Před očima mi běží každá vzpomínka, kterou si v tuhle chvíli dokáži vybavit a je spojená s Elisou. Nazlobenou Elisu, když jsem jako sedmiletý kluk rozsypal po svém pokoji tři pytlíky bonbonů, které jsem měl jako cvrnkající kuličky. Smutnou Elisu, když zjistila, že její nejstarší dceři našli metastázi. Šťastnou Elisu, když se dozvěděla, že její syn se vyléčil z astmatu. Každou vzpomínku, kterou s ní mám, si opečovávám jak nejlépe umím, protože ona jediná věděla, na jakou notu uhodit, aby mě přiměla poslouchat. A když jsem potřeboval, vždy mě vyslechla. 

Byla vlastně i první osobou, která mě donutila se zamyslet nad tím, co dělám špatně a proč tomu tak je. Díky ní jsem si uvědomil, že v Danielovi nemusím mít vzor, protože není nikterak dobrý. Díky ní jsem objevil svou ledovou masku, kterou jsem mohl spustit jen před ní. Ona mě vedla životem tak, jak mě správně měla vést má matka. Jak už jsem na začátku řekl, to ona je mou pravou matkou. Ona mě vychovala a formovala křivky mého chování. Ona jediná dokáže doteď prohlédnout plně za bariéry a zná i ta nejmenší tajemství.

Sedím u stolu a koukám na hodiny. Zbývá mi posledních sedm minut na to, abych se rozhodl, jak budu konat. Nechce se mi to udělat. Uvnitř cítím, že to nemůžu udělat, protože ji tím zničím. Je to její jediná práce. Práce, na kterou je zvyklá, a za kterou dostává plat. Je skvělá v tom co dělá a i když je ostuda mít v osmnácti chůvu, už dávno to tak neberu. Pokud bych se v noci bál, věděl bych které číslo vytočit. Věděl bych komu zavolat, aby mě utěšil. A kdyby tu byla, jistě by mi pomohla najít cestu ven. Povzdechnu si. Další minuta v tahu. 

Vjedu do kontaktů a nacházím číslo otce. Můj palec se nad tím jménem zasekne. Vím, že není jiná cesta k ochránění Andrewa a rodinného podniku. Vím, že neexistuje jiný způsob, jak se vyhnout komplikacím. Tím ale popřu vše, co jsem ji kdy slíbil. 

Když ji otec chtěl na začátku roku vyhodit, dal jsem mu ultimátum, že vyzradím veškeré obchodní tajemství našeho podniku a že způsobím takový skandál, že vše půjde do kopru. Všechna ta léta snažení a těžké dřiny. Podkopl bych celé rodině nohy. I když jsem to samozřejmě nemyslel vážně, ale otec si myslel, že ano. Proto Elisu nevyhodil. Když si balila věci v šatnách pro zaměstnance domu, jen tak tak jsem se udržel, abych ji před ostatními služebnými nepadl kolem krku. Tenkrát jsem ji však přede všemi řekl, že nenechám nikoho, aby s ní zacházel jako s kusem hadru a kdokoliv bude mít problém s ní, bude mít problém i se mnou. Slíbil jsem jí, že nenechám otce, aby ji připravil o práci a mě o tak skvělou parťačku. 

Znovu polknu a snažím se zahnat horké slzy, které se mi derou do očí. Dech se mi neskutečně klepe a dýchání přes nos v tento moment nepřichází v úvahu. Cítím se, jako bych se zavodňoval. 

A ačkoliv mě nakonec bude jediná žena, která mi kdy byla matkou, nenávidět, musím to udělat. Je to dvě proti jednomu. Ochrana Andrewa a let těžké dřiny mých prarodičů versus ochrana práce jedné ze služebných. Olíznu si suché rty a nekompromisně vytočím otcovo číslo. I když je tak pozdě, mám jistotu, že to zvedne. Vždy zvedá všechny hovory nehledě na hodinu, místo či s kým je. 

Proto se nedivím, že po druhém zazvonění to zvedá s docela nepříjemným tónem hlasu. 

