Už svítá, oči se mi klíží a po celém širém okolí panuje neskutečné ticho. Sedím před pergolou, Andrew spí uvnitř a já ho pozoruji. Připadám si jako úchyl, ale teď, když má oči zavřené a mimické svaly uvolněné, působí tak strašně neškodně až mě to zabíjí. Srdce mi bije v pravidelných intervalech, ale přesto ho vnímám daleko více, než normálně. To možná proto, že jsem si tou neskutečně dlouhou procházkou mezi keříky ujasnil, že tím polibkem jsem v sobě utužil city, které k jeho obličeji chovám. Ať už jsou jakékoliv. 

Bojím se toho, až se probudí a bude se mě ptát, co to znamenalo. Jestli mu dám něco z toho, co v sobě chovám, najevo? Ne, nepřichází v úvahu. Ani minutu o tom nerozmýšlím jako o jedné z mnohých alternativ. Pro něj ten polibek nic neznamenal. Sama Jenny říkala, s kolika lidmi se vyspal. A kolik lidí u toho musel políbit. Jemu určitě nedělá problém líbat kdekoho, kdo se mu jen trochu zalíbí. V jeho očích jsem viděl, že se mu líbím. Ovšem nic víc v tom není. Jen tělesná přitažlivost. U mě tak silná, jako nikdy předtím. Nikdy předtím jsem nezažil, aby mě něčí vzezření tak hluboce přitahovalo. Je mi z toho až špatně. 

Lístky keříků za mnou zašustí a já se proto otočím, abych se přesvědčil, že jsem stále nepozorován. Mírný ranní vánek čechrá mé mastné kadeře a uvolňuje tak na pár minut ztuhlé svaly v celém těle. Tolik přemýšlení a prakticky o ničem. Prostě mu řeknu pravdu. Protože můj první instinkt byl ho využít. Využívám ho pro to, abych v něj měl důvěru. Pokud se jen kdokoliv dozví o tom, co se včera stalo, pak je jasné, že je nedůvěryhodný a že si ho nenechám proklouznout ještě víc pod kůži. Pokud však nikdo nebude ani sebemenším náznakem tušit, že se jeho rty dotkly těch mých, pak absolutně nevím, co udělám. V každém případě bych se ho měl raději stranit. Nemohu si dovolit nechat ho proklouznout pod mé ledové hradby. Nechat je roztát jeho vlivem. 

Otočím hlavu přesně v momentě, kdy otevírá oči a jeho první pohled v dnešním dni patří mně. Teď si připadám ještě víc trapně, než před chvílí. Nechci, aby to vypadalo, že ho takhle celou dobu pozoruji, takže se zvedám, opráším si kraťasy a otevřu dveře do pergoly. Teplota té místnosti mě okamžitě praští do obličeje a já proto nechávám otevřené dveře. Páchne to tu po spánku. 

Pozoruji, jak spouští své zkřehlé nohy z pohovky a protahuje tělo. Neodpustí si ani zívnutí, zatímco já se zastavuji u stolku, nalévám si poslední doušky pomerančové limonády do sklenky. Je teplá a prakticky už nepoživatelná, ovšem já mám takovou žízeň, že by mi v tuhle chvíli nevadila ani voda z kaluže. Přesto se mi však zvedne žaludek a já si říhnu. 

„Chceš?" zeptám se a ukážu na zbytek pití ve džbánu. 

Jeho pohled je naprosto neproniknutelný. Stejně tak, jako on se snaží nějakým způsobem pochopit mě, se snažím já pochopit jeho. Tohle zmatení je zřejmě oboustranné. Znovu se mi vybaví jeho jemný pohled ze včera. Jak se jeho ostré rysy ve světle lamp a hvězd nezdály ani z poloviny ostré, jako teď. 

„Klidně to dopij, stejně je to stopro teplý jak chcanky," odpovídá, staví se na nohy a přetáhne si triko přes hlavu. „Tos hlídal celou noc? Ani jsem nepostřehl, že by ses vrátil."

„Přišel jsem nad ránem," odpovídám popravdě. „Všude byl klid."

Snažím se nesledovat jeho svaly, když se protahuje, ale nejde to. Jak se mu natahují a zase vrací do své původní velikosti. Dokonce si všímám i toho, jak si několikrát zavadí o bradavky, které se ihned postaví. Proboha, přijde mi, že je tu ještě větší teplo, než před chvílí. Najednou už nemám vůbec chuť na tu zatraceně teplou limonádu. 

