Konečně mi dorazila zpráva od Elisy. Signál sice nic moc a je možné, že mi psala už dřív, ale právě díky špatnému signálu se mi zpráva doručila až před chvílí. Není to nikterak převratná esemeska, jen se mě ptá, jak se mi u prarodičů líbí a vykládá mi, že hned po mém odjezdu odešla domů, takže neví, jak to u nás doma vypadá. Opět se mě zmocnil ten pocit, kdy si říkám, že teď bude mít otec příležitost ji propustit bez mého souhlasu. Snažil jsem se to však zaplašit a užívat si okolní krásy. 

Mezi stromky s vinnou révou bylo podstatně chladněji, což ale vůbec nevadilo vzhledem k té cestě. Prošel jsem si asi deset dlouhých řad, zatímco Jenny, starostova dcera, mi udělala exkurzi. Pověděla mi vše, co ona sama ví, dodala pár místních klepů, jako například to, že vinice byly tenkrát vysázeny na nejhospodárněji nejlepším místě, a že proto nám podnik tolik vynáší. Samozřejmě neopomněla dodat, že ona si to nemyslí a že půda široko daleko je hodně úrodná, což se například o vedlejší vesnici říct nedá. 

Také mi ukázala, jak funguje zavlažování, když jsou vedra jako právě dnes. Popisovala mi, že když byla menší, jedna celá úroda shnila tím, jak ji zavlažovali tlustými hadicemi s nasazeným rozprašovačem, aby utlumily náraz vody. Ten rok si pamatuju. Táta byl tenkrát v koncích a neustále se štěkal s dědou po telefonu. Dokonce to bylo tak vážné, že matka nám popisovala, že možná přijdeme o spoustu peněz, což se taky stalo. Nic se však neměnilo na faktu, že ty peníze se nám hned další rok trojnásobně zvýšili. Právě kvůli tomu, že onen rok nebylo dostupné na stáncích a v obchodech naše víno, se po první várce další rok slehla zem takřka po týdnu ve všech částech států. Vinaři a i ostatní v lihovarovém průmyslu měli co dělat, aby uspokojili každého zákazníka zvlášť. 

Vyprávěl jsme ji tedy svou část příběhu, jak jsem to tehdy vnímal a co všechno jsem stačil pochytit. Samo sebou na profesionální úrovni, protože vykládat o tom, jak táta doma rozbíjel vše, co mu přišlo pod ruku, a že by byl v tu chvíli schopný vytlouct ze mě duši, asi nebyl úplně nejlepší nápad, když si vezmu, kvůli čemu jsem tu vlastně skončil. Myslím, že jakmile bych to řekl a provalilo se to ven, otec by chtěl, abych se okamžitě vrátil a nejspíš by mě poslal do nápravného zařízení. Což mi také nepřišlo hodné zmínky. 

Ačkoliv jsem si myslel, že témata konverzace – nebo respektive témata pro Jenny k jejímu výkladu – dojdou, ta dívka nezavřela pusu za celou dobu, co jsme procházeli. Což bylo opravdu super, protože to znamenalo, že já se dozvím něco o našem podniku z řad zákazníka – což se dalo nazvat jako obohacení – a na druhou stranu jsem toho z pusy nemusel moc vypustit, pokud jsem nebyl tázán. Člověk by i čekal, že se bude cítit nepříjemně ve společnosti někoho cizího, ale ono ne. Přijde mi, jako bych všechny ty lidi znal od samých počátků. 

„Tak co?" ozve se Linda o něco hlasitěji, než by bylo nutné a dívá se přitom na Jenny s potutelným úsměvem. V její společnosti stojí Chris se založenými pažemi na objemné hrudi a usmívá se od ucha k uchu. Z druhé strany vytahuje Andrew z chladícího boxu plechovku pepsi coly, který si sem jejich parta už prý před nějakým časem donesla. Jenny také neopomněla zmínit, že sem chodí skoro každý den, když zrovna nejedou do nejbližšího malého města nakoupit věci, které se zde neprodávají. „Ukázalas mu všechno tak, jak se sluší a patří?"

