Alan Hughes. To jméno mi správně mělo ležet v hlavě a nedat mi spát, ovšem on nebyl ten z bratrů, na kterého jsem myslel až do třetí hodiny ráno. Ne, myslel jsem na Andrewa a jeho naprosto bílý obličej zbavený veškerých pocitů. Tedy kromě neskutečného šoku, který zpočátku otřásl i mnou. Když jsem si však spojil jednu a jednu, o něž v této anonymově hře jde, došlo mi, že je to jen chyták na samotného Andrewa. Jakou náhodou se objeví jméno jeho ztraceného bratra ve hře, kde jde především o můj krk? Je to nesmysl, aby se zčistajasna objevil člověk, který se rozhodne mě vydírat a jako úplnou náhodou se do toho připlete člověk, který Andrewovi zasadil největší ránu! Je to nepravděpodobné a to jsem se Andrewovi snažil říci, když se bezvládně posadil na mou postel a civěl do dřevěných parket. 

Vypadal, jako by neposlouchal. Opakoval jsem stále dokola, že to nemůže být pravda, že takové věci se zkrátka nedějí. Jenže on nevnímal. Nechtěl. A tak jsem se posadil vedle něj a jemně ho hladil po zádech. Netušil jsem, co v takové situaci dělat. Nikoho jiného, kromě Elisy, jsem nikdy utěšovat nemusel a v jejím případě hrál roli především vztek na mého otce. Teď jsem spíš soucítil s jeho čerstvě znovuotevřenou ránou z minulosti. Neuměl jsem svůj soucit dát však tak najevo, jak bych chtěl a nejspíš proto černovlas vyletěl z mého pokoje jako neřízená střela bez jediného pozdravu. 

Nešel jsem za ním, protože s tímhle démonem se musel poprat on. I když nevěřím tomu, co anonym napsal, stejně to v jeho osobě roztrhalo stehy, které se tam stačily usadit a ránu zacelovat. Jednu věc jsem však pociťoval stále jasněji a jasněji. Nenáviděl jsem anonyma za to, co nám prováděl. Nám oběma. Po tom prvním úkolu se skoro všechno točilo spíš kolem psychiky. Dokázal zahýbat našimi myslemi tak, jako ještě nikdo jiný před tím. Tedy, alespoň s tou mou, která vytvářela teorie a snažila se je potvrdit či popřít. Nenáviděl jsem toho zmetka. Přál jsem si jeho okamžitou smrt, což bylo vůbec poprvé v mém krátkém životě, kdy jsem někomu doopravdy ze srdce přál krutou smrt. 

Spánek se dostavil až po třetí hodině a já upadl do příšerného snu plného vydírání a krvavých stop po vraždě. Nemůžu si přesně vybavit, co vše se stalo, ale vím, že na konci toho snu v něm byli všichni. Děda, babička, Andrew a jeho parta, rodiče a Daniel. Všichni s rukama od krve a otec držel něčí srdce. Díra v mé hrudi mi pak prozradila, že to srdce kdysi patřilo mě. Ale že i bez něj mohu přežít. 

Vzbudil jsem se krátce po deváté do tichého domu, což bylo nezvyklé. Po ranní hygieně jsem se převlékl a vydal se podívat dolů jen abych zjistil, že dům byl naprosto prázdný. Na lednici visel akorát vzkaz, že z Runhillu přišla naléhavá prosba o pomoc, a tak se prarodiče vydali tam. A že v troubě najdu zapečené těstoviny ze včerejšího dne. Povzdychl jsem si. Doufal jsem totiž, že uvidím dědu a budu s ním moci probrat situaci, v jaké se náš vztah vnuka s dědečkem nachází. Třeba babička dokázala změnit jeho názor, ale nepřikládal jsem tomu zrovna velkou naději. 

Vykašlal jsem se na veškeré jídlo a vydal se zpět do mého pokoje pro mobil. Potřeboval jsem se ujistit, že tam žádná další zpráva od anynoma nepřišla. Překvapení na sebe však nenechalo dlouho čekat, když jsem rozsvítil dotekem displej, abych se podíval. Zpráva tam opravdu stála. A nepatřila nikomu jinému. Chvíli jsem doufal v Elisinu odpověď. Bezvýsledně. 

