichž bolestivě spadají uschlý ospalky, který se míšej s těma čerstvýma. Potřeboval bych si opláchnout obličej ledovou vodou, abych se pořádně probral. Takhle je možnost, že zase usnu a to nemůžu, pokud nechci přijít o peníze. I když jsme s Jamesem podnikli to, co se stalo, nehodlám zjišťovat, že kdyby někoho načapal, jak spí při svojí hlídce, okamžitě mu strhne peníze. Nepochybuju totiž, že by to udělal.

"Půjdu se opláchnout a chvíli zůstanu venku," zvedám se a snažím si přivyknout váze svýho těla. V levý noze mě trochu brní, je to celkem nepříjemný, ale dá se to snýst. "Kdyby něco, budu sedět na schodech."

"Dobře," usměje se unaveně Jenny a natáhne se na gauč a ještě než stačím vyjít ven, do horký letní noci, už má zavřený oči a spokojeně oddechuje. Netrvalo to ani minutu, což je její rekord. Jenny sice nikdy neměla problém usnout, ale vždycky to trvalo aspoň pět minut, než se ozývalo její oddechování. Nejspíš musela bejt dost unavená a já se ani nedivím. Byl to dlouhej a vyčerpávající den pro nás pro všechny. Nemluvě o tom horku venku, který nad náma dneska fakticky drželo pevnou ruku. Déšť sice přišel, ale asi jen na hodinu, než se zase rozpařilo slunce a po dešti nebyly ani známky.

Vycházím ven, kde se vzduch drží na místě. I takhle uprostřed noci je nejmíň dvacet stupňů a i když je cejtit ta změna od odpoledne, pořád to není přijatelná teplota pro to, abych se pořádně vzbudil. Se svítilnou na mobile obcházím pergolu do její zadní části, kde je v menším přistavení zabudovaný umyvadlo. Oplachuju se neskutečně ledovou vodou, která mě hned staví na nohy a probírá všechny moje smysly. Utřu si obličej do trika, stavení zavírám a obcházím pergolu zpátky. Tam na mě ale čeká překvapení a já nadskočím leknutím. V první minutě mám pocit, jako by se mi mělo každou chvílí rozskočit srdce. Přinejmenším poskočilo aspoň o centimetr.

"Promiň," ozve se James svým teď už typicky bezbarvým hlasem protkaným ledovcem, "nechtěl jsem tě polekat, jen jsem přišel-"

"Na kontrolu," odseknu, protože mě to vylekání podráždilo. Navíc jsem před ani ne pěti minutama vstal a po spánku jsem většinou hodně podrážděnej. Doma všichni ví, že nemají mluvit dřív, než půl hodiny po probuzení. Další podobnost mýmu tátovi. Až mě to teď začíná děsit. "Jak vidíš, jeden z nás hlídá a druhej zaslouženě odpočívá."

"Vlastně," nasadí svůj autoritativní a rozkazovačný tón, "jsem se přišel pobavit o tom dnešku. Nebo respektive teď už včerejšku. Daniel mi říkal, že to vyšetřuje policie jako žhářství."

Překvapuje mě to. Ne ten tón, ale to, že se uprostřed noci objeví na vinicích, aby mě vyhledal a sdělil mi něco, co už dávno vím. Věděl jsem to už v momentě, kdy mi dával pergolu společně s Jenny. Ani jedinkrát ale přitom nenaznačil nic, co by dávalo najevo, že jsme prolomili nějakou bariéru. Jasně, že neprolomili a nikdy neprolomíme ty důležitý bariéry, který jsem loni mezi nás vystavil. Ale rozhodně došlo k pokroku, když uhasil ty plameny přede mnou a táhl mě k autu. Sdíleli jsme chvíli a vím to stejně tak moc dobře, jako to ví on. Na malou vteřinu si dovolil spustit tu ledovou krustu.

"Našli tam ten debilní zapalovač, takže je jenom otázkou času, kdy přijdou na to, že jsem to byl já," reaguju o něco mírnějším hlasem. Nejdřív, když mi to Chris doma řekl, jsem se ve sprše hroutil panikou. Ta mě doprovázela i při jízdě sem a dokonce i ve chvíli, kdy se objevil znova on. Pak jsem se dokázal nějak uklidnit a odevzdaně ten fakt prostě přijmul. Tím, že bych se hroutil, stejně nic nevyřeším. A i když mě to tlačí na hrudi, beru to prostě jako fakt. Skutečnost, kterou nemůžu změnit. Čekám jenom, až si pro mě přijedou a vezmou mě na stanici.

Sedám si na schody před pergolou a odevzdaně si položím ruce na kolena. Potí se mi dlaně. Vlastně se tak nějak potím celý.

