Praskání ohně v proskleném krbu, které mi rezonuje v uších, je uklidňujícím elementem hluboké noci, která se zdá děsivá, jako nikdy nic před tím. Za prosklenými dveřmi pergoly svítí obrovské lampy bílým světlem a prosvěcují veškeré cestičky našeho západního úseku, který jsme v osm hodin večer dostali. Jenny leží na provizorním kanapi a užívá si pohled na noční oblohu posetou bílými tečkami přes prosklený strop. Na rtech si ji pohrává vřelý úsměv, zatímco ruce si umisťuje pod hlavu. Velký svetr, který má na sobě jen podtrhuje fakt, jak strašně křehce působí. 

Já sedím na křesle a přemýšlím o konverzaci s Andrewem. Od té doby, co jsme odešli z domu prarodičů se mnou nepromluvil už ani slovo a já nedokázal říct proč. Možná, že byl naštvaný, že jsem si vybral jako společníka Jenny. Nebo možná jen pochopil, že nechci, aby si mě všímal tímto stylem. Člověk aby se v něm vyznal. V jednu chvíli se tváří, jako by vás chtěl zabít, v další, jako by vás chtěl pomilovat a v tu třetí je naprosto netečný ke všemu co uděláte. Jsem tu teprve třetí den, ale hlavu mám dočista přeplněnou divnými myšlenkami. Především na něj. 

Když děda oznamoval dnešní noční směny a strany, na nichž budeme hlídat, nenápadně jsem koukal jeho směrem. On však ani jednou nepostřehl, že se na něj dívám. A když jo, nedal to na sobě znát. Dostal směnu s Lindou na severní straně. Linda, očividně překvapená z rozdělení, se podívala na Jenny, která se culila, když zjistila, že je ve dvojici se mnou. Holky si pak něco ještě šeptaly tím stylem, že Lindinu promluvu do Jenniny duše bylo slyšet na míle daleko. Nemluvě o jejím vtipném smíchu. 

Potom děda odešel a my se každý vydali na svou stranu směny. Jenny byla po cestě tichá, ostatně jako celý večer. Moc toho nenamluvila. Dali jsme si společně večeři, obešli svůj úsek a nakonec jsme se zašili tady. Ostatně jako všichni ostatní ve svých pergolách, které září na obzoru stejně jako hvězdy na obloze. 

Neříkám, že je mi to ticho nepříjemné. Jsem zvyklý žít v tichu, pokud mám minutu či dvě pro sebe. Tentokrát mě ale svrbí patro z přívalu všech otázek. Mohl bych se jí zeptat, ale já nejsem první, kdo zahajuje konverzaci. Rozhodně nechci, aby to vyznělo tak, že všechno, o co se zajímám, je Andrewova povaha, když je kolem mě tolik přívětivých lidí a tolik krás. Jenže ty otázky jsou přímo dotěrné a pokud se na ně nedozvím odpovědi, nedokážu další noci spát. 

„Jak se ti tu zatím líbí?" jako by vyslyšela moje přemýšlení, usedá na kanape a svoje rozčepýřené vlasy si zadělává do obyčejného drdolu. Dívá se na mě velice jemně, jako by se bála, že mě jediným pohledem zaplaší. Pokud je tu někdo opravdu to nejkřehčí, pak je to tahle milá dívka. Kdo by si ji nezamiloval hned na první pohled. 

„Dá se říct, že se přizpůsobuji rychleji, než ve městě," odpovídám. „Rozhodně si nestěžuju."

„To jsem moc ráda," namítá, zatímco vstává a kráčí ke stolu, aby si nalila limonády, kterou připravovala moje babička. Všímám si, že pod svetrem šedivé barvy ji plandá jakýsi řetízek s opravdu mohutným přívěškem. Nedokážu usoudit tvar, ale tím, jak nabourává do svetru, si dovolím tipnout, že to bude opravdu těžká slitina. „S Lindou jsme se zrovna tuhle bavili, že se bojíme, aby sis odsud po létě neodvezl špatné vzpomínky. Hlavně kvůli Gabriele a Andymu. Oni nejsou takoví, jen je to s nima občas jako na houpačce."

