1. kapitola - meeting
Probouzí mě silné trhnutí paže, když na sobě ucejtím dotek. Pobouřeně otevřu oči do slunečnýho rána, když nade mnou stojí Jenny s ospalky u očí. Zamračím se a dezorientovaně se rozhlídnu. No jasně, jsem v pergole a nějakym záhadnym způsobem jsem usnul, i když jsem měl správně hlídat. To už se mi dlouho nestalo.
V posledních několika měsících mám problémy se spánkem. Možná to bude nadměrným pitím kávy, možná to bude tím stresem, co bude dál a možná za to může i moje hryzající svědomí. Kdo ví. Nezkoumám ten problém do hloubky, protože nechci vědět, kde leží pravda.
Jednou za čas se ale vyspím do růžova. Většinou to jsou dny, kdy jsem zpráskanej jako pes. A většinou to je hlavně díky škole, protože poslední školní rok jsem se doslova šprtal jako zběsilej, abych prolezl třeťákem. Nehodlal jsem ho opakovat znova. Už tak byla ostuda, že skoro v devatenácti letech opakuju ročník.
Vím ale, co mě zmohlo tak, že jsem usnul tuhle noc. To ustavičný přemýšlení nad věcma, který nejdou změnit. A hlavně stres nad tím, že ho znova uvidím. Poslední tejden školy, kterej byl spíš odpočinkovej, jsem vlastně na nic jinýho ani nemyslel. Jen na něj a na jeho návrat do Crestbury.
"Vstávej," pobídne mě Jenny něžně tak, jak to umí jen ona, mezitím co se ode mě odebere pryč pro svou tašku, se kterou přišla. "Prej musíme všichni k příjezdovce. Byl tady Garry a chce nás vidět šéf."
To slovo šéf z jejích úst znělo fakticky divně a já se proto vyšvihnu do sedu a promnu si oči, z nichž bolestivě sloupnu ospalky. Potřebuju sprchu a vyčistit si zuby. Momentálně si přijdu jako špína.
"Hank?" vypadne ze mě automaticky. Než si uvědomím svojí chybu a zamračeně se podívám na Jenny, která mi pohled lítostivě opětuje. Jasně, že Hank to není, když ten včera odjel i s paní Sullivanovou na dva měsíce na dovolenou.
Teď máme jinýho šéfa.
S polknutím se ohlídnu po pohovce a posbírám svoje věci, který nasoukám do batohu. Celé moje nitro protestuje, jako by se bálo dalšího pohledu na něj. Přece jen to ale muselo přijít. Teď tomu tady šéfuje James. A bylo jasný, že si bude chtít prohlídnout sestavu na tenhle rok. Jestlipak ho zarazí, až tady neuvidí Chrise a Lindu? Možná, že si i částečně oddechne.
Proč nad tím vlastně tolik přemejšlím? Vždyť jemu na nás nesejde. Nebude ho zajímat, že tady Chris nebo Linda nejsou. A rozhodně ho nebude zajímat, že jsem tady já. Dochází mi taky, že si odvodí, že jsem propadl. NE! Nic si neodvodí, protože ho nezajímám.
"Jdeme?" upozorní na sebe moje kamarádka a přetrhne tak moje myšlenkový pochody. Pořád rozespale na ni zamhouřím oči a následně vstanu na zkřehlý nohy, přičemž si přes ramena hodím přesky batohu.
Mírně kývnu a oba dva se rozejdeme směrem k severní pergole, kde je i příjezdovka. Jenny mlčí a nic neříká. Jako by si sama uvědomovala, že to bude poprvý, co nás bude konfrontovat. Teda, pro ní to bude poprvý, protože i přes svou snahu jí k sobě tenkrát nepustil. A předpokládám, že ani mě by nepustil, kdyby nebylo Hanka, kterej tenkrát svolil.
Zase mám před očima to, jak na mě hleděl s prázdnýma očima a se založenýma rukama. Jakej chlad z něj šel. Slyším ty slova, co mi řekl. Že mi gratuluje. A že není ani naštvanej.
Zatřepu hlavou, abych to z ní dostal a znovu se podívám na Jenny, která jde se sklopenou hlavou. Vypadá stejně ztraceně jako já a až teď mi přijde, že toho máme fakt společnýho víc, než bych si dokázal přiznat ještě včera. Samo sebou bylo jasný, že jí to všechno sebralo, ale tím, jak o tom mluvila furt dokola, mi to lezlo na nervy a občas jsem si i říkal, že se prostě jenom snaží bejt zajímavá. Ještě k tomu, když ne dlouho po tom, co James odjel, její táta odstoupil z funkce.