Byla by to vskutku normální otázka na někoho, kdo měl na starosti mě zaučit nebo přiučit něčemu novému. Jenže Lindin prohlubující se čertovský úsměv a v očích ta hravost prozrazují, že to myslí úplně jinak, než by správně měla. Na to, že se známe teprve druhý den je už teď docela dost odvázaná. Je ale pravda, že si nebrala servítky už v tu vteřinu, kdy ke mně přisedla ke stolu. 

Já si však všímám něčeho, co jsem myslel, že neuvidím. Andrew zavírá box, otevírá plechovku a s jakýmsi mírným úsměvem se podívá neznámo kam, přičemž si přihne černého nápoje. Je jasné, že se bude usmívat, ale nečekal jsem, že zrovna tohle mu přijde směšné. Z Lindy od té doby, co jsme přišli, vypadlo tolik poznámek, vtipných poznámek, kterým se nezasmál, že by si člověk myslel, že je jak z kamene. Jak vidno, tak asi není. 

Zajímavá věc také je, že ve mně stále přetrvává pocit, že ho chci poznat. Přijde mi komplikovaný, tajemný, ublížený a já nevím co ještě a já bych byl hrozně rád, kdyby se mi otevřel. Abych to podal stylem, který dává smysl – ovšemže všichni tady jsou svým způsobem zajímaví a stojí za to je poznat, ale Andrew je jiná kategorie. S jistotou dokážu říct, že Linda je holka od rány, co na srdci, to na jazyku. Nemaže med kolem pusy nikomu. Jenny je oproti ní jako lehký závan větru, který vám sice rozfouká perfektně upravený účes, ale v konečném důsledku vám to ani nevadí, protože je to osvobozující. Jenny působí rozhodně jako jedna z nejčistších duší, které jsem kdy měl možnost poznat. Chris se svým vzezřením připomíná řezníka. Dalo by se říct, že by mě jednou rukou mohl zlomit vejpůl, jenže pod celou tou hroudou svalů vybudovaných těžkou prací na stavbě – jak jsem se dozvěděl – se skrývá veselá kopa. Je hodně sehraný s Lindou a notují si. Možná se mi to jen zdá, ale jsou jako pár. Sehraní, mají podobný humor a vlastně by se k sobě hodili i vzhledově. Byly by jako protiklad noci a dne. Škádlení slunce ve dne, což by představoval Chris, a otravování měsíce v úplňku, když se snažíte spát, ale to světlo vám to nedovolí – to by byla jednoznačně Linda. A proč? Protože Linda je upřímná z nějakého důvodu. Její oči prozrazují, že si prošla něčím, co ji změnilo. 

Ale Andrew je jiný. Jasně, kamenná tvář, věčně nabubřelý, když přijde na lidi z města a otrávený už jen tím, že promluvíte. A jasně, má zlomený srdíčko ještě z loňska. Ale u něj je toho víc. Mnohem víc, co objevovat. Je zapeklitý, jako uzel, který ne a ne rozvázat. Nevyřešený hlavolam či neseskládané puzzle. Něco mu chybí a něco u něj naopak přebývá. Přijde mi, že mi je nejpodobnější z nich všech. Už jen proto, že veškeré své pozitivní city schovává pod masku. Vím to, poznal jsem to právě teď. Nechtěl se usmát, ale přesto tak učinil, protože jeho maska povolila. Anebo je to prostě jenom totální kretén a já v tom vidím něco víc, protože jsem okouzlený tímhle místem a on byl první neznámou osobou, kterou jsem tu potkal. 

„...včera o tobě neustále žvanila, když jsi odešel," šeptá mi Linda do ucha, když se probírám ze svého astrálního cestování ve zkoumání Andrewovy podstaty. 

