Ve chvílích jako je tato si říkám, že život vlastně není tak špatný. Že dýcháme čerstvý vzduch, kolem nás je spousta věcí, které stojí za to objevovat a procházet. Máme velké možnosti jako lidstvo, které nikdo jiný nemá. A v tom je krása života. Alespoň pro mě. Možná se jen nechávám unášet tím pocitem lehkosti, když ležím na zahradě v trávě, usmívám se od ucha k uchu a pozoruju nádherné modré nebe, na němž se vyjímá vycházející slunce. Kolem mě létají motýlci a všechno se zdá tak nějak lehčí, než obvykle. Nevím proč, prostě to tak je. Možná je to tím, že takovýto pocit svobody, plné svobody, cítím snad poprvé za celých osmnáct let.

Včera jsem dorazil k prarodičům sám. Ostatní tam chtěli ještě zůstat, ale já si říkal, že se nic nesmí přehánět, navíc mi byl protivný ten pohled Andrewa a občasné nenávistné skřeky, kdykoliv kolem nás prošla Gabriela s tím svým objevem. Samozřejmě, že se snažil rozjet nějakou politickou válku tím, že mě nazýval zbohatlíkem, parchantem bohatých vydřigrošů a tak dále. V hlavě jsem si opakoval, že bude lepší, když zůstanu klidný tak, jako vždycky. A vydržel jsem to až do desáté hodiny, než se ve mně začala zvedat hladina vzteku. To byl jasný signál pro to, abych odešel.

Když jsem přišel, prarodiče už spali. Poznal jsem to podle toho, že v obývacím pokoji a ani v kuchyni nikdo nebyl. Všude bylo zhasnuto a nahoře bylo hrobové ticho. Takže jsem tiše zaplul do svého střešního úkrytu, převlékl se do pyžama a ulehl. Zaspal jsem prakticky ihned, jakmile jsem se otočil na svůj oblíbený pravý bok. A nebudu lhát, když řeknu, že tak dobře jsem se nevyspal ani nepamatuju. Dokonce se mi zdály i pěkné sny, což se tak často nestává. Většinou mívám sny o tom, že na rukách i nohách mám zlaté řetězy, které táhnou novináři, fotografové a někdy dokonce i moje vlastní rodina. Dnes však ne. To je možná ten důvod, proč se cítím tak, jako ještě nikdy před tím.

Ráno jsem vstal už kolem šesté hodiny, kdy mi střešním oknem prosvítalo světlo přímo na tvář. Nijak mě to nerozzlobilo, protože doma se mi stává, že se budím třeba i pětkrát za noc a nakonec to už v pět vzdám a začnu se připravovat buď do školy anebo, když mám volno, na proflákaný den v posteli. Což se mi taky nestalo ani nepamatuju.

Dole bylo neumyté nádobí, tak jsem ho se svými minimálními zkušenostmi strčil do myčky, zatímco jsem si v lednici připravil obyčejný rajčatový salát k snídani. A byla to lahoda. Potraviny v Libertonu nakupuje sice Elisa, ale nejsou ani z poloviny tak kvalitní, jako tady. Musím se pak prarodičů zeptat, zda jsou to rajčata ze zahrady někoho místního. Moc rád bych si jich několik odvezl domů na konci léta. Pro Elisu na ochutnání. Určitě by je ocenila.

Prarodiče už jsou vzhůru. Před malou chvílí jsem slyšel splachování záchodu v horním patře. Když jsem však vstal, ještě spali. Snažil jsem se dělat minimální hluk, když jsem uklízel nádobí, ale samozřejmě se to neobešlo bez toho, abych skleničkou neťukl o tu další či talířem omylem nezavadil o horní polici. Naštěstí mají asi tvrdé spaní, když je ty rány neprobudily.

„Už jsi vzhůru?" ozve se dědův hlas, což mě poleká. Nadzvednu hlavu, abych se podíval k domu, odkud právě přichází v pracovních montérkách modré barvy a s milým, vrásčitým úsměvem se na mě šklebí. Úsměv mu oplatím velice rád. Je opravdu hezké vidět po ránu takhle dobře naladěnou tvář. Hned vám to vlije optimismus do žil.

„Vstával jsem v šest," odvětím a vstanu z trávy, od níž se začnu čistit. Dnes jsem ve skříni ještě našel nepotisknuté triko a kraťasy, ale zítra to bude horší. Nahoře ve skříni už mám jen značková trička. A je opravdu nemístné, abych se tu vytahoval s drahými věcmi. Co by si o mě pomysleli ostatní? Už tak mě mají za namyšleného snoba, který by potřeboval dostat přes ciferník.