Proč konverzace sklouzává tak plynule do končin, do kterých chci, aby sklouzávala? Tak nějak bych mohl navázat na to, co Jenny řekla o Andrewovi. Zeptat se, jak to myslí. Zjistit o něm daleko víc, než jemu se to povede vůči mé osobě. Je však neslušné vybalit na někoho tak milého řadu otázek, které se jí vlastně ani netýkají. Nehledě na ten očividný fakt, že se ji líbím. A neříkám to proto, že jsem samolibý parchant. Ne, říkám to proto, že to vidím v tom jejím plachém pohledu. Lichotí mi to. A zároveň mi jí je líto. 

„Neboj," odvětím nakonec, „zatím se tu cítím velmi dobře a mám i skvělou společnost."

„To je skvělé," usměje se na mě a vypadá, jako by měla opravdu radost. „Doufám, že se sem podíváš i příští léto. Tak nějak mi přijde, a to nejsem sama, že sem patříš. Máš takovou tu vesnickou a poklidnou auru, což nemyslím nijak zle. To vůbec."

„Jsem rád, že na tebe tak působím," vyjádřím se. „Je pravda, že mi tu je fakticky lépe, než ve městě. Život tady tak rychle neplyne. A lidi jsou na sebe daleko příjemnější, než ve městě. Tedy až na výjimky."

Přece jen mi to nedá a musím na něj narazit. Pokud o něm mám něco zjistit, pak je ten správný čas. A to správné klidné místo, kde mě nikdo neuslyší.

„Gabriela je zkrátka nová a teprve se snaží zapadnout," mykne Jenny rameny. „Neměla jsem takovou šanci s ní trávit čas, jako zbytek party, jen vím, že se s ní snaží skamarádit a než jsi dorazil, vedlo se jim dobře. Co se týče Andyho, je to s ním jako na běžícím páse už hlavně jenom kvůli jejich rodinným problémům. Andy byl vždycky jako rozbouřená řeka, trvá docela dost času, než si na to člověk zvykne."

„Rozbouřená řeka?" naznačím, i když tak nějak poznávám, jak to myslí. Sám to začínám pociťovat. 

„Nechci ho nějak pomlouvat nebo tak nějak," zatváří se dívka provinile, „ale...jak jenom to říct...Je občas jako utrženej ze řetězu. Když přijde jeho čas, tak pije jako mezek. Tak, že je pak nepříčetnej. Nebo přefikne cokoliv, co se mu líbí. Nějakou dobu to zkoušel i na mě. Loni byl na měsíc vyloučenej, protože to dělal s nějakou holkou ze čtvrťáku na dámských záchodech pro postižený."

Nevím, jestli se smát nebo brečet. Ona představa toho, jak někoho klátí na záchodech pro invalidy, je docela vtipná. Ovšem ne to, že se chová stejně tak, jako všichni kluci ode mě ze třídy. Jak koukám, je naprosto jedno, jestli je člověk bohatý nebo chudý, když má chutě, vezme to kdekoliv a kdykoliv. 

„Jeho máma většinu času říká, že se chová jako svůj táta, když byl mladej," pokračuje Jenny s tísnivým výrazem na tváři. Tak nějak si ale myslím, že mi neříká všechno. A tak nějak si i dokážu domyslet, co záměrně zatajuje před cizincem, jakým jsem pro ni já. Určitě s ním něco měla. Něco, za co se stydí. Nebo se možná jen pletu a opravdu je jí tak tísnivě kvůli kamarádovi. „Víš, ona situace u nich doma není zrovna růžová. Jejich táta je sice pracovitej, ale pije. Několikrát už i uhodil jejich mámu. Jeden čas před ním utíkali, protože se zpil do němoty a chtěl je zabít sekerou na dřevo. Můj táta ho tenkrát chtěl vyhodit z města, ale jejich máma se za něj nakonec přimluvila. Jejich nejstarší brácha, Alan, od nich utekl někam neznámo kam. Prostě se jednoho dne ráno vzbudili a jeho místo bylo prázdný. Jen vzkaz, že už s nima nechce mít nic společnýho a ať ho nehledaj."

