„Zabalil jste si vše, mladý pane?" ptá se mě chůva, když řidič nakládá velký a těžký kufr do úložného prostoru auta. Vrásky kolem jejích očí se zvlní, zatímco si mě podezřívavě prohlíží. Vím, na co myslí. Na léky na astma, které mě sužuje od dob, které si ani nepamatuji.

„Pokud jde o léky, Eliso, sama víš, že bez nich nedám ani ránu," odpovídám s poloúsměvem, zatímco mi do zad buší sluneční svit, který je dnes extra ostrý. „Takže jo, ty jsem si balil jako první. A kolikrát ti mám říkat, abys mi nevykala."

„Sám moc dobře víte," povzdechne si žena o dvě hlavy menší, než já, ovšem s osobností, která daleko převyšuje tu mou, „že co se týče těchto rozluček, mám nakázáno od vašeho otce vám i před nejbližšími vykat."

Ano, taková jsou pravidla mého otce. Nikdy se nesdružovat a nepřátelit se s lidmi, kteří jsou o několik úrovní pod námi. Tedy, pod ním. Já sám se necítím obzvlášť jako něco víc, než je například má chůva Elisa, která mě zná lépe, než moji vlastní rodiče. Ale dodržování zásad hlavy velkého vinařského impéria se musí zhostit každý. Nehledě z jaké sorty lidí je daný člověk. Proto také podnikám tuto cestu, která měla být za trest, ale beru ji spíše více, jako vysvobození z pekla.

„Opatruj se, Eliso," nehledě na konvence ji obejmu, protože je to prakticky jediná osoba, která mi z tohoto domu bude chybět. A jediná, jejíž rozloučení si doopravdy beru k srdci.

„Vy také, mladý pane, a dojeďte v pořádku," ačkoliv cítím, že by mě nejraději objala také, drží své paže rovně a u těla. Nesmí ani náznakem naznačit jinou náklonost, než čistě profesionální a to i přesto, že je to moje pravá matka. Tedy v tom psychologickém slova smyslu. To je také důvod, proč jsem otci tenkrát, když už ji chtěl propustit, protože jsem způsobilý se starat sám o sebe, dal nůž na krk, že zničím celou jeho reputaci. Nedokážu si Sullivanské panství představit bez své chůvy. Panství bez Elisy by byl mrtvý dům, v němž přežívá zlomený teenager s ledovou krustou kolem sebe. To jsem totiž já. Obyčejná ledová skořápka bez emocí, jak už jsem byl jinými nazván.

Elisa pokyne a odchází zpět do domu, zatímco já se posouvám před svého staršího bratra, Daniela. Daniel je jako mladší verze otce. Vždy rovná záda, perfektní vystupování, odtažité jednání. Často jsem si ho idealizoval podle svého, než jsem byl natolik zralý, abych zjistil, co za potvoru se v něm skrývá. Prakticky stejně, jako v celé téhle rodině. Byznys je pro ně daleko důležitější, než jakékoliv rodinné pouto.

Daniel napřáhne ruku a já mu do ní vložím svou dlaň. Není potřeba slov, protože oba víme o tom druhém své. Tedy alespoň já vím, že to byla past ušitá jím na mě. Přece jen za můj odjezd může jeho kamarádka, kterou si přitáhl domů. Moje chyba je, že jsem ji podlehl.

Přesouvám se před matku, posledního člověka, který se se mnou přišel rozloučit. Očekával bych, že u takové příležitosti nebude chybět ani otec, který se mě co každou chvíli snaží zbavit a poslat mě na výcvik do Edinburgu na vojenskou školu. S mými skvělými výsledky však není škola připravena se mě vzdát a poslat mě studovat za hranice. Ne, že bych se chtěl vychloubat, ale jsem jediný student za posledních dvacet let, který na Libertonské soukromé škole prospívá s vyznamenáním. A to už je co říct.