Nejdříve nechápu, o čem to mluví, když se však podívám na Jenny, která Lindu zabíjí pohledem, dochází mi, jaká padla otázka a cítím se provinile za to, že nevím, jaká na ni padla odpověď. Na sobě však nedám nic znát a jen se zasměju, protože je to neutrální způsob, jak reagovat. 

„To není pravda!" oboří se hnědovláska, která dnes zvolila prostší účes, nežli včera. Obyčejný culík umístěný trochu výš, než normálně. Není vlastně ani namalovaná, dojde mi. „Jen jsem říkala, že na fotkách nevypadáš tak hezky jako v reálu a že jsi mnohem víc v pohodě, než jsme všichni čekali."

Ucítím, jak se mi horkost valí do tváře, když se zmíní o těch fotografiích. Nechci znít jako nějaký povrchní bastard nebo něco takového, ale každý to říká. Že mě fotky zkreslují, že na nich nevypadám tak dobře jako v realitě a tak dále. Vím, čím to je. Před každým focením projdu rukou stylistům, abych vypadal jako věrná kopie svých rodičů. Uhlazené vlasy, vymazlený obličej bez jediné vrásky a jediného uhru – většinou to zaplení make-upem – perfektně padnoucí oblečení. Ukázka výrazů – dokonce na to mám i knihu – a cvičení mimiky, abych vypadal ve tváři ostře. 

V reálu mám svoje vlasy věčně rozcuchané, na make-up bych ani nesáhl, nesnažím se ve svém volném čase zakrývat nedostatky. Jsem za ně naopak rád, protože mě činí obyčejným. Stejně jako všechny okolo mě. A to je na tom asi to nejhezčí.

„Nevěř jí!" vyhrkne dramaticky Linda, která přejde k boxu s pepsi colou a ihned všem ostatním jednu hází. Kupodivu ji chytnu na první pokus. „Básnila o tom, jak budou vypadat vaše děti, až si spolu užijete kojtus. A viděla se v takovým tom velkým houpacím lehátku někde na nějakým ostrově, kde si budete intimní partie zakrejvat jen velkým listem a po večerech budete tancovat pro bohy plodnosti, abyste měli co nejvíc dětí."

Chris chrochtá smíchy, Andrew sedící na schodech v pergole vyprskl pití, Jenny je celá červená jako rajče a mně to nedá a taky se rozesměju na celé kolo. Je to vůbec ten nejhlasitější smích, jaký kdo u mě dokázal vytvořit. Většinou se směju jen lidem na TikToku. Nemyšleno nijak zle, feed mám plný vtipných videích o lidech i zvířatech. 

„Měla bych o vás napsat pokračování Modrý Laguny," pokračuje Linda ve svém dramatickém výstupu. Pak ji ale něco zarazí a ona zbystří smysly a rysy ji ztvrdnou. Dívá se někam za mě. „Co ta tady zas chce?"

Otočím se a spatřím tu samou dívku, o níž říkali, že je dcerou senátora Halliwella. Louisa. Jde v doprovodu onoho chlapce ze včera a vypadá to, že se skvěle baví, zatímco rukou se jemně opírá do listů stromků, kolem nichž prochází. Doteď mi vlastně nedošlo, že vinice není nijak chráněná, a že se může kdykoliv stát, že to tu někdo podpálí a z rodinného majetku nezbyde nic. Teď mi nejde o ten peněžitý majetek, ale o tu práci, kterou si prarodiče dali, aby tohle vybudovali. Při představě, jak to tu hoří a veškerá práce a léta končí v propadlišti dějin, mě mrazí. 

Louisa se najednou zastaví a natočí se ke keři, zatímco něco strašně vtipného vypraví onomu chlapci. Následně natáhne ruku a utrhne ještě nedozrálý trs zeleno-červených bobulí. Druhou rukou sahá do kapsy a podává chlapci svůj mobilní telefon, na němž on nastaví jisto jistě fotoaparát. A to mě opravdu vyvede z míry tak, že se rozejdu bez přemýšlení směrem k nim.

