Dřepět na sedačce před televizí, u toho ujídat chipsy a užívat si klidného letního dne je vždy nejlepší aktivita. Doma to většinu času provozuju jen tehdy, když nikdo není doma. Ano, v mém pokoji je televize, ale spíše na okrasu, protože ji po většinou nijak nepoužívám. Raději si zapnu televizi ve velkém a neosobním obývacím pokoji, v němž se to hemží jen bílou barvou, připravím si chipsy či popcorn a při sledování filmů ujídám, co mi jen žaludek stačí. Funguje to na odreagování se a odvedení pozornosti od všedních problémů. 

Teď však leží miska s chipsy na stolku přede mnou, v televizi dávají nějakou komedii, ale já jsem myšlenkami úplně někde jinde. Přesněji řečeno stále ještě u toho momentu, kdy jsem málem podlehl mé vášni. Teď, když nemám čím zaměstnat mysl ani tělo, se mi veškeré detaily z té veselky zobrazují podrobněji. To, jak mě pevně držel a nechystal se nijak pustit. To s jakou vervou se jeho rty praly s těmi mými o nadvládu. To, jak se v jeho očích zračil neskutečný chtíč plný vášně. Nic z toho jsem si ten večer neodnesl domů, ale i tak to je, jako bych teď před ním stál a díval se na něj. Srdce mi u toho buší jako splašené. 

Neviděl jsem ho dva dny. Podle ostatních odjel na doučování do vedlejšího města, protože propadl a nehodlá si zkazit maturitní ročník na státní škole. Dva dny jsem strávil bez něj a nevidět ho je to samé, jako kdybych přišel o ruku. Říkal jsem, že se od něj budu držet dál, takže je to prakticky skvělé, že je pryč, jenže já se cítím mizerně. A zatraceně nedokážu říct proč. 

Děda mi dnešní den nechal volný, protože kruhy pod mýma očima už bijí každého do očí. Moje světlá pleť je zkrátka nedokáže nijak sama zamaskovat a i když se necítím nijak zvlášť unavený, moje oči tvrdí pravý opak. Kéž by tak neudělal a dal mi nějakou práci, abych nemusel myslet na něj. Na zpropadeného Andrewa Hughese. 

Frustrovaně se natáhnu po dálkovém ovládání a začínám bezmyšlenkovitě přepínat kanály. Jeden po druhém, aniž bych vnímal, co v nich vlastně běží. S každým cvaknutím knoflíku mi vytane další podrobný detail z toho večera. Jak pak další hodinu seděl u stolu a snažil se respektovat moje rozhodnutí. Už se mi nepodíval do očí a bylo to, jako bych pro něj vlastně přestal existovat. Jak se od nás nakonec odpojil a šel si povídat s nějakou dívkou na baru. Alespoň jsem se tímhle gestem přesvědčil, že mu nejde o nic jiného, než jen o sex. 

Otázkou však je, o co jde vlastně mně? Nejsem zralý na vztah, to by řekl každý, kdo mě alespoň trochu zná. Já sám se pořádně neznám natolik, abych si věřil v tom někoho mít. Jenže zase nechci jenom sloužit jako přítel s výhodami. Pro něj ne, protože nějaká část mě si uvědomuje, že za ten týden a čtvrt se mi dostal pod kůži rychleji, než by bylo zdrávo. 

„Tak co jsi vybral?" vstoupí do obývacího pokoje babička a v rukách nese talíř s nakrájeným borůvkovým koláčem s drobenkou, který provoněl celý dům. Jindy by se mi sbíhaly sliny, ovšem dnes mám v ústech jako v polepšovně. Připadám si, jako bych byl drogově závislý. Na něm. 

Nejstarší ženská Sullivanová postaví talíř doprostřed skleněného stolu, přičemž odsune umělohmotnou vázu s neživou květinou do postranní a hupsne na pohovku vedle mě. Její vřelý úsměv je jako dobíječ energie. Kéž by tak tím úsměvem dokázala pozvednout i mou pochmurnou náladu. Kdo ví, třeba se jí to povede. 

„Nějak nemůžu těm filmům přijít na chuť," přiznám. „Ať zkoumám kanál za kanálem, tak nikde není nic, co by mě zaujalo."

„To nevadí," mávne rukou babička. „Stejně je na koukání na televizi moc teplo. Jak to vlastně, že sis něco nedomluvil s ostatníma? Co jsem koukala, tak se s tebou přátelí moji oblíbenci, za což jsem moc ráda."