„Otec se nemohl dostavit, protože má velice důležité jednání," obeznámí mě matka, zatímco se mi chladně dívá do očí. Chybí jí v nich cit. Nevím, jestli to jen hraje, jako já, nebo je opravdu tak bezcitná jak všichni říkají a jak jsem i já za poslední roky stačil zjistit. Víno je pro ni důležitější, než jakákoliv rodina. Než její synové. Je to jen žena, která mě porodila. Nic víc pro mě nepředstavuje. „Mám ti ale vzkázat, abys nezapomněl na to, o čem jste spolu rozmlouvali."

Rozmlouvat je silný pojem, chce se mi říct, ale mlčím a jen se jí dívám do očí stejně chladně, jako ona mě. Když se to rozneslo, otec zuřil, nepustil mě ani ke slovu, abych mu vysvětlil, jak se celá ta situace stala. A když pak nade mnou vynesl verdikt, neměl jsem ani potřebu se ospravedlňovat. Můj odjezd byl zcela vítaný a to v obou směrech, tudíž jsem mlčel, dělal, že je mi to hrozně líto a v sobě jsem choval malou naději, že alespoň někde budu mít právo na to být sám sebou.

Kývnu na matku, popřeji jí krásné léto a bez dalších prodlev přecházím k autu, přičemž se naposledy podívám na obrovskou a honosnou bílou stavbu, která se tyčí několik desítek metrů nade mnou. Nejraději bych té velké obludné kleci, která mě drží zkrátka, ukázal zvednutý prostředníček, ale to by bylo krajně neslušné. Ještě když u brány stojí několik novinářů, kteří by toto gesto rádi zvěčnili. Nakonec s radostným posměchem usednu do auta a zapnu si pás. A pak začíná moje cesta na venkov.

A co jsem vlastně provedl? Normální člověk by si řekl, že nic zvláštního. V pubertálním věku pomlouvat svého rodiče, který nemá pochopení, je přece naprosto běžná věc. Jenže ne, když jste syn nejbohatšího podnikatele v oblasti vinařství. Mediální tlak je tak silný, že stačí jediné škobrtnutí a sežere vás celý systém za to, že jste naprosto nevděčný parchant, který vlastně neměl vůbec přijít na svět, protože vinařské impérium už dědice má. Tudíž není potřeba záložní plán, jak moc rád opakuje můj bratr s posměchem na mou osobu.

Před dvěma týdny se u nás v domě konala jakási pofidérní charitativní akce pro děti z dětského domova. Otec se těmito charitativními akcemi rád chlubí, i když zisk z nich nejde celý do těch domovů – nutno podotknout, že ani jeden z těch dětských domovů v Libertonu nenavštívil – nýbrž do jeho kapsy. Domov dostane asi pětinu z celé částky.

Zkrátka jsem si tu akci užíval mnohem více v alkoholovém opojení a Danielova, teď už bývalá, přítelkyně ze mě tahala rozumy. Samo sebou jsem ji nic o otcových obchodech neřekl, protože jim sám moc nerozumím, každopádně dokázala dostat můj osobní názor na mého otce. A opravdu jsem ho nešetřil. Druhý den ráno pak celé město a dokonce i za jeho hranicemi probírali, jak nevděčný parchant sem. Každý bulvární časopis měl na titulní straně moje jméno a má nevděčná slova. Přesněji řečeno jsem ho nazval debilním kokotem, který mi ničí život a u něhož doufám, že se bude smažit v tom nejzazším koutě pekla. Vtipné, samozřejmě.

Strávil jsem tři hodiny v jeho kanceláři, kde jsem poslouchal to, co už dávno vím a co mi tak rád můj otec připomíná. Že jsem ostuda rodiny, že jsem se nikdy neměl narodit a kdybychom nebyli mediální osobnosti, spráskal by mě, že bych si to za klobouček nedal. Nakonec mi stejně jednu vrazil, což vlastně ani tolik nebolelo. Pak přišel Daniel, který dostal pokáráno a dívka, s níž chodil, dostala na otcův popud padáka tam, kde pracovala. Ať už to bylo kdekoliv. Pro mě vymýšlel trest skoro celý den a zavolal si mě pak do své kanceláře až večer.

