Jestli jsem byl někdy zamilovaný? Ne. Nebyl. Asi to bude znít jako otřepaná věta jako z nějakého romantického filmu, kde bohatý potká chudého a později se do něj zamiluje, ale ještě jsem zkrátka nenašel tu pravou. Nebo toho pravého? Nevím ksakru, mám takový zmatek od včerejška, že jsem sotva zamhouřil oči, ačkoliv jsem byl unavený. Bál jsem se je však zavřít, protože pokaždé se na tom černém plátně protkaném občasnou červenou barvou vyrýsoval jeho snědý obličej s těmi tvrdými rysy a uhrančivými ublíženými kukadly. Ještě nikdy nikdo mě tak neuhranul. 

Jasně. Působím jako třináctiletá holka, co na TikToku našla nějakého krásného kluka a všemožně se k němu snaží dostat, protože zjistila, že bydlí v jeho městě, ale není to tak. Necítím k němu nic víc, než náklonost a co si budeme – i sexuální přitažlivost. Nikdy mě kluci v tomhle směru nebrali, a že mohli, protože u nás na škole je jich opravdu celkem pohledných a sexy. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych s klukem mohl něco mít a už vůbec nepřicházelo v úvahu, abych to zkoušel. Pořád jsem syn vlivného obchodníka známého po celých širých státech. Pořád jsem syn ženy, která nese jedno z nejvlivnějších jmen. Nemůžu si jen tak, jako ostatní puberťáci říct: „Tak a dneska přefiknu kluka místo holky."

Taktéž nejsme v žádné komediální romanci, kde je hlavní hrdina panic a až teď přichází na to, že by si to raději vyzkoušel s klukem než s holkou. Ne. S holkou už jsem něco měl. A nejsem v tomhle směru neviňátko, bylo jich víc. O panictví jsem prakticky přišel už ve čtrnácti letech. Zcela nezkušený a zcela nevinný jsem své panictví ztratil se sedmnáctiletou dívkou. Dodnes mi je jasné, že to nedělala proto, aby pomohla mně, ale proto, že si myslela, že jsem tak naivní a nevím, že to dělá kvůli mému jménu. Bylo to krajně nepříjemné zpočátku. Nezvyklé. A hlavně hrozně mokré. Potil jsem se jako prase. To ale nic nezměnilo na faktu, že se mi to zalíbilo. A vyvrcholení bylo nádherné. Spal jsem s tou dívkou ještě třikrát, než se odstěhovala pryč. Byla nucena podepsat protokol o mlčenlivosti, za jehož porušení by dostala nemalou sankci. Vím, že to byl Daniel, kdo nás otci naprášil, protože on jediný o mém sexuálním vztahu věděl. Řekl jsem mu to. Já naivní blázen. 

Takže nejsem panic, nejsem zamilovaný, ale tu třetí podmínku splňuju. Právě si procházím orientační krizí, které do mě zatíná drápy stále hlouběji a hlouběji. A je mi z toho na nic. 

„Stalo se něco?" ptá se babička, když s ní sedím u stolu a nimrám se v jídle. Je to neslušné a i nevhodné, ale zkrátka nedokážu pozřít sousto, protože neustále myslím na to, co by se stalo, kdybych ho nakonec políbil. Nebo kdyby on políbil mě, což je nemístné. Nejsem gay. Nemůžu být gay, i  kdybych byl. Otec by mě obral o veškerá práva, která mám. Sebral by mi vlastně celý život. Musel bych hrát podle jeho pravidel. 

„Prosím?" zvednu hlavu a do úst si vložím první sousto po hodné době.

„Já jen, že už od včerejška působíš tak nějak uzavřeně, tak se ptám, jestli se něco nestalo?" položí svůj dotaz znovu i s odůvodněním. „Šikanuje tě někdo nebo nadává?"

„Ne," ihned zakroutím hlavou v nesouhlasném gestu. „Všichni jsou tu moc milí, babi. Já jen nemám nějak svůj den dneska," přiznám, ovšem dál to nerozvádím. Přece nebudu vyprávět svojí babičce o tom, že si prochází orientační krizí kvůli klukovi, který se za chvíli objeví na prahu dveří a bude chtít vykonat další práci pro moje prarodiče. Věřím své babičce, že by to nikomu neřekla, jenže jaký by to mělo smysl? Tohle je můj problém a já ho dřív či později budu muset vyřešit. 

