Nakonec jsem sehnal obyčejné oblečení, které se sem bude hodit. Našel jsem ho v jednom menším krámku úplně na konci naší výpravy. Děda mi tam s vozem zastavil a já strávil pomalu dvacet minut procházením mezi dvěma regály. Nakonec se přede mnou zjevilo obyčejné bílé triko bez jakéhokoliv nápisu a béžové plátěné kraťasy s hnědým páskem. Přesně moje barvy, které nikterak nevyčuhují a v kombinaci nevypadají špatně. 

Daniel se vždy rád předváděl se svým vkusem. Vybíral křiklavé barvy se značkovými nápisy, aby každý viděl, že on na to má, neuvědomujíc si, že penězmi chudé lidi neohromí. Jenže jemu na chudých lidech nikterak nezáleží. Jsou pro něj jen pomocnou pracovní silou, která za směšnou almužnu udělá cokoliv, co on chce. Ani k Elise se nikdy nechoval, jako k sobě rovné, jenže ona byla vždy jediná, kdo mu dokázal utnout hřebínek. A díky mým protestům s tím nemohl udělat nic ani otec.

Když jsme přijeli domů, babička hodila oblečení do pračky a následně do sušičky. Přece jen se jednalo o oblečení z druhé ruky a nechceme nikdo riskovat, co by provedlo s mou kůží, kdyby to měl přede mnou na sobě někdo nakažený. Ta představa byla odpudivá, ale zakázal jsem si na to myslet. Měl jsem radost z toho, že mám v šatníku konečně oblečení za pár centů. A že mám zase o kousek blíž k tomu, abych zapadl. 

Když mi jej babička přinesla do pokoje již suché a dokonce i vyžehlené, poděkoval jsem a začal se připravovat na tu veselku, která nás čekala. Obléct se mi tedy nedělalo takový problém jako fakt, co mám udělat se svým zevnějškem. Přesněji s obličejem. Po čtyřech nocích strávených na nohou, se mi pod očima udělaly mírně nahnědlé kruhy, které na mé bělostné tváři vypadaly jako modřiny. Vlasy, sice umyté, ale za to neupravené a při pomyšlení na Andrewa se mi poprvé v životě zachtělo, abych u sebe měl otcovy najaté stylisty. Přece jen se mi však povedlo kruhy zamaskovat účesem. 

V koupelně jsem našel jakýsi gel na vlasy, díky němuž jsem si kadeře vyčesal do přijatelné podoby. Nejsem nějak extra velký krasavec, když u sebe nemám lidi, kteří ho ze mě udělají, ale rozhodně to vypadalo lépe, než rozčepýřené háro, kterým jsem od rána strašil lidi. 

Nakonec jsem sešel dolů a společně s prarodiči, pěkně vystrojenými, se vydal na cestu k Zápraží. Děda zvolil tmavě hnědé společenské kalhoty a bílou košili s motýlkem. Vypadal jako vystřižený z filmů pro pamětníky, ale musel jsem uznat, že i na stará kolena to byl pořád štramák. O důvod víc, proč ho vnímat jako svůj vzor. Babička zvolila bílou halenku, připomínající spíš košili, a dlouhou černou skládanou sukni. Kdejaká dívka by ji mohla závidět postavu. Ovšem i přesto, jak byli oblečení, ve mně vzbudili dojem, že jsou to prostě normální lidé. Nikdo by netipnul, že zrovna oni jsou majiteli velké vinařské firmy a že obchodují se spoustou významných obchodníků. Samozřejmě prostřednictvím mých rodičů, ale i tak. 

Nebýt jich, žádná rodinná firma neexistuje a jméno Sullivan neznamená nic. Po dlouhé době jsem si připadal pyšný, že to jméno nosím i já. 

„Pokud bys chtěl jít domů, stačí říct a půjdeme, stejně neplánujeme se nijak dlouho zdržet," namítá babička, když se blížím k té cihlové budově, před níž stojí několik lidí taktéž vystrojených ve svátečním. Být ve městě, cítil bych se nadmíru zostuzeně za to, jak jsem oblečený, ovšem když vidím několik lidí v mém věku, skoro ve stejném oblečení, jako mám já, nemám důvod se cítit zahanbeně. 

