S úsměvem na rtech scházím schody do přízemí, protože vím, proč si mě otec nechal zavolat. Je první den prázdnin, což znamená, že moje práce na vinicích co nevidět začne. Babička s dědou odlétají na Kanárské ostrovy příští týden v pondělí a bude potřeba ještě velká spousta zaučování, než se do toho dostanu. Minulý rok jsem konal práci, kterou konají ostatní dělníci. Teď se tam vrátím coby jejich nadřízený, což znamená daleko větší starost, pečlivost a zapojení. Právě díky tomuto faktu se moje emoce vrátily. V daleko menším měřítku, než v předešlých letech, ale rozhodně jsem rád za to, že zase něco cítím. A že si dokážu vybrat, co v danou situaci ucítím a co potlačím. 

Nenechte se však zmýlit, jsou situace, kdy na něj myslím. I když už to bude skoro rok, vše mám v živé paměti a vše z těch vzpomínek mi dokáže rozpumpovat krev v žilách. Nic se však nemění. Můj přístup zůstává stále stejný. Nikdo se mnou nedokáže pohnout, abych mu odpustil. Abych jim všem odpustil. Dokonce ani svým rodičům jsem neodpustil, ovšem u nich to beru jinak. Dali mi životní lekci. Cennou životní lekci. Tihle lidé to udělali jen pro peníze. Jen jako součást své práce. 

Nebudu nic předstírat. Stále v sobě vůči Andrewovi chovám emoce. Stále ho miluji, ale ten pocit, díky síle mé vůle, dokážu odtlačit do ústranní. A to i tehdy, když si prohlížím jeho fotku na sociálních sítích. Když si vybavím tu jeho snědou tvář. Když si vybavím cokoliv z toho, co jsem s ním prožil. Dokážu to vše potlačit, protože v sázce je daleko víc, než jen pouhé city. Padá na mě očekávání od mých rodičů a prarodičů. A konečně, když jsem se všemi za dobře, to nehodlám zbořit jako domeček z karet jen kvůli citům. 

Svůj osud si píšeme každý sám. Zbavil jsem se té dětinské představy, že tam nahoře někdo je a píše to za nás. Ne, každý má nárok na to být úspěšný, pokud v sobě najde dostatek odvahy na to, aby to udělal. A tahle zrada mi ukázala, že já té odvahy a síly mám více než dost. Na to, abych se jim postavil tváří v tvář jako jejich šéf a neudělalo to se mnou nic. Kromě toho, že se mi budou muset zpovídat a já nad nimi budu mít pevnou ruku. 

Nebudu lhát, že to je věc, na níž se těším. Loni mě měli v šachu oni všichni, tento rok je budu mít já pod svým vedením. 

Dorazím před dveře otcovy pracovny, odkud se ihned ozve povolení pro vstup. Když otevírám dveře, jsou tam oba moji rodiče. Oba se zatváří, jako by mě rádi viděli a otec mě vybídne, abych se šel posadit. S napřímenou postavou zavírám dveře a kráčím přes dlouhou pracovnu až k židli před otcovým stolem. Zde dělá pohovory pro nové zaměstnance. Nevybírá si k tomu kancelář, protože zde má daleko větší jistotu. Vyprávěl mi o tom, když jsem se ho na to zeptal. Od té doby, co jsem uzamkl svoje staré já v truhle od níž jsem klíč vyhodil, se ke mně chová úplně jinak. A stejně tak i matka. Nemluvě o mém vztahu s bratrem, který se obrátil do úplně jiných končin. Jsme sehraná dvojka. Proto tam se mnou pojede i on. Bude totiž rekonstruovat jejich Zápraží. 

Už se mu povedlo odkoupit tři velké kluby, na jejichž kolaudaci jsem byl. Jednalo se o divoké párty, které se neobešly bez občasných známostí na sex. Ne že bych si stěžoval, ale jednalo se hlavně o alkoholové stavy, kdy jsem toho vypil daleko víc, než jsem měl a přestal se ovládat. To ale nikomu nevadilo. Média neměla do Danielových klubů přístup a nikdo z jeho hostů si nedovolil si to s námi rozházet. Jak Daniel řekl u prarodičů doma, byli jsme dvojka co se rozhodla dokázat velké věci po všech směrech. 

„Chtěli jsme s tebou mluvit ohledně vašeho odjezdu do Crestbury," obeznámí mě otec. Tak, jak jsem předpokládal. „Odjíždíte dnes odpoledne, prarodiče na vás budou čekat doma, ale pak se prý společně vydáte do Zápraží, kde děda oznámí svůj nový post co by starosta vesnice, v němž vyhrál v drtivé většině hlasů. Daniel pak chce oznámit ostatním o odkoupení Zápraží a probrat tam další důležité věci. Po tobě chceme, aby ses soustředil na práci, kterou ti Hank zadá. Budeš muset být soustředěný a budeš mi každý týden podávat zprávy o tom, jak to na vinicích jde."