„Pročpak, zlato?" natáhne ruku přes dřevěnou desku stolu a uchopí tu mou, kterou mám volně položenou vedle talíře. Její soucitný pohled mě dočista zabíjí.  

Myslím, že kdyby tu byl děda, koukal by se na mě stejně. Jsou s babičkou tak sehraní, že to občas působí, jako by byli jedno tělo a jedna duše a to znamená, že i jedna intuice. Děda však brzy ráno odjel. Ještě dříve, než se mi vůbec podařilo vyplazit se z postele. Snažili se to přede mnou utajit, ale nějakým způsobem se ve vedlejším městě,  které je deset kilometrů daleko, objevili novináři s mou fotkou v ruce. Děda to jel náležitým způsobem vyřešit. 

Nechápu, po čem se pořád tak pídí. Řekl jsem, co jsem řekl. Zahanbil jsem sebe i svého otce jediným tvrzením. Svým názorem na svého tátu jsem ze sebe momentálně udělal terč. A oni se z toho snaží vytřískat něco víc? Proč? Vždyť nic víc není. Nezabil jsem nikoho ani nikomu neublížil. Možná to bych mohl použít jako odpověď na její otázku, protože to mi na náladě taky nikterak nepřidává. 

„Vím o těch novinářích," odpovídám tedy, ale nedívám se jí do očí. Můj pohled směřuje do talíře, na němž je stále spousta jídla. „A mrzí mě, že děda musí řešit ještě tohle. Už tak toho máte dost."

„Poslouchej," namítne babička trochu silnějším hlasem. Zbystřím tedy. Ale už tak nějak tuším, co mi chce povědět. „Děda by do města jel i kdyby tam ti novináři nebyli. Musel zajet koupit nějaké součástky a také šekové knížky, protože už nám došly a tady na vesnici je neseženeš. Ti novináři dostanou zaplaceno za to, že své auto otočí a pojedou zpět do města. Nikdo si nedovolí neuposlechnout rozkaz dědy. A ty si s tím nemusíš dělat hlavu. I kdyby sem přijeli, nic tady nenajdou. Ani nocleh. Museli by spát v autech a to je tady zakázaný. Nedostanou se k tobě, nemusíš se bát. My s dědou to nedovolíme."

Než stačím něco říct, domem se rozezní zvonek, který mi rozdrnčí celé břicho. Je mi špatně od žaludku a vůně jídla pod mým nosem to jen zhoršuje. Bůh stůj při mně.

Babička ode mě stáhne ruku a zvedne se ze židle. Před tím na mě ale ještě spiklenecky mrkne. Nevím proč, snad aby mě ujistila, že svá slova opravdu myslí vážně, o čemž nepochybuji. Nemám proč o jejích slovech pochybovat. 

Vychází z kuchyně a já narovnám příbor tak, aby bylo znát, že již nebudu dál jíst. Odnesl bych to na kuchyňskou linku, ale nohy mám jako z roztaveného olova, když uslyším zavrzání vchodových dveří a následné pozdravení dvou hlasů. Babiččina hlasu s tím jeho. Právě teď je mi ještě víc šoufl, než mi bylo před sekundou. Před očima se mi míhá realita se vzpomínkou na jeho včerejší blízkost. Celé tělo se mi rozpálí a dříve, než to stačím zastavit, mi neskutečně rudnou tváře, když slyším, jak ho babička zve dál a říká mu, že děda není doma, ale že tu na něj klidně může počkat. 

Pak se rozezní kroky a já vstanu, aniž bych věděl proč. Mám v hlavě zas a znovu takový zmatek, jako nikdy před tím. Doteď jsem si myslel, že jsem celkem spořádaný člověk. Že znám své místo, priority, a že to všechno dokážu rozdělit před představami a sněním. Díky tomu včerejšku se moje ovládání bortí jako domeček z karet. A to si ani nejsem jistý, co přesně se to se mnou děje. 

Babička vejde do kuchyně s úsměvem a Andrew hned za ní. Na tváři má svůj obvyklý netečný výraz, kterým mě obdaruje hned na prahu. Nevím, jak mám zareagovat. 