„Ani nevím, kdy jsem usnul," namítá, když si opět sedá a opře se, stále do půl těla svlečený, o pohovku. „Čekal jsem na tebe venku, pak jsem šel dovnitř s tím, že si lehnu a počkám na tebe tady a nakonec otevřu oči a je světlo a ty sedíš před pergolou. Kde jsi vůbec celou tu dobu byl?"

„Procházel jsem se," myknu rameny na znamení mé lhostejnosti. Snažím se vystavit svou ledovou archu zpět do původní sestavy, ale v jeho přítomnosti to nejde. Snažím se být co nejvíc nad věcí, i když bych se na něj nejraději vrhnul. Nejsem však zvíře. „Kdybych zůstal tady sedět, usnul bych a to bychom asi nebyli moc produktivní."

Mírně se pousměje a jeho ostré vzezření tím poleví. Stále na mě hledí a já si musím sednou na opěrku jednoho z křesel, aby se mi nepodlomila kolena. Pořád se tváří jako lovec. Pořád mě loví a já se zkrátka nemohu nechat ulovit. Nejde to, i když moc chci. 

„Hele," předkloní se a lokty si opře o kolena. „Nevím, co to pro tebe včera znamenalo, ale chci si o tom promluvit, dokud tady nikdo nešmejdí."

„Není o čem mluvit," odpovídám, i když je najednou milion témat, které bych s ním rád rozebral. „Řekl jsem ti, ať to uděláš, protože tím bys mě mohl zrujnovat. Celou mou reputaci. Představ si ty články – James Sullivan a gay? - byla by to pro bulvár hotová senzace. Tudíž zkouším tvůj slib. Dal jsem ti páku a čekám, zda ji využiješ, či nikoliv."

Tváří se, jako by mu to do téhle chvíle nedocházelo. Překvapenost mě bije do očí. A já mám zpět svou ztracenou rovnováhu, proto se zvednu a podívám se do mobilu. Dvě nepřečtené zprávy od Elisy. Nechám si je až budu ve svém pokoji u prarodičů. Chci mít na její zprávy klid. I když vím, že se mi ten polibek bude v hlavě odehrávat stále dokola. 

„Jenny ti řekla, co viděla," vydedukuje si sám. Není to otázka, tudíž neodpovídám a jen na něj od stolu hledím. Na ten jeho zahloubaný pohled. „Řekla ti, že mě viděla s tím klukem v Zápraží. Proto jsi věděl, že to udělám."

„To teď není podstatné," objasním mu. Pro jejich přátelství to zřejmě podstatné je, jenže jakmile se o tom Jenny jen zmíní, vím, že on není důvěryhodnou osobou. „Neudělala to naschvál, pokud tě to uklidní."

„Střídání!" ozve se od dveří, kde stojí nějaký muž se strništěm a více méně vyspalým výrazem. Připomíná mi tím, jak strašně jsem unavený. „Co ty protáhlý ksichty, vy dva?! Máte za sebou snad pernou noc."

„Dalo by se to tak říct," opáčí mu automaticky Andrew, ovšem nespouští ze mě zrak. Mírně přimhouří oči. Ví, že jsem ho tímhle zahnal do kouta. Ví, že když se o tom jen slovem zmíní, všichni to zjistí jak o mně, tak o něm. 

„No," tleskne chlápek, „teď se pakujte, Hank už je tady a chce podrobný zprávy co nejdřív."

„Dobrá," odpovídám a aniž bych na něj čekal, kývnu na muže a vyjdu ven. Snad se tu neztratím. Scházíme se vždy blízko severní straně, tak tam snad dorazím bez Andrewova doprovodu. Hřeje mě uvnitř však fakt, že jsem ho převezl. Má něco, co mě může zničit. A já mám naopak v hrsti jeho, pokud opravdu stojí o mou důvěru. Oba máme něco. Ovšem on toho má v rukách daleko víc a i když bych se tím měl trápit, je mi to jedno. Co se má stát, se stane. Vždy je to tvrzení proti tvrzení. 

***

Cesta v autě mezi stromy je mi důvěrně známá hlavně z otcových pracovních cest, kde se vyžaduje účast celé rodiny. Přesto, když jedu v tomto nákladním voze, si připadám jinak. Mnohem víc volně, i když mě škrtí pás. Otevřené okno poskytuje čerstvý vzduch mému nosu a já se cítím jako svobodný člověk. Zas a jednou si uvědomuji, jaká svoboda mě tu potkala. A jak moc se tu cítím svůj, i přesto, že ještě nedokážu zcela odhodit svou ledovou masku. Prakticky ji neodkládám vůbec. 