„Co se děje?" zeptá se napruženě. Z té jediné otázky poznávám, že má v sobě minimálně tři plné sklenky whiskey a nepohodl se opět na něčem s matkou. Jako obvykle. 

„Nemám moc času, tati," oznámím mu, když na mě Andrew ukazuje čtyři prsty, což znamená, že do splnění úkoly zbývají čtyři minuty. „Potřebuju jen, abys Elise vzkázal, že mi to je líto, ale jejích služeb již nebude potřeba."

Chvíli se v telefonu ozývá jen praskající šum statické elektřiny, který občas prořízne otcův povzdech. Zřejmě nemůže uvěřit tomu, co slyšel. Elisu v lásce moc nemá, protože je to prostořeká žena, která dokáže říci svůj názor kdykoliv a kdekoliv. Nehledě na to, jestli proti  ní stojím já, můj otec nebo by před ní stál můj děda. Myslím, že prarodičům by se určitě líbila, kdyby měli možnost ji poznat. 

„Co tě k tomuto názoru přivedlo?" zní jeho dotaz po hodné době. Andrew ukazuje dva prsty, což znamená, že uběhly necelé dvě minuty ticha, během něhož mou větu zpracovával. 

„To není podstatné," odpovídám ihned, když další Andrewův prst klesne dolů. Zbývá minuta. „Jen tě poprosím, abys jí to oznámil šetrněji, než jsi zvyklý. Nezapomínej, co pro naši rodinu a hlavně pro mě udělala. Zatím se měj."

Dříve, než stačí něco dalšího namítnout, zmáčknu červené tlačítko na displeji, čímž ukončím hovor a telefon položím na dřevěnou desku stolu. S opřenými lokty si dlaněmi vjedu do vlasů a všemožně se snažím zabránit přívalu pocitů viny, které mě začínají sužovat. Oči mám zavřené, ale i přesto z nich začínají odkapávat slzy smutku, když před očima vidím její vrásčitou tvář a vybavím si náš poslední rozhovor před domem. Jediný člověk, jehož rozloučení jsem si vzal v ten den k srdci. 

Připadám si tak sebestředně. Raději jsem zachránil člověka, kterého miluji a rodinu, jež si nahrabala majetek, nežli ženu, která mě vychovala a starala se o mě jako o vlastního. Ano, byla za to placená, ale už dávno tam nešlo jen o peníze. Jeden k druhému jsme si vytvořili určité pouto, které bylo až do dnešního dne nezlomitelné. Spájel nás provaz vzpomínek, které jsem před malou chvílí přetnul. Kvůli svým chybám. Kvůli své hlouposti. 

Je až směšné, že včera touhle dobou jsem byl naplněn štěstím až po okraj a dnes už v sobě nic takového necítím. Jeden den jsem byl na výšině u samotných nebes a dnes jsem se obrovskou rychlostí zřítil před brány pekelné. Jeden jediný den na to stačil. Jednou jsi dole a jednou nahoře. Dnešním dnem počínaje tomu konečně rozumím. Není možné být šťastný bez toho, aby zákonitě nepřišel pád. 

Obrazovka telefonu se rozsvítí doprovázená tím odporným zvukem. Píše mi ten odporný anonym, kterého až potkám, vymlátím mu duši z těla. To přísahám. 

Bravo! Už jsem si myslel, že to neuděláš. Vím, že jste si s Elisou byli blízcí. Jako matka se synem. Každopádně přiznávám, že jsem tě podcenil. Rozhodně jsem čekal, že se rozhodneš pro Elisu a ne pro své tajemství. Nejsi sobecký, máš ovšem pud sebezáchovy a to si na lidech cením.