Běhá mi mráz po zádech. Utíkat před vlastním otcem..to je něco, co znám jen okrajově, protože už mi dávno došlo, že před ním není úniku. Jejich situace je v něčem hrozně podobná té mé a vsadím se, že kdyby byli bohatí a byli by pod září reflektoru, čekal by je jiný teror. Ten psychický, který je dle mého názoru horší. Každopádně jejich situace volá přímo do nebes o spásu. A jejich nejstaršímu bratrovi se nedivím. Také bych po tomhle všem vzal nohy na ramena. 

„Chris se uzavřel na nějakej čas do sebe, protože si byli s Alanem docela dost blízký," vypráví stále dál, jako by nemohla přestat, když už jednou začala. Nezastavuji ji. „Nechtěl se s nikým vídat a svoji zlobu si vybíjel prací. Andrew to vzal přesně za opačnej konec. Mlátil se s kýmkoliv, kdo mu dal záminku, po nocích se potuloval venku, chlastal, sehnal si dokonce i hulení. Zklidnil se vlastně teprve až minulý léto s příchodem Louisy do našich životů. Když ho odkopla, začal dělat to samý, ale v menším měřítku. Není to tak hrozný, zaplať panbůh, ale pořád o něj máme strach. My všichni. A hlavně Chris."

„To se nedivím," namítnu tiše, protože mi nepřipadá správné mluvit nahlas, když probíráme takhle závažné téma. Každopádně jsem rád, že jsem se nakonec přemluvil a nenápadně narazil na něj a jeho nepříjemnou povahu. Dozvěděl jsem se daleko víc, než jsem čekal. „Nedokážu si ani představit čím vším si jejich rodina musí projít."

„Měla bych tě taky upozornit ještě na jednu věc," jako by přeslechla vše, co jsem řekl.

„Na kterou?"

„Já proti takovým lidem nic osobního nemám, ale pokud to přijde na Andrewa," odpovídá takřka ihned a vážně si mi dívá do očí, což ve mně vyvolává hrůzu, „pak nedělá rozdíl mezi holkou a klukem, pokud rozumíš, co tím chci říct."

Chvíli mi trvá, než mi docvakne, na jakou notu narazila. Jako by se ve mně něco zachvělo. Tudíž se mi vlastně i potvrdil ten jeho lovecký pohled dnes u mě v pokoji. A ten podivný pohled, kterým mě obdarovával. To, jak kolem mě kroužil.

„Správně," uvidí v mých očích pochopení. „Nikdy to neřekl nahlas, ale už párkrát jsem ho u toho přistihla ve společnosti kluka. Nevím, jak daleko zašel, ale myslím, že je bisexuální. A budu ráda, když si to necháš pro sebe, protože jsem jediná, která to ví."

„A proč mi to tedy říkáš?" zeptám se se zamračeným pohledem. Pokud to neřekla ani Lindě, a to se ty dvě zdají nerozlučné, pak nevidím důvod, proč by mi to měla říkat. Proč cítila to nutkání se mi s tím svěřit. 

„Mám totiž takovej pocit," nadechne se, jako by prozrazovala tajemství přísad do coca coly, „že tě nesnáší nejen proto, že jsi bohatej. Ale protože se mu i k tomu všemu líbíš."

***

Noční služby na vinicích dávaly docela zabrat, ale vzhledem k tomu, že Jenny byla skvělou společnicí, jsem se na ně moc těšil. O Andrewovi už jsme se od té noci vlastně vůbec nebavili, spíš jsme probírali, co máme každý rád a kde se třeba vidíme za několik let. Dozvěděl jsem se, že Jenny plánuje život ve větším městě, jako spisovatelka. Dávala mi přečíst několik svých textů a ačkoliv jsem amatér, který sám nevyprodukuje ani řádku bez toho, aniž by se rozmýšlel nad smyslem, rozhodně bych si od ní knihu přečetl a investoval do ni svůj čas. 

Třetí noc jsme byli převážně potichu. Dívka pohroužená do psaní a já do vnímání veškerého okolí.  Seděl jsem na schodech pergoly a jen si užíval ten svěží vánek jinak teplé noci. Došla mi už v ten den zásoba levnějších věcí, takže jsem na sobě měl drahé triko i drahé kraťasy, což se neobešlo bez jízlivých poznámek třeba takové Gabriely, která mě zkrátka nemohla ani snést a už jen pohled na mě se jí příčil. Připomínal jsem jí vše, o co ona přišla a v čem se nejspíš vyžívala. 