„Co tak brzy?" zastaví se kousek přede mnou. „Tady u nás se přes prázdniny dřív jak v devět hodin ráno nic neděje. Jsme sice vesnice, ale všichni jsme hrozně líný."

Oba se zasmějeme jeho konstatování. Většinou se říká, že právě na vesnicích bývají všichni vzhůru už brzy ráno, aby stačili zajistit a zařídit věci, které potřebují. Někdo mi dokonce říkal, že rčení „ranní ptáče dál doskáče" pochází také z nějaké vesnice. Vím ale jistě, že po tomto dědovu konstatování to nevzniklo tady.

„Jak bylo vůbec v Zápraží? Chovali se k tobě všichni dobře?" zeptá se a jeho tváří projede stín. Na chvíli mi v hlavě vytane myšlenka, že ví o tom, jak se Andrew a Gabriela naštvali, když mě Linda vzala k jejich stolu. Nebo jak mě Gabrielin přítel (?) provokoval a nadával mi. Vyženu to ale z hlavy a nedávám nic najevo. Nebudu na nikoho z nich žalovat.

„Ano," odpovídám s mírným poloúsměvem, protože večer to byl opravdu pěkný a ti tři, s nimiž jsem strávil hodinu a půl, jsou opravdu skvělí. „Jedna holčina, Linda, se mě ujala a představila mě ostatním."

„Tím jsem ale pověřil Andrewa," zamračí se děda a ve mně hrkne. Zřejmě jsem to stejně podělal. Musím to nějak napravit.

„Andrew chtěl," zalžu, protože Andrew neměl ani sebemenší snahu mě někomu představit. „Ale přišlo mu do toho něco důležitého, a tak řekl Lindě, aby to udělala."

„Už jsem si říkal, že by bylo divný, kdyby nesplnil moje přání," zjihne dědův obličej. „Nevnímej to špatně, že ho takhle zaměstnáváme, ale on sem chodí každý den a je neodbytný. Dokonce to chtěl dělat zadarmo, že nám bude pomáhat, ale dáváme mu za to peníze. Je to opravdu milý hoch, jsem rád, že jste se skamarádili."

Já bych se rád kamarádil, ale on nechce, chce se mi říci, ale raději mlčím a jen přikývnu.

„Babička se chystala umýt nádobí a koukala, že tam žádný není," usměje se potutelně, „nevíš o tom něco?"

Líbí se mi na jakou notu je naladěný. V Libertonu to působí prostě jako ve velkoměstě. Většina obličejů, které potkáte, je unavená, vyčerpaná, znuděná či naštvaná. Kdybych měl hodit minci do kasičky za každého takového člověka, pak je ze mě samotného milionář, ovšem tady je to přesně naopak. Tedy alespoň v případě mých prarodičů. Jsou pravým opakem toho, co vídám doma. Během chviličky mě dokáží přivést na pozitivní myšlenky. A já si ten pocit užívám.

„Dal jsem ho do myčky," odpovím. „Připravoval jsem si snídani, tak jsem si řekl, že alespoň něčím budu užitečný. Nechci tu být nějak na obtíž. Obstarám cokoliv, co jen budete chtít."

„Nejsi tu na obtíž," opět to zamračení protkané vráskami, které zvěstují starosti z mládí. „A už nic takového nechci slyšet. My jsme s babičkou rádi, že tě tu máme, neviděli jsme tě takových let a rozhodně nechceme, aby ses tu cítil jako nějaký vandrák a přistěhovalec. Vůbec nad ničím takovým ani nepřemýšlej, rozumíš?"

Doma mi vždycky přijde, že jsem na obtíž. Že se mnou mají matka a otec jen starosti. Musí za mě platit výdaje, musí se starat o to, abych se správně prezentoval, musí platit Elisu jen kvůli mně. Daniel už několikrát naznačil, že si neměli pořizovat další dítě. Nikdo nikdy neprotestoval a neřekl mu, aby nic takového neříkal. Od jisté doby nemá cenu vyžadovat po nich nějakou lásku, takže je to v tuhle chvíli až dojemné slyšet, že někomu nejste na obtíž a že si užívají vaši přítomnosti. Hřeje mě to na hrudi.

„Mimochodem," změní opět tón hlasu, když mu kývnu na jeho předchozí otázku, „máme tady pěkný holky co? Třeba ta starostovic Jennifer je vyhlášenou krasavicí po vesnici."

„Včera se mnou seděla u stolu," přiznám, „a nedivím se. Vypadá skvěle a je taková svoje. To se mi na ni líbí."