„Hlavní je, abyste se bavili vy," reaguji na to a myslím to smrtelně vážně. „Za všechnu tu dřinu je potřeba se trochu odreagovat."

„Ježíš, chlapče, kdybys jen věděl, co my jsme se toho navyváděli v tvých letech," zasměje se děda pobaveně. Babička po něm hodí ostrý pohled a to zase rozesměje mě. Několik lidí od budovy už na moje prarodiče mává. Zřejmě se tu opravdu budou znát všichni.

„Raději mu to ani neříkej, abych se nemusela stydět podívat do jeho očí," pronese směrem k dědovi, ovšem nakonec také pobaveným tónem. 

Dokážu si představit, jací byli v mládí. Jsou to energičtí lidé, pracovití a je s nimi opravdu zábava. Tudíž v mém věku museli být o tolik víc zábavnější a určitě šli s dobou. Vsadím se, že každý se s nimi chtěl přátelit, neměli mezi sebou žádnou přetvářku a v jejich době určitě nepanovaly ani takové finanční rozdíly jako dnes. Musela to být skvělá doba a vsadím se, že i já bych se s nimi chtěl přátelit.

Hned u vchodu mě prarodiče představují jako svého nejmladšího vnuka, já si jako obvykle potřesu rukou s cizími lidmi, pozdravím, vyslechnu si řeči o tom, jak jsem vyrostl a pokračuji dál. Usmívám se, ale uvnitř mě roste nervozita s každou potřesenou rukou. Až vstoupím dovnitř, on tam bude. Jsem si tím jistý. Bude se na mě neutrálně dívat, jeho ostré rysy mě budou zakopávat pod zem a v očích uvidím tu zlobu, kterou jsem to ráno způsobil svým ledovým chováním a těmi slovy protkanými jedem. 

Vstupujeme dovnitř, já nasazuji co nejpřesvědčivější verzi ledového klidu a kráčím za svými prarodiči. Budova praská ve švech, je tu tolik lidí, že bych ani neřekl, že je tahle vesnička tak velká. Očima se ho snažím nevyhledávat, ale moc to nejde. Třesu si rukou s dalšími a dalšími lidmi. Usmívám se, ale pohled mi těká po celé obdélníkové místnosti.

Je na mě přišpendleno víc zraků, než by mi bylo milo. Lidi si šeptají, mluví, dokonce zaslechnu i svoje příjmení, ale nikterak na sobě narůstající pocit nevolnosti nedávám znát a následuji babičku s dědou. Zrakem zavadím o Jenny a nejspíš její rodiče, kteří na nás mávají. Děda se bez rozmýšlení vydává právě k nim a mně se trochu uleví. Alespoň jedna známá tvář.

Děda se zeptá, zda mají u stolu volno a muž kolem padesátky odpoví kladně. Babička mě představuje starostovi vesnice a ten mě zase představuje celé své rodině. S Jenny se známe, takže jen ze slušnosti na sebe kývneme a já nakonec zapluji právě vedle dívky, která se zdá také mnohem více uvolněná, než doteď. Babička se pouští do konverzace s Jenninou matkou a děda zase s jejím otcem. A já čekám, až dívka promluví.

„Je to docela mazec co?" zeptá se mě s úsměvem. „Myslím tím to představování. Tolik tváří a stejně si nezapamatuješ ani jméno. Ale neboj. Tahle akce je první letos, až tu budeš tohle léto po čtvrtý, už ti to ani nepřijde."

„Takže se to tady pořádá často?" zeptám se překvapeně. Myslel jsem si, že tu zábavu takhle pro všechny mají jen jednou za uherský rok. 

„Vlastně celkem pětkrát. Na místním úřadě je vždy vývěska termínů. Na ten první, což je dneska, choděj skoro všichni z vesnice, na ten druhej taky a pak účast postupně klesá," vysvětluje. „Při tý pátý akci už tady skoro zevlíme jenom my. Naše generace."

„Protože vaše generace je tady pečená vařená každej víkend," vloží se do konverzace starosta. „A jak se ti tady líbí, Jamesi? Co místní děcka, jsou na tebe hodný?"

V hlavě si opět vybavím Gabrielinu a Andrewovu reakci můj první večer tady. Snažím se tu vzpomínku zahnat co nejdál ve své mysli a usměji se.