Říkal jsem si, že kdyby o vše nepřišla, zřejmě by o tyhle pracovité a schopné lidi ani pohledem nezavadila. Děda však sám razantně ukončil veškeré narážky a každému jasně naznačil, že kdokoliv má problém se mnou, bude mít brzy problém s ním. To se mi opravdu líbilo, ovšem zároveň tu pořád byl ten fakt, že díky mě se ostatní cítí utiskovaní a utlačovaní. Jenny mi pak řekla, že se nemusím cítit provinile. Že takhle můj děda zkrátka reaguje na jakoukoliv negativní emoci mezi svými zaměstnanci. Den ode dne se stával mým vzorem víc a víc. A utvrzoval mě v tom, že kdybych se někdy dostal ke spravování majetku a zaměstnávání lidí, budu jako on. Budu lidský. 

Čtvrtý den noční však přišla razantní změna. Jenny měla mít tu noc volnou, ale asi může každý hádat, kdo ne. Ano správně. Andrew. Ten, který se mnou celé tři dny nepronesl ani slovo, věnoval mi jen letmý nezaujatý pohled protkaný zhýralým šibalstvím. Už jsem v něm neviděl jen toho neznámého hocha, který se zjevil před domem mých prarodičů jako nějaká fata morgana. Ne, tentokrát získával v mé hlavě obrysy, personalitu. Nebyl to jen předmět mé touhy, stal se něčím víc. Stal se v mých očích člověkem, kterého znám. Stejně jako i z ostatních lidí z jejich party. 

Bylo jasné, že tu noc mě přiřadí k němu. Děda na tom trval, protože Andrew to tak chtěl a já neměl šanci odporovat. Nechtěl jsem, protože část mě s ním chtěla strávit noc. Tedy v jeho společnosti. Část mě se však bála, co přijde. A tak tu teď sedím před pergolou na severní straně vinice, dívám se na jasné hvězdy a snažím se nevšímat faktu, že on sedí jen kousíček ode mě a co každou chvíli se na mě otáčí bez toho, aniž by řekl jediné slovo. Opět mě lechtá na patře. Nebudu však tím, kdo vynese své myšlenky jako první na povrch. Ne po tom, co mi Jenny sdělila. Myslí si, že se mu líbím. Tahle doměnka však každým dnem víc a víc umírala, až ve mně zbyla snad jen naděje na to, že je to pravda. 

Stále však vím, že nejsem zamilovaný. Nepřísluší se, abych se zamiloval, když za měsíc a třičtvrtě se vracím zpět do Libertonu. Mému přezdívanému domovu. 

„Jaký je vlastně počasí v Libertonu? Nebo spíš jaká tam je noc?" nadnese dotaz zadumaně, jako by to bylo to jediné, nad čím doteď přemýšlel. Docela mě to zklame. 

„Proč se ptáš?" opáčím dotazem, jak mám ve zvyku. Nedívám se na něj však. Stále zkoumám to nádherné černé pozadí, na němž hvězdy utváří obrazce.

„Já jen, že jsi to zažil už tři noci a pořád se na to díváš, jak kdybys to viděl poprvý," odpovídá bez jakýchkoliv vedlejších narážek. Jako by byl zas úplně jinou personou, než jakou byl v mém pokoji před čtyřmi dny. 

„Ve městě neustále něco svítí. Pouliční lampy, billboardy, nápisy, zkrátka všechno, takže hvězdy v přívalu toho světla zaniknou. Nemluvě o tom, že na naší zahradě svítí i plot, takže takřka nejsou vidět," odpovídám tedy taktéž upřímně bez jakékoliv jízlivosti či ledovosti v hlase. „Užívám si to, protože ve městě prostě nejsou vidět a tady u prarodičů jsem byl naposledy přes noc ani nepamatuji."