Autorádio hraje nějakou starou píseň, na níž si děda pobroukává. Když se podívám do zpětného zrcátka, vidím jeho uvolněný výraz, ale přesto jeho oči prozrazují, že něco skrývá. Nebo spíš vidím nějaké nutkání. Něco, o čem by se mnou chtěl mluvit, ale neví jak. Všímám si toho prakticky už od té doby, co mi nabídl jízdu do vedlejšího města. Nezapomněl ani na to, že bych se chtěl podívat do místních obchodů s oblečením, což je vlastně hlavní důvod, proč mě vzal sebou. Přesto jsem v jeho hlase zaznamenal něco, co mi nedá spát. Jakési podezření. 

Do hlavy se mi okamžitě přiřítila myšlenka na to, že ví o polibku mezi mnou a Andrewem. Jaký by to mělo dopad na můj vztah s ním a s babičkou? Vím, že by to nezavolali otci, protože to nemá co dočinění s obchodem, ale myslím, že by je to šokovalo. A to razantně. Na sucho polknu z toho, jaký strach mi najednou nahání ten zbrklý čin, jehož jsem se dopustil. Měla mi být Andrewova důvěra naprosto ukradená. Protože pokud o tom ví děda, kdo jiný to mohl ještě vidět? Ta otázka je do nebe volající. 

„Poslyš," ozve se a tím utne mé astrální cestování do končin, kde už všichni ví, co se mezi mnou a jiným klukem stalo. Pohlédnu na něj s viditelným strachem vepsaným v každé části obličeje. „Všiml jsem si, že ty a Andrew se zrovna dvakrát nemusíte. Nebo mě šálí můj starej zrak?"

Cesta před námi plyne jako máslo po chlebu a já slyším, jak mi padá poloviční balvan ze srdce. Neptá se na to, na co jsem myslel, že se zeptá, každopádně ptá se na Andrewa a to už je samo o sobě dost zapeklité. Co mu jen mám na to říct?

„Nevím," vypadne ze mě. „Tak nějak se v něm nemůžu vyznat. Nebo lépe řečeno, nevím, jaký typ člověka je. Proč se na to ptáš?"

„Já jen, že jsme to včera probírali s babičkou, že jsme si mezi váma všimli rivality," odpovídá tak upřímně, jak jsem očekával. Nic nepředstírá, na nic si nehraje. „A tak jsme přemítali, jestli byl dobrej nápad dávat tě do dvojice zrovna s ním. Bylo všechno v pohodě, že jo? Nebyl na tebe nějak hnusnej?"

„Nemusíte se bát, dědo," odpovídám, pohled upřený před sebe na cestu, na jejímž konci se začínají rýsovat domy mnohem bytelněji, než před chvílí. „Nebyl na mě hnusný, vedli jsme normální konverzaci. Takovou, jakou bych vedl s kýmkoliv."

Nechci mu lhát a vlastně mu z poloviny nelžu. Jen vynechávám fakt, že jsem ho vybídl, aby mě políbil. A samo sebou vynechávám i fakt, že kdyby hned ten první den mohl, zlomil by mi sanici, kdyby to nebylo krajně nevhodné a já nebyl něco jako syn vesnických bohů. Myslím, že už bych byl dávno zbitý, kdyby se nebál, že přijde o práci. 

„Ale kdyby něco, víš kde jsme, nemusíš se bát, že bysme to nechali bez odezvy," ujišťuje mě o tom, o čem nepochybuji. I když vím, že i kdyby si mě někdo dobíral a snažil se mě zmlátit, nepovím jim to. Nejsem vychovaný jako žalovníček. Otec takovéto lidi popisuje jako zbabělce, kteří se nedokážou postavit problémům čelem a chtějí, aby za ně někdo ty problémy řešil. Ačkoliv ho nemám rád do morku kosti, naučil mě být zodpovědným člověkem. 

„Neboj," ujistím ho. Najednou mi jeho tvář připadá uvolněná, ale něco mi říká, že naše konverzace ani zdaleka není ještě u konce. Teď, když ze sebe dostal to hlavní, to půjde mnohem lépe. 

„Jinak," jak jsem říkal, člověk podle výrazu zkrátka pozná, která bije. Asi zase nebudu úplně tak marný v tom čtení v lidech. „Dneska večer je v Zápraží taková menší zábavička a bude tam celá vesnice. Jestli se na to necítíš, samozřejmě tě nenutím, ale byl bych moc rád, kdybys tam s námi zašel. Aspoň bysme tě seznámili se zbytkem vesnice."