„Omluvíte mě?" upozorním na sebe a dojdu až k nim. Chlapec se na mě zmateně podívá, zatímco dívce poklesne ruka s hroznovým vínem a v jejích očích uvidím poznání. Skoro, jako by se jí v očích při pohledu na mě objevily dolary. Bez toho, aniž by se podívala na toho chlapce natáhne k němu ruku, aby od ní převzal hroznové víno. 

„Louisa," natáhne tu samou ruku, v níž držela víno, ke mně a na tváři pyšný úsměv, „my už se ale známe, že? James Sullivan, je to tak?"

„Nepochybně," kývnu hlavou s kamenným výrazem a ruku ji letmo stisknu. Ten dotek je mi nepříjemný. Nepopírám, že má Louisa partie, které by stály za hřích, ale její osoba je prohnilá. Stejný pocit mívám, když se dotknu svého otce či bratra. Jako by se kolem mě objevila bublina prohnanosti. Tahle holka je stejná. Vypočítavá mrcha.. „Každopádně jsem vám chtěl objasnit, milá Louiso, že trhat nedozrálé hrozny z keřů je zakázané, jak máte napsané na ceduli z každé strany," využívám faktu, který mi prozradila Jenny. Jedná se o desatero pravidel. Zkrátka příručka pro to, jak se tu chovat. A první je velkým vykřičníkem – NETRHAT VÍNO Z KEŘŮ! „Hrozí za to sankce až stopadesát tisíc a i když si myslím, že pro vašeho otce to nebude znamenat nic, nebude rád, že jste se dostala do potyčky zrovna se Sullivanem. Jak vím, naši rodiče nemají úplně kladný vztah k práci toho druhého, ale respektují se a vy tím, že tu trháte víno, ten respekt podkopáváte."

Louisin úsměv zklesne a chlapcův překvapený výraz se mění ve zděšený. Jen když slyšel tu částku, kterou jsem si vycucal z prstu, se zatvářil, jako by viděl smrtku s kosou, jak si pro něj jde. I z Louisina obličeje se pomalu vytrácí barva, protože ví, o čem mluvím. Naši otcové spolu nespolupracují a nemají mezi sebou dobré vztahy, ale vzhledem k tomu, že nemůžou najít špínu jeden na druhého, se respektují. A respektují práci, kterou odvádí. 

„Byl bych tedy moc rád," natáhnu se pro utržený trs s bobulemi „pokud dovolíte," kývnu na chlapce, který mi onen trs předá, „abyste tento plac pro dnes opustili, než zavolám otci, co se tu stalo."

Nečekám na odpověď a otáčím se od nich směrem zpět k pergole, kde ti čtyři stojí v řadě a dívají se na mě s otevřenou pusou. Dokonce i Andrew odhodil svou masku a dívá se, jako bych se zbláznil. Mírně se pro sebe uculím, zatímco za sebou slyším, jak ten chlapec Louise říká, že je úplně padlá na hlavu hrát si s někým takovým. A ona mu na to odpovídá, že nevěděla, že tu budu, což mi úsměv ještě roztáhne. Každopádně cítím se skvěle. Poprvé jsem řekl něco, co bylo prospěšné mně, mému otci i rodinnému podniku. Nejlepší na tom ale je stejně ten pocit svobody, jakou cítím. Takhle bych se v Libertonu vyjádřit nesměl.

***

„Vypadá to, že bude pršet," zazní z Andrewových úst, když scházíme kopec dolů, zatímco nad námi se stahují mračna. Zpětně si uvědomuji, že je to vlastně nejdelší věta, kterou za dnešek řekl a vzhledem k tomu, že se na mě ani nedívá a zase kráčí přede mnou, nutno podotknout, že si to asi řekl jen sám pro sebe. 