„Je to tu skvělé, děkuji za optání," odpovídám zdvořile. „Vaše dcera mi pomohla rychleji se adaptovat, takže bych řekl, že tu s nikým nemám sebemenší problém."

„Máme v krvi tu vítat návštěvníky tak, jak se sluší a patří," mrkne na svou dceru, která se jen uculí. Jejich vztah, zdá se, je na velmi pěkné úrovni. Uvnitř sebe ucítím ostrý hrot, když si vybavím svého otce a jeho vztah ke mně. „Každopádně tady nemusíte s náma sedět a můžete jít za kamarádama. Domluvil jsem vám jeden volnej stůl úplně za rohem."

Starosta ukazuje za roh u baru, jehož jsem si při své první návštěvě ani nevšiml. Jenny se zvedá a kývne na svého otce. Já její kývnutí okopíruji a společně se prodíráme hloučky klábosejících lidí. Ačkoliv je to malá vesnice a lidi se tu zřejmě vídají každý den, mají si co říct a to dodává celé té atmosféře ještě lepší nádech. Na obchodních jednáních, schůzkách a slavnostech se nemluví o ničem jiném, než o obchodu. Osobní otázky zní krajně nepatřičně a nehodí se do veškeré atmosféry. Ovšem tady je to přesně naopak. Lidé se sem chodí opravdu pobavit a ne probírat pracovní záležitosti. Prvotní stres ze mě úplně opadá.

„Pojď, vezmem si ještě pití," pobídne mě Jenny a míří se mnou k baru, kde si oba objednáme obyčejnou vodku s džusem. Oba si s Jenny připijeme, abychom okoštovali chuť a když jsme spokojeni, vydáváme se oba za roh. A právě tam se jeho oči protnou s těmi mými a moje srdce vynechá hned dva údery za sebou. 

Jeho černé vlasy jsou upravené k nerozeznání od toho rána, kdy jsem s ním mluvil naposledy. Jsou učesané a načechrané. Černá košile na něm vypadá tak strašně krásně a podtrhuje jeho ostré lícní kosti, nádherně řezanou bradu a vyplňuje jeho tmavé oči. Kdyby tu bylo to samé světlo, co před dvěma dny, vypadal by jako vystřižený z nějakého seriálu. 

Snažím se udržet si chladný odstup a kamenný obličej, když usedám mezi Jenny a Lindu, která do mě jemně praští pěstí a pozdraví mě. Cítím na své tváři jeho pohled. Cítím, jak mě doslova vybízí k tomu, abych s ním promluvil a nevyhýbal se mu. Celé nitro se mi opět třese. 

„Kde jste byli vy dva? Co to vůbec máte?" přehluší Lindin hlas hluk kolem nás a já se snažím nějak vzpamatovat. „Ukaž, ochutnám!" A dříve, než ji na to vůbec stačím nějak odpovědět, si vezme mou sklenku a upije mi docela slušný doušek nápoje. Ne, že by mi to nějak vadilo. 

„Vodku s džusem, na pivo se dneska nějak necejtím," odpovídá Jenny. „Hlavně nechci před svým tátou vypadat jako neskutečnej buran."

„Ale ty seš buran z vidlákova," odvětí ji na to pozitivně Chris, který si vyslouží další z řady zabijáckých pohledů. Tentokrát však není ze strany Lindy nebo Andrewa, ale samotné Jenny, která se nakloní přes stůl a svou slabou rukou ho pěstí praští do ramene. Vypadá to komicky. Zuby nehty se držím, abych se nepodíval na něj. 

„Hmm," protáhne Linda, když mi vrátí poloprázdnou sklenici. „Ernie to má dneska fajně vychlazený."

„Tak víš co, je to akce pro dospělý, tak se chce blejsknout," odpovídá ji Jenny, když skončí se smrtícím pohledem. „Navíc všichni věděli, že přijdou i Sullivanovi."

„A hlavně náš novej kámoš," drkne do mě znovu Linda oděná v plátěných kalhotách, které ji přiléhají k jejím štíhlým nohám a tmavě modré blůze. „Je to docela mazec co? Ani bys neřekl, kolik lidí je v tomhle zapadákově."

„Dá se to, jen to představování mi přivodí infarkt," snažím se nějak sám pro sebe odlehčit situaci, protože stále na sobě cítím jeho pohled. Periferně vidím, jak z půllitru upije pivo. 