Chtěl jsem mu říct, že po celodenním uvažování jsem vlastně přišel na to, že od Daniela to byl podraz. Vybavil jsem si ty jeho pohledy i to, jak mi podstrkoval pití. Jak svou přítelkyni nutil, ať si se mnou popovídá a vlastně i to, jak mě jí pak představil on sám a nechal nás schválně o samotě. Věděl o tom. Věděl, že něco pohnojím a já si to v ten večer zkrátka neuvědomoval.

Nakonec, když jsem však slyšel onen rozsudek, který nade mnou vynesl, jsem se zatvářil asi víc rozradostněně, než překvapeně. Každopádně jsem teď tu, v autě, které mě veze ke všem čertům, kteří se mnou snad budou souznit. Jedu totiž na historicky první vinici Sullivanů, kterou vedou prarodiče z matčiny strany. A co si tak pamatuji, nejsou vůbec jako ona. Jsou velmi milí a pohostinní. Vedou svůj podnik skromně a sami chodí vypomáhat na vinice. Nejsou vůbec jako jejich dcera. A o to víc se tam těším, protože to město je malé, nebudou tam žádné kamery, žádní novináři, kteří by na mě něco hledali. Budu si tam připadat víc jako doma, než ve svém vlastním domově.

***

To, že jsme dorazili na místo mi napověděl svěží vzduch, když jsem pootevřel okno. Říká se, že na vesnicích bývá vzduch daleko čistší, nežli třeba ve městech, v nichž auta pádí od rána do noci. Silnici začala lemovat nádherná zeleň a provoz tu žádný ani nebyl. Dokonce mám podezření, že i řidič za volantem ve svém černém smokingu si oddechl. Cesta přes veškeré dálnice totiž nebyla ani za mák snadná a několikrát jsme stáli v dlouhé koloně, z níž nebylo kam uniknout. Také si přiznám, že mě tenhle provoz dokáže snadno vytočit, takže jsem si neodpustil několik vulgárních výrazů na naši dopravu. Naštěstí se to nesetkalo se žádným pobouřeným výrazem, jakým mě obdarovává otec, když vyslovím něco nepatřičného. Stává se však velmi málo, že s ním cestuji v autě.

Zeleň se začala měnit v rozlehlé zelené pláně a zoraná pole, která dodávala na kouzlu veškerému tomu klidu, který všude panoval. Když jsme pak začali najíždět na hrbolaté cesty, procházeli lidé se zkoumavými pohledy. Velké černé auto značky mercedes zde jistě vzbudí podezření, že se mezi jejich klidnou harmonii snaží proniknout někdo z velkého města. Zdá se však, že o mém příjezdu nikdo neměl ani ponětí, protože se do zadních oken snažili nakouknout. Nikoho však neviděli, protože kouřová skla auta nás mají chránit. I když teda tady opravdu nevím před čím. Leda že by se splašila nějaká ta kráva a řekla si, že dnes zničí jedno drahé auto.

„Jak dlouho ještě?" zeptám se i přesto, že bych správně měl tušit jak dlouho to bude trvat. Vzpomínky z dětství mám ale tak zamlžené, že si sotva pamatuju, jak jsme se sem vlastně dopravili a jak dlouho nám dříve cesta sem trvala. Řidič zastaví za velkým linkovým autobusem, který zrovna stojí na jakési zastávce s dřevěným stavením. Podívá se do zpětného zrcátka, snad aby mě zkontroloval.

