Vzbudil jsem se až k večeru, kdy se domem rozléhaly jen hlasy všech, kteří byli přítomní dole. Zřejmě probíraly, jak to půjde dál a jakou naplánují obchodní strategii na příští rok. Bylo mi to jedno, jako cokoliv, co se honilo i venku za zavřenými dveřmi. Vlastně mi po probuzení bylo úplně všechno ukradené. Svět se stal černobílým, moje nitro zmrzlo a já fungoval jako stroj. Cítil jsem hlad a žízeň, ovšem vše, co mě přitom vždy provázelo, bylo pryč. Dýchal jsem, ale žádná vůně ve mně nedokázala vzbudit žádnou emoci. Připadal jsem si prázdný. Jako by ta ledovost vyhrála a vcucla vše, co mohla. Nasytila se mými pocity a emocemi. Připadal jsem si jako mrtvý. 

Hlava už byla lehčí, takže jsem po malých krůčcích sešel až dolů. Sice mě při každém namáhavém pohybu pohltila fyzická bolest, ale musel jsem ji překonat. Bylo to to jediné, co jsem cítil. Jen bolest. Když jsem se tedy ukázal pod schody v kuchyni, kde byli prakticky všichni, včetně rozjařeného Daniela, který hltal jejich předešlou konverzaci plnými doušky, vše zmlklo a v ten moment by bylo slyšet i dopadl jehly na podlahu. Dívali se na mě s překvapením jim známým, stejně jako já s lhostejností vepsanou v každém milimetru mého těla. Bylo mi to jedno. Absolutně vše. 

„Mám hlad," obeznámil jsem je se svou situací a netrvalo ani minutu, než babička vyletěla ze své židle a běžela ke kuchyňské lince. Jako by se kvůli mně mohla přetrhnout. Díval jsem se na otce, který se svým tchánem sdíleli pohled. Prostopášný zájem o to, co ze mě vyjde dalšího. 

Přešel jsem až ke stolu, kde jsem usedl vedle překvapeného Daniela a očekával přísun potravy. Aniž bych se ptal, pustil se otec do řeči. Vysvětlil mi to, co už mi řekla matka. Že se jednou stanu hlavní tváří Sullivanovského vína, díky tomu, jak jsem zvládl všechny úkoly. Obeznámil mě s tím, že po maturitě nastoupím do zaučující funkce a budu se starat o chod firmy společně s ním. Daniel bude něco jako má pravá ruka, přesně jak řekla matka. 

Obeznámil mě také s tím, jak se to celé uskutečnilo, zatímco jsem jako robot jedl a nevěnoval mu ani jediný pohled. Byl mi jako osoba lhostejný. Stejně jako všichni u stolu. Naplňovala mě jen prázdnota, nikde začínající, nikde končící. Připadal jsem si jako nekonečný vesmír, který nemá začátek ani konec. A přesně po jeho povrchu mě balila ledová krusta nezájmu. Ke všemu, co vyřkl. 

Dozvěděl jsem se, že Alan Hughes od své rodiny opravdu odešel. Ne však tím způsobem, jakým mě místní obeznámili. Odešel od nich za lepší prací a kontaktoval je pokaždé, když měl možnost. Trávili s ním prý tyhle vánoce. Ani mě to nepřekvapovalo. S otcem se seznámil, když pro mou zkoušku vyhlásil konkurz na IT technika. Když se můj otec dozvěděl, o koho se jedná, Alan vyhrál a dostal se do plánování. Byl to on, kdo vymyslel všechny úkoly, které pak prodiskutovával s otcem. Když se dozvěděl o tom, že do toho bude zapletený i Andrew, zdráhal se, ale jelikož mu to smlouva nedopřávala, nemohl ustoupit. To samé platilo o všech, kteří v tom jeli. 