Netuším, proč jsem se jich včera ráno po noční směně nezeptal, co mají dnes v plánu. Snad proto, že jsem byl unavený jako mezek a jen co jsem dorazil domů, jsem usnul jako špalek bez jakéhokoliv jídla. Z toho můj děda usoudil, že bude lepší, když mě dnes nebude nikterak zaměstnávat. A ačkoliv jsem se snažil protestovat, bylo to chabé a takřka neúčinné. 

„Myslel jsem, že se budou připravovat na večer," odvětím první vymyšlenou lež. Nemám to srdce na to jí říct, že nejsem zvyklý mít kamarády a domlouvat se s nimi na něčem. Vím, jak by se na mě dívala a to já nechci. Už tak musím působit depresivně bez toho, aniž bych něco říkal. Stačí se podívat na můj obličej. „Přece jen mají zase noční."

„Ale kdepak zlato," zakroutí babička nesouhlasně hlavou. „Děda dal volno úplně všem, protože se dnes vrací Andy z města. Tak ho chtějí trochu vyzpovídat, jak mu to šlo a tak dále. Myslela jsem, že ti o tom říkali."

Nevím co na to odpovědět, protože jen slyšet to jméno ve mně vyvolává neskutečný příval pocitů. Každý dotek i tu neskutečně silnou lavinu emocí, když mě chtivě políbil. Jestli tu zůstanu sedět a budu přemýšlet nad vším, co se jen letmo dotkne jeho osoby, zešílím. 

„No nevadí," tleskne babička a její pohled se přesune na koláč, „vem si, než to bude úplně studený. Za čerstva je totiž nejlepší a nechci nic říkat, ale dělám nejlepší borůvkový koláč široko daleko. Já nám dojdu pro limonády a podíváme se, co v té zpropadené bedně dávají, souhlasíš?"

„Ano," odvětím, když se babička zvedá a odchází z místnosti. Natáhnu se pro koláč, abych tedy alespoň ochutnal a nikterak ji neurazil, když v tom momentě mi cinkne telefon položený na pravé straně pohovky. 

Předpokládám, že se bude jednat o Elisu, jenomže nadpis NEZNÁMÉ ČÍSLO mě docela poleká. Jako jedna z veřejně známých osobností nemám to privilegium, aby bylo moje číslo dostupné pro každého. Nesmím ho rozdávat neznámým lidem a nesmím se s nikým o svém mobilu ani bavit. Každý, koho mi neschválí rodina, jde okamžitě do propadliště. To je také důvod, proč jsem si nevyměnil číslo s nikým z mých nových přátel. Tedy jestli to vůbec jsou moji přátelé. 

Položím tedy koláč zpět na talíř a odemknu mobil, abych se podíval, co v té zprávě stojí. Dvakrát už se mi totiž stalo, že mi psalo nějaké číslo, nikdy však nebylo skryté a v obou případech se jednalo o mediální šťouraly, kteří z nějakých neznámých zdrojů moje číslo vypátraly. Ať se snažíme sebevíc, přece jen je internet místem, kde se dá najít absolutně všechno. To, co známe my, je jen pouhá hrstka toho, co znají hackeři a další lidé, kteří se tím zabývají. Bůh ví, kam jsou novináři až schopní zajít, aby vypátrali číslo na někoho známého. Nejraději bych zmizel, když se něco takového stane. 

Ahoj, Jamesi.

Stojí v první zprávě, ovšem tři tečky pod nimi naznačují, že ten někdo ještě nějakou zprávu píše. Možná to bude Daniel, který si ze mě akorát střílí. Podle toho, že vidím, že mi dotyčný píše, usuzuji, že má stejný telefon jako já. Nebo alespoň stejnou značku. 

„Dáš si raději jahodovou anebo citrónovou?" ozve se z kuchyně babičky hlas a já samým leknutím telefon zamknu. Čert by to vzal. 

„Jahodovou, děkuju," odvětím zpět trošku víc hlasitěji, než by se slušelo, ale se žádnou negativní odezvou se to nesetkává. Telefon v ruce mi opět cinkne.

Asi nevíš kdo jsem, což je pro začátek naší konverzace velice slibné. Mám pro tebe totiž hru, kterou neodmítneš, až zjistíš, o co se jedná.

Rychle naťukám zprávu v níž oznamuji, že žádnou stupidní hru hrát nehodlám. Okamžitě mě do hlavy uhodí Andrew, který rád hraje ty své hry. Kde by však na mě vzal číslo? Nikdo z jeho přátel ho nemá a děda zná pravidla. Ví, že moje číslo nesmí nikomu vydat bez mého a otcova souhlasu. Myslím, že mého otce by se nikterak neptal, ale mě ano. Už jen z principu a základů slušného vychování, které dědovi rozhodně nechybí. Takže on to být nemůže. Na pořadníku tedy stále visí jen jedno jméno. Daniel Sullivan. 