„Ano," kývnu na srozuměnou, „o tom už jsme se bavili. Budu se starat o dům, pečovat o klientelu a hlídat zaměstnance na vinici. Děda už mi poslal i jejich předpřipravené směny s tím, že mi víc vysvětlí právě dnes."

„Skvělé," kývne otec a srovná si věci na stole, zatímco matka držící v ruce šanon, si od něj papíry převezme, hodí je do euroobalu a zařadí je tam, kam patří. S úsměvem na mě mrkne a přesune se ke skříni, do níž šanon uklidí. „Chtěli jsme však s tebou mluvit i o něčem důležitějším."

„Důležitějším, než jsou vinice?" zamračím se. Práce se pro mě stala prioritou číslo jedna. Ten půlrok bez veškerých emocí a citů mě naučil, že těžkou dřinou to dotáhnu nejdál. 

„Jde o toho kluka," namítne otec a jeho obličej zpřísní. „O Andrewa Hughese."

Jeho jméno z úst mého otce zní pořád divně. Snažil se na něj mnohdy převést konverzaci a zjistit můj postoj k celé té situaci. Já však nikdy neměl náladu se se svým otcem bavit zrovna o člověku, který si ukořistil moje srdce, aby ho rozprášil po celé vinici. Mnohokrát jsem se vyjádřil, že mě ten člověk nezajímá a ať ho přede mnou raději ani nejmenuje. Vždy souhlasil, že bude nejlepší, když o něm mluvit nebudeme, ovšem teď z jeho výrazu vyčítám, že žádná taková poznámka nepomůže. 

„Co je s ním?" zeptám se s ledovým klidem, i když v sobě cítím ten pocit lásky, když se mi vybaví jeho obličej. Rychle tenhle pocit zaháním zpět do hlubin. Nezáleží na tom, co cítím k němu. Není pro mě důležitý. Tedy, snažím se to alespoň vštípit do svojí nechápající hlavy. 

„Bojíme se s otcem o to, že by se mohlo stát něco podobného, co minulý rok," odpovídá za otce matka, když vidí, že pro tátu je to velmi nepříjemné téma. „Tedy z části. Nechceme, abys s tím klukem měl cokoliv společného a už vůbec nechceme, aby to nějakým způsobem ohrozilo vinice a jejich chod. Pokud to bude možné, drž se od něj nejdál a cokoliv k němu budeš mít, vyřiď přes Daniela."

Zaráží mě, jak smýšlí. Copak jsem ji už několikrát nedokázal, že své city jsem se naučil oddělit od práce?  Pokud pracuji, nic jiného neexistuje. 

„A nejde jen o něj," doplňuje otec. „ Spousta těch lidí, kteří s tebou přišli do styku, se na tebe vyptává. Vypadá to, že jim na tobě začalo záležet. Po tobě chceme, aby ses do ničeho nenechal zatáhnout. A to ani v osobní touze po pomstě. Musíš být profesionální po všech úrovních. Musíš si vybudovat respekt a především musíš zařídit, aby tě poslouchali. Pokud něco budou potřebovat, ať tě o to poprosí formální cestou tak, jak to probíhá u dědy. Můžeš si stanovit už na začátku jistá pravidla, klidně si je sepiš. Ale za žádnou cenu neplánuj osobní pomstu, protože mi věř, že by se to obrátilo proti tobě. A hlavně proti firmě."

Myslím si, že pomsta pro ně bude už jen to, že jim ukážu svůj nezájem. 

„A ještě něco," namítne matka s vážnou tváří. „Nechceme, abys s Andrewem cokoliv měl. Opravdu se od něj drž raději dál a poslechni nás. Ten kluk, s tím jak je emočně vypjatý a nevyrovnaný, by tě stáhl dolů."

Bude to těžké. To nejtěžší, čemu mě můj život může vystavit, protože ty city mě k němu táhnout a proto v sobě cítím i neuhasitelnou radost. Ale splním to, protože nic jiného nezbývá. Budu muset potlačit své pudy tak, jako to dělám doteď. Nepřichází v úvahu, abych na své cestě neuspěl. Když do mě všichni vkládají svou důvěru. Nemůžu si dovolit je jakkoliv zklamat. A i když zní pomsta na jeho osobě tak sladce, nenechám se tím zvyklat. Budu se od něj prostě držet dál. 