Společenská akce. Ty ze srdce nenávidím. Člověk se přetvařuje, jak jen může před lidmi. Nasadit ledovou masku, usmívat se, když je potřeba, potřást si rukama, když je to nezbytně nutné a prohodit pár bezvýznamných slov o naší rodině. Takhle chodí pracovní akce našeho otce. Už jen ve dveřích, když vstoupím do ohromných sálů plných podnikatelů a vlivných osob, vím, jak se celý večer bude táhnout a jak si budu přát zalézt si zpět do svého pokoje. Probrat s Elisou to, co mě na mém životě štve nejvíce. Ovšem tohle je jiné. Je to přátelské setkání, ale mám takový pocit, že můj kodex ledové přetvářky bude fungovat i tady. 

Neznám ty lidi, nevím, kdo jsou a moje ochranné bariéry jsou do mě tak vcucnuté, že se mě zkrátka nepouští. Neumím působit uvolněně v sálu plném lidí. Řekl bych o sobě dokonce, že mám z lidí strach a upřednostňuji raději zvířata, kteří nesoudí člověka pohledem. Tedy ne zprvu. Nemluvě tedy o kočkách, kterým jste naprosto ukradení. 

„Určitě s vámi půjdu," tak, jak se ode mě očekává. Vím, že kdybych řekl, že se chci těchto akcí vyvarovat, nic by proti tomu nenamítal, ale vidím na něm, že mě tam chce. A nechci ho zklamat. Nechci od něj ani od babičky vidět ten zklamaný pohled, jaký se vyjímá na tvářích mých rodičů pokaždé, kdy mě jen zahlédnou. Což mi připomíná, že mi nebyli schopní poslat od té doby ještě ani pitomou esemesku, jestli jsem například v pořádku. „Jen, jak to bude s noční směnou?"

„O to se nemusíš bát," ujistí mě, „mám zařízené posily, takže dneska nikdo z vás nebude muset hlídat. Stejně už si tak připadám, že vás využívám."

„Nevyužíváš," nepopřemýšlím nad tím ani minutu. „Co jsem všechny ty lidi poznal, jsou moc rádi, že ti nějakým způsobem mohou pomoci. A já taky. Za ten necelý týden, co jsem tu, jsem se toho naučil daleko víc, než za celých osmnáct let ve městě."

„Ani nevíš, jakou radost mi to dělá," usměje se vřele. „Když tu byl Daniel, nijak moc ho to nebralo a už po tejdnu chtěl jet domů. Asi bude víc na obchod, než na samotný zpracování."

„Daniel je kapitola sama o sobě," dovolím si říci, protože před dědou nemusím nikterak skrývat to, jaký postoj ke své rodině zaujímám. Přece jen však mám nitro napjaté. „Nebaví ho nic kromě toho, jak být otcovou pravou rukou, a jak na mě hledat chyby."

Nevím, jestli jsem to měl říkat, ale cítím se lépe. Nikdy jsem nikomu, kromě Elisy, neřekl, jak vnímám posledních pár let Daniela. Přesto ve mně však hlodá pocit, že děda to tak úplně nepobírá, protože mlčí a jeho tvář je jaksi neklidná. Jako by mu nebylo příjemné to, s čím jsem se mu svěřil. A starost v jeho očích to jen dokazuje. 

„Každý jsme dobrý v něčem jiném," dodám tedy po chvilce ticha. „A já jsem rád za tuhle příležitost. Opravdu moc."

„Ty jsi prostě náš," zjemní rysy v jeho obličeji a mírně mi rozcuchá účes. Gesto, které by pro mnoha mých vrstevníků bylo potupné. Já ho však od nikoho – když nebudu počítat chůvu, která je placena za to být se mnou – nic podobného nezažil. Opravdu se cítím, jako bych sem patřil už od pradávna. Ke svým prarodičům, do jejich vesnice. „Takže večer s tebou teda můžeme počítat?"

„Ano," odvětím, než bych si to stačil rozmyslet. Nechce se mi tam, ale představa, že tam budou oni, je více než uklidňující. Zároveň mě však děsí představa toho, že tam bude i Andrew. Od toho rána jsem s ním totiž nemluvil. A něco mi říká, že on se mnou bude chtít mluvit. Bude k tomu totiž mít příležitost a ne jednu...