Ve zprávě stálo jen to, že dneškem vše skončí. Buď mou prohrou anebo výhrou. Že bude záležet jen na mě a mé volbě. Mém rozhodnutí. Kupodivu jsem nebyl vystresovaný. Spíš jsem se nemohl dočkat. Ať už to totiž bylo cokoliv, chtěl jsem, aby to bylo za mnou. Potřeboval jsem se těch těžkých otěžů zbavit nadobro. Ať už tak či onak. Tlak kladený na mou osobu s každým dnem byl nesnesitelnější. Už se to zkrátka nedalo ustát a já si poprvé přál, aby tu byl otec a vysekal mě z toho všeho ven. Z celé té gilotiny, která mi měla useknout hlavu. Popravit mě. 

Právě když scházím schody zpět dolů, abych se přece jen najedl, se domem ozve zvonek. Jedno dlouhé cinknutí ozývající se od vchodových dveří, na něž právě koukám. Je nesmysl, aby to byli babička s dědou, protože ti dva si nikdy nic nezapomínají. Navíc pod rohožkou je náhradní klíč. Tak jsem se dostal první noc, kdy jsem se se všemi seznámil v Zápraží, dovnitř, aniž bych musel zvonit. 

Přejdu až ke dveřím a modlím se, aby za dveřmi stál někdo, kdo není novinář, vyděrač či masový vrah. S hlubokým nádechem dveře otevírám a pohled se mi naskytne na unavenou Andrewovu tvář, který stojí, kouká se na mě s podivným pohledem a s rukama za zády. V první chvíli se ho leknu.

Černé kruhy pod jeho očima jen podtrhují vrásky, které se mu za tuhle noc vytvořily. Vypadá ještě ztrhaněji, než předešlý den. Ničí mě ho takhle vidět. Doslova to cítím uvnitř. Jak mi ten cit k němu trhá všechny vnitřnosti na kusy a buší pěstmi do mého srdce, které nezvládá příval takových ran. 

„Mohl bych dál?" zeptá se tichým hlasem, který se mi bude vybavovat ještě dlouho. Tón prodchnutý něčím, co silně připomíná strach míšený s proviněním. Jako by provedl něco, čeho lituje. Říkám si, co by tak mohl provést, aby se vydal zrovna za mnou? Doufejme jen, že to nebylo nic natolik vážného. Další ránu už bych vážně nedokázal snést. 

„Samozřejmě," uvolním mu cestu a on vejde dovnitř jako kdyby tu byl poprvé. Vůbec to není ten chlapec, který první den vyšel zpoza domů prarodičů do půl těla svlečený se svěžím nádechem mládí. Myslím, že za ten měsíc a půl ztratil polovinu svého života. Stejně jako já. Prostě mi to tak přijde. Jako by nám anonym ukradl půlku života. Zkrátil nám ho o několik let. 

Zavírám za ním dveře a sleduji jeho záda, když se u botníku zouvá. Následně se otáčí na mě a jeho pohled se mi vpije hluboko do duhovek. Je tak náruživý a prodchnutý těmi emocemi, že se nepatrně ošiju. Není mi najednou příjemné, když na mě takhle kouká. Nedokážu si ten divný pocit v sobě vysvětlit. Možná to bude tím, jak depresivně působí. 

„Dáš si něco?" zeptám se a nakonec se jako první rozejdu směrem do kuchyně. Jeho kroky naznačují, že jde za mnou. Připadám si jako v přítomnosti vraha. Proč mám takový pocit proboha? Co se k sakru děje?

„Něco k pití, jestli tě můžu poprosit," odvětí a zatímco já mířím k lednici, on usedá k dřevěnému stolu. „Jdu přímo ze směny, takže se omlouvám za to, jak vypadám. Moc dobře se mi neudělalo."

Přejdu do kuchyňské části prostor a ze skříněk vytáhnu dvě sklenice, do nichž naliji citrónovou limonádu pro oba. Nějak mi totiž vysychá v krku a ten divný pocit z jeho přítomnosti ve mně stále sílí. Každopádně už aspoň vím, proč vypadá tak, jak vypadá. Byl na noční směně na vinicích. I po tom všem myslel na svou práci. 

Limonádu uložím zpět do ledničky a se dvěma sklenkami přejdu až ke stolu, načež tu jednu položím před něj a on mi skoro neslyšně poděkuje. Než si vůbec stihnu sednout naproti němu na židli, už pije ze sklenice až v ní nezbývá jediná kapka. Dodnes jsem si myslel, že nelze tak rychle vypít svůj nápoj. Ale ono opravdu lze. Andrew je toho důkazem. 