„Už se to nese," oznámí babička vstupující do místnosti s tácem se dvěma sklenkami a červenou tekutinou ve velkém džbánu. Na rtech si jí stále pohrává úsměv, když neživou květinu pokládá do úložného prostoru stolku a džbán postaví vedle talíře s buchtami, zatímco sklenky přede mě a sebe. „Jaký je ten koláč?"

„Hned ochutnám," odpovím, načež se žena znovu obrátí na patě a odnese tác do kuchyně. S rozklepanýma rukama se tedy natáhnu pro koláč a rychle ukousnu docela velké sousto. Mobil odhodím na pohovku a do sklenky si naliji limonády, přičemž sousto zapiji. Koláč je opravdu výborný, ovšem to jde stranou, když mi telefon znovu cinkne. 

Kousek onoho koláče položím na kraj stolu společně se sklenicí a telefon znovu odemknu.

Až se dozvíš o co jde, neodmítneš. Věř mi.

„Kdo ti píše?" objeví se znovu babička. „Ráno mi psali tvoji rodiče, tak jsem jim napsala, že je vše v pořádku. Než já se naučím používat ten dotykový telefon, tak přijde deset jelenů."

Zasměju se, ale do smíchu mi vůbec není, když odpovídám: „Jen Elisa."

A dál už absolutně nevnímám, co babička říká, protože se mi v hlavě rodí jiný problém. Kdo to je a co po mě chce?

***

Další den se mi dědu podařilo přesvědčit, aby mě zaměstnal, takže jsem celý den běhal na vinicích a pomáhal jsem ošetřovat nezdravé lístky keříků. Byl jsem jeden z mála teenagerů, kromě Chrise, který také přišel vypomáhat. Nenápadně jsem se ho zeptal na ostatní a on jen pověděl, že po večeru v Zápraží neměli moc energie pracovat přes den. Pracovat s Chrisem byla jedna báseň, byli jsme sehraní. Vždy věděl, co chce podat, já mu to podal a práce nám šla od ruky. Ukázal mi, co jak se dělá, kterým způsobem je to nejefektivnější, a že to vlastně není moc náročné. 

Došlo mi, že to byl první okamžik, kdy jsem s ním byl o samotě a akorát se mi potvrdily dedukce. Chris je rozhodně pohodový mladík se smyslem pro humor. Takový, kterého byste našli v každé normální partě. Člověk, jenž se vyhýbá konfliktům, dokáže si ze všeho dělat srandu a když přijde k vážnějšímu tématu, snaží se ho vyvarovat. Možná proto, že mě ještě tolik nezná, ale co vím od Jenny, Chris se snaží být pozitivní každým coulem už jen proto, že takový býval jeho bratr Alan. 

Kolem půl osmé večer pak dorazili i ostatní, protože se připravovali na noční směnu a já se po celých třech dnech konečně viděl s Andrewem. Nijak si mě nevšímal, což mě na jednu stranu ničilo, ale na tu druhou jsem neměl moc času o tom přemýšlet, protože mi nedal spát onen záhadný pisálek, který už nikterak neodpovídal na moje zprávy. A že jich bylo přemrštěně. Dotazoval jsem se ho na identitu, na podstatu té jeho hry, dokonce i na to, jestli si ze mě dělá srandu. Vůbec nic. Žádná reakce nedorazila a mně tak nezbývá nic jiného, než jen vytvářet scénáře a snažit se si zařadit obličej za ta písmena. 

Jedno je však jisté, pokud někoho mohu podezírat, pak jednoznačně Daniela, protože on je mistrem v těchto výstřelcích. 

„Takže dneska večer," načíná děda s pomačkaným lejstrem v ruce, „Jenny s Lindou mají na starost severní část vinic."

Tudíž to znamená, že dnes s Jenny pergolu sdílet nebudu. Jak skvělé. Pak pokračuje tím, že Chris si bere pergolu s pro mě neznámým mužem. Budou obývat západní stranu. Dvě nejvytíženější strany vinice jsou tedy zabrány a já si alespoň mohu oddechnout, že nebudu mít tolik práce s hlídáním. Přece jen za těch dvou zbylých stranách není tolik věcí k hlídání. Pocit volnosti mě však hned přejde. 