"I na to se Daniel stačil zeptat," založí si ruce na hrudi a tyčí se nade mnou jako nějakej bůh odplaty. Vybavím si střípky toho snu. To, jak vzešel z plamenů. Jak ledovýho chlapce nedokázaly polapit ani plameny. "Ten zapalovač sice mají, ale benzín z nich stačil smýt všechny otisky. Nemají vůbec nic, co by vedlo k nám. Navíc se jedná o zapalovač, který prodávají skoro všude, není to žádná limitovaná edice, u které by se dal zjistit počet majitelů. Žádná podezření nemají a nejspíš ani mít nebudou."

Chytám se jeho slov jako záchrannýho lana, který mi teď hodil. Jak je ale možný, že policajti mluví s Danielem o docela důvěrných věcech? Můžu si na to ale odpovědět sám. Většinou u těchhle věcí bejvá starosta, což je momentálně Hank. Jedná se vlastnictví vesnice, je to veřejnej majetek, kterej spravuje Hank. Jenže ten je momentálně mimo státy a užívá si někde sluníčka s vypnutým telefonem. Takže jeho zástup stojí jak přede mnou, tak teď nejspíš spí v Hankově domě. Ať už je to jak chce, Daniel nejspíš neoficiálně zastává funkci svýho dědy s udáním plný moci. Musela o tom rozhodnout rada vesnice. Ti staří páprdové Hankovi zobou z ruky. Stejně jako celá tahle vesnice, včetně mě.

"Když to všechno víš, tak co chceš ještě probírat?" zeptám se a nakrčím obočí, protože nerozumím tomu, co tady chce. Uprostřed noci. "Všechno jsme si řekli v autě, víc už asi není co dodat. Musíme počkat, co dalšího nám anonym pošle za překvápka."

"Přišel jsem probrat možnosti toho, jak se bránit," rozpojí ruce a dívá se na mě, jako by to bylo naprosto jasný a zřetelný. Pořád uprostřed noci. "Zřejmě počítal, že se do toho všeho zapletu i já. A pokud to nějak nezastavíme, je možné, že budeme muset zničit i něco víc, než jen nějakou díru plnou fotek."

"Podívej," oddechnu si, protože jsem pořád unavenej a momentálně nechci myslet na nic z toho, co se stalo nebo ještě stane. Nechci myslet na to, že anonym může zničit lusknutím prstu moje soukromí a prohrabávat se ve věcech, který jsou jenom moje a nikomu do nich nic není. "Vážím si tvýho zapálení, ale jsem uprostřed směny na tvý vinici a mám svojí práci dělat pořádně. To, co se stalo nebo stane nijak neovlivníme. Vydírat mě může kdokoliv. Takže si prostě říkám, že bude lepší se aspoň teď nepídit po nějakých souvislostech. To po prvním úkolu asi ani nejde."

Mračí se na mě, protože se mu moje odpověď nelíbí. Ale je logická. Ani on tenkrát nedokázal po tom prvním úkolu určit, kdo ho vydírá. Jasně, bylo to v uzavřeným kruhu a já věděl, že mu žádný nebezpečí nehrozí, ale pořád neměl tucha. Teď je to navíc ještě jiný v tom, že jediný dva, který podezírám, nebo spíš jsem podezíral, jsou Alan a on. Jenže napíchnutej telefon nemám, aspoň z toho, co mi napsal ten anonym. A James by se asi dobrovolně nenechal zabít ohněm. I když... pokud by chtěl někdo zničit místo, který mu způsobilo ránu na duši, pak by k tomu měl jednoznačně motivaci. Pořád se kolem něho drží taková aura nejistoty, že jsem vlastně rád, jak jsem mu odpověděl. Nemíním se teď do ničeho vrhat po hlavě. Bůh ví, co přede mnou ještě stojí.

"Fajn," odsekne jedovatě nakonec, "až ti napíše s druhým úkolem, víš, kde mě hledat. Do té doby se o tom vůbec nemusíme bavit."

"Řekl bych, že to je skvělej nápad," kývnu hlavou s trochou sarkastickýho nadšení, který on ale neocení. Protočí oči, rozsvítí baterku, kterou si vytáhne ze zadní kapsy kraťasů a vydává se pryč, aniž by se nějak rozloučil. Ale to je vlastně fuk. James a já nejdeme po společný cestě, jen nás na chvíli spájí tahle ohraná hříčka osudu. Až skončí, skončíme i my. Úplně.

Protože až skončí léto, už nikdy na vinici pracovat nebudu. A to znamená, že ani s ním a ani s jeho rodinou nepřijdu do styku. Podle mýho přesvědčení to možná bude i to nejlepší, co by se mohlo stát. Protože čím víc času trávím na místech, která mi ho připomínají a čím víc času trávím s ním, tím víc moje srdce tluče jenom pro něj. Nemůžu to ani nijak zpochybnit, i kdybych chtěl. Moje srdce totiž hláskuje jenom jeho jméno.