Já oproti němu jen trapně usrknu a sklenku položím zpět na stůl. Moje oči zabrousí znovu do jeho tváře. Alespoň už ty jeho rty nepůsobí tak běle a vysušeně. A jeho tvář nepůsobí tak nemocně, jako mezi těmi dveřmi. Babiččina limonáda zřejmě dělá zázraky. 

„Nebude to Alan," namítám a narážím na to, co včera vůbec neposlouchal a co jsem se mu snažil říct. „Jaká by to byla náhoda, kdyby zrovna tvůj bratr pracoval pro někoho, kdo se snaží vydírat mě? Je to nesmysl, aby to byl on. Nevěřím tomu."

„O tom jsem s tebou nechtěl mluvit," podívá se na mě vážně a já tedy nerozumím proč přišel. Myslel jsem, že se mnou přišel probrat to, co jsme včera nestihli. A že mu nejspíš došlo to samé, co mě. Už několikrát svou chytrost prokázal a nedivil bych se, kdyby nakonec on sám přišel na to, s kým máme doopravdy tu čest. Je chytřejší než já. 

„Tak o čem?" pobídnu ho, když po svém konstatování mlčí a jen sleduje mou zamračenou tvář. Momentálně ničemu nerozumím a byl bych moc rád, kdyby mi to někdo vysvětlil. Připadám si jako v jiném vesmíru. V jiném časoprostoru, kde se můj vlastní život obrací přímo proti mně.

„Přemejšlel jsem," vysloví, což ve mně vyvolá velké obavy. „O tom všem, co se stalo. S tim zasranym anonymem nebo mezi náma dvěma. Hlavně nad náma dvěma. A čím vším jsme si za tak krátkou dobu prošli."

Proč to zní, jako kdyby se přišel rozloučit? Už jen z toho pomyšlení mi běhá mráz po zádech. Stačí, že zbývají už jen dva týdny, než se vydám zpět domů a neuvidím ho dalších deset měsíců. Nepochybně se sem totiž příští léto vrátím. A i když on mé city neopětuje, nechci ho ztratit. Ne po tom všem, čím jsme si právě prošli. Ne po tom, jak moc mi pomáhá se vyrovnávat s tím, co se stalo a stále děje. Nechci o něj přijít. 

„Je to moje vina," pokračuje a když chci něco namítnout, nepustí mě ke slovu. Už jen tím, jak se na mě podívá. „Prosím, nech mě teď mluvit. Musím to ze sebe dostat, jinak už se k tomu možná ani neodvážím. Protože až ti dojde, že je to moje vina, budeš mě nenávidět víc, než jsi kdy nenáviděl kohokoliv. A to pomyšlení neunesu."

Chci protestovat, ale nechci ho rušit. Snaží se mi tu něco říct. I když to, že je to jeho vina je naprostý nesmysl. Vždyť to já ho jako první přinutil, aby mě políbil. Sice se na mě díval hladově, kdykoliv to šlo, ale to mi nedalo právo po něm chtít, aby mě políbil. Pokud vina leží na něčí straně, pak je to definitivně na mé. A kdyby to neohrožovalo rodinný podnik a hlavně jeho soukromí, pak se k tomu klidně i sám přiznám. Že jsem ho přinutil mě políbit. 

„Od tý doby, co jsi dostal ten úkol s těma otázkama, na který's musel odpovídat, na to nemůžu přestat myslet. Hlavně na tu poslední otázku," další náruživý pohled jeho očí. „Už vim, proč jsi se se mnou noc před tím vyspal. Tys mě nevyužil. Ne tak, jak jsem si myslel. Vysílal jsem ti signály, který ti říkali, že to nejspíš chci taky. Tou otázkou, co jsem ti položil v autě. A tim, jak jsem se k tobě celej ten den choval. A chtěl jsem to. Ne ale z toho důvodu jako ty."

Nechápu, co se tím vším snaží říct a opravdu netuším, kam tahle jeho zmatená promluva povede. Zní tak strašně zranitelně. Jako by mi chtěl poodkrýt něco, co nikdo neví. Jeho vlastní tajemství, které ještě nikomu neřekl. A teď se ho chystá říct mě. 