Překvapení nepřišlo ani v momentě, kdy mi oznámil, že první úkol s propastí, byl jen jakýsi klam. Pode mnou opravdu zela díra. Byla však hluboká přibližně kolem dvou metrů a v ní bylo nějaké plátno, které mělo vypadat, že je jáma mnohem hlubší. Zlomil bych si nejspíš nohu či ruku, kdybych tam spadl, ale nic hrozného mi nehrozilo. Takže se mě nepokusili zabít. Co se týče paralyzátoru, ani při stupni pět by mi nijak závažně neublížil. Byla to jen hra s psychikou. Měla mě donutit přiznat Andrewovi barvu. 

Co pro mě bylo nemyslitelné, byl fakt, že Andrew, v ten den, kdy jsem slyšel jeho telefonát s mým dědou, chtěl z téhle hry ustoupit. Snažil se dědu přemluvit všemi možnými způsoby. Alan pak mému otci řekl, že Andrew nejspíš opětuje moje city, takže pro ně nebylo překvapení, když slyšeli jeho vyznání. Chtěl mi prý i sám říci, o co se tu jedná, ale porušil by pravidla a musel by zaplatit nemalou pokutu. Zničilo by to naprosto jeho rodinu. Zničilo by to rodinu každého, kdo by se vzepřel Sullivanům, kteří vždy dostanou, co chtějí. Nijak mě tahle zmínka nedonutila něco cítit. Ani dokonce při vyslovení toho jména. Ne. Byl jsem zkrátka prázdný. 

Vysvětlil mi prostě vše od základů. Lindinu funkci, Chrisovu funkci, Jenninu funkci po tom, co jim došlo, že jim to v jejím případě nevyjde, a jeho funkci. Měl mě svést, měl mě přimět k němu něco cítit a následně mi měl vrazit kudlu do zad. On mi měl totiž říct, že to celé byla jen hra. Dodalo by to tomu korunku a já bych pochopil, že nesmím věřit nikomu. Stejně jak řekla matka, v našem případě lidi nevidí nás, ale velké chodící bankovní konto. 

Myslím, že kdybych něco cítil, byl bych překvapený z toho, co mi otec sdělil dál. Že až přijedeme domů, vydáme veřejné prohlášení o mé orientaci. Zaskočilo to dokonce i Daniela, matku a babičku. Všichni se na ty dva sehrané muže dívali, jako kdyby to nečekali. Já však ihned pochopil proč, ještě, než to z nich vypadlo. Jistota, že kdyby na to někdo přišel a bylo by to tajemství, mohlo by se stát to, co se stalo teď. Mohl by mě někdo vydírat, udělat z toho mediální skandál. A takové riziko nemohl nikdo z nás podstoupit. Uvědomoval jsem si, že i když do mé sexuální orientace nikomu nic není, je potřebné odstranit tohle riziko. Pro blaho rodinného podniku, na němž skutečně v tento moment záleželo. Pokud jsem se měl stát jeho hlavou, musel jsem přijmout veškerá ochranná opatření. A kupodivu to byla jediná věc, která ve mně dokázala vyvolat nějakou emoci. Zapálení. 

Mohl jsem jim totiž všem ukázat, až se dostanu k sedlu, že si zahrávali se špatnou personou. 

Po třech dnech, které se zdály jako věčnost, mě vzali na vytáhnutí stehů. Ránu mi namazali pálivou zelenou mastí a doporučili mi klidový stav. Nijak to už nebolelo, hlava už ani nebyla tak těžká. City se mi ale nevrátily. 

A to ani teď, když stojím nad kufrem a balím svoje věci. Narazím na oblečení bez potisků, to, které jsem si tu koupil i to, co jsem si přivezl z domova. Nedělá to se mnou absolutně nic. Měl bych si při tom vybavovat všechny ty bolestivé vzpomínky. Všechny strasti, které jsem v tom oblečení prošel. Ale ono ne. A mám takový pocit, že i kdybych si to vybavil, nic by to se mnou neprovedlo. Moje ledovost nabrala zcela jiný směr. Stal se ze mě chodící, mluvící a myslící robot, nic víc. A tento stav vítám. Nehrozí, že bych se měl zhroutit. Nehrozí vůbec nic. 