„Budu čistě profesionální tak, jako doposud," kývnu hlavou i já s vážnou tváří. „Vím, co jsou mé priority a nikdo takový, jací jsou tihle lidé, mi za to nestojí. Tím si můžete být jistí."

„Pak je to vše," tleskne otec a opře se do opěrky židle. „Mysli však na to, že pokud by se přece jen něco stalo, vyhodím celou jeho rodinu a s Hankem jsme domluvení, že pokud bude muset, vykáže je i z města. Doufám, že to pro ně bude dostatečné varování."

Tvářím se pevně, ovšem uvnitř mnou ta informace zahýbe. Byla by to perfektní pomsta pro někoho, kdo mi vrazil kudlu přímo do srdce. Nechat ho vyhodit a vyhostit z jeho rodného domova. Ovšem i když jsem zhrzený, podvedený a moje ledová maska a pochopení pro podnik daleko silnější, stejně se odtamtud zezadu ozývá zvuk, který mi napovídá, že ho budu muset ochránit. Protože nechci, aby přišel o něco, na čem mu jistě záleží. 

„Pokud je to všechno, půjdu si zabalit," kývnu s úsměvem, přičemž se zvednu a s přeplněnou hlavou jdu ke dveřím. Opět sám sobě nerozumím, ale to je jedno. Všechno tohle musím odsunout stranou. Na prvním místě je firma a pokud ji Andrew nějak ohrozí, nebudu mít žádného slitování. I když tím podkopnu ten instinkt ho chránit, i přesto že si to vůbec nezaslouží.

***

Do Crestbury jsme kvůli zácpám na dálnici přijeli o dvě hodiny později, než bylo plánováno, takže jsme se s Danielem ani nedivili, když prarodiče nebyli doma. Na lednici visel vzkaz, že na nás čekají v Zápraží. Být zpět na místě, kde se toho za tak krátký čas tolik stalo, mě doslova smetlo. Na sobě jsem však nedal před Danielem nic znát a až když jsem byl mezi těmi čtyřmi stěnami pokoje, jsem si uvědomil, že mi to místo vlastně i docela chybělo. Nejvíce mě pak zasáhlo, že prarodiče moje oblečení z loňska schovali do skříně. Vyprané, voňavé a vyžehlené. Možná, že s vidinou toho, že si to na sebe zase obleču, ale to nepřichází v úvahu. 

Prarodiče museli do Zápraží dřív, aby pro Daniela vyjednali schůzku s místní radou, která se s ním měla poprvé setkat a projednat záležitosti ohledně koupě. Jelikož se náš děda stal starostou, cestičku měl vykopanou perfektně. Děda byl totiž s místní radou za jedno, takže stačilo jen připravit chystaný materiál. Já se měl ukázat pouze jako doprovod. 

Daniel tedy uháněl takovým stylem, že si ani nevybalil a přišel mě doslova odtáhnout od mého kufru. Tudíž jsem jel v dlouhých černých společenských kalhotách, bílé košili a kostkovaným černobílým sakem přehozeným přes ramena. Chtěl jsem si vzít něco, co nebude vypadat až tak moc formálně, ale vlastně mi došlo, že jsem si sem nepřijel užívat prázdniny a rozhodně ne chudým lidem nenaznačovat, že mezi ně patřím. To bylo minulostí. To by udělal starý a naivní James, kterého jsem tu zanechal ležet na posteli a pomalu zemřít. Já se nemám proč ohlížet na chudé lidi a skrývat luxus. Teď už na něm mám podíl i já. 

Daniel poprosil Ryana, zda by nás ještě nehodil do Zápraží a tak se stalo, že teď sedím v autě, rozpolcený na dvě části. Jedna z nich chce uprchnout co nejdál od tohoto místa, kde to všechno začalo. Ta druhá se už nemůže dočkat, až vkročím dovnitř jako vítěz celého toho klání mezi mnou a vesnickou partou. Oni shrábli peníze, já shrábl moc. 

Připomínám si slova mých rodičů, která se dají shrnout do jedné věty. Nenechat se do všeho emočně zatáhnout. Musím zachovat dekórum a profesionálnost. Proto na sobě nedávám stále nic znát. Teď by se mi vyplatilo nic necítit. 

„Už se těším až z týhle starý barabizny bude pořádnej podnik na úrovni," uleví si Daniel, když Ryan zastavuje před kamenným domem, který je znám pod jménem Zápraží. Můj bratr otevře dveře a u toho se podívá na mě. Já zatím sedím na svém místě a připravuji se na tu spoušť, kterou to vyvolá až vstoupím dovnitř. „Ty nejdeš?"