„Promiň, že se vyjadřuju tak krkolomně," uchechtne se. „Se slovama to moc neumím, což zní jako klišé, ale je to tak. Když jsem nervózní a ještě k tomu unavenej, padaj ze mě sračky. To ale neznamená, že tohle, co se ti snažím říct, pokládám za sračku. Chci, abys to věděl. A chci, aby sis to zapamatoval."

Napětí se stupňuje do takové úrovně, že by to tu klidně mohlo vysklít. Vůbec bych se nedivil tomu, kdyby se mezi nás dostala elektřina a to napětí rozbíjelo jedno okno po druhém. Je tak veliké, že se musím dvakrát za sebou zhluboka nadechnout, protože mám pocit, jako by se kolem mě pomalu začínalo vytvářet vakuum. A já přicházel o veškerý dýchatelný vzduch.

„Prostě a jednoduše, abych to tak kurevsky neprotahoval," zdá se, že sám k sobě cítí vztek za to, že se nedokáže pořádně vyjádřit. „Cejtím se ohledně tebe stejně tak, jako ty ohledně mě. Nedokážu říct, kdy přesně to přišlo, snad možná po tý noci, kdy mi ten fakt, žes se mnou spal jen pro potěšení fakticky ublížil, ale je to tak. A vím, že my dva nemáme šanci. Vůbec žádnou. A je to k posrání. Ale potřebuju, abys to věděl, než si uvědomíš, co za hajzla jsem."

Přimrznu k židli tak rychle, jak se moje splašené srdce roztluče na plné obrátky. Civím na něj a snažím se nechat svou pusu zavřenou. Ta slova, jako by opravdu dorazila z jiného světa. Ačkoliv se vyjádřil trhaně a skoro nesrozumitelně, jsem pochopil, co to znamená. Proto byl ráno po té noci tak podrážděný. Proto si myslel, že si s ním jen hraju a proto mu to tak ublížilo. On to cítil stejně, jen nevěděl, jak se k tomu postavit. Stejně tak, jako já na začátku netušil, jak se k tomu postavím. 

I přesto všechno však vím, že má pravdu a my dva nemáme ani tu sebemenší šanci. Za dva týdny odjedu pryč. A během té doby se může změnit vše. Navíc nemůžeme mít budoucnost. Jsem člověk, jehož tvář je známá všude po státech. On je mladík z vesničky, který si mé srdce ukradl pro sebe. Pocházíme z dvou odlišných světů, které se sice v jistých směrech propojují, ale nikterak nesplývají v jednu cestu. Je to zničující. Bolí to. Ale ne tolik, jako to bude bolet za ty dva týdny, až mu řeknu svůj poslední pozdrav pro tento rok. 

Natáhnu se po jeho rukou a pevně je uchopím v těch svých, přehlížejíc jeho poslední poznámku. Bude si to dávat za vinu, stejně jako si to dávám za vinu já. A přesvědčenému člověku jen tak nevymluvíte, že nemá ani v nejmenším detailu pravdu. Nemá cenu to nijak komentovat. Stačí ho jen držet a cítit tu úlevu, která se začíná rozlévat po jeho těle. Stejně jako po mém. 

„Možná nemáme šanci jako milenci," namítám ztěžka. Kdybych mohl, přeskočím ten stůl a přisvojím si jeho rty. „Ale rozhodně tě nechci ztratit. Teď už vůbec ne, když to vím."

Spojuji naše oční bulvy do takové míry, že si připadám, jako bych dokázal číst v jeho duši. Vidět každý její šrám, který bych rád zahojil. Jako by mi daroval klíč a já si těmi slovy proklestil cestu. Stejně je tu však něco, co stále nedokážu prokouknout. Je mi to však v tuhle chvíli jedno. On jednoho dne přijde na to, že na tom žádnou vinu nenesl. A já jednoho dne přijdu na to, jak se k němu znovu dostat. Tentokrát bez všech možných překážek. Protože vím, teď, když ho držím a on se nebrání, že je víc, než jen můj milenec. 

Andrew Hughes je má spřízněná duše, kterou jsem našel v nesprávný čas. Jednou ten správný čas však nastane. Jsem o tom přesvědčený. 