„Podle toho, co vím, tak už moc dlouho ne, pane," odpovídá, přičemž slyším, jak mu nejde přes ústa to oslovení. Ještě aby ano, když mě zná prakticky od mala. Říkat mi pane je krajně nevhodné a mám chuť mu připomenout, že když tu není nikdo z rodiny, nemusí mi tak říkat, ovšem je to jako byste mluvili do zdi. Tihle lidé se bojí jakéhokoliv přešlapu jen proto, aby nepřišli o práci. Daniel, jakkoliv jsem ho obdivoval ve svých dětských letech, byl zplozencem ďábla a každý tenhle malý přečin, byť jen takový pokles v oslovení, jaké projevil řidič, okamžitě hlásil otci. Myslel jsem si tenkrát, že je to v pohodě, ale čím starší jsem, tím víc mi je jasné, jak jsou tihle lidé zranitelní.

„Dobře," odpovím a vyhlédnu z okénka v momentě, kdy zpoza linkového autobusu vyjde hned několik dětí, nebo spíš teenagerů, v mém věku. Jedná se o tři dívky a dva chlapce, kteří se uchváceně dívají na auto před sebou. Měl bych být na ty udivené pohledy zvyklý, ovšem jak jen to říct. S „normálními" lidmi se moc nestýkám. Většinou vlastně moc ani nechodím ven, snažím se splynout s davem, v mém případě se všemi těmi snobskými dětmi, s nimiž chodím do třídy.

Autobus před námi se rozjíždí a my tím pádem také. Řidič na křižovatce, která mi připomíná miniaturní verzi křižovatky v Libertonu, zabočí kolem tátova ohromného vinařského sklípku, což mi naznačuje, že řidič nelhal a opravdu jsme blízko. Vlastně blíž, než by se mohlo zdát, když projede kolem tří honosných domů, přičemž u toho čtvrtého čekají dva staří lidé na příjezdové cestě. Po obličeji se mi rozlije nevídaný úsměv.

Ačkoliv už jsem je pěknou řádku let neviděl, vypadají pořád stejně skvěle. Zachovale, jak mi děda vždycky rád připomínal. Kdybych postavil otce vedle dědy, vypadali by spíš jako bratři, nežli tchán se zetěm.

Řidič zatáhne za ruční brzdu, přičemž oba staříci přichází k autu a já bez jakéhokoliv otálení vystupuji z auta. Do nohou mě udeří neskutečné teplo, které mě až překvapuje. Ano, ve městě sice bylo teplo, ale tady je snad čtyřicet stupňů na sluníčku. Což je neuvěřitelné. Je to jako dostat facku, fakt brutální.

Postavím se na zdřevěnělé nohy a pohlédnu na prarodiče, jako bych je viděl poprvé. A dokonce i oni se na mě dívají, jako by mě viděli poprvé v životě. Přece jen od našeho posledního setkání uběhlo několik let, během nichž jsem stačil převýšit oba dva. Vlastně by se dalo říci, že jsem převýšil snad úplně každého. Proto můj otec vyžaduje, abych seděl, když se mnou má hovořit. Kdyby mě káral a díval se u toho nahoru, bylo by to k smíchu.

„Hanku, podívej na něj," podotkne babička směrem k dědovi s rukou přes pusu.

„Vidím," odpovídá děda s úsměvem a namíří ke mně ruku, „konečně si nebudu muset brát židli, abych něco vyštrachal na skříni nebo na poličkách."

Tohle mě upřímně rozesměje, zatímco si třesu s jeho vrásčitou rukou. Když teď stojíme jen nepatrný kousek od sebe, převyšuju ho možná o dvě a půl hlavy. Babičku pak o celé tři, což vypadá opravdu komicky.

„Ale kušuj," odstrčí ho babička v dlouhých květovaných šatech a aniž by na něco čekala, přivine si mě na hruď. Samozřejmě se musím skrčit, abychom se vůbec mohli obejmout, každopádně je to stejný pocit, jako když jsem objímal Elisu. Ovane mě taková zvláštní vůně domova. Bezpečí.

Když mě pouští, narovnám se jako pravítko a znovu si je oba prohlédnu. Nezestárli ani o píď.

