Plameny se po trávě začínají nebezpečně přibližovat ke mně a já strnule stojím na místě a sleduju, jak se jako plíživej had posouvají plameny blíž a blíž. V hlavě mám tisíc myšlenek na úprk, ale moje končetiny nespolupracujou. Srdce tluče nemilosrdně na poplach a v krku mi uvízl výkřik, když plamen začne olizovat špičku mojí boty. Pomalu se tu nedá ani dejchat, kouř nás začíná pohlcovat ve svým šedivým oparu a vzdáleně slyším kašlání. Mám takovej pocit, že je to můj vlastní kašel. Jo, dusím se, než mojí botu a okolní trávu zahltí příval vlažný vody. Vzápětí se mi hrstka tý vody dostává i do obličeje a já se probouzím ze svojí paniky.

"Co to děláš?!" objevuje se přede mnou James, za nímž vyšlehávají plameny nebezpečně blízko větvím stromů. "Musíme odsud vypadnout!" Chytá mě za ruku a zpola mě táhne pryč. Já kašlu, ale pomalu přicházím na to, jak rozpohybovat nohy. Dávám se do rychlýho běhu a stačím tak i Jamesovi, kterej stejně jako já kašle. Teplota kolem nás se o něco málo zmírní, ale pořád je minimálně třicet stupňů a kouř se za náma táhne jako jedovatej plyn rozhodnutej nás oba dneska zabít. Já ale s potěšením zjišťuju, že už jsme skoro u mýho auta. Potěšení ale utichá, když v dálce začínají houkat sirény. Někdo už si jistě všiml, že se odsud valí silnej dým a neváhal zavolat hasiče.

Odemykám auto a oba dva naskakujeme dovnitř. Zaboucháváme za sebou dveře, ale houkání je čím dál blíž, a tak ho slyším i za zavřenýma oknama. Zastrkuju klíčky do zapalování jen tak tak, protože se mi šíleně třesou ruce. Auto naskočí naštěstí na poprvý, a než stačíme nějak polemizovat o tom, co jsme udělali, zařazuju zpátečky a nehezkou rychlostí vjíždím zpátky na silnici. Prudce se otáčím, znova zařazuju a rychlostí, kterou jsem snad ještě nejel, pádím opuštěnou silnicí pryč od místa, kde jsme způsobili takovou škodu. Plameny už určitě stačily napadnout i stromy. Ke svý libosti si však uvědomuju, že veškerý důkazy o našem mileneckym vztahu byly zničený.

Oba dva mlčíme, přerušuje nás jenom v tichosti rádio, ale vzduch je nasáklej kouřem a šileným napětím a adrenalinem. Cejtím, jak mám obnaženej palec na pravý noze, takže předpokládám, že moje hadrový boty jsou propálený. Skvělý, to jsem si je kupoval minulej měsíc. Naštěstí se ale ani jednomu z nás nic nestalo, což můžeme považovat za svůj úspěch. A já se začínám asi po pěti minutách, kdy jsme dostatečně daleko, vracet do klidu a proto zpomaluju i rychlost. Srdce mi ale pořád buší na poplach a občas se zalykám zápachem kouře. Jinak jsem v suchu.

Po dvaceti minutách, kdy jsem po rychlostce objel Crestbury a zahnul do zatáčky, která směřuje do Rhodebury, zastavuju na náměstí, kde moc lidí není. Zaparkuju přímo před starostovským úřadem a konečně vypínám motor. Zhluboka vydechnu a nahlas se rozkašlu z toho, jak moc mě škrábe v krku. Periferně vidím, jak James hledá něco zběsile po autě, otáčí se i na zadní sedadla a pak se mi na chvíli ztrácí z dohledu. Z úst mu kapou sliny na kobereček a já se doslova zalykám. Oči mě pálí a začínají slzet. Přesto všechno ale slyším rozepínání pásu, ani nevím, kdy se James stačil připásat a do rukou mi strká nějakou lahev.