Odhodím to oblečení na zem, protože si ho nehodlám brát sebou. Při první příležitosti bych ho nejraději spálil a s ním i toho blbého Jamese, který skočil na špek všem. Toho pitomého Jamese, který nechtěl dávat najevo svůj původ, i když právě kvůli němu si se mnou všichni hráli. Chtěl jsem být shovívavý a přátelský. Už nikdy více. Pokud o tohle mé rodině šlo, pak se jim jejich plán vydařil. Vytvořili ze mě jasného kandidáta na vedení firmy, který nemá žádné citové zábrany a necítí k nikomu nic. Dokonce ani k nim. Je ale pravda, že na ně pohlížím zcela jinak. Tedy na dědu, strůjce toho všeho ne, a ani na otce, jeho komplice. Mluvím o matce, která mi odtajnila svou povahu a Daniela, který jako by se zdál nadšený z toho, že on nebude muset být tím zodpovědným z nás dvou. 

Uslyším zaklepání na dveře pokoje a ani se neotočím, aniž bych řekl dále, když skládám další triko do kufru, s nímž se za chvíli potáhnu dolů. Jako nová osoba.  

Dveře trošku zavržou, ale daná osoba, která má nutnost mě rušit i při balení, se nijak neozývá a proto se otáčím. Svaly v celém těle na malou minutu zmrznou, když se s prázdným pohledem podívám do těch jeho tmavých očí protkaných především lítostí. Stojí na prahu s rukama podél těla a nervózně poklepává neslyšně nohou o zeminu. Několikrát po sobě mrknu, abych zaplašil tu paralýzu a otáčím se zpět ke svému kufru ignorujíc fakt, že za mnou přišel. Nic víc to se mnou však nedělá. 

Kdybych něco cítil, jsem si jist, že by mě jeho přítomnost doslova sfoukla jako papír. Že bych se před ním složil jako domeček z karet. Jenže to už se nestane, protože k němu necítím nic. Prostě ne, i kdybych chtěl. Moje srdce sice tluče, ale je obalené ledovou bublinou necitelnosti. Nevyvolává ve mně žádné pocity. Prostě nic. 

„Jak ti je?" ozve se potichu a zní to, jako by se jeho hlas zlomil. Nevidím důvod, proč neodpovědět. 

„To je jen zbytečná otázka," vyslovím se tedy. „Co ještě chceš?"

Není v tom žádná zášť. Jen prostá lhostejnost k jeho přítomnosti i k celému jeho bytí. Doskládávám při tom poslední kraťasy, které jsem si zabalil a kufr zavírám. Finta je v tom, že oblečení musím pečlivě naskládat, aby šel ten zpropadený kufr zavřít. A já jiný výsledek nepotřebuji. Rozhodl jsem se, že tu nechám i to plátno. Na rozptylování nebude žádný čas. Až budu doma, bude vše jinak. Nezmění se to tak, jak jsem chtěl, ale tak, jak to musí být. A to je podstatné. To, co chci já, je jen vedlejší kolej. Musím jednat v zájmu firmy. 

„Chci se omluvit."

Kufr s vypětím sil shodím na zem a postavím ho na kolečka, přičemž se otočím na něj a založím ruce na hrudi. Kamennou tváří ho propichuji skrz na skrz. 

„Nemáš za co," odvětím s myknutím ramen. „Spíš já bych ti měl pogratulovat. Dostal jsi možnost srazit jednoho ze Sullivanů na kolena a to se ti povedlo. Nehledě na to, že jsi za to dostal zaplaceno. Takže gratulace, odvedl jsi skvělou práci."