Jenže teď vypadá přesně tak, jako si připadám. Nejspíš nad tím vším ale jenom hodně polemizuju, protože je docela brzo ráno a ne každej má náladu na to hned konverzovat. Jen si pro sebe zas vytvářím fejk scénáře.
Cesta tak trvá celou věčnost, když ani jeden nemáme v úmyslu toho druhýho zaměstnat nějakým rozhovorem. Přitom je to nějakých patnáct minut, ale i tak si přijdu, jak kdybych pochodoval přinejmenším hodinu. Nohy mi těžknou s každým krokem a nitro se i přesně tak bouří. Prostě musím zatnout zuby.
Před náma se začne rýsovat početná skupina lidí. Vypadá to, že tady jsou úplně všichni. Od ranní směny, přes odpolední, až k těm nočním. Většinou to jsou samý známý tváře, který pro Hanka dělaj snad celou věčnost. Některý z nich jsem potkával ještě jako malej kluk. Pár jich je tady ale novejch.
Jsou to brigádníci, stejně jako já a Jenny. Jeden, právě Garry, kterej nás přišel vzbudit, je tady teprve druhej den a na všechno si zvyká. Je v druháku na naší škole. Pak je tady nová holka, Suzanne tuším, že se jmenuje. Loni se tady na práci ptala, ale nakonec nenastoupila, i když jí Hank přijal. Půjde do třeťáku, ale nechodí k nám do školy. Studuje v Runhillu. Ve městě, kde jsme se loni s Jamesem ubytovali.
Bože, zase mi myšlenky směřujou k němu...
Pak je tady ještě jeden brigádník. Nastoupil už před tejdnem, kdy jsme s Jenny ještě nechodili pomáhat. Moc jsme toho o něm neslyšeli. Jen, že je mu dvacet, pochází taky z Runhillu, z vyšší sorty, a že tohle bere jako nějakou zkušenost. Jmenuje se Pete.
Docházíme až k nim a já si schválně stoupám úplně dozadu, vedle Garryho, kterej mě neslyšně pozdraví. Já mu pozdrav opětuju, ale zrak mám přišpendlenej na záda Jamese Sullivana, kterej se o něčem baví s Davidem, což je Hankova pravá ruka a řekněme, že něco, jako jeho zástup.
David s úsměvem kývne na něco, co James pronese a pak si stoupá na samej začátek naší početný skupiny. A James se otáčí. S kamenným výrazem ve tváři, chladem, kterej prostupuje jeho postojem a tou prázdnou modří. Na hlavě má značkovou kšiltovku a v rukách drží nějaký papíry. Je jich docela dost.
Ucejtim na sobě pohled a tak se za ním otočím. Jenny se na mě s jakymsi strachem v očích kouká. Takhle blízko totiž vypadá ještě víc hrozivě, než včera v Zápraží.
"Vypadá to, že jsme všichni," obeznámí David našeho novýho šéfa a kývne, což značí, že mu předává slovo. Všímám si taky, že zpoza severní pergoly vychází Daniel Sullivan, kterej si zrovna zapíná poklopec.
"Skvěle," ozve se ten jeho hlas a všechny vzpomínky na mě znovu zaútočí. Tentokrát ale s daleko větší vervou. Ten hlas jsem neslyšel celej rok. A pomalu se mi začal vytrácet z hlavy. Teďka je ale zpátky. Jenomže protkanej takovým ledem, že mi i v tomhle horkým ránu začíná bejt zima. "Předem vás všechny zdravím. Pro ty, kdo se to ještě nedoslechli, zastupuji svého dědu, Hanka, a pro další dva měsíce budeme já a můj bratr Daniel dohlížet na chod vinic. Takže se vším, co se bude týkat práce nebo neschopnosti do ni chodit, se obracejte na mě nebo popřípadě na Daniela."
Zhluboka se nadechnu, abych uklidnil svoje vířící nitro. To přiláká Garryho, kterej do mě mírně žďuchne a posunkem se zeptá, jestli jsem v poho. Neznatelně přikývnu.
"Chci vás také obeznámit s některými změnami, které hodlám udělat," pokračuje James se svým proslovem. Cítím stále jenom chlad. A je mi z toho až do breku. "První a velká změna je výstavba plotu. Hank vás už jistě upozorňoval, že by bylo potřeba vystavit plot kolem celých vinic, abychom tak zabránili krádežím a nezvaným hostům."