„Andy a Jamie mají východní stranu," hrkne ve mně. Když jsme naposledy sdíleli pergolu, přenocoval jsem venku, protože jsem ho obdařil svým nedomyšleným dotazem. Můj zrak okamžitě zabrousí na něj, ovšem on se dívá na mého dědu s vážnou tváří a jen přikývne na souhlas. Tvrdost jeho očí je do nebe volající, nemluvě o tom, jak naštvaně vypadá se zatnutou čelistí. „Budu po vás ale potřebovat ještě, abychom společně natáhli plachty. Podle předpovědi má kolem půlnoci dorazit docela silnej liják a bouřky. Nerad bych tady ráno našel spoušť. Dostali bysme se totiž do skluzu a to nikdo z nás nechce."

Takže další dvě hodiny se nesly v natahování plachet přes stromky. Ze severní pergoly, která je největší, jsme nanosili asi šest tlustých a dlouhých plachet a začali je umisťovat nad stromky i nad uličky mezi nimi. Děda mi všechno podrobně vysvětlil, protože ostatní, jak se zdálo, v tom měli praxi a nepotřebovali nijak pomoc. Při tom natahování se mi z hlavy vypařily všechny problémy, za což jsem byl rád. Pomáhal jsem jak jsem jen mohl a co mi síly stačily. Když pak byly plachty natáhnuté, zjistil jsem, že prakticky dnes v noci nebudeme hlídat, ale pouze se schovávat, protože ty bílé chrániče samy o sobě splňovaly naši funkci. Jen málokdo by se na vinici dostal nepozorován. 

Děda se s námi rozloučil, mně tedy ještě předal pití a jídlo od babičky a rozeslal nás každého na svá stanoviště, přičemž sám ještě jednou prošel vinice a zkoušel, jestli plachty drží na pevno. Andrew se vydal přede mě, bez jakéhokoliv slova či pozdravu. Prostě dělal, jako bych neexistoval. 

A tak mi vlastně ani teď nepřijde divné, že tu sedím, konzumuji večeři a můj společník sedí před pergolou a užívá si krásného pozdního západu slunce. Měl jsem dědovi říct, že budu radši, když nás s Andrewem nebude dávat dohromady. Myslel jsem však, že sám tenhle nevyzpytatelný hoch mu řekl, že se mnou směnu nechce. Zřejmě jsem se mýlil. 

Vstanu od stolu, abych zbytek jídla, které už se do mě nevejde, vyhodil do koše u dveří, když se obloha začíná pomalu zatahovat černými mračny. Nejstarší ze Sullivanů se nemýlil, čeká nás docela prolitá noc. Přejdu tedy k bednám se dřevem, které je vedle krbu a dovnitř vhodím několik polen. Natrhám několik starých novin a umístím je k dřevu tak, aby to okamžitě chytlo a nakonec uchopím ze stolu zapalovač a snažím se to podpálit. 

Pro mou smůlu však noviny shoří, ale dřeva se oheň ani nedotkne, i když v krbu dvakrát zapraská. Mezitím stačí bouchnout dveře, když se zvenku ozve syčivý vzduch přibližujících se dešťových kapek. Ani druhý pokus o podpálení dřeva mi nevyjde. Začínám být z celé téhle šlamastyky tak frustrovaný, že si neodpustím vulgární nadávku na mou osobu. Připadám si neskutečně neschopně, když neumím zapálit ani oheň. 

„Běž si sednout, udělám to," ozve se za mnou potichu a já leknutím nadskočím. Andrew si toho však nijak nevšímá, bere si zapalovač z mých rukou a z malé bedýnky vedle dřeva vezme bílý čtverec. No jasně, zapomněl jsem přidat podpalovač. „Bez tohohle to jen těžko zapálíš. Navíc jsi dal fakt velký polena, musíš začít menšíma, ale to už je jedno. Nějak to provedem."

Stojím na místě a se srdcem až v krku pozoruji, jak dovnitř nastrká další várku starých novin, následně ve své ruce zapálí podpalovač a umístí ho k novinám. Během chvíle se v krbu rozhoří obrovský oheň, který Andrewa nutí, aby dvířka krbu zavřel. Když se ozve několikero zapraskání, je jasné, že svůj úkol splnil na jedničku. Cítím se momentálně ještě víc zostuzeně, než před chvílí. 

„Děkuju," kývnu na něj, když položí zapalovač na stůl a poprvé po dlouhé době se na mě nečitelně podívá. Je to takový ten pohled, který vám nic neřekne, ale zdá se vám, že vám vidí až do duše. Napětí jen prostupuje mým tělem jako neslyšný výboj elektřiny, zatímco z venku se ozývá šplouchání deště o půdu. 

„Myslel jsem, že máte v tom vašem sídle krb," namítne, když sklopí pohled a obejde mou osobu. Jeho vůně se za ním táhne jako neviditelný ocas. „Nebo aspoň podle toho, co říkal tvůj děda."