***

S Andrewem jsme seděli ještě hodnou dobu v kuchyni a povídali si. O našich citech už nepadlo ani slovo. Navíc mi přišlo, že od té doby, co se mi svěřil, se jeho vrásky tak nějak vytratily. Tedy ne všechny a rozhodně toho měl na srdci daleko víc, ale nechtěl jsem naléhat a nemluvě o tom, že byl daleko uvolněnější.

Ukázal jsem mu esemesku, kterou jsem ráno našel ve svém mobilu. Zatvářil se na chvíli, jako by mu někdo sebral vánoce, nicméně se probral dříve, než v předešlých dnech. Z části proto, že mu vlastně došlo, že už bude konec. Konec tohoto šílenství a konec všeho kolem anonyma. Měli jsme oba pořád co ztratit, ale uvnitř sebe jsem si byl po tom všem jistější. Věděl jsem, že mě nečeká nic příjemného. A tušil jsem, že když je to poslední úkol, nebude to vůbec nic lehkého. Ne tak snadné, jako byl poslední úkol, který jsem sice vykonal nerad, ale svěřit se svým prarodičům bylo to nejlehčí za celou dobu. Kdybych měl vybrat ten vůbec nejhorší úkol, pak to byl rozhodně ten, který se týkal Elisy. Ten mě totiž zasáhl nejvíce. 

Když se jeho oči začaly klížit, poslal jsem ho domů se vyspat. Večer měl další službu, takže potřeboval být odpočatý a něco mi říká, že se takovou dobu držel se mnou jen proto, aby o ten pocit nepřišel. Viděl jsem mu na očích, že své vyznání myslel vážně. Viděl jsem to tak jasně, jako to něco, co ho tížilo a mně, po jeho odchodu, to nějakou dobu vrtalo hlavou. Co by jen tak mohl mít dalšího, co by mi potřeboval říct? Zdálo se, jako by strašně moc chtěl. Jako by ho celé jeho tělo a bytí nutilo k tomu, aby mi to řekl. Strach z neznámého mu to však nedovolil. 

Zrovna jsem si nabíral těstoviny, kolem jedné hodiny odpoledne, když se dveře otevřely a já ztuhl s naběračkou v ruce. Oči jsem měl upřené přímo na dědu, který se netvářil zrovna přívětivě. Nevěděl jsem však, zda to bylo kvůli včerejšímu přiznání či jestli se něco stalo. Vzhledem k tomu, že mě však ani nepozdravil, na rozdíl od babičky, a prošel kolem mě, jako bych neexistoval, to přikládám faktu, že za to můžu já. Nebudu lhát, docela mě to dostalo a chuť na jídlo mě přešla. 

Když jsem tedy hodil naběračku do myčky a těstoviny vrátil zpět do trouby, přišla ke mně babička se slovy: „Však on brzy vychladne. Neboj se."

Jenže co pro babičku znamenalo brzy? Den, dva, týden, měsíc? Týdny ani měsíce jsem v nabídce neměl a nechtěl jsem odsud odjíždět ještě s faktem, že můj vzor se se mnou odmítá jakkoliv bavit. Že odmítá přijmout fakt, že se to stalo, a že to nedokážu vrátit zpět. Chápu však jeho zanícení pro naštvání. Ohrozil jsem jeho celoživotní dílo. Jistě to bylo to první, na co myslel, když se na mě ještě několikrát podíval. Nepromluvili jsme spolu ani slovo. Až do večera, kdy se mě zeptal, jestli zvládnu směnu. Odpověděl jsem, že ano. 

A tak jsme spolu jeli autem. V tichu, děda nezapnul ani rádio. Celou tu cestu neprohodil ani slovo, ani pitomé povzdechnutí. Cítil jsem to tíživé ticho na svých plicích a v břiše. Dělalo se mi neskutečně špatně. Ze všeho, co se za ten měsíc a dva týdny pokazilo. Bál jsem se, že ani tohle už nepůjde spravit. 

Když děda rozděloval strany, neřekl mi Jamie, jako obvykle, ale pouhé James. Znovu to zabolelo. K mému překvapení mě však umístil do severní pergoly právě s Andrewem. Naše pohledy byly tak zmatené, že to nešlo pochopit. Pokud mu to vadilo, proč nás od sebe prostě nedržel dál? Jasně, řekli jsme včera, že to, co se mezi námi stalo, byla chyba, která už se nesmí opakovat, ale stejně...Nepochopil jsem tenhle jeho počin. 