Den mi utekl jako voda a já ani nevím, co jsem prakticky celý den dělal kromě toho, že po příjezdu dědy, který už nějakým způsobem věděl o tom incidentu s Louisou, jsem pomáhal zavlažovat keříky s vypouklými bobulemi. Čekal jsem od dědy víc nazlobení za to, že jsem udělal takový výstup hned dvacet čtyři hodin po mém příjezdu, ale opak byl pravdou. Vlastně to jakýmsi způsobem vypadalo, jakože je na mě pyšný, což se mi moc nepozdávalo. A tak jsem se ho zeptal. 

Sdělil mi, že ta holka řádila a prý byla vzteky bez sebe. Slyšel to v telefonu, když mu volali její prarodiče, co si to k ní dovoluju. Děda mi objasnil, že Louisa sem jezdí třetím rokem a třetím rokem sem chodí schválně provokovat, aby vyvolala nějaký skandál. Proto každoročně trhá nedozrálé hrozny z keříků a snaží se tím vyvolat konflikt. Bohužel se jí to nedaří, protože děda je natolik chytrý, že každoročně posílá Halliwellovi fakturu za to, jakou ztrátu díky ní utrpěl na tržbě. Musel jsem se smát. 

Také mi řekl, že jsem prakticky jeden z mála, který se jí takhle postavil a vyšel z toho se suchou nití na sobě. Bylo mi jasné proč. Oba jsme děti z vlivných rodin a soupeření mezi námi by nemělo smysl. Vrhlo by to špatné světlo na obě naše rodiny. Nicméně očekávám nějaký zpětný úder. Myslím si, že přijde, jen se holka bude muset vzpamatovat z toho šoku, který utrpěla díky mému výstupu. 

Po téhle konverzaci jsem se dědy zeptal, proč nepoužívá podzemní zavlažování, že by tím ušetřil práci lidí a vlastně i sám sobě by ušetřil zbytečně výdaje za postřikování obyčejnou vodou. Bylo to snad poprvé, co mi odpověď dávala smysl. Když jsem se na to jako menší zeptal otce, jelikož jsme se o tom učili ve škole, odpověděl mi, že to je zkrátka lepší. A když jsem položil další dotaz proč, bylo mi řečeno, že se o to prostě nemám starat, že je to zavedená metoda a nic se měnit nebude. 

Děda naproti tomu byl zcela sdílný a vysvětlil mi, že nijak nepodporuje moderní technologie. Pro podzemní zavlažování by musel nakoupit přístroje na sledování toku vody a kdyby se to někde zašprajclo, musel by to neustále řešit. Navíc rád zaměstnává lidi a poskytuje jim dobře placenou práci, nehledě prý na to, že se jedná o otevřené prostranství, kam má každý přístup, takže je potřeba, aby minimálně deset lidí hlídalo vinici přes noc. Právě lidé z vesnice vykonávají tuto práci ještě jako slušný přivýdělek. Došlo mi, že jednimi z nich jsou i moji společníci včetně Jenny, která, jak to tak vypadalo, měla docela vystaráno pro život. Její otec byl starosta, což samo o sobě křičelo, že má víc peněz, než ostatní. Líbí se mi na ní ale, že se tím nikterak nevychloubá a i přesto chodí pracovat. 

Pokračuji vyšlapanou cestou z kopce dolů, zatímco venku je stále tmavěji a tmavěji, což zvěstuje vydatnou bouřku. Abych pravdu řekl, občas z nich mívám strach, ale na druhou stranu se mi zase dobře spí, když venku prší a u toho hřmí. Vytáhnu z kapsy mobil, abych se podíval na předpověď, když v tom zahřmí a jako na povel se rozprší, jako kdyby někdo protrhl hráz.

Andrew, stále do půl těla nahý, si umístí triko nad hlavu a otočí se na mě. Já zasouvám rychle mobil do kapsy a dívám se na něj. Vypadá to, že má něco na srdci. 

„Schováme se támhle do skalky," ukáže za sebe, kde se rozprostírá louka a přesně v půli, kde se louka mění v les, se nachází jakási vysoká kamenitá stavba. Vypadá to jako opracovaná skála. „Snad to přejde rychle."