Okamžitě z ní začínám pít a je mi v tuhle chvíli absolutně jedno, co to je. Je to docela teplý a zvětralý, ale uklidňuje to moje vyprahlý hrdlo a když v sobě mám dost tekutin na to, abych necítil to zběsilý škrábání, odvracím lahev od úst a nadechnu se z plných plic. Ten smrdutej kouř pořád cejtim, ale už ne tak silně, jako před tím. Lahev předávám Jamesovi, kterej ji hlasitě zavírá a já si mezitím otírám oči od slz. A autem se zničehonic rozezní skoro až hysterickej smích mýho společníka.

Překvapeně zkřivím rty do nechápavýho výrazu a poprvé od toho incidentu se na něj podívám. Jamesovi z hlavy padá kšilt na zem a on sám se předklání, jak moc se směje. Nejspíš utrpěl šok, protože takhle jsem ještě neslyšel, aby se smál. Skoro se až zalyká svým vlastním smíchem. A je mi jasný, že mu vlastně nepřijde nic směšný, ale že ze sebe potřebuje nějak dostat ten strach a adrenalin, kterej jsme doposud neměli jak dostat ven. Chytnu se volantu a hlavu si položím na něj, přičemž zavírám oči. Bolí mě hlava, moje tělo jako by zestárlo o deset let a až teď mi dochází, že na tom pravým palci cítím štípání. Nejspíš se mi oheň dostal až ke kůži. Na malou minutku, protože to není pálčivá bolest, spíš jen hodně nepříjemná.

"Jsi v pohodě?" dosmívá se postupně James a položí dotaz s překvapivě vlídným tónem. Ten jde ale stranou, protože mi ochablo celý tělo a já jsem unavenej až na troud. A to není víc, než dvě hodiny maximálně. Možná i v tom přeháním. Místo nějaký odpovědi zvednu ruku a ukážu mu vztyčenej palec. Je mi zle od žaludku a momentálně potřebuju nový boty. Pro případ, že by se někdo doma vyptával, co se stalo. "Tohle jsme trochu nedomysleli."

"Zapálili jsme les," pronesu chraplavě, otevřu oči a omámeně se opřu do sedadla. Propíchnu ho unaveným pohledem. "Tohle jsme vůbec nedomysleli. Nechci si ani představovat, kolik škody jsme způsobili. Nehledě na to, že když zjistěj, že jsme to byli my, v nejlepším případě dostaneme prospěšný práce."

Jímá mnou vztek míšenej s úlevou. Zatím nedokážu přesně říct proč, ale hruď už nemám tak staženou, jako v řetězech. Nejspíš panickej záchvat i adrenalin vymizely z mýho oběhovýho systému. A vztek mám hlavně sám na sebe za to, jak jsem tam zkoprněl. Co to jako mělo bejt? Jasný, chápu, panika, ale i tak se mi nikdy nic podobnýho nestalo. Je ale pravda, že jsem taky nikdy nestál takhle blízko velkýmu ohni, kterej by se ke mně plížil jak jedovatá zmije. Nikdy jsem nestál smrti blíž, než teď. Takhle se asi musel cejtit i James po tom, co se prošel po tý zatracený kládě, která teď nejspíš leží na dně díry na troud.

"Mám-li být upřímný," ozývá se po nějaký době ticha, kdy jsem stačil zjistit, že se sluníčko pomalu skrejvá za tmavý mraky. Vypadá to na déšť. A už docela brzo. "Pak klidně odpracuju nějaké hodiny veřejně. Vidět to místo hořet bylo neskutečně uspokojující po všech těch nočních můrách."

Zpětně si asi uvědomuje, že prozradil víc, než měl, protože se sám zaráží, mírně se ohlídne na mě a pak svojí hlavu otočí k oknu. Jak říkám, chvilkama mám pocit, že se pod těma ledovýma očima něco mihne. Záblesk starýho Jamieho. Teď dokonce promluvil i starej Jamie a to z nějakýho důvodu cejtím teplo uprostřed hrudi. On tam někde furt je. Za tou ledovou krustou je ten James, kterýho jsem loni poznal. Za těma ledovýma stěnama je ten milej kluk, kterej si přál někam zapadnout a bejt jenom obyčejnej teenager jako všichni ostatní. Sklopím pohled k zemi a usměju se. Ne moc, jen prohnu koutky úst. Protože mě ta představa, že jednoho dne možná bude zpátky, fakticky moc těší. Ale nesmím tomu přikládat váhu.