Uchopím ten proklatý přístroj a s řevem s ním hodím o zem. A pak znovu a znovu, dokud mě něčí ruce nezachytí a nepřimějí mě, abych ochabnul. Zhroutím se už podruhé dnes do Andrewovy náruče, zatímco on si mě k sobě přivine a pevně mě objímá. Jeho ruka mě hladí na vlasech, zatímco moje slzy smáčí jeho triko. Proč si někdo dává takovou práci, aby mě obral o nejcennější osobu v životě? Má však pravdu. Můj pud sebezáchovy je takový, že kdybych si měl vybrat mezi Andrewem a rodinným podnikem, vyberu si podnik. Mám to tak nastavené. Už od mala mě učili k tomu, že láska k majetku je větší, než láska k lidem. A ačkoliv si na materiální věci nepotrpím, rodinný podnik a nasazení, s jakým se v něm pracuje, mě nutí neustále myslet na blaho. 

Kdybych totiž potopil podnik, potopím tím všechny zaměstnance, kteří by přišli o práci. Je to neskutečně moc lidí. Od pracovníků právě na vinicích, po prodavače v obchodech. Zkrátka bych tímhle skandálem všechny ohrozil. A jak jsem říkal, nejsem lidumil, ale bylo by nespravedlivé, kdyby měli cizí lidé s rodinami trpět kvůli mým neuhasitelným touhám. Proto vždy vítězí rodinný podnik. 

„Přišla ještě jedna zpráva," oznámí mi Andrew, když se pomalu uklidním a on mě pouští. Ze země zvedá mobil s naprosto rozbitým displejem, přičemž mi ho podává. Zhluboka se nadechnu a snažím se odvrátit zvracení, které po mě sápe svými nechutnými prackami.

Tvoje hysterické záchvaty mě začínají otravovat, takže ti ulevím, pokud chceš. Už zbývají jen dva úkoly, kterými budeš muset projít. Pak se mě zbavíš. Ať tak, či onak...

Znovu mi ten styl psaní připomene něčí mluvu. Opět. Utřu si slzy do trika, zamknu mobil, který vypadá, jako by ho rozžvýkala kráva a položím ho na stůl. Rukama si projedu přes vlasy a podívám se na Andrewa, který mě s lítostí v očích sleduje. 

„Už jen dva úkoly," oznámím mu s kamennou tváří. „A pak toho zkurvysyna rozsekám!"

***

Psal jsem Elise několik dlouhých esemesek ale ani po dvou týdnech čekání neodepsala. Nedivím se. Kdybych byl na jejím místě, také bych neodepisoval. Porušil jsem slib, který jsem jí dal. Porušil jsem vše, na čem náš vzájemný vztah byl postaven. Důvěru, loajálnost, pocit bezpečí. Je smutné, že ona mi ten pocit poskytovala pokaždé, když se něco semlelo a když já měl tu možnost, porušil jsem ho. 

Prací a osobním životem se protloukám prakticky dva týdny stejně. Nevnímám nic a nikoho, věnuji se jen tomu, co je nezbytně nutné a v hlavě se snažím přijít na nějaké další vodítko, které mi uniká. Ten styl psaní. To je vodítko k faktu, o koho se jedná. To je to zásadní vodítko k poznání onoho člověka, který si mě vzal na svou mušku a bude toho litovat. 

Ačkoliv jsem před tím říkal, že sestavit seznam všech obchodních partnerů bude zbytečný, sestavil jsem ho. Ovšem jen s jistými parametry. Sehnal jsem si seznam všech obchodníků, ať už menších či větších, poblíž Crestbury a třech okolních vesnic a měst. Nebylo jich moc, jednalo se snad jen o pět lidí, kteří měli s otcem uzavřenou smlouvu. 

Čtyři z nich byli z Runhillu. Dva z nich vlastně byli spolumajitelé jednoho obchodního domu, kde měl můj otec otevřený menší krámek s vínem. Další obchodní partner byl majitel hotelu, v němž jsme se s Andrewem ubytovali a prožili onu noc. Toho jsem však ze seznamu vyřadil, protože jsem ho nikdy neviděl a on nikdy neviděl mě. Tedy ne naživo. Poslední z Runhillu byl sám starosta, který provozoval něco jako radniční sklípek, kde se rodinné víno rozlévalo. Ani toho jsem jaktěživ nepoznal, nebyl jsem si však jistý tím, jestli on někdy viděl mě. 