Jen kývnu a dávám se do běhu za ním. Tráva je kluzká, a tak mi to několikrát ujede, ale balanc nakonec udržím. Tedy do té doby, než se sklouznu a padám na zadek. Může za to ten batoh, který mě stahuje dolů. Ničeho si však nevšímám, zvedám se a běžím dál, zatímco oblečení na mě už je promočené skrz na skrz a bude zázrak, když z toho nebude zápal plic. Přesto je ten chladný déšť osvěžující víc, než cokoliv, čím jsem se doteď snažil zchladit. 

Andrew dobíhá před skalku jako první, ale nevchází dovnitř, otáčí se na mě a rukou mi naznačuje, ať jdu první. Prvotní myšlenka mi napovídá, že mě tam zmlátí jako psa jen kvůli mému původu. Nicméně nemám čas nad tím polemizovat a tak, když k němu doběhnu a on mi naznačí, ať vběhnu dovnitř, udělám tak. 

Jedná se jen o úzkou škvíru a tak záda namáčknu na nepříjemný a ostrý povrch jedné stěny, zatímco se vydýchávám. Andrew si stoupá do mé těsné blízkosti, nečekaně umisťuje svoje ruce podél mé hlavy, z každé strany a s hlavou sklopenou se snaží usměrnit svůj zrychlený dech. Do nohou mi vystřeluje docela silná bolest, ale tu nevnímám, místo toho se soustředím na jeho paže, od nich, jako by ke mně proudilo elektrizování. 

Andrew zvedne pohled, nemá hlavu dál, než třicet centimetrů, naše těla se skoro dotýkají, a když se jeho oči zabodnou do těch mých, na malou chvíli přestávám dýchat. Hlava se mi mírně zatočí a já jako bych se ztrácel v té tmavosti jeho uzamčených očí. Rty má stažené do úzké přímky, ale i tak jsou plnější, než ty moje pootevřené. Všímám si také takhle zblízka, že jeho opálená tvář skýtá pohled na několik tmavých pih na nose a kolem něj. Něco v podbříšku mě zalechtá. 

Jeho hlava se pomalu začíná přibližovat k té mojí a já mám pocit, že mi vybouchnou vnitřnosti. Moje zornice okamžitě zbystří, že své rty pootevřel a najednou mi připadají tak strašně krásné. Je to jako ve zpomaleném záběru. V půlce cesty se však zastaví. 

„Teď by bylo dobrý bejt potichu," pronese šeptem a já si připadám neskutečně bláhový. Nenakláněl se, aby mě políbil, ale jen aby mi něco pošeptal. A vůbec poprvé začínám zpochybňovat tu správnou alternativu, která k sobě odjakživa patří. Že já jsem na holky. Nebo jen na holky. V tuhle chvíli mám v sobě neskutečný zmatek, ale nic nedávám najevo. „Tohle je něco jako zvířecí úkryt, vede to dál a bůh ví, co tam vzadu všechno je."

Na sucho polknu a jen přikývnu, zatímco on se zprvu tváří strašně vážně, ovšem potom se rozesměje na celé kolo. A já ho nechápu. Opravdu nechápu, ale jeho smích je jako rajská hudba pro mé uši. Tak zvučný a melodický. 

„Kdyby ses viděl," pronese mezi smíchem, aniž by věděl, že myslím na to, že se mi nejspíš líbí. „Takovej vyplašenej výraz. Vy měšťáci máte strach fakt ze všeho, co neznáte."

„Taky by sis úplně nehvízdal na eskalátoru v metru," mrknu na něj s úsměvem, když si snažím vybavit, jak by se asi tvářil, kdyby jel po tom dlouhém a vysokém eskalátoru, z něhož se i Danielovi motá hlava. A to on je blázen, co se týče jakýchkoliv atrakcí například na pouti. Jedna z mála světlých stránek na mém bratrovi.