„Vim, že seš na mě nasranej-"

„Ne," zakroutím hlavou a usměji se. „Nezlobím se. Tedy, zlobil jsem se ten první den. Přímo jsem zuřil. Ale teď...je mi to vlastně jedno. Alespoň mi to ukázalo, že každý, komu důvěřuji, mi bodne kudlu do zad."

„Ne každej ti tu kudlu do zad bodne. Já nechtěl."

„V polovině rozehrané hry sis to rozmyslel," uvědomím ho o faktu, který vím a který je neměnný. „Na začátku jsi tu smlouvu podepsal a mělo ti dojít, že když ji uzavíráš s někým z naší rodiny, jen tak se z ní nevyvlékneš. Možná, že jsi nechtěl od té doby, co sis uvědomil, že to, co děláš, je špatné, ale ani to tě neomlouvá. Udělal jsi to. Až do konce jsi hrál. A teď jsi za to nes následky tak stejně, jako si já ponesu následky za svou hloupost."

Mlčí. Dívá se na mě a s proviněním vepsaným ve všech koutcích tváře se z jeho očí snáší první slza. Rty má stažené do úzké přímky. Pochopil, co to znamená. Pochopil, že s ním nechci mít nikdy nic společného. Pochopil, že už se ke mně nikdy nedostane tak blízko, jako tohle léto. A pokud je zamilovaný, pak je to jen dobře. Ucítí ten samý hořký pocit ve svém nitru, jako já, když jsem se to dozvěděl. A ponese si tuhle životní zkušenost až do hrobu. Stejně jako já. 

„Rád bych ti řekl sbohem," uchopím svůj kufr. Nechápu, proč ho za mnou vůbec pustili, když jsem je jasně včera obeznámil, že nechci s nikým z této partaje mluvit, když na dům zvonila Jenny a chtěla se se mnou vidět. Razantně jsem odmítl. Vykonali jen to, co museli. Svou práci. A já teď vykonávám tu svou. „Ale to bohužel není možné, protože příští rok se sem vydám znovu. Takže...Na shledanou."

S přívalem dalších slz na mě kývne a následně se otáčí a odchází z pokoje. Teď by přišel moment, kdy by to se mnou zacloumalo. Do téhle chvíle bych si hrál na tvrďáka a uvnitř ho litoval. Ale tomu je konec. Žádná lítost pro lidi, kteří neměli slitování se mnou. Žádné city k lidem, kteří toho jen využijí. Žádné přátelení se a vyhledávání skutečných vztahových vazeb. Ne. Jen čirá lhostejnost k jejich existenci. Nechtěl jsem být nikdy ve svém životě jako můj otec. A také, že nebudu. Budu daleko horší, už teď to s jistotou mohu deklarovat. 

A možná to vše zní sobecky, ale je mi to jedno. Mám právo na to být sobecký. Jsem James Sullivan. Sobeckost už mluví jen z mého jména. A tak to má být. 

„Tys ho teda pěkně odpálkoval, jen co je pravda," vtrhne do pokoje Daniel jako velká voda. Protočím nad jeho optimismem oči a rozejdu se směrem ven z pokoje. „Tenhle týpek s ksichtem mého bráchy se mi líbí mnohem víc."

Jsem rád, že alespoň někomu dělá radost, že jsem uvnitř zcela prázdný.

„My dva dobudeme svět! To si zapiš za uši!" chytne mě opatrně kolem ramen a z ruky mi vytrhne rukojeť kufru, který tlačí směrem ke schodům. A já mu věřím. My dva dokážeme společně velké věci. S jeho důvtipem a nadsázkou a s mými znalostmi a dovednostmi. Dokážeme to. Věřím tomu více, než čemukoliv jinému.