Samozřejmě, že máme krb, jenže já jakožto potomek Sullivanových se asi těžko dostanu k nějakým domácím pracím. Všechno připravuje služebnictvo. Od úklid, přes jídlo až po takovou zhovadilost, jako je zakládání ohně v krbu. 

„Jasný, že máte," odpovídá si sám, když mlčím. „Jenže u vás všechno dělaj lidi z nízký sorty co? Jestlipak ti utírají i prdel?"

Pobouřeně se otočím. Mělo mi být jasné, že je naštvaný. Je naštvaný, protože jsem mu odmítl dát to, co on po mně chce. Je naštvaný, protože jsem mu řekl to, co on slyšel nechtěl. Nehodlám se mu za to omlouvat a vím, že jsem urazil jeho pýchu, ale nemusí se navážet do mého stylu života. Já nejsem ten, kdo činí volby. Vše dělá můj otec.

„Nebo chceš, abych ti jí utřel já, až budeš potřebovat?" dodá další dotaz. 

„Nepotřebuju, aby mi někdo utíral zadek," odseknu a nakonec, bez další poznámky usednu zpět na židli ke stolu a vytáhnu telefon. Neznámé číslo je stále tiché. Nejraději bych tím telefonem třískl přímo po něm. Aby věděl, jak moc jsem i já naštvaný. Ačkoliv netuším proč. Proč jsem naštvaný, když se mnou chce jen spát, když ani já v tom nevidím víc, než sexuální přitažlivost? Haraší mi. Opravdu mi haraší.

„Co dalšího ti lidi jako já dělají? Vsadím se, že máš každej den navařeno, naklizeno a nemusíš pro to hnout ani prstem. Slyšel jsem dokonce, že máš i svoji chůvu. Jak asi ta se musí cejtit."

„Tak teď poslouchej," nevydržím to a bouchnu rukou do stolu, „to, že mi všichni podstrojujou, není moje zásluha, jasný? Tys měl asi stejnou možnost volby na to bejt chudej, jako já bohatej! Nulovou. Narodil jsem se do vlivný rodiny, a co? Máš s tím problém? Tak si ho vyřeš, ale beze mě, protože mě už unavuje zkoumat tvoje chování. Jsi ten největší kretén, jakýho jsem potkal a věř mi, že s kreténama já mám bohatý zkušenosti!"

Horkost zloby prostupuje celým mým tělem a střídá tak napětí, které jsem doposud cítil. Myslím, že k tomuhle celému se mě snažil vyprovokovat už jen tím, že předstíral mou neexistenci. Přepočítal se, a tak to teď zkusil se svými narážkami  na můj původ. A za to si může připsat bod. Jsem frustrovaný z něj, z rodičů i z toho idiotského pisálka, který se vzal bůh ví kde. Přísahám, že jestli to byl Daniel, uškrtím ho až přijedu domů. 

„Wuhúú," vypískne s úsměvem na tváři a předkloní se. Tenhle zatracený kluk ví, jak ve mně vyvolat nepříčetnost během minuty. „Tvoje ledová přetvářka, že ti je všechno u prdele, se pěkně rozpadla. Copak se stalo?"

Spěšně vydechnu přebytečný vzduch v plicích a snažím se nijak nereagovat na jeho jiskřivý pohled, pootevřené rty či na ty zatnuté bicepsy, kterými by mě mohl zničit. Ne, nesmím se znovu nechat vyprovokovat.

„Víš co je směšný?" vstane ze svého místa a sedá si naproti mně ke stolu. Snažím se na něj dívat s kamenným výrazem, což jde vlastně samo, když jsem ještě pořád naštvaný. „Že za boha ani já nedokážu přijít, co seš zač. V jednu chvíli po mně chceš, abych tě líbal, když to teda udělám, tak se zdejchneš. Řekneš mi, abych neměl předsudky, ale ty sám s nima žiješ. Celou dobu mě vyzývavě pozoruješ, a když se konečně odhodlám udělat další krok, odsuneš mě do pozadí. Když jsem na tebe milej, jsi jak z kamene. Když jsem na tebe hnusnej, stěžuješ si, že se ve mně nevyznáš. Co vlastně chceš, Jamesi?"

Uvědomuji si, že to je poprvé, co mě oslovil mým jménem. To jde však stranou, protože mi dochází, že má pravdu. Na další přemýšlení však není čas, protože někdo otevírá dveře a vstupuje dovnitř.

„Potřebujeme pomoct," vydýchává Jenny úplně zmáčená, „utrhl se nám kolík, co držel plachtu."