Ten poslední, pátý, byl bývalý obchodní partner mého dědy, s nimž děda uzavřel smlouvu v roce tisíc devět set devadesát devět. Když jsem se dědy nenápadně vyptával, sdělil mi, že před třemi roky zemřel a smlouva padla. Ani toho jsem nikdy nepotkal. Možná proto, že i když měl pořád smlouvu s naší firmou, jeho podnik krátce po roce dva tisíce deset zkrachoval a on byl nucen zavřít. Děda mi vyprávěl, že to byl menší krámek na rohu ulice se všemožným alkoholem. Děda to místo pak odkoupil od exekutorského úřadu a otevřel tam první obchod, který neexistoval v rámci obchodního centra, ale jako samostatná jednotka. 

To byl právě důvod, proč jsem musel zachovávat loajálnost k rodinnému podniku. Proč měl rodinný podnik přednost přede vším. Děda se snažil obchod rozšířit ne pro peníze, i když ty v tom hrají určitě zásadní roli, ale proto, aby lidé mohli ochutnat jeho víno a zamilovat se do značky. Myslel především na spokojenost ze všech stran. A když mluvil o své práci, nemluvil jako můj otec – znaveně, vyčerpaně, číselně – znělo to jako jeho celoživotní vášeň. A já neměl žádné právo na to zničit jeho sen v jedné jediné minutě. 

Ze seznamu jsem však vyškrtl všech pět jmen, protože co jsem si zjistil u otcovy sekretářky, všichni čtyři obchodníci z okolí s tátou udržovali velmi dobrý vztah. Jak obchodní, tak na osobní sféře a v tabulce nejlepších obchodních partnerů byli na předních příčkách. Víno jim vydělávalo a rodinná firma si financovala od každého stejnou částku – nápad mého dědy. Jiní podnikatelé si od větších obchodů nárokují mnohem víc, než od těch, kteří podnikají v malém. Je to na jednu stranu nespravedlivé, ale na tu druhou mají všichni stejná práva a stejnou částku, kterou musí splatit. Je to klauzule ustanovená v obchodní smlouvě. Pokud si ji nepřečetli, pak je to jejich problém. Neměli důvod útočit na syna svého dobrého obchodního partnera. 

Dostal jsem se tedy opět na začátek a držel jsem se jen toho, že mi styl psaní přišel povědomý. Na anonymovy nápovědy jsem nebral zřetel, protože bylo jasné, že lže. Napsal, že je místní a že se s Andrewem zná. Nikdo z Crestbury však nepodniká v oblasti alkoholu, obchodu či sféře. Jediný, kdo mě napadá, je starosta, který je hlavním majitelem Zápraží, které před nedávnem zavřeli kvůli slibované rekonstrukci. Starosta však nepřicházel v úvahu. Poznal mě až v ten den, kdy jsem byl s babičkou a dědou na tom setkání občanů. Nikdy před tím jsem se dokonce ani s ním neviděl. A hlavně neměl smlouvu s mým otcem, ale s dědou. A nejednalo se o obchodní smlouvu, ale o každoroční dar vesnici, jako poděkování za pronajmutí rozlehlých pozemků. 

Mělo výhodu se tolik pídit po faktech. Začal jsem se přinejmenším o patnáct procent víc zajímat o náš rodinný podnik a fascinovalo mě to. Doteď jsem si nedokázal některé věci ze školy spojit s praxí, ovšem když jsem dohledával informace, ptal se dědy nebo mluvil s tou sekretářkou, překvapilo mě, kolik toho vlastně vím a čemu všemu ze školy rozumím. Bylo to, jako by se i ve mně objevil obchodní duch. Ne pro peníze, ale přesně jako u dědy – pro lidské potěšení. 