„Musím si ještě zavázat botu," obeznámím ho, když si všimnu rozvázané tkaničky. „Jdi napřed."

„Fajn," zasměje se Daniel a jeho odchod doprovází bouchnutí dveří. 

Odepnu si bezpečnostní pás a skloním se ke svým botám. V hlavě se snažím usměrnit vše, co mi jí prochází. Všechny ty vzpomínky. Možná, že rodiče měli pravdu s tím, aby mi připomněli, co vše je v sázce. Zřejmě věděli z vlastní zkušenosti, jak to se mnou zacloumá. 

„Řekl bych, pane Sullivane, že vás to docela zmohlo," ozývá se Ryan. „Nedivím se. Já být na vašem místě, už sem ani nevpáchnu."

„Byl bych rád, Ryane, kdybyste o tomhle před kýmkoliv pomlčel," nasadím přísný tón, kterého se posledních půl roku bál každý zaměstnanec. Stal jsem se svým otcem. Pro některé ještě horší stvůrou, než je on. „Není vaše starost co mě zmohlo a co ne. Dojeďte v pořádku."

Možná jsem byl až moc tvrdý, ale o tom rozhodně nehodlám polemizovat. Měl mlčet. A nemůžu ani před jedním ze zaměstnanců ukázat, že si ke mně mohou dovolit co chtějí. Budu jednou jejich nadřízený. Tehdy usoudím, s kým mohu vést debatu na přátelské úrovni a s kým ne. Do té doby se budu zásadně řídit tím, co mi nakázali rodiče. Ti ví nejlépe, jak se ke komu chovat. 

Vystoupím z auta a nasaji ten vesnický vzduch do svých plic. Popojdu o kousek dál, přičemž Ryan auto nastartuje a dá se do pohybu. A několik pohledů lidí, jež stojí před podnikem, spočine na mě. Jak jsem očekával. Mezi nimi mimo jiné i náš zaměstnanec Alan, který kývnutím pozdraví. S kamennou a tvrdou slupkou se na něj podívám a kývnu na pozdrav nazpět. Jen mě to utvrzuje v tom, že uvnitř budou sedět i oni. Alan totiž dostal dovolenou na čtrnáct dní, kterou se rozhodl strávit zde. Otec mu dokonce nabídl i odvoz společně s námi, ale on odmítl. Dovolená mu totiž začala už před třemi dny.

S narovnanými zády a mírně vztyčenou hlavou se rozejdu k velkým dřevěným dveřím, které jsou otevřené dokořán. Za pochodu si upravím sako a nakonec, bez jakýchkoliv zábran vkročím dovnitř. Ovane mě ten silný odér alkoholu, jako při mé první návštěvě. A na sobě ucítím spoustu pohledů. Ticho, které po mém příchodu nastává, je do nebe volající a zanedlouho se ozývá i šuškanda. 

Pohledem zavadím o Louisu Halliwellovou, která se jen mírně pousměje a i ona kývne na pozdrav. Můj otec s tím jejím nakonec přeci jen po mém coming outu našli společnou řeč a na stvrzení jejich spolupráce uspořádali jakýsi večírek, na němž jsem hrál důležitou roli i já. 

Postupuji, až k dědovi s babičkou, kteří se staví s úsměvy na tvářích. Nechám koutky ať mírně povyrostou vzhůru, zatímco už jsem skoro u nich. Následně obejmu oba a pozdravím i tři postarší lidi sedící u stolu. Jednu ženu a dva muže. Můžou být stejně staří jako moji prarodiče. A vypadají stejně tak čile. 

A právě, když dosedám, se rozhlédnu a spatřím je přímo u vedlejší lavice. Jenny se dívá s neskrývanou radostí, že mě vidí. Nechápu proč. Linda s Chrisem mají na tvářích neutrální výraz míšený s překvapením, nejspíš z mého vzhledu. Ty štětiny na mé hlavě a veškeré oblečení mi dodávají výzor dospělosti. A pak se jeho oči semknou s těmi mými. 

Dalo by se říci, že by mě tím jediným pohledem mohl roztrhat. Tím starým Jamesem by to zahýbalo určitě. Vím však, že nic takového si nesmím dovolit. Nesmím se rozplývat nad jeho krásně upravenými černými kadeři, snad ještě svalnatější postavou či snědou pokožkou. Ani nad těmi uhrančivými tmavými kukadly. 

