Velká papírová krabice leží přímo uprostřed mé postele a připadá mi, jako by i v ní vězela bomba, která odstartuje to celé šílenství zas a znovu. Andrew stojí vedle mě a dívá se na tu krabici stejně tak, jako já. Když jsme dorazili k nám, bylo přesně půl osmé a babička už stála u plotny a připravovala snídani. Dříve, než Andrew stačil říci, že jsme nesnídali, jsem zalhal a řekl, že jsme po snídani, a že potřebujeme něco vyřídit u mě v pokoji. 

Děda hned na to reagoval s tím, že ráno, když odemykal vchodové dveře, našel přede dveřmi ležet zalepenou papírovou krabici s mým jménem. Samo sebou ji neotevřel, ale když ji nesl po schodech nahoru, říkal, že se jednalo o něco velmi těžkého a že měl nutkání to otevřít. Pak se mě zeptal na tu zásadní otázku. Co v té krabici vězí? A já nedokázal odpovědět. Tedy