Děda na mě mrkne a potutelně se usměje, když na zahradu vstoupí babička s dvěma jablky v rukách. Na tváři má stejně tak pozitivní úsměv, jakým mě obdarovával děda, když za mnou přišel.

„Tady jste, kluci moji," natáhne k nám ruce s jablky. Sice teď zrovna nemám chuť, ještě mi neslehlo po tom salátu, ale nic neříkám a s poděkováním přijmu ovoce. „Hanku, před domem už zase stojí Andy," zasměje se, „ten kluk je neuvěřitelnej."

„Mám nápad," kousne si děda do jablka a otočí se na mě. „Chtěl by ses podívat na vinice? Já dneska musím zajet na úřad zařídit několik věcí, takže se tam dostanu až odpoledne, ale Andy by ti mohl ukázat, jak to tam chodí a mohl by ses i něčemu přiučit. Teda jestli chceš."

Nejraději bych řekl, že počkám do odpoledne, až si děda vyřídí všechno potřebné, protože další tichá cesta s tím očním zabijákem nebude nic příjemného. Každopádně ani v tomhle ohledu si nedovoluji odporovat. A tak jen přikývnu, protože v konečném výsledku to nebude výprava, u níž bych měl navazovat nějaké kamarádské vztahy, ale uvidím konečně ty slavné vinice, o nichž všichni mluví. Snad mě po cestě bude ochraňovat anděl strážný, aby mě Andrew náhodou nehodil do nějakého příkopu.

***

Slunce paří neskutečným stylem a vsadím se, že kdybych měl zvednout paže, v podpaží budu mít pořádné koláče. Na zádech mě stahuje batoh, z něhož mám záda úplně promočená, ale nestěžuju si. Chlapec kráčící po polní cestě, která slouží asi jako zkratka, si už stačil sundat triko a odhalit mi tak svoje opálená a vypracovaná záda. Ne, že bych ho nějak zkoumal, ale všiml jsem si, že na pravé lopatce má tři docela velké jizvy, které vypadají zle. Kdybychom se spolu bavili, zeptal bych se ho, od čeho je má, ale takhle jen mlčím a nezbývá nic jiného, než vymýšlet fantasmagorické teorie. Což je moje.

Proklínám však svého otce za to, že máme řidiče. Nejsem zvyklý na nějaké túry, takže není žádné překvapení, že mě už po prvním kilometru bolely nohy jako blázen. Přece jen, podle mobilu už mám nachozeno přes šest tisíc kroků, což je docela slušné, když si vezmu, že je teprve jedenáctá hodina.

Andrew se zastaví, předkloní se a spěšně oddechuje. Dává mi tak prostor, abych jeho rychlé kroky dohnal a stoupl si vedle něj. Když tak tedy udělám, čekám, že zvedne hlavu a spraží mě pohledem, ale podle jeho červené tváře a přerývaného dýchání usuzuju, že na to nemá sebemenší sílu. Rty má navíc vyprahlé a mě zabrní na rtech otázka, kterou budu muset vyslovit. Anebo taky nebudu muset.

Sundávám si batoh, rozepínám ho a vytahuji z něj dvoulitrovou plastovou lahev, do níž nám babička udělala domácí šťávu. V batohu mám pak ještě oběd pro oba, i když se Andrew jasně vyjádřil, že jídlo nechce. Že mít hlad nebude.

Lahev nastavím před něj a čekám, až si ji všimne. Na tváři mám opět ten kamenný výraz, který jsem včera používal v jeho přítomnosti. Útroby mám však stažené nervozitou, že nakonec dojdeme do bodu, kdy mě uhodí za mou opovážlivost. Nic takového se však neděje. Jen, když si všímá mého úkonu, přeskakuje pohledem ze mě na lahev. A nevypadá nijak naštvaně. Spíš vyčerpaně tím teplem. Vidím však, že z nějakého důvodu váhá. Stejně tedy nakonec budu muset promluvit. Skvělé.

„Jestli se štítíš, tak já z toho ještě nepil," namítám ledově klidným hlasem bez jakékoliv emoce. „A jak vidím, tak ty se potřebuješ napít, takže ber, dokud dávám."

Napřímí se a už čekám jen to nejhorší, protože jeho pohled se najednou uzamkl a nepropustil z těch tmavých očí vůbec nic, než jen čirou nenávist. Nebo mě to alespoň tak přijde. Možná už i mně to sluníčko leze na mozek. Žízeň však ještě nemám. Díky bohu za ta ranní šťavnatá rajčata.