„Jsme moc rádi, že tě vidíme ty jeden kluku vysokej," chopí se babička řeči. „Když nám Kate volala, že k nám přijedeš na léto, byli jsme štěstím bez sebe."

„I já jsem moc rád, že mám tu možnost tady s vámi strávit léto," usměju se od ucha k uchu, načež se ozve hlasité zaklapnutí kufru, čímž na sebe upozorňuje řidič.

„Ahoj Ryane," pozdraví ho děda. „To už je let."

„To mi povídejte pane Sullivane," přejde Ryan i s kufry vedle mě a potřásne si s dědou.

Taková malá poznámka. Ačkoliv je veškerý podnik psaný na tátu, veškeré peníze shrábne mamka, protože zakladateli společnosti jsou právě lidi stojící přede mnou. Matčini rodiče. Když se otec a matka vzali, otec pojal matčino příjmení, čímž se stal vlastně spolumajitelem vinařského impéria. Matka si neustále vyčítá, že mu vůbec svoje příjmení dala a že se rozhodla s ním sdílet rodinný podnik.

Hodně často u nás doma zní pojem předmanželská smlouva a spojení naivní kráva. Neberu ji ani jedno.

Zrak upřu na velký rodinný dům v béžové barvě s velmi útulnou předzahrádkou. Všechno na tomto místě působí jako domov. Vůně, svěží vzduch i vzezření domů. Lidé si tu jistě dávají záležet, aby tu panovala ta velmi dobrá atmosféra a ne to, co panuje ve velkých městech. To mě na vesnicích vždy přitahovalo.

„Tak pojďte," vybídne nás děda a i s babičkou se otáčejí ke vstupním dveřím v momentě, kdy zpoza jejich domu vyjde chlapec do půli těla svlečený. Černé a mokré kadeře mu ve vlnách spadají do opálené tváře, zatímco překvapeně hledí na mě a Ryana. Celé jeho tělo působí, jako by se polil hodně velkým kýblem vody.

„Pane Sullivane," osloví dědu, k němuž přiběhne. Z nějakého prapodivného důvodu nemohu odtrhnout oči od jeho zatnutých svalů. Ne, že bych měl nějaké problémy se sexuální orientací, ale pochválit kluka za pěkné tělo přece není zločin. Samozřejmě se to neříká nahlas, ale uvnitř si můžu říkat co chci. Jako právě teď. „Trávník je posekanej, co dalšího můžu udělat?"

„Andrew," osloví ho místo dědy babička, její manžel tedy pokračuje dál i s Ryanem směrem do domu, „už si dej pohov. Zaplatíme ti veškeré hodiny, odpočiň si a pokud chceš, můžeš jít s námi dovnitř a dát si koláč, co jsem upekla. Aspoň se seznámíš s mým vnukem."

Otočí se na mě babička v momentě, kdy chci vyjít směrem k domu a nechat toho okukování. Zastavím se tedy v půlce kroku a snažím se alespoň trochu usmát, když mě jeho oči začínají skenovat od hlavy až k patě. Ještě aby ne, když mám na sobě oblečení, které vydá za tři normální výplaty. Už jen to triko od Gucciho byl jistě špatný nápad.

„Andrew, tohle je můj vnuk James," pokyne babička s vřelým úsměvem k chlapci, který ještě nepřestal zkoumat moje oblečení s jakýmsi neutrálním výrazem. „Jamie, tohle je Andy, stará se nám prakticky o všechno."

Čekám, že napřáhne ruku, jak je zvykem, ale když se tak nestane, jsem první, kdo ji dává před sebe. Andrew se nejdříve skepticky podívá, nakonec si dlaň utře do špinavých kraťasů a nakonec vloží svou zpocenou dlaň do té mé.

„Andrew."

„James, těší mě."

„Děkuji za nabídku paní Sullivanová, ale jestli dovolíte, skočím si teda domů, než půjdu pomáhat na vinice."