„Zvládáš to ale dobře chlapáku," dočkám se pochvaly od Chrise, který se culí jak měsíček na hnoji. Působí to docela zvláštně, že on a Andrew jsou příbuzní. Zvlášť po tom, co všechno mi o nich Jenny stačila povědět. „Já na tvým místě bych se už dvakrát sesypal. Nesnáším tolik lidí v malých prostorách."

„Chris totiž nesnáší úplně všechno," objasní Linda s výsměchem v hlase. „Sice vypadá jako sluníčko skoro furt, ale uvnitř je to depresivní vyschlá a asexuální skořápka plná beznaděje."

„To není pravda!" zamračí se pomlouvaný. „Nevěř tý slepici ani slovo. Snaží se hrát na tvrďačku, ale při Titanicu vypotřebuje celou roli kapesníků, jak řve."

„Chápeš to?" nakloní se ke mně Jenny a pošeptá mi potichu do ucha. „A s takovýma individuama se vídám skoro každej den."

Zasměji se, protože mi to opravdu přijde vtipné. Jejich vztah se mi moc líbí. Vůbec nepůsobí křečovitě, jako všechny vztahy navázané u nás. Není to jen povrchní konverzace, ale dokáží si ze sebe udělat i legraci. Mají vztah, jaký jsem vždy chtěl mít s přáteli. Ovšem to bych nejdříve musel ve městě najít někoho nezkaženého, což jde těžko. Tedy v okruhu vlivných a bohatých. A hlavně bych nesměl chodit do Elitní školy, kde jsou jen samí boháči. Je vtipné, že chudí lidé mají to, co já si pořídit nemůžu. Štěstí se totiž za peníze koupit nedá. 

„Co to misis copánek?" nakloní se přes stůl Linda, aby přese mě viděla na Jenny, která jen zvedne ruce v obranném gestu.

„Jen jsem Jamiemu říkala, jak strašně vás všechny miluju," rozesměje mě znovu starostova dcera. Doteď jsem ji měl za plachou dívku, s níž určitě zábava je. Ale zřejmě jakmile se dostane mezi svoje, už tak introvertní nebude. „Nedokázala bych si život bez vás představit."

„A na to si připijem!" zařinčí Chrisův hlas do počínající hudby a pozvedne své pivo, aby dodal svým slovům ráz. My ostatní, včetně Andrewa, pozvedneme také své nápoje a díváme se na Chrise, abychom mu naznačili, že očekáváme, co z něj vypadne. „Lidi, na nás. Všichni si to zasloužíme!"

„Na nás!" zopakujeme po něm a já s úsměvem na rtech přiložím sklenici ke svým ústům a přilnu si toho nasládlého nápoje. Úsměv mi z tváře však nijak nemizí. Opravdu si připadám, jako bych mezi ně patřil. Jako bych byl jeden z nich. Hřeje mě to na srdci a je to jeden z nejkrásnějších pocitů, jaký člověk může cítit. 

***

Oči jemně zamlžené alkoholovým oparem, rty roztažené do nesmyslného úsměvu a hřejivost uprostřed hrudi. Tak by se dal popsat můj momentální stav, když stojím před zrcadlem a omývám si ruce. Cítím se šťastný. Opravdu šťastný, protože celá jejich parta se zdá, jako by neměla problém s tím, kdo jsem a odkud pocházím. Dokonce i Andrew se zapojil do konverzací. Nemluvilo se o ničem převratném, ale i tak je zajímal můj názor na tu či onu věc. Hodně jsme probírali vinařství a to, jak funguje naše rodinná firma. Zajímalo je také, jestli se chodím někam takhle odreagovat a na zápornou odpověď reagovali tím, že mi objednali další nápoj. Takže v sobě mám dvě sklenice vodky s džusem. A musím přiznat, že se mi tenhle pocit zatraceně líbí. 

Hudba ze sálu burácí do dveří od záchodů, z nichž právě teď vychází nějaký muž a vpouští dovnitř jeho černé oči, v nichž se mu zajiskří, když mě uvidí. Přejde vedle mě a podívá se na mě v zrcadle. Srdce se mi rozbuší rychlejším tempem a rty mě začnou svrbět. Už vím, jak chutná. Vím, co bych chtěl, aby znovu udělal, ale přesto na sobě nedám nic znát a nasadím neoblomný výraz, který by mu měl naznačit, že nemáme o čem mluvit. I když máme. 