Je ale smutný to, co řekl. Noční můry. Musely se mu zdát o tom místě dost dlouho na to, aby si vypěstoval averzi. Loni se nikdy moc nezmínil, že by měl noční můry o tom místě. Nejspíš proto, že byl pořád ve stresu a každou chvíli se bál, co přijde. Jenže pak to vydírání skončilo, on se uklidnil a někdy v tý době to muselo přijít. Noční můry o tom, jak se prochází po kládě, která vzápětí praská vejpůl. Jen mě to utvrzuje v tom, že si doslova prošel peklem kvůli svojí rodině. I kvůli nám. A má tak plný právo nás všechny nenávidět. Teď pro změnu cítím především hanbu. Za to, že jsem v tom jel. A že jsem ho před tím vším nevaroval.

"Byla to docela slušná nálož fotografií," protne ticho zase on po pár minutách a je zpátky jeho profesionálnost a věcnost. Ledovost. "Přemýšlím, že to mohl udělat někdo s velkým vozem. S dodávkou nejspíš. Kdo všechno má v Crestbury dodávku?"

To, jak uvažuje, mě dostává nepřipravenýho. Já tu přemejšlím vlastně o úplných kravinách, kdežto v jeho hlavě se rodí teorie o tom, kdo by potencionálně mohl bejt ten někdo, kdo mě, nás, vydírá. Naladím se teda na jeho vlnu a přemejšlím, kdo všechno ve vesnici, kromě dodavatelů, jezdí dodávkou. Vlastní dodávkou. Samozřejmě neznám úplně všechny a jejich majetek, ale napadají mě jenom tři osoby. A všechny tři můžu hravě vyloučit. Nebo snad ne? Znovu se mi do hlavy řítí Alan, kterýho jsem vyloučil ze seznamu. Ten se ale bojí velkých aut.

"Můj táta, starosta," vyjmenovávám, "a tvůj děda. Co tak matně vím, nikdo jinej s dodávkou nejezdí."

"Starosta a můj děda je jedna a táž osoba," obeznámí mě, zřejmě si nevybavuje, že starosta ještě před rokem byl Jennin táta. Ale chápu, on ho znal jen dva měsíce, pro nás byl starostou od narození. Hanka nikdy nebudu oslovovat tímhle stylem. Hank je prostě Hank. A Jennin táta je starosta.

"Pro mě ne," odpovídám. "Oficiálně je možná starostou Hank, ale Jennin táta tu funkci dělal skoro dvacet let. Ať už do toho křesla sedne kdokoliv, Jennin táta bude pro mě starostou."

"Takže říkáš," ignoruje mojí poznámku a podívá se před sebe, když na auto dopadne první silná kapka, "že jen tihle tři. Nikdo jiný?"

"Nikdo jinej mě nenapadá," myknu rameny. "Když nepočítám dodavatele, který jezděj zásobovat obchody s občerstvením, pak nikdo jinej."

"Máš jistotu ve svého otce?" zaskočí mě nečekaným dotazem. Na znamení toho začne auto bičovat silnej liják. Myslím na ten požár a na to, že to může hasičům pomoct s hašením. Jak jsou asi velký škody? Vzpamatuj se! Jakou mám jistotu ve svýho otce? Jednoduchou. I když je to velkej opileckej hajzl, on to bejt nemůže.

"Můj táta neví, že jsem i na kluky," odseknu, protože jsem mu to říkal. Je ale ode mě nefér, že ho odsekávám, když neví jistě, co byla jenom hra a co jsem s ním doopravdy probíral ze svý vlastní vůle. "Ne všechno, co se odehrálo mezi mnou a tebou, byla lež."

Odmlčí se a chvíli mě pozoruje přimhouřenýma očima. V tom pohledu ale není zhola nic. Žádná emoce, je zas úplně prázdnej jako obvykle. Znova mě to děsí. Znova cejtím jakou husinu mi nahání.

"Tímhle tempem se nikam nedostaneme," vydechne znuděně. "Musím na přemýšlení mít klid a to teď nemám. Navíc potřebuju jet na vinice a zkontrolovat, zda někdo postavil stříšky, když takhle prší. Budeš tak laskavý a dovezeš mě tam?"