***

Když jsme vyšli ven, stály tam dva připravené vozy. Jeden pro matku a otce, druhý pro mě a Daniela. Byli tam všichni. Před domem mých prarodičů. Všichni, jež jsem pokládal za své přátele. Můj otec jim děkoval za spolupráci a sliboval jim z této úrody větší sumu peněz. Já procházel s hlavou vztyčenou a kamenným výrazem. Ryan, náš řidič, si ode mě převzal kufry a vůbec poprvé v životě mi nevadilo, když mě oslovil formálně. Dodávalo mi to na důležitosti, kterou jsem do příštích let potřeboval. Na nikoho z těch lidí jsem se nepodíval, v rychlosti se rozloučil s prarodiči a nasedl do auta s vidinou, že až přijedu, bude vše pro můj život vypadat jinak. 

Cesta netrvala tak dlouho a když jsme dojeli domů, byl jsem vskutku rád. Ani by člověk neuvěřil, jak rád uvidí svou zlatou klec, z níž nebylo úniku. Tentokrát jsem svůj domov nevnímal jako zlatou klec. Ne, bylo to jediné bezpečné útočiště, kam nikdo nesměl.

Po dvou týdnech, kdy se mi rána na hlavě zhojila, jsem zvolil první radikální změnu a nechal si své blonďaté kadeře zcela vyholit. Zůstaly mi jen štětinky, které mi dodaly na věku. Vypadal jsem starší, cítil jsem se díky tomu starší. Trika a džíny nahradily bezvýhradně společenské košile a kalhoty. Obyčejné šusťákové bundy jsem nahradil elegantními kabáty. A city stále zůstávaly mrtvé, což jsem vítal s otevřenou náručí. 

Takovou spokojenost, jakou s postupem času vyjadřoval můj otec s mým chováním, jsem nezažil nikdy. Choval se ke mně, jako ke svému obchodnímu partnerovi, vítal každý návrh, každé vylepšení, vše, co můj mozek dokázal vyprodukovat. Společně s Danielem jsme pak vymýšleli, jak nejlépe zúžitkovat naše dovednosti a znalosti. Přemýšleli jsme na vylepšení a můj vztah s ním nikdy nebyl lepší. Už si ze mě nedělal srandu. Nikdo si to nedovolil. 

Po měsíci se otec rozhodl se dokopat k tomu prohlášení, o němž mluvil. Domluvil mi interwiew s New Yorker Times s tím samým novinářem, který se mnou vedl rozhovor na vinicích. Hned druhý den všechny deníky i týdeníky zaplavila moje tvář i s tím novým účesem. Na samotném New Yorker Times stál titulek – NOVÁ LGBT IKONA PRO SVĚT OBCHODU. 

Otec sice utrpěl ztráty, ale rozhodně ne v takovém měřítku, v jakém sám očekával. Různé organizace po nás, po mém vyoutování co by bisexuálního jedince, žádali spolupráci. Víno z našich vinic se díky tomu dostávalo i na akce, na nichž do té doby chybělo. Vznikly reklamy, billboardy a různé propagandistické letáky hlásající podporu našemu obchodu. Vše šlo zkrátka jako po másle. Jak ve škole, tak v pracovní sféře. 

Čekal jsem, kdy přijde nějaký pád dolů, ale nepřišel. A kdybych to věděl už tehdy, vypnul bych svoje emoce už dávno. Vědět to, co vím teď, nemuselo se mi nikdy nic takového stát. Jenže stalo a já tu zkušenost vítal. I přesto, že po nějakém čase se mi postesklo po mých pocitech. Po všem, co jsem dříve vnímal. A jednoho dne to opravdu přišlo. 

Toho dne, kdy mi otec sdělil, že se v létě budu muset o vinice v Crestbury starat já, protože děda s babičkou odjíždí na dovolenou na celé dva měsíce a otec nemůže opustit kanceláře ve městě. V ten den mi totiž došlo, že jsem možná tenkrát prohrál, ale vrátím se jako vítěz. A měl jsem radost z toho, že teď teprve poznají, kdo je James Sullivan. Že on pozná, s kým si celou tu dobu jen hrál...