Po jeho odjezdu jsme se každý vydal do své pergoly. My to neměli daleko, stačilo udělat pár kroků a byli jsme na místě. A právě když jsem přešel práh se mě ujal jakýsi divný pocit, že se něco stane. Ne hned, ne za hodinu, ale stane se to. A bude to bolet víc, než cokoliv, co mě bolelo uvnitř doteď. 

„Zlobí se, že jo?" ptá se Andrew po hodné chvíli ticha, kdy jsme byli každý zabraný do svého telefonu. Venku už stačilo zapadnout slunce, ani nevím kdy, a já neustále poklepávám nohou do dřevěné podlahy a očekávám, že to přijde. Ten poslední úkol. Nedokážu si vysvětlit ten podivný pocit, který s každou hodinou nabírá na síle. „Tvůj děda."

„Vypadá to tak," povzdechnu si a spustím ruku na stůl. Doteď jsem si kousal nehty a propichoval otevřený displej telefonu očekávajícím pohledem. „Ani mě nepozdravil, když přišli s babičkou domů. A jediné, co ke mně dnes měl, byla otázka, jestli vezmu dnešní směnu. Ani v autě nic neřekl. Trošku se bojím, že až odsud odjedu, bude to vypadat tak, že se se mnou ani nerozloučí."

„Vždyť jsi ale nic tak strašnýho neprovedl," odloží i on svůj telefon na stůl a starostlivě se na mě podívá. Do hlavy mě udeří vzpomínky na to, jak mě zpočátku zabíjel pohledem. Jakou cestu jsme spolu za tak krátký čas ušli. Ve stejný moment mi však dochází i ten zásadní fakt, který už jsme si dnes jednou řekli. I kdybych se vyoutoval, i kdyby to rodinná pověst přežila a i kdyby ho rodina přijala, my dva nemáme žádnou šanci. Jsme ze dvou rozdílných světů, které prostě nejdou spojit. A díky tomu podivnému pocitu je ta bolest ještě zesílena. „Jasný, tak je asi proti gayům, bisexuálům, lesbám, transsexuálům, pansexuálům a tak dále, ale pořád jsi jeho vnuk."

„To nebude ten problém," odpovídám. Vím, že můj děda nerozlišuje lidi podle sexuální orientace, barvy pleti či náboženství. „Je to spíš o tom, že jsem ohrozil pověst rodiny. Jsem slavný článek, jak všichni ví, a média prostě hledají špínu, aby prosperujícím firmám uškodily. Kdyby se to, co jsme měli mezi sebou, dostalo ven, dostali bychom se dopopředí snad všude. Já bych dělal špatnou reklamu a jak už jsem ti jednou říkal, stačí takhle málo, aby obchodníci rozvázali pracovní vztah s podnikem. Než bychom našli nové, podnik by začal upadat. A to je nejspíš dědův problém. Ohrozil jsem jeho celoživotní práci."

„No jo, ale pořád," oponuje Andrew zaníceně. „Co když ti to vyjde s někým, kdo nebude opačnýho pohlaví. To se budete schovávat celej život jenom pro to, aby rodinnej podnik neutrpěl?"

Nad tím jsem nepřemýšlel. Zaráží mě sice, jak Andrew smýšlí, ale i v tomhle směru má pravdu. Co když se jednou znovu zamiluji a bude to zrovna kluk, který se mnou bude moci být? Nejsem tak naivní, abych si myslel, že moje city k Andrewovi budou trvat věčně. Bude v mých vzpomínkách a bude mou srdeční záležitostí až do mé smrti, ale určitě ho nebudu milovat celý život. Nic totiž netrvá věčně. 

Budu se kvůli rodinnému blahu s daným člověkem muset schovávat? Takový vztah nikdo nechce. Nevydrželo by to tu zátěž, kdy se nemůžete obejmout na veřejnosti. Kdy si nemůžete říct ta dvě slova. Nikdo takhle nechce žít. A ani já nebudu chtít a postavím podnik na vedlejší kolej. Budu kat své vlastní rodině. Jednoho dne je obětuji kvůli svému štěstí. Ale teď nejsem ani zdaleka tak silný. A rozhodně, i kdybych to udělal teď, co bych z toho měl? Je sobecké tak přemýšlet, ale je to pravda. Andrew by nikdy nemohl být se mnou, protože jemu na své rodině záleží. A kdyby ho otec vykopl z domu, neustál by to. Vím to. Je silný dost, ale ne na to, aby se dokázal odprostit od matky a Chrise. A do takové pozice ho stavět nebudu. 