Když se na něj podívám, v očích má jemnost, s jakou jsem se u něj dosud nesetkal. Jeho ostře řezaná tvář vypadá v tomto osvětlení jako něco nadpozemsky krásného. Tmavé oči dodávají tajemný nádech celé téhle atmosféře. Mírně se proto ošiju a přinutím se odvrátit zrak. Nikoho tak zatraceně atraktivního jsem ještě nepotkal. 

„Proč prostě rodičům neřekneš, že bys chtěl bejt u prarodičů na pořád?" další nečekaný dotaz z jeho úst. Jako by mi četl myšlenky. S každým dnem na to totiž myslím neustále. Jenže po takových letech by to přitáhlo zájem. Proč se zrovna nejmladší ze Sullivanů odstěhoval na vesnici k prarodičům. Už vidím ty bulvární nadpisy plné výmyslů. Otec by to hlavně nepovolil. Chce ze mě i z Daniela mít svoje vojáky vycvičené pro chod rodinné firmy. Nezajímá ho, co my chceme. On si plní svá přání. My nemáme nárok. 

„Není to tak jednoduché," odpovídám a snažím se přimět k tomu, abych se na něj nepodíval. Celá pravá strana tváře mě svědí z toho, jak moc chci. A jak moc se jeho zrak upíná na mou bledou kůži. „Navíc bych tady nebyl všemi vítaný. Už teď z toho máte povyk."

„Nepřijde mi, že bys byl člověk, kterej dá na názor ostatních," vydedukuje si. Pokud by záleželo na mě, má pravdu. Bylo by mi jedno, kdo co si o mně myslí. Jenže i tohle právo mi je odepřeno. Protože já dělám před neznámými lidmi vizitku naší rodině. 

„Názor ostatních je to hlavní," odpovídám tedy úsečně, protože se dostáváme do té osobní sféry, kdy naráží na mou rodinu a na mé vlastní názory na ni. 

„Ne pro tebe."

„Poslyš," zvýším o něco hlas a podívám se na něj s ledovostí v mimických svalech, „o co ti jde? Proč se pořád pídíš po tom, co já si myslím o své rodinné situaci a tak dále? Sám sis vydedukoval, jaký postoj k čemu zaujímám a jaký názor mám na svůj život, tak proč se prostě nedokážeš bavit o normálních věcech?"

„Nechtěl jsem tě rozčílit, prostě mě to jenom zajímá."

„Abys mi mohl vrazit kudlu do zad?"

„Abych tě dokázal pochopit!"

To mě překvapí. Co je na mě k nechápání? Myslím si, že jsem docela jednoduchý člověk řídící se konvencemi naší rodiny. Plním příkazy, plním úkoly, starám se, aby naše rodinná počest zůstala neposkvrněna. Jsem tichý, nezáživný, nudný člověk, o nějž by se neměl nikdo zajímat. 

„Budu znít jak z nějakýho trapnýho seriálu o teenagerech, ale přijdeš mi jinej, než ostatní boháči, se kterejma jsem se setkal," vysvětluje svou poznámku. „A i když říkáš něco, tváříš se u toho, jako kdyby ti to bylo ukradený. Zatím jsi neukázal radost, smutek, vztek – když nebudu počítat teď to tvoje zvýšení hlasu. Vždyť působíš na člověka jak socha z ledu. Ale já vím, že tam někde uvnitř seš ty. A nevim, jestli ti to někdo řekl, ale tady se nemusíš chovat jako tam. Jako v Libertonu. Snažim se prostě jenom pochopit, kdo seš. To je celý."

Dívám se na něj překvapeně. Nebo nejspíš asi tak vůbec nevypadám, ale uvnitř jsem překvapený. Celé moje nitro je překvapené z toho, co vyslovil. Naznačuje mi tím snad to, o čem mluvila Jenny? Že se mu líbím? Protože každý chce poznat toho, kdo se mu líbí. I já ho chci poznat. Chci být v jeho blízkosti. Protože se mi líbí. 

„Tohle jsem já," odpovídám bez jakéhokoliv škobrtnutí v hlase. Nevím, jestli to není past, část mě mu chce věřit, ale ta druhá mu zkrátka nevěří. Ta, podle níž se vždy řídím. „Takhle mě vychovali, takže ani není jiná možnost, že bych byl jiný. Nemusíš na mě nic zkoumat, tohle," naznačím na svou tvář i tělo, „je k pochopení hodně snadné."