Cítím, jak mě prarodiče i Daniel pozorují, a tak usednu a všechny obdaruji úsměvem. A když usoudí, že jsem v pořádku, konverzují dál. Já se však ještě jednou podívám jeho směrem, kde se rozjela debata, zřejmě o mně, jíž se však neúčastní. Místo toho svůj pohled upírá do stolu a vypadá neskutečně beznadějně. A já si připadám, jako bych byl zpět. Protože city ve mně, ty které zbyly, nelžou. Stále ho miluji, jako bych ani nikdy neodešel a nic se nestalo. A možná právě tady se musím naučit, jak se od něj nadobro odprostit. Odprostit se od těch citů, které mě drží zpět...

KONEC

***

Teď raději ani nechci vědět, kolik z vás mě proklíná za tak otevřený konec, jaký jsem tomuto příběhu věnovala. Každopádně doufám, že jste si Epilog užili a že vás jakýmsi způsobem potěšil.

Co k tomu říci? Během průběhu mám vždy připravené, co bych tady chtěla vyjádřit, ale jakmile dojdu až na konec, netuším vůbec s čím vším bych se s vámi měla podělit. Snad tím, že poslední kapitola a epilog byly opravdu těžké na napsání. Tak nějak jsem cítila, jak ze mě vyprchává to prvotní nadšení pro příběh a hlavně - jak správně podat Jamesovy pocity tak, aby bylo zřetelné, že je uvnitř naprosto prázdný. Byl to opravdu oříšek a přiznám se, že jsem se při psaní těchto dvou částí potila i na zadnici. :D

Tento příběh vznikl opět z pudu, než z přemýšlení. Prostě jsem v práci usedla za laptop a začala psát tak, jak moje mysl chtěla. A když jsem si následně prolog a první kapitolu přečetla, nebyla jsem nijak spokojená. Nechtěla jsem jen neoriginální letní gay romanci, kterých je tu na wattpadu a i v kamenných obchodech mraky. Ne, chtělo to okořenit něčím, co jsem doposud ještě nepsala. Vydíráním. A tak jsem pokračovala dál a navázala tam, kde jsem skončila s vidinou velkého plot twistu na konci příběhu.

Původně tím vyděračem v mé mysli byla Jenny, která to měla udělat proto, že by byla Jamesem posedlá. Z toho ale sešlo. Nechtěla jsem Jennin charakter až tak moc zničit, i když v konečném důsledku to vlastně dopadlo tak, že i ona byla jakýmsi antihrdinou. A pak přišel ten nápad jak skombinovat rodinný podnik, vydírání a celou vesnickou partu. A bum - anonymem se stal Jamieho otec a děda. V mé hlavě to dávalo neskutečný smysl a tak doufám, že jsem to na "papír" přenesla důvěryhodně pro vás pro všechny, kteří jste dali příběhu šanci a dočetli až na samotný konec.

Tuším nejspíš, že váš postoj k Jamiemu se v tomto epilogu změnil a vnímáte ho rozhodně jinak, než na začátku. I to je mým záměrem. Takováhle zkouška člověkem zahýbe a Jamie si musel uvědomit spoustu základních věcí o svém původu, působení v rodině a veškerých pravidlech, které ho od začátku doprovázely. Od začátku procházel změnou až nakonec jeho změna nabrala naprosto jiný směr, než jakým se v půlce ubírala. Stal se z něj člověk, který pro svůj původ a pro svou vlastní zhrzenost odtlačil své prvotní pudy do pozadí. Což mi v hlavě přišlo reálné. Bylo mu ublíženo a on se kvůli tomu musel změnit.

Doufám, že jste si příběh užili na plné obrátky a že vás konec moc nenaštval. Prozradím, že bych někdy do budoucna chtěla napsat pokračování, ale v brzké době to zatím nebude. Snad mi prominete. Ráda bych znala váš postoj k Jamiemu, příběhu, obsahu a prostě celkovému pojetí. Co si o všem myslíte, co je špatně, co je dobře, jak byste to například udělali vy. Budu opravdu moc ráda, kdybyste se se mnou v komentářích podělili o vaše pocity a nálady.

Na závěr ta nejdůležitější věc - OBROVSKÉ DĚKUJI! Za každé přečtení, hvězdičku, komentář, zkrátka za všechno. Obdivuju všechny, kteří se mnou měli trpělivost a i přes mou nepravidelnou pravidelnost vydrželi až do konce. Snad nejste zklamáni. MOC VÁM VŠEM OPRAVDU OD SRDCE DĚKUJI. TENHLE A DALŠÍ PŘÍBĚHY JSOU VĚNOVÁNY HLAVNĚ VÁM! <3

Moc ještě jednou děkuji za podporu a snad se potkáme i u dalšího příběhu.

Vaše Void.