Právě teď chodím po jižní straně vinice a rozprašovačem ochlazuji listy stromků, pod nimiž už se houpají docela zralé bobule. Nepřemýšlím nad tím, co dělám, moje myšlenky se toulají kolem anonyma. Jako obvykle. Teče ze mě sprška potu, protože na slunci je snad čtyřicet stupňů a já se peču v černém značkovém triku a obyčejných teplákových kraťasech. Otáčím rozprašovač na sebe a trochu si postříkám obličej, což mě jen na chvíli osvěží a pročistí moje vidění. Pokračuji uličkou dál, dokud do někoho nenarazím. 

Zamračím se a pohled přesouvám na Jenny, která se usmívá stejně jako sluníčko. Je taková vždy. Pokaždé, když mě za ty dva týdny viděla, se na mě usmála. Hřejivě, a tak mile, že jsem ji úsměv opětoval. Jako právě teď. 

„Jamie," otočíme se oba ve stejnou chvíli k odchodu z uličky a přesouváme se do další nezpracované. „Můžu se na něco zeptat?"

Její dotaz je podivný. Tedy ten podtón, s nimž to podala. Doufám jen, že to nebude dotaz ohledně ničeho, co se poslední dobou děje, protože se tady na místě propadnu do země. Řešit ještě to, že někdo pomalu přichází na to, že něco nehraje – což je velmi pravděpodobné – by mi tak scházelo. 

„Ptej se," pobídnu ji s vážnou tváří a vybírám si pravou stranu, zatímco Jenny přechází k té levé. Jsem rád, že jsme k sobě zády. Alespoň budu moci přesvědčivě lhát, pokud se mi to bude hodit. Doufám jen, že je to nějaký povrchní dotaz a ne něco na tělo. Poslední dobou se mi k tělu lepí všechno. Hlavně smůla, které bych se rád zbavil. 

„Jak to zvládáš?" položí prazvláštní dotaz. Docela to zní, jako by mi někdo zemřel. Zastavím se v půlce pohybu a do hlavy se mi dostane nemyslitelné. Že by to mohla být klidně i Jenny, která o mě ví po Andrewovi nejvíce věcí. Sdělil jsem jí je hned tu první noc. A tu druhou. A třetí. Mluvili jsme však o tom, co máme rádi. Na vztahy v rodině se nijak neptala. K její tváři se však připojí i ta starostova. Co když jsem přehlédl něco, co by na ně ukazovalo? „Myslím, jak zvládáš to, že tvůj táta propustil tvoji chůvu?"

Jak to sakra ví? Nikdo, kromě Andrewa to neví, a ten je samozřejmě diskrétní. Tedy alespoň před svou partou. Je však možné, že to sdělil Chrisovi, který to sdělil ostatním. 

„Já jen," ozývá se po hodné době, když neodpovídám, „že tvůj děda s námi asi před týdnem a půl mluvil a říkal, že k tobě máme být shovívavější, co se práce týče. Že kdyby nebylo něco dobře, nemáme ti to říkat. Prej jste se svojí chůvou byli jedna ruka."

Takže děda, který naposledy telefonoval s tátou den poté, co jsem mu volal já. Musel mu to říci. A taktéž jistě neopomněl fakt, že to bylo na můj popud. Nevím, proč si o tom se mnou děda nepromluvil. Samozřejmě je to nezhojená rána, která se přidala k Andrewovu jakémusi odmítnutí, ale hojí se. Bolí to jako čert, ale tím, že mám čím zaměstnat mysl, to není tak fatální, jak jsem si zpočátku myslel. Jaké se to zdálo být. Doma to bude horší. Doma, kam už za dva týdny jedu. 

„Nechal jsem ji vyhodit já," přiznám a pokračuji ve své práci. Slyším, jak se Jennin rozprašovač na chvíli zastavuje, stejně tak, jako její postup. Nečekala takovou odpověď. Přímočarou bez špetky emoce. „Uvědomil jsem si, že ji potřebují zase někde jinde a já jsem navíc dospělý. Tak nějak se z toho vzpamatovávám, ale bylo to rozhodnutí, ke kterému to celou dobu spělo."