„Jenom se bojíš," jako by přeslechl vše, co jsem řekl. „To chápu dost dobře, když nemůžeš říct svůj názor nikomu. Chápu, že ti spousta lidí vrazila kudlu do zad, ale my nejsme takoví. Já nejsem takovej."

Nic na to neodpovídám. Mlčím, rty stažené do úzké přímky, oči přišpendlené na jeho zorničkách a v srdci neskonalý pocit žáru. Pokud jsem si byl jistý, že nejsem zamilovaný, pak si tím tak jistý nejsem, když uvnitř mě běhá neposedný huňatý pes, který mě svou srstí lechtá snad úplně všude, jak dovádí. 

„I kdybys mi řekl, že chceš Jenny nebo Lindu nebo dokonce Chrise, nikdo se to nedozví," pokračuje dál a já si všimnu, jak svýma očima sjel k mým rtům a zase zpět. „Slibuju ti, že ať mi řekneš cokoliv, bude to jenom mezi náma."

„Pak chci," napadne mě něco, z čeho můžu těžit, protože pokud se mu dá věřit, pak o tomhle nikomu nepoví, „abys mě políbil."

Jeho oči se rozevřou dokořán, jako bych ho teď překvapil já. I já sám sebe překvapil, jak ledově klidným hlasem jsem to řekl.

„Cože?"

„Chci, abys mě políbil," zopakuji s vážnou tváří.

Dříve, než se stačím vzpamatovat, si přitáhne mou hlavu, dlaň na mé levé tváři a jeho rty se dotýkají něžně těch mých. Je to jen letmý polibek, ale i tak cítím, jak mým tělem prostupuje žár nesnesitelných rozměrů. Proto, z toho nenadálého pocitu, se odtrhnu dřív, než by bylo mému nitru libo. 

Jeho oči se vyčítavě zabodnou do těch mých, zatímco já se nadechnu čerstvého vzduchu, abych zchladil cokoliv, co tam uvnitř hoří. Srdce mi tluče na poplach a mám co dělat, abych se tady na něj nevrhnul. Čert mi byl dlužný Andrewa. I těchhle zpropadených pocitů. 

„Půjdu se projít," vyřknu a vstanu, ovšem jeho dlaň mě zachytí dřív, než stačím udělat první krok. Je to silný stisk, který rázem povoluje, ovšem při pohledu na něj necítím žádnou bolest. Jen ten chtíč po pokračování toho polibku. 

„Proč jsi chtěl zrovna tohle?" ptá se, ovšem já mu na to neodpovím. Později mu dojde proč. A já si mezitím musím urovnat v hlavě priority. Přijel jsem sem pomáhat prarodičům, ne se zamilovávat. A tak to taky bude. 

A tak když mu dochází, že na to odpověď nedostane a pouští mě, se vydávám mezi keříky, mezi jejich uličkami panuje noc a vybízí tak k dlouhosáhlému přemýšlení. Přemýšlení o tom, co pro mě tento pobyt znamená. A co pro něj znamenal ten polibek...

***

Tak vás vítám u další kapitoly. Asi si říkáte, že polibek hned v šesté kapitole je moc rychlý, když spolu měli vlastně jen pár scén. Jamie vám však v další kapitole vysvětlí, proč chtěl, aby ho Andrew políbil. Navíc tímto začíná také běh na dlouhou trať a vy s postupem času zjistíte proč. Blížíme se totiž k zásadním kapitolám.

Jinak jsem vám chtěla poděkovat za ohlasy, které příběh dostává. Je to pro mě neuvěřitelné po takové době neaktivity. Doufám, že vám Jamie a jeho pohled dělají radost. Brzy totiž sklouzneme k té vážné části příběhu, která nebude pro Jamieho chod tolik příjemná jako tento začátek.

Další věc je, že příběh už mám dopsaný, takže se nemusíte bát, že by z mého profilu zmizel. Na sto procent ho tu zveřejním celý hezky každý den po jedné kapitole.

Ještě jednou tedy děkuji za vše a budu se těšit zase zítra! <3