Ani v tento moment však rána nepřichází a on si místo toho převezme lahev, odzátkuje ji a začne hltat jeden doušek za druhým. Nedívám se na něj, místo toho zkoumám kopec rýsující se před námi. Travnatý kopec s náznaky kvetoucích pampelišek, kolem nichž jsou rozmístěné balíky se slámou. Divím se, že z toho kopce nesjedou dolů.

Praskání lahve mi napoví, že Andrew si buď dává přestávku anebo dopil. A když slyším zátkování, je mi jasné, že teď tu lahev budu muset převzít.

„Díky," namítá nic neříkajícím hlasem. Rozhodně z něj necítím vděk.

Vezmu si od něj tu zpropadenou lahev, zandám ji do batohu a čekám, že se vydáme na cestu, ovšem on z nějakého důvodu kouká na mě. Zkoumavě. Nevyznám se v něm. To je snad první člověk, u něhož nedokážu odhadnout, jestli je hodný či nikoliv. Možná jen k lidem, kterými nepohrdá. Přece ale jen je špatné lidi škatulkovat podle toho jestli jsou zlí nebo hodní. Svět přece není černobílý a já nemám právo o někom říct, že je zlý. Dokonce ani o svém otci to říct nemohu, protože mě naučil mnoha užitečným věcem. Kdyby byl zlý, nepředal by mi ani jednu ze svých zkušeností. To nic ale nemění na faktu, že ho stále nemám rád.

„Nemusíš se po mně štítit," zhostí se řeči. „Zuby si čistím a dneska jsem ještě ani nejedl, takže můžeš bejt v klidu."

„Neštítím se, jen nemám žízeň," odvětím stejně neutrální řečí, jako on. Černovlas jen mykne rameny a vydá se znovu na cestu a já s ním.

Opět ho nechávám, ať jde napřed a přehrávám si tu podivnou konverzaci. Třeba mi jen chtěl vrátit tou svou poslední poznámkou ten chladný tón, jakým jsem k němu mluvil. Rozhodně nevypadal na to, že by mu záleželo na tom, jestli tu zemřu na dehydrataci.

V tichosti šlapeme nahoru po vyšlapané cestičce a já si užívám letmého vánku, který kolem mě prosviští. Ohnu se pro pampelišku, která vyrostla přímo uprostřed cesty a na níž před chvíli šlápl Andrew. Trochu ji opráším od písku na jeho botách a strčím si ji za ucho. Proč jsem to udělal? Protože můžu. Čím výš na tom kopci jsem, tím víc si uvědomuju svou dnešní svobodu. Žádný cvakavý zvuk z povzdálí, žádní dotěrní novináři, aby se mě zeptali na podrobnosti o tom incidentu s mým otcem. Nikdo. Jen kopec, letní nedýchatelný vzduch, pampeliška za uchem a dva potící se mladíci. Vžene mi to úsměv na rty přesně v momentě, kdy tam zmrzne, když vyjdu až na samotný vrcholek.

Pode mnou se vyjímá obrovská vinice s keříky, které vypadají jako vystřižené z omalovánky. Zapomínám na bolest v nohách, zapomínám na veškeré pocity, které jsem doteď vnímal a užívám si ten nádherný výhled. Snažím se zapamatovat každičký detail. Všechny ty keře, které vypadají z takové výšky miniaturně. Lidi, kteří vypadají jako mravenci, když se prochází kolem keřů a v ruce drží něco, čím na něj stříkají vodu. Je jich tam spousta. Malé dřevěné stavení vypadající jako pergola se stolkem a lavicemi uvnitř. Vidím to skrz prosklené stěny stavení. Jsou tu přesně čtyři takové chatky rozestavěné do všech světových stran.

Vytáhnu mobil a dřív, než si to stačím rozmyslet, si tu krásu zvěčním na fotografii, abych se to pak, ve volné chvíli, pokusil zvěčnit na malířské plátno, které jsem si vzal sebou a ještě ho nevybalil a nesestavil. Je to totiž jediná činnost, kterou mi nikdo nezakazuje. Jedná se prakticky o povinný předmět na Libertonské soukromé. Něco, co mi rodiče nemohou zakázat. A u čeho se cítím alespoň trochu vybouřený.

„Jdeš?" ozve se několik metrů pode mnou a já sklopím pohled k Andrewovi, který se zastavil uprostřed cesty a s povytaženým obočím se na mě dívá. Dočista jsem zapomněl, že sem přišel se mnou. Nebo respektive já s ním.

„Jo," zmůžu se jen na vydechnuté šeptnutí a rozhoupávám se k pochodu dolů. Do toho ráje, v němž se za pár minut octnu.