Záleží však na dnešním úkolu. Mám možnost odmítnout. Ještě jsem ji nevyužil, i když jsem mohl právě u toho Elisina úkolu. Mohl jsem odmítnout, ale někdo by se dozvěděl moje tajemství. A v anonymově případě bych nemohl doufat v to, že zvolí člověka, který je shovívavý a nevyzradí ničí tajemství. Byl by to určitě někdo, komu by netrvalo moc dlouho k tomu, aby to o mně rozhlásil. Tím si mohu být jistý. 

„Ještě není ten pravý čas nad něčím takovým přemýšlet, Andrew," podívám se do jeho tmavých očí. „Dokud ten čas nepřijde, nemá cenu se tím zaobírat. Rodinný podnik je i pro mě důležitý. Víš co by to znamenalo pro zaměstnance firmy? Kdyby se nám zkrouhli rozpočty a peníze se přestaly sypat?"

„Museli byste propouštět," dojde mu ihned. 

„Správně," kývnu beznadějně, „Na mé pověsti leží pověst podniku. A pokud ta utrpí a přestane vydělávat, pak začnou trpět i zaměstnanci. A k tomu stačí jen málo. A budu upřímný, když ti řeknu, že kdybych měl možnost vybrat si mezi tebou a podnikem, vyberu si podnik. Protože bych tě tím zachránil."

Ťal jsem do živého, vidím to v jeho ublíženém pohledu. Necítím z něj však žádnou narůstající nevraživost, ale spíš pochopení. Pochopení k tomu, co jsem vyslovil. Protože je to tak. Zachránil bych mu tím práci. První by šli totiž ti, co sklízí a společně s nimi ti z továren, i když právě na těchto lidech leží úspěch. Je to nelogické, ale prostě je to tak. A já to nebudu riskovat. 

Ozve se cinknutí oznamující příchozí zprávu a moje zorničky se obavami naposledy rozšíří a já se podívám na Andrewa, který je jako strnulý. I tenhle poslední úkol proběhne, když jsme spolu. Ani jeden úkol jsem nedělal bez jeho společnosti. Ani jeden jediný a říkám si, že kdybych mu o tom tenkrát neřekl, byl bych v koncích a už dávno prohrál tuhle zpropadenou hru. Nebýt jeho, moje pověst zničila už před nějakými týdny vinařství. 

Zvednu telefon, stáhnu widget a kliknu na příchozí zprávu. S bušícím srdcem se do ní začítám. Ten divný pocit nabírá stále více na síle. 

Čekal jsem, Jamie, že znovu porušíš pravidlo a budeš hledat, kde Alan Hughes pracuje. Zklamu tě však. Nemáme s Alanem uzavřenou smlouvu, tedy ne veřejnou, takže by ses to stejně nedozvěděl. Ovšem, když vezmu v potaz, k čemu se ti dnes Andrew přiznal, překvapilo to osobně i mně. A přijde mi to dojemné. Bez jakékoliv ironie či nadsázky. Byl by z vás krásný pár, což je nemožné.

„Co píše?" zvedá se Andrew ze židle a přechází za mě, aby se podíval. Začte se stejně tak rychle, jako já očima těkám k dalšímu odstavci.

Čeká tě poslední úkol, který rozhodne o tom, jestli jsi vyhrál nebo prohrál. Pokud má očekávání splníš, pak zítra ráno za tebou osobně přijdu a poblahopřeji ti. Pokud ne, ráno na tebe bude čekat nemilé překvapení. V obou případech však ráno můžeš něco očekávat. A nezapomínej, že je tu i třetí možnost. Pokud úkol odmítneš, pak se tvoje malé tajemství někdo dozví. Pak už je jen na té osobě, jak se k tomu postaví. Doufám, že jsi připravený.

Připadám si až pošetile, když si vzpomenu na ráno a na to, jak jsem byl z té zprávy od něj klidný. Jak mi na mysli leželo, že ať je to cokoliv, prostě to udělám a budu to mít za sebou. Když však čtu dál, už si tak moc jistý nejsem. 