„To jo," dosměje se, ale na rtech má neustále úsměv. Jeho oči míří ven, kde se déšť začíná pomalu ustalovat a jeho kapky nepadají tak rychle. Andrew znovu stočí svou hlavu na mě, tentokrát s jakýmsi jemným pohledem v těch jeho tmavých očích. Nic to však nemění na tom, jak strašně ostře jeho obličej působí se všemi těmi rysy. „Dlužím ti omluvu za ten včerejšek."

Překvapí mě to, ale nedávám na sobě nic znát. Počkám si, čím to odůvodní. Ještě se vlastně neomluvil, jen řekl, že mi tu omluvu dluží. V tom je rozdíl. 

„Choval jsem se jako kretén a navíc jsem si myslel, že se kámošíš s Louisou," oči opět potemní a ztvrdnou. „Nejspíš ti asi řekli, co se mezi náma stalo."

„Ano," prostá odpověď z mých úst, které doslova brní touhou po jeho rtech. Co to se mnou sakra je?!

„Teď už ale chápu, že asi úplně kamarádi nebudete," pokračuje dál a znovu svůj zrak umístí na situaci venku, kde se to začíná zlepšovat. Venku už je opět o něco více světla, i když se blíží osmá hodina večerní, a vzduch prosycený oparem deště je mnohem více dýchatelný. Nevysychá mi z něj ani v ústech a ani kůže. V ústech mi však vysychá z něčeho jiného. „Neříkám tím ale, že teď z nás dvou budou nejlepší kámoši na celý léto a že se spolu budeme chodit koupat, vyhoníme si je před sebou a tak dále," zasměje se, mně to ale vtipné nepřijde. Cítím jak se mi krev hrne do tváří, když si představím, jak by to asi vypadalo. Měl bych se zklidnit. Honem rychle! „Prostě a jednoduše se omlouvám."

Po několikáté za dnešek se na mě podívá a já mu pohled opětuji. Chvíli se v tom našem propojení ztrácím a alespoň trochu si užívám těch jeho posledních slov. Napadá mě však, co bych mu mohl říct. Nedokážu to však při pohledu do jeho očí, a tak situaci venku tentokrát kontroluji já. 

„Neměl bys všechny házet do jednoho pytle," rozmluvím svůj hlas, „protože když to děláš, nejsi pak o nic lepší, než ti, jimiž pohrdáš. Jinak je omluva přijata.„

Cítím na své tváři jeho pohled a vím, že už víc nesnesu. I kdyby se znovu rozpršelo, nemohu být v tak těsné blízkosti jeho polonahého těla, jeho pohledu. Nutí mě to přemýšlet o věcech, které jsem měl v sobě dosud srovnané. Představovat si nemístné věci, po nichž by se můj otec zbláznil. Zničil bych tím celou rodinnou pověst, za což by mě vydědili. A ačkoliv jsem nechtěl mít s rodinným podnikem nic, po dnešku, kdy mi děda ukázal skutečnou podstatu našeho obchodu, se můj názor mění. Jenže dokonce i celá perspektiva pohledu na mou osobu. A na to, co právě teď cítím.

„Už  můžeme vyrazit," podotknu neutrálně a naznačím, že už je venku přijatelně, i když stále poprchává. Protáhnu se tedy kolem něj a vyjdu ven. Připadá mi ale, jako by se na světlo vrátil někdo, v němž se spustila lavina pocitů. A všechny do jednoho říkají, abych se vydal zpátky a namáčkl se na něj jak jen to jde...

***

Tak vás tu vítám i dnes. Rozhodla jsem se, že už mám předepsáno dost kapitol na to, abych mohla zveřejňovat každý den. Takže od pondělí do neděle, kolem 17. hodiny, očekávejte aktualizaci s novou kapitolou. Doufám, že jsem někomu udělala radost, a že se do příběhu rychleji vžijete. Čeká nás totiž horská dráha.