„V pořádku," kývne babička, „dneska by sis mohl udělat volno. Na Zápraží je menší pobavení pro vás puberťáky. Alespoň načerpáš síly na dnešní večer a mohl bys vzít třeba tady Jamieho. No, to je skvělý nápad, alespoň by se tu začlenil do vašeho kolektivu."

„Moc rád," odvětí Andrew, zatímco já tu stojím jako solný sloup a opět si připadám, jako němý. Je to tak pokaždé, když se o mě někdo přede mnou baví a prakticky rozhoduje o mých plánech. Moc rád bych řekl, že by bylo lepší, kdybych se dnes celý den schovával v tom útulném domě a užíval si pocitu svobody, ale je mi to trapné právě kvůli babičce. Vypadá opravdu nadšeně z toho, že by mě tenhle Andrew mohl vzít na nějakou teenagerovskou veselku.

„Tak přijď kolem osmé, souhlasíš?" otočí se babička na mě a teď už tuplem nemám to srdce na to, abych ji řekl, že se mi nikam nechce. Proto jen kývnu na souhlas. Andrewovy lícní kosti jakýmsi způsobem vystoupnou na povrch. Jako by si i on přál, abych odporoval. „Tak skvělé. Kolem osmé se tu stav. A my si půjdeme dát ten koláč."

„Dobře paní Sullivanová, zatím nashle," rozeběhne se Andrew pryč od domu ve směru, odkud jsme přijeli.

„Moc hodný chlapec, Jamie," otáčí se babička znovu na mě. „Beru ho prakticky jako svého vnuka. Dělá veškerou práci za nás a práci tady na domě nechce ani zaplatit. Budu moc ráda, když se spřátelíte."

„Pokusím se udělat, co je v mých silách, abych se s ním spřátelil," odpovídám politicky, i když vnitřní pocit mi napovídá, že to nakonec nebude tak lehké, jak si babička představuje. Je to takový ten pocit, když už z pohledu dokážete usoudit, kdy dotyčnému moc nesedíte. A já se začínám obávat toho, co přijde večer.

„Jsi moc hodný kluk, určitě si tě všichni oblíbí," pohladí mě po tvář. „A teď už pojď, než ti děda a Ryan sní i ty poslední kousky z koláče."

Jen se zasměji a následuji stařičkou ženu dovnitř s rozpolceným pocitem. Má radost se ztenčila už jen na polovinu. Snad se uvolním do večera a nebudu působit tak křečovitě a namyšleně, jak mám před ostatními ve zvyku. Léta přetvařování však mluví sama za sebe a já už teď vím, že minimálně jeden člověk mi to tady pěkně zhnusí. S největší pravděpodobností ten, kterého moji prarodiče považují za svého vnuka. Bůh stůj při mně.

***

Tak vás tu vítám u mého dalšího pokusu o návrat na tuto platformu. 

Jak jistě víte, loni jsem měla rozepsaný letní příběh, který nakonec nedopadl, avšak letos si dávám opravdu záležet, a tak jsem vymyslela tohle z prostředí malé vesničky, kde se nachází srdce vinařského podniku. Totiž vinice. Předem se omlouvám za chyby, které se tu ohledně vinařství budou vyskytovat. Nikdy jsem s pěstováním vína do styku nepřišla a řídím se jen tím, co jsem našla na internetu. Snad mi to prominete. 

Jinak jak už je u mě zvykem, jedná se o gay příběh, povětšinu romantický s příslibem vášnivých scén. Nebude tu chybět ani přátelství, intriky a pozor - dokonce i vydírání. Máte se na co těšit. Snad se vám tenhle nový patvar bude líbit. 

Nové kapitoly budou prozatím vycházet jen v pátek, přesný čas objasním pak v příspěvku na nástěnce. 

Tak to je prozatím ode mě vše. Snad si Jamieho zamilujete a budete jeho příběh vnímat spíš jako oddechovku. 

Tak zatím se mějte.

Void