Dnes nebudeš muset fyzicky či psychicky trpět. Nemám žádné přelézání propastí, žádný paralyzátor ani žádné přiznání v plánu. Je to něco prostého, co tě postaví na rozcestí. Rozcestí, kdy buď ochráníš svou rodinu, ale sebe tím potopíš anebo to bude přesně naopak.

Zamračím se. Jak jsem říkal, tohle bude nejtěžší úkol ze všech. To tušení, které od té doby, co jsem přešel práh pergoly, bylo na místě. 

Nevím, jestli jsi věděl, že severní strana vašich vinic, je o několik metrů delší, než ty ostatní nebo že je to právě nejplodnější půda. A po tobě chci, abys ji dnes poslal k zemi. V první uličce najdeš kanystr s benzínem a zápalky. Stačí zapálit jen jednu řadu, o zbytek se už postará příroda. Máš na to dvacet minut.

Poslední odstavec zprávy si už jako obvykle přečtu třikrát za sebou, abych tomu správně rozuměl. A přesně vím, co tím, že si vyberu sebe nebo rodinu, myslel. Když pošlu k zemi tu nejplodnější půdu, ohrozím tím rodinný podnik na sto procent. Pokud přijdeme o tu nejúrodnější půdu, z Crestbury už nebudou chodit tak velké dodávky a bude trvat několik let, než na sežehnuté půdě vyrostou nové. Jestli vůbec. Já však budu v bezpečí, Andrew bude v bezpečí a nikdo se o nás nic nedoví. 

Když se rozhodnu úkol odmítnout, s velkou pravděpodobností podnik utrpí značné ztráty sponzorů, ale úroda bude stejně velká. A obchodní partneři se hledají snáz, než se rodí rostliny v půdě. Vím tedy co musím udělat. 

Musím poslat k zemi sebe, Andrewa a naši reputaci. Nepřichází v úvahu, abych jen přemýšlel o tom, že zničím půdu. Tu, která by se regenerovala celé roky. Děda by mě nenáviděl ještě víc, než teď a to i přesto, že by nevěděl, že jsem to zapálil. Já totiž hlídám severní stranu. Domyslel by si, že jsme ji s Andrewem nehlídali pořádně a někomu se podařilo sem proklouznout. 

Uslyším za sebou dva kroky dozadu a otočím se. Andrew se zvědavě dívá do mého obličeje a čeká na mé rozhodnutí, které je jednoznačné a nad nímž nehodlám nijak přemýšlet. 

„Omlouvám se, Andy," škobrtnu hlasem a Andrew ihned pochopí, co tou omluvou myslím. „Musím tenhle úkol odmítnout a vystavit nás dva nebezpečí. Nemohu si dovolit postavit sám sebe a svoje blaho před tím, co by se stalo, kdybych ten úkol splnil."

„Já to chápu," odvětí tichým a slabým hlasem. V kukadlech se mu postupně rozšiřuje strach, ale poznávám i jakousi úlevu, kterou připisuji tomu, že už se ani jeden nebudeme muset obávat dalšího vydírání. Nebo já možná ano, když to anonym sdělí člověku, který mě nemá v lásce, ale moji spolužáci, pokud to bude někdo z nich, nejsou nijak chytří. Uvidí v té informaci spoustu peněz a také příležitost pomstít se za to, že mě škola vyzdvihuje do nebes za mé výsledky. Využijí toho co by nevidět. A já to všechno budu muset podstoupit. 

Úkol odmítám, naťukám do telefonu a zprávu bez dalšího dlouhosáhlého přemýšlení odešlu. Až bude po všem a média mě sežerou jako nestvůru, vysvětlím to rodičům i prarodičům. Snad pochopí, že kdybych ten úkol udělal, podřízl bych pod námi definitivně větev. A nejen pod námi, ale hlavně pod zaměstnanci. 

Pak tedy přijímáš následky svého konání. Nejspíš tě i tak ráno potká překvapení. Uvidíš sám, jak rychle ta osoba bude pracovat. A jak rychle tato informace pošle do kopru tvou i Andrewovu reputaci. Já se každopádně loučím. A gratuluji ke čtyřem splněným úkolům.

Zdá se mi až nesmyslné, že se se mnou rozloučil. Je to jako z nějakého snu. Telefon však zamykám, aniž bych na to odpověděl. Nemá to cenu. Teď nezbývá nic jiného, než jen čekat, co bude ráno. Jestli se vůbec něco stane. Nejhorší však je, že se mě ten divný pocit drží dál...