„Už nemůžeš?" ozve se babička, když uchopí svůj talíř. Dívá se na můj příbor položený vodorovně vedle sebe v talíři. Cítím se trapně. Nějakým zvláštním způsobem mi zrovna v tuhle chvíli vyschlo v krku, a tak místo toho jen souhlasně přikývnu, což babičku uspokojí. Otec by mě seřval jak malého kluka a matka by mě vytrestala tím, že by mě znovu učila stolovat se vším všudy. Pokud nechceš nadále jíst, buď se slovně vyjádři anebo vybranými neverbálními způsoby naznač odpověď. Nikdy nekruť hlavou. „Dobře. Andy, posaď se. Dám ti najíst a napít."

„Děkuji paní Sullivanová," otočí se na babičku, která zrovna prochází kolem mě a dívá se na Andrewa, „ale nemám hlad. Jedl jsem, než jsem přišel. Ale poprosím vás o trochu nějakého studenýho pití. Venku se nedá dejchat."

„To mi je jasné," kývne babička a odporoučí se směrem k lince, zatímco já tu stojím jako tvrdé y. Neschopný slova. „Co jsem koukala na televizi včera, tak mají být takováhle vedra ještě další dva týdny a v noci má pak propršet. Ty jdeš na noční směnu teď někdy v noci?"

„Ano," odpovídá a já jen poslouchám, „zrovna dnes jdu společně s Jenny a Lindou. Chris zůstává doma, dneska celej den pomáhá na rekonstrukci starostovkýho domu."

„Říkal mi Hank," ozývá se téměř ihned ženský hlas zpoza kuchyňské linky. „Každopádně nás napadlo, že když ses takhle hezky ujal Jameiho, mohl bys mu ukázat, jak funguje noční směna. Tedy, jestli chceš, Jamie."

Tohle je jako rána pod pás. Zrovna včera večer jsem si říkal, že už nepotřebuju průvodce, ale osud to chce asi jinak. Nebo spíš bych potřeboval jiného průvodce, než tohoto. Andrew ze mě dělá doslova idiota na entou, který neví a nezná vůbec nic. Jenže odmítnout znamená nevděk za to, že pro mě vymýšlejí plán. A tak mi nezbývá, než najít svůj ztracený hlas.

Podívám se na Andrewa, který se dívá na mě se zvědavým pohledem. Oproti předchozím úkolům, které v rámci mého zaškolování dostal, se dnes netváří nikterak nepřátelsky. Dokonce mám i pocit, jako by mu v tuhle chvíli cukal koutek těch krásných, ale vyprahlých rtů. Tak dost! Dost! Žádné krásné rty! Musím mu na ně přestat koukat. Podívej se prostě jinam, Jamesi, dělej!

„Samozřejmě," odpovídám a babička přichází se třemi sklenkami jahodové domácí limonády, kterou připravovala včera večer z čerstvých jahod, když jsem dorazil. 

„Tak domluveno?" zeptá se mě nečekaně sám Andrew, když přijde blíž, což není ani trochu dobrý nápad. Ze stolu hned vedle mě, kam babička položila tác a sama si vzala sklenku, si bere jednu i on, ale stále se dívá na mě. 

„Domluveno," snažím se říci pevným hlasem, ale poprvé v životě mi to nevychází. Ne protože bych zakašlal nebo mutoval. Ale protože mi doslova přešel hlas v šepot v poslední slabice. Beru to jako své selhání. A jak tak koukám, Andrew si ho všiml, protože mezitím, co pije, má mírně zvednutý pravý koutek úst.

***

„Máš to tady docela útulný," namítne, zatímco se prochází po mém novém útočišti. Já stojím opřený o futra, paže založené na hrudi a oči přišpendlené na každém jeho kroku. Mírně poklepávám nervózně nohou, protože mi přijde, jako by boural mou osobnost. Jako by narušil můj osobní život za zdmi této vesnice. Je tu jen pramálo věcí, které jsem si přivezl – věcí, k nimž bych měl osobní vztah, ovšem i tak mi přijde, podle jeho pohledu, jako by soudil můj život. A já jsem z něj bůh ví proč nervózní. 

„Děkuji," odpovídám co nejpříkřeji to jde. Nevím, co to se mnou je. Chci ho pustit k sobě a zároveň nechci. Nechápu, jak můj mozek dokáže poslat do těla dvě naprosto protichůdné emoce. Pocity, jimiž se snažím celou svou existenci vyvarovat. Nikdy jsem si totiž nepředstavoval, že by mě něčí oči dokázaly obrat o dech. Až doteď. 