Beze slov přikejvnu a nastartuju auto. Nechci s ním momentálně trávit ani minutu navíc. Ne, když je jako ledová socha. Bez emocí.

***
Otevírám dveře do svýho pokoje, kde doufám, že nebude Chris, ale štěstí se mi dneska vyhejbá velkým obloukem. Ten sedí na svojí posteli, kouká do svýho telefonu, ale když mě zbystří, v očích mu vidím, že má nějakou naléhavou novinku, o kterou by se se mnou rád podělil. Kdyby jen tak tušil, že já už vím, co mi chce říct.

Jamese jsem odvezl na vinici tak, jak si přál. Stavil jsem se na náměstí v sekáči pro nějakej pár bot, po cestě jsem vyhodil ty propálený a ještě chvíli seděl v autě před barákem. Události dnešního dne na mě začaly padat jako sutiny a já přesně věděl, co bude následovat. Proto jsem si přál, aby Chris nebyl doma. On ten dým, když jsme projížděli kolem lesa, byl do očí bijící a já jen tak tak udržel oči na deštěm promočený vozovce. Ať už plameny zachvátily cokoliv, musely napáchat opravdu velký škody. Chrisovy oči mi to jenom prozrazujou.

"Už jsi to slyšel?" ptá se se zapálením a doufá, že ještě ne. Doslova mě bije do očí, jak je tím fascinovanej. Proto se co nejpřesvědčenějc zamračím a dojdu až ke komodě se svýma věcma. Přetáhnu si promočený triko přes hlavu a doufám, že nejsem cejtit kouřem. Nevím, jak bych to Chrisovi teď vysvětlil, když zrovna hraju blbýho. "Někdo zapálil jámu!"

Mám sto chutí mu vyklopit všechno, co vím, ale držím zobák. Z kapes kraťasů vytahuju všechny věci a uvědomuju si, že zapalovač už nemám. Shořel společně s těma fotkama. Vyndávám z kraťasů pásek, kterej přihazuju na postel a sundávám si spodní část oblečení. Polonahej se cejtím o něco málo líp. Furt to ale nezahlazuje fakt, že když přijdou na to, kdo rozdělal ten oheň, jsem v pěknym průseru. James se z toho vyseká, ale já ne.

"Požár byl prej tak velkej, že hasiči měli co dělat, aby uhasili i okolní stromy, než začalo pršet," vypraví dál, když si ze šuplíku beru čistý spodní prádlo. Sice jsou teprve čtyři odpoledne, ale sprchu rozhodně potřebuju. Potřebuju ze sebe smejt dnešek. A to ještě ani neskončil. "Škoda se prej pohybuje okolo sto táců."

Otočím se na něj a hraju překvapenýho. Jazyk mě svědí od toho, jak moc rád bych se mu přiznal, ale to by znamenalo říct mu, že mě někdo vydírá. A bylo by to fakt snadný, říct mu to a spolupracovat radši s ním, než s Jamesem. Jenže co tím získám? Chris by mi pomohl, kdyby se jednalo o něco složitýho v manuální práci, ale co týče přemejšlení a vymejšlení teorií a sestavování podezřelých, James nemá konkurenci. Ať to zní, jak chce, James je chytřejší, než Chris. Nebo než já. A navíc... Jamese se to týká víc, než Chrise.

"A jak to teď budou řešit?" ptám se nenápadně pro změnu já. Snad i o tomhle Chris něco zjistil.

"Co jsem slyšel," pohodí rameny, "si ten chytrák zadělal na pěknej průser. Prej to podpaloval papírem a benzínem. Navíc to prej byla slušná nálož papíru."

"Idiot," odfrknu si a zakroutím hlavou. Možná bych měl jít studovat herectví. Přinejmenším James i momentálně i Chris jsou toho důkazem.

Další poznámka mě ale dostává do kolen a já netuším, jak s ní naložit.

"Prej našli nějakej zapalovač a doufaj, že na něm zůstaly nějaký důkazy. Třeba jako otisky prstů nebo tak."

Zapalovač. Otisky. Zapalovač. Otisky. Ať už je to jak chce, nejspíš jsem v hajzlu.