Když jsem posledně sekal zahradu u Sullivanů, Hank přede mnou něco zmiňoval. Já ho ale poslouchal jenom na půl ucha. Ne, protože bych byl myšlenkama jinde, ale protože jsem měl v jednom uchu sluchátko a odreagovával se. Nepřikládal jsem nějakýmu plotu velkou váhu, protože o tom se polemizovalo každej rok. A skončilo to stejně neúspěšně jako vždycky.
"Nelekejte se tedy, až sem přijedou dělníci a začnou stavět. Mělo by to být do dvou dnů," profesionální přístup v jeho chování je nepřehlídnutelnej. Zažil jsem ho, jak dokáže jednat s lidmi. V tom hotelu i s tím novinářem. Ale ani jedno se nevyrovná tomu, s jakou profesionalitou vystupuje právě teď. "Další věc jsou mzdy. Projednával jsem s dědou telefonicky, ještě než jsem sem přijel, že bych vám to rád oznámil právě já, abychom vyšli pravou nohou. Každému z vás se zvedá hodinová zda. Závisí to však na druhu smlouvy, který u nás máte uzavřený. Proto až bude konec tohoto meetingu, bych vás chtěl požádat, abyste mi nikam neodcházeli, potřebuji od vás všech podpisy."
Skupinou se rozleze pozitivní energie. A neříkám, že ani já z toho nemám radost. Přivydělám si zase o něco víc. Ale po posledním přivýdělku na peníze už nekoukám tak, jako před tím.
"Třetí a zároveň poslední poznámka k vám je krajně nepříjemná," oznámí a ani to nevyvolává žádnou reakci v jeho mimických svalech. Tváří se stále tak neutrálně, jako na začátku. Ať už mluví o čemkoliv. "Jedná se o neplnění povinností. Každá směna má za úkol hlídat vinice, bránit v přístupu okolí a starat se o to, aby při možných vlivech počasí utrpěla úroda co možná nejméně. Mluvím tedy hlavně o nočních směnách. Pokud nejste vyspalí, směny si neberte. Když v těch pergolách budete spát, ničemu nepomůžete. Anebo si rozvrhněte, kdo si jak zdřímnete, od toho jste tam ve dvou lidech. Nepřichází ale v úvahu, že budete spát oba ve stejný čas. Tak samě to ale platí i pro ostatní směny. Žádné osobní záležitosti sem nepatří, proto si je vyřizujte ve svém volnu."
Chce se mi smát. Ne pobaveně, nýbrž zhrzeně, když si vzpomenu na to, čím vším si prošel loni a kolikrát jsme oba usnuli jako špalci, i když jsme měli hlídat. Nemluvě pak o tý noci, kdy jsme se věnovali jeden druhýmu a vinice nám byly ukradený. Držím se ale, nijak na sebe nehodlám upozornit.
"Namátkově se tedy může stát," rozvádí poslední bod ze svý promluvy, "že já nebo Daniel si vás přijdeme zkontrolovat. Může to být ráno, odpoledne, ale i v noci. A může se stát, že si vás zkontrolujeme několikrát za den. Proto buďte opatrní. S brigádníky při zjištění neplnění povinností ihned rozvážeme smlouvu. Zaměstnancům na hlavní pracovní poměr strhneme příslušné pohyblivé složky ze mzdy."
Ostrý jako břitvy, nepřístupný jako ledovec, tvrdý jako kámen. Bez emocí, bez špetky empatie. Necitlivý. Takový teď je James Sullivan. Na tohoto Jamese si musím zvyknout. Všichni, co jsme ho poznali loni, si na tuhle změnu musíme zvyknout.
"Ode mě je to vše. Máte nějaké otázky?" rozhlídne se po všech, ale mě i Jenny se zrakem vyhne. Možná omylem, možná záměrně. Kdo ví. Skupinou však otřásá ticho, což si vysvětlí, jakože nikdo nic nemá. Bylo to vyčerpávající. "Teď vás poprosím, abyste ještě počkali. Budu si vás volat jednoho po druhém a vy mi tu podepíšete nový výměr mzdy."
James na nic nečeká a otočí se k Danielovi, kterej se zamračí a pak, jako by mu to došlo, vytáhne ze zadní kapsy svých černých džínů propisku. A i když vím, že je Daniel starší, momentálně mi přijde, jako by James hrál úlohu staršího bratra. Z Daniela hlavně srší lehkovážnost a zábava. James srší profesionalismem.
V kapse mi zavibruje telefon v momentě, kdy si James volá Garryho. Vytáhnu mobil z kapsy a zvednu příchozí hovor od Chrise. Asi už na mě čeká, aby mě vzal domů. Taky měl noční směnu v práci.