Dívá se na mě, jako na boží zjevení. Koutek jeho úst je mírně pozvednutý, zatímco si sedá na postel. Jeho pohled je plný zvláštní směsice emocí, které nedokáži rozlišit. Snad možná proto, že v cizích lidech tolik číst neumím. Jsem však rád za to, že už se na mě nedívá jako na nepřítele. 

„Jak se ti vlastně žije?" zeptá se na zcela nečekanou otázku, která mě zaskočí. Už vím, co mi jeho pohled připomíná. Takhle přesně se dívá otec na lejstra, na nichž jsou napsané částky za obchod. Dívá se jako lovec na svou kořist. A v tomto případě jsem já tou sumou napsanou na papíře. Což mě děsí a vzrušuje zároveň.

„Co prosím?" opáčím, protože přesně nevím, jak bych na takovou otázku odpověděl. Jak se mi žije? Spousta lidí si myslí, že si nemám na co stěžovat, ale v mé hlavě je jedna stížnost za druhou. Většinou si všichni myslí, že jsem jen namyšlený bastard, vyžívající se v penězích své rodiny, ale nikdo, kromě Elisy, skutečně neví, kdo jsem. A do téhle doby to tak bylo vždy správné. Pod světlem reflektorů nemůžete ukázat své pravé já, protože polovinu lidí by to nudilo, a ta další by vás nenáviděla za to kým jste a co ztotožňujete. Tudíž vlastně i vím, jak na tu otázku odpovědět. Ale nechci. Ne jemu. Ne komukoliv, koho neznám.

„Ptal jsem se," sklopí hlavu a usměje se, tělo v naprosto klidném stavu, „jak se ti žije v tom luxusu, kterej máš doma? Nebo jak se ti studuje na Elitní škole? Jsi spokojenej se svým životem?"

„Proč se na to ptáš?" přimhouřím oči a celou svou bytost obalím ledovou stěnou. Momentálně ho nenechám proklouznout dovnitř. Za hradby z ledu a přetvářky. Nemluvě o tom, že kdyby za ně pronikl, poznal by, jak moc mě tohle jeho chování od včerejška přitahuje. A jak moc chci, aby se mě dotknul. Kdekoliv. 

„Na to ti odpovím," zvedne se z postele, ruce nechává spuštěné u těla, „až ty odpovíš na moje otázky."

„Co když na ně nechci odpovídat?" položím další dotaz, i když už tuším, jaká bude jeho reakce. Vyjádřil se jasně. Neodpoví mi, dokud já neodpovím na jeho otázky. A to nemám v žádném případě v plánu. Naposledy, když jsem odpovídal na něčí osobní otázky, jsem byl sprostě využit a předhozen mediálním lvům. Ne, neřeknu mu, že nejsem spokojený se svým životem a ačkoliv to bude znít směšně, že bych raději dělal to, co dělá on. Nenáviděl bohaté lidi pro jejich povrchnost a bohatství, což stejně vlastně dělám. Že bych byl raději jím. 

Udělá jeden krok dopředu, po němž následuje další. Jsou pomalé, přesně tak lovecké, jaké si je člověk dokáže představit. Dívá se mi do očí a mírně se usmívá. Co to s ním ksakru je? Nevyznám se v jeho chování. 

„Víš," řekne, když mu zbývají snad jen čtyři kroky k tomu, aby narušil můj osobní prostor, „nepřijde mi, že bys byl nějak spokojenej. Ta tvoje mluva, tvoje chování, ty tvoje pohledy. Něco mi napovídá, že jsi myslel všechno, co jsi řekl tý ženský do novin, vážně. Nemluvě o tom, jak se vyvaruješ odpovědi na tu otázku. Pokud se máme líp poznat, chci o tobě vědět dost na to, abych ti mohl věřit."

Překvapí mě ta poslední věta. Chce o mně vědět víc, aby mi mohl věřit, zatímco já o něm nevím vůbec nic. Když na něj zjistím nějakou špínu, nebude to nikoho zajímat, kdežto když on něco zjistí na mě, lidi se přetrhnou, aby si od novinářů vydědali i pár centů za cennou informaci o Sullivanovi. Tohle je nevyvážený obchod. On mě nechce poznat, zřejmě mě chce podrazit. Neumím si jinak vysvětlit změnu v jeho chování. 