„Už si na mě najdeš chvilku nebo mě budeš neustále ignorovat?" položí dotaz, na který mu nechci odpovídat. A nemusím, vím to, ale měl bych. Protože ignorovat někoho je dětinské. Vyhýbat se někomu je dětinské. A za ty dva dny neví nikdo k čemu došlo. Možná nelhal a myslel svůj slib vážně. 

„Všechno podstatné jsem ti řekl to ráno," odpovídám. „O čem chceš ještě mluvit?"

Mírně mě uchopí za loket a než se stačím nadát, končíme v kabince, zavření a dost blízko na to, abych po něm zatoužil ještě víc. Doslova cítím chuť jeho rtů na těch svých. Těch rtů, které mi nedají tolik spát. Na něž musím myslet skoro pořád. A o nichž se mi už i několikrát zdálo. 

„Vykvákal jsem někomu něco o tom, co se stalo?" zeptá se mě a přijde mi, jako by se na mě naschvál tisknul. Ozve se prásknutí dveří a vysmáté hlasy, které se zastavují v místě, kde hádám pisoáry. 

„Ne," šeptnu s pohledem upřeným na jeho rty. Neměl jsem toho tolik pít, když jsem věděl, že tohle přijde. Nemůžu svoje oči přinutit, aby se dívaly jinam. 

„Dal jsem ti záminku pro to, abys mě ignoroval?" další dotaz. Zblázním se. 

„Ne," opět chabé šeptnutí.

„Přijde ti normální si se mnou hrát jako s nějakou hračkou? Já to myslel vážně, chci tě poznat! Chci se s tebou kamarádit, chci mít s tebou vztah jako všichni ostatní!"

„Proč?" vypadne ze mě chabě, když se znovu ozve prásknutí dveří a já cítím, že jsme v místnosti zase sami. „Proč se chceš kamarádit s někým, kým bytostně pohrdáš?"

„Už jsem se ti za to omluvil," namítne. „A už dávno tebou nepohrdám. Jak jsem řekl, přijdeš mi zajímavej. Chci tě poznat, jenže ty si se mnou hraješ, jak kdybych byl nějaká tvoje nová hračka!"

„Kdybych si s tebou hrál, vypadá to docela jinak!" vyjedu na něj i já a podrážděně ho odstrčím. První pořádné selhání mé ledové bariéry před ním, čímž mu naznačuji to, co se snažil zjistit tu noc, kdy jsme spolu poprvé a naposledy hlídali spolu. Že se za tou oponou skrývají emoce. Moje pravé já. 

„A jak? Zeptáš se mě, jestli ti dám znovu pusu a pak mě budeš zase ignorovat? Budeš si přede mnou hrát na tvrďáka, i když jsem viděl, žes tu pusu chtěl doopravdy a ne jen proto, abys mě vyzkoušel? Přiznej to! Chceš, abych to udělal znova!"

Zlost v jeho hlase se stupňuje. Má zatnuté zuby a dívá se na mě jako na svého největšího nepřítele. Přesně tak, jako první den. Poznal na mě, že po něm toužím. Možná v tom maskování nejsem zas tak dobrý, jak jsem si myslel. Možná už to tuší od samého začátku, že se mi líbí. První selhání totiž přišlo v momentě, kdy jsem ho viděl. Zíral jsem na něj daleko delší dobu, než je zdrávo. 

„Nevím, z čeho soudíš, ale já nejsem na kluky," odpovídám a snažím se ani jednou neklesnout hlasem. Nechci mu ukázat, že se mi líbí, protože pak si začne hrát on se mnou. Nevím, co je zač, ale vím, co mi říkala Jenny. Kromě Louisy nebyl do nikoho zamilovaný. Upřednostňuje sex před vztahem. A já si nemohu dovolit ani jedno. Ne s klukem.

„Tak proč po mě pořád koukáš?" zeptá se a natlačí mě na stěnu, přičemž se na mě namáčkne. Cítím horkost jeho těla i opar alkoholu z jeho úst. „Proč mi i teď čumíš na pusu, když s tebou mluvím? Proč prostě jednoduše nepřiznáš, že mě chceš!"