Když vykládám tu lež, dochází mi, že to vlastně není lež. Elisiny schopnosti mohla potřebovat třeba jiná rodina. Nějaká taková, jako ta moje, která by vychovala další bohaté dítě k tomu, aby bylo slušné, chovalo se podle pravidel a dokázalo si vážit každé citové situace. Ta představa Elisy, která se stará o nové dítko je docela uspokojující a pomáhá tomu pocitu provinění. Ne nějak převratně, ale je to o něco málo lepší. 

„To je od tebe hezký, že myslíš na ostatní víc, než na sebe," odvětí a v jejím hlase zazní upřímnost. I ji mohu vyškrtnout ze seznamu, každopádně starostu si tam ještě nechám. Mohlo by se to hodit. Kdyby jen ta nevinná dívka za mnou věděla, že jsem na rozhodnutí měl jen patnáct minut a rozhodl jsem se sobecky pro rodinný podnik a svou vlastní budoucnost. Obětoval jsem Elisu pro své dobro. Bum a provinilost je zpět v plné síle. Jen tak dál. Víc nevyvážený už být nemůžu. Přijdu si jako na houpačce. „Já bych se asi nedokázala rozhodnout takhle jako ty. Tvůj děda říkal, že pro tebe byla jako druhá máma. Vychovala tě a co jsem pochopila, byla i něco jako tvůj důvěrník. Taková starší nejlepší kamarádka, která tě vedla. Tu bych pryč k někomu jinýmu jen tak nepustila."

Začínám si pokládat dotaz, odkud to děda všechno ví. Nevím sice, s kým otec na telefonu mluví, ale vím, že s dědou dobrý vztah nemají a volají si jednou za uherský rok, když se něco přihodí. Ještě k tomu s velmi nepříjemným tónem. Tyhle prázdniny si volají nejvíce, než za celou dobu mého vnímání. Ale to jen kvůli mně. Nebo snad ne?

Už jsem tak paranoidní, že začínám podezřívat dědu. Dědu, který by mi rozhodně neublížil. Jsem si tím jistý. Vždyť mu záleží na tom, jak se cítím. 

„Věř mi, že jsem svého rozhodnutí první tři dny hodně litoval," vymýšlím si. Ta lítost mě nepřešla dodnes. Je stále stejná. Muselo to tak ale být. „Pak to začalo postupně klesat a teď vím, že jsem se rozhodl správně."

Nevím to jistě. Určitě, z hlediska morálky, to správné rozhodnutí nebylo. Z hlediska rodinného pouta ano. Takže by měly být strany vyvážené.

„Chtěla jsem se jen přesvědčit, že jsi v pořádku," objasní dívka. „Poslední dobou jsi hrozně zamlklý a zamyšlený. Ne, že bys někdy před tím byl bůh ví jak sdílný, ale teď mi přijde, že se nám všem hrozně straníš. Dokonce i Andrewovi, který se od té doby, co se spolu tolik kamarádíte, zklidnil a nevyvádí. Máš na něj dobré účinky. Vlastně na nás na všechny a nerada bych, aby sis odsud odvezl pocit, že k nám nepatříš. Jsi už součástí naší party."

Její slova mě upřímně potěší. Od začátku jsem si přál slyšet slova, že patřím do nějaké normální party. Prostě k lidem, kteří se dokáží pobavit, zasmát, udělat si sami ze sebe legraci. A teď, když to slyším, je to docela dojemné. Ne docela. Ono je to dojemné a donutí mě to se otočit na dívku, která už dodělává poslední stromek. I ona se následně otáčí a dříve, než bych to nějak zvoral ji obejmu. Možná dělám chybu a jsem až moc hrr, ale cítil jsem, že tohle bude jednodušší poděkování, než to slovní. 

Když se její ruce obmotají kolem mého těla a mírně mě poplácá po zádech, přičemž se směje, mám opravdu pocit, jako by její slova vycházela přímo ze srdce. Patřím k nim. Jen kdyby mi mohli nějak pomoci. Pomoci zbavit se toho proklatého anonyma...