"Tak kde seš?" položí dotaz unaveným hlasem. "Čekám tady už asi čtvrt hodiny."
Víš, je tady James, ale není to ten samej James, co loni a právě nám tady udělal meeting, kde nám zvýšil plat, vybudoval plot a pohrozil vyhazovem, když nebudeme dělat svojí práci, ale taky tě rád slyším, chce se mi říct. Myslím, že by se tomu i zasmál v tom efektu překvapení. Ale neřeknu to. Nevyslovím nic, co se týče jeho osoby.
"Musíš počkat," vydechnu i já znaveně. "Zvyšovali nám platy, takže musím podepsat nějaký papíry."
"To je jak naschvál," zanaříká. "Tenhle rok tam nemakám a najednou Hanka napadlo zvednout základ. Ten chlap je fakt postrach. Mákni si. Do deseti minut ať jsi tady."
"Jo," řeknu, ale Chris už telefonát ukončil. Zamknu telefon a hodím si ho znova do kapsy. Chris je schopnej odjet, jestli nedorazím do deseti minut. Takže začínám bejt mírně nervózní, protože se mi domů pěšky nechce. Ne, když už teď paří sluníčko.
"Jennifer Walshová," vyhlásí James další jméno a Jenny sebou trhne. Neujde mi ani to, jak se se skrytou prosbou podívá na mě a pak se rozejde směrem k němu. Pokud si James uvědomil, koho volá, nedává nic najevo.
A když k němu Jenny přistoupí, nevěnuje jí ani jeden pohled, i když jí vlastně něco říká. Ukazuje na papíře, který natáčí do jejího zornýho pole, nějaký věci. Jeho modrý oči ale propalujou ten papír. A když předá Jenny propisku a ona na tvrdých deskách podepisuje dva výtisky, jeden jí předá do ruky a podívá se do skupiny.
Přímo na mě.
Hlava se mi trošku zamotá a v krku se mi dělá nepříjemnej knedlík. Netrvá to ale dlouho, protože on svůj pohled sklopí do papírů před sebou.
"Andrew Hughes," zavolá nečitelně moje jméno. Pořád stejnej chlad. Žádný škobrtnutí, žádnej náznak, že by ho moje jméno pobouřilo. Nic. Fakt je jako naprogramovanej robot bez emocí. Tentokrát skutečně.
Rozejdu se se silně bušícím srdcem až k němu. Na tváři se snažím vyvolat stejně kamennej výraz, jakej má on. Vím ale, že se mi to nedaří. Ne, když s každym ušlym krokem jsem mu blíž a blíž. Ne, když zbystřím ty jemný pihy na jeho bělostným nose. Ne, když vidím tu chladivou modř tak zblízka.
"Firma se rozhodla za tvoje nasazení zvýšit tvůj měsíční výdělek o dvacet procent," nepozdraví a rovnou přejde k věci. "Tady máš napsanou celkovou sumu za odpracovanou hodinu," ukáže propiskou na tučně zvýrazněný číslo a mě ovane vůně drahý kolínský. I když se změnil, tahle vůně zůstala stejná. Pořád voní jako slaná voda moře. Mírně to se mnou zacloumá a já se neudržím a podívám se do jeho tváře. Jen na malou chvilinku. On ale nijak nereaguje. "Tady mi to podepiš."
Převezmu od něj propisku a stejně jako Jenny před chvílí, i já podepíšu dvě stejné smlouvy. Předám mu zpět propisku a on mi předá lejstro. Přesto však pohlédne znovu přímo do mých očí a ja zjišťuju, že se v nich něco mihne. Jen na malou sekundu, ale bylo to tam. Zalechtá mě v podbříšku.
"Snad s těmi vydělanými penězi naložíš stejně tak dobře, jako s těmi z loňska," věnuje mi tvrdou a nekompromisní poznámku. Veškerý lechtání je pryč, když si uvědomím, jaký peníze měl na mysli. Stejně tak jako to, že ví, že jsem je utratil za nový auto pro bratra, i když jsem si za ně chtěl původně koupit svoje vlastní.
Ty peníze byly špinavý a já to nějak potřeboval odčinit. A tak jsem Chrisovi koupil auto. A on mi dal svoje starý. Na svědomí mi to ale moc nepřidalo. Pořád jsem měl auto, který jsem získal jenom kvůli tý odporný zradě.
Beze slov ho obejdu a s hořkou porážkou, která mnou teď jímá, jdu vstříc Chrisovi. Ani vlastně nevím, jestli už deset minut neuběhlo. Ale i kdyby... mám teď nad čím zase přemejšlet...
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top