„K čemu ti to bude?" zeptám se ho už vytočeně. Krev v žilách mi hoří z toho, do jakého stavu mě přivádí. Nebo lépe řečeno, do jakých stavů mě přivádí. Jímá mnou zlost i chtíč zároveň. Potřebuji ho cítit a zároveň mu chci jednu ubalit. Jsem opět zmatený, ovšem v tu samou chvíli i žíznivý. Potřebuji ho. Ať už tak či onak. 

„Protože já tě chci tak samě jako ty mě!" a s tím přiloží svá ústa na ty má neskutečně drsným způsobem. Nehledě na rychlost si probíjí cestu do mých úst svým jazykem, kde začíná boj na život a na smrt. Svoje ruce přiloží na mé boky, zatímco já mu chtě nechtě omotám paže kolem zátylku. Nechávám se unášet proudem těch smyslných polibků a za zavřenýma očima nevnímám nic jiného, než jen jeho neskutečnou přítomnost. 

Přimáčkne si mě k sobě ještě víc, snad aby mě ujistil o svém chtíči, který pulzuje i mými žilami. Snažím se mu polibky oplácet stejnou měrou, snažím se synchronizovat s jeho zběsilým tempem. Přes kraťasy cítím, jak i jeho spodní část reaguje na tu výměnu bezeslyšných názorů. Část mě však ví, že to, co dělám, je fatální chyba. Chtíč mi nemůže zatemňovat mozek. Nejsem jen ledajaký puberťák, i když chci být. Nemůžu mít něco s klukem jen proto, že si to moje tělo žádá.

Jeho ruce mě chytí za hýždě a to je ten správný moment, kdy tomuhle neskutečnému šílenství musím udělat přítrž. Moje ruce ho neadekvátně odstrčí, až jeho tělo zadrnčí o protější stěnu. Z jeho úst vyjde překvapené vyheknutí a já se snažím vzpamatovat z veškerého vzrušení, kterým jsem si právě prošel. V hlavě mi rezonují jeho poslední slova. O tom, že on mě chce taky. Stejně jako já chci jeho. 

„Fajn," vydechnu a snažím se samou ostudou propadnout do země. Moje ledové brány jsou zcela rozteklé díky přívalu žáru, který cloumal mým tělem a jeho zbytky stále doznívají v mých žilách. Je mi neskutečné teplo. „I když přiznám, že tě chci...Nic, absolutně nic to na situaci nemění."

„Právě, že to mění úplně všechno," odpovídá a ruce si dá za záda. Snad aby neudělal další hloupost. „Já chci tebe, ty mě, tak v čem vidíš problém?"

„Uvědomuješ si, jaké světlo by to hodilo na mě i na mou rodinu, kdyby se to provalilo?" snažím se pravidelně dýchat, ale v jeho přítomnosti je to snaha o nemožnou věc. Zvlášť po tomto incidentu.  „Nemůžu s tebou nic mít. Nemůžu tě líbat, držet za ruku ani s tebou chodit."

„Kdo tady říkal něco o držení se za ruce nebo chození?" zamračí se. „Nechci vztah!"

„Je mi jedno, co chceš nebo ne," ztvrdnou mi však všechny svaly v těle. Obalí mě ledový chlad. Jennina slova byla pravdivá. Nevyhledává vztah, chce jen sex. A ačkoliv jsem takovou kamarádku s výhodami měl, necítil jsem se nijak zvlášť dobře. Nechci být pro někoho to, co ona představovala pro mě. Jen předmět pro uspokojení chtíčů. „Tohle se stalo naposledy. Byla vůbec chyba, že jsem s tebou mluvil. My dva nemáme nic společného a ani mít nebudeme, zapiš si to za uši."

S těmi slovy se rozhodnu otevřít kabinku, protože jsem si jistý, že uvnitř se nikdo nenachází. A mám pravdu, všude je prázdno, ovšem ne takové, jaké prázdno se najednou skrývá v mých hlubinách. Nerozumím sám sobě. Ani já nechci vztah. A už vůbec ne s ním jen na tohle léto. Jenže nějakým prapodivným způsobem ani nechci, aby mě vnímal jen jako svou další kořist do postele. A proč? Protože city k němu každým dnem sílí. A já se je musím pokusit zastavit. Teď už nadobro.