„Chceš o mně vědět dost na to, aby se ti to hodilo do rukávu, až tě něčím naštvu," odpovím tedy upřímně tak, jak si myslím. Zbývají poslední dva kroky k tomu, aby se dostal za mé hradby a vyvedl mě z rovnováhy. On se však v tu chvíli zastavuje na místě a úsměv z jeho tváře mizí. „To, že jsem včera vynadal tvojí bejvalce z nás ještě nedělá přátele a pokud se chceš přátelit, pak pro to musíš něco udělat a ne se mě jen vyptávat na osobní otázky."

„Nebyls to ty, kdo mi včera říkal, že se mám vyhejbat předsudkům. Protože teď mi přijde, že máš předsudky vůči nám chudým," odpovídá na to a ruce si zakládá na objemné hrudi. Ani neví, jak moc to se mnou právě zacloumalo. „Ne každej chudej ti podrazí nohy pro pár centů."

„Chovám předsudky vůči každému, kdo po mě chce důvěrné informace," odpovídám a mírně zvednu hlavu. Gesto, které by Elise naznačilo, že jsem nervózní. On však nic takového netuší. „Málokdo by je totiž nevyužil proti mně."

„Co na to říkaj tvoji kamarádi doma?" stále skenuje můj pohled. Hledá snad nějaké škobrtnutí. 

„Nemám přátele," odpovídám rychleji, než se stačím zastavit. „Pouze spolužáky, s nimiž nerozebírám nic osobního."

„To mě jenom utvrzuje v mým přesvědčení, že nevedeš spokojenej život," namítne a mírně se pousměje v momentě, kdy vrznou schody, což naznačí, že se někdo blíží.

Naposledy ho obdaruji pohledem, načež vykouknu zpoza futer a spatřím dědu s tím jeho milým úsměvem na vrásčité tváři. Vyjde tedy ven a Andrew zopakuje toto gesto po mně. 

„Ahojte kluci, slyšel jsem, že už vám babička řekla o dnešní noční službě," přeskakuje pohledem ze mě na Andrewa a zase zpátky. A mě napadne absurdnost, kterou si Andrew naznačí jistě špatně. Jenže já sám sebe ušetřím toho jeho pátrání. I když se zamotám zase do jiných spekulací.

„Ano, říkala," ujmu se tedy slova. „A s Andrewem jsme se domluvili, že už tak má docela dost práce, takže budu rád, když dnešní noční službu strávím s Jenny na hlídce, pokud to něčemu nebude vadit."

Periferním viděním zpozoruji jeho škobrtnutí a překvapený pohled. Netrvá to však dlouho a vzpamatovává se. Zřejmě chtěl tu svou hru, kterou rozehrál, hrát dál v noci, jenže na to já nejsem stavěný. Ne, když nevím, jestli se mu dá věřit či ne. Raději strávím večer ve společnosti někoho, kdo mi ukazuje svou náklonnost již od počátku. 

„Vůbec to nebude vadit, právě naopak," usměje se na mě děda a chytí mě za rameno s tím svým šibalským pohledem. „Sama Jenny mě před chvíli ve městě zastavila a ptala se mě, jestli by dneska mohla bejt s tebou na hlídce. Bude ráda, až ji řeknu, že jo."

Vím, co se mu v hlavě rodí za fantazii. Já a Jenny. Jenny a já. To už je samo o sobě plné spekulací, které nedají kdekomu spát. Já však Jenny nevnímám nijak zvlášť jako svou potencionální přítelkyni. Ač je krásná a zbožňováníhodná, moje mysl je zabraná chlapcem stojícím vedle mě. On jediný mě dokázal zaujmout na takové úrovni, abych si ho dokázal představit po mém boku. 

„Tak pojďte, dneska nás čeká spousta práce," otočí se děda a kráčí směrem ke schodům. Já se ještě otočím na Andrewa, který jen kroutí hlavou a usmívá se. Nevím, co mu přijde tak směšné a nehodlám to zjišťovat, protože se rozcházím za dědou. Nechci teď přemýšlet o tom, co za dotazy přijde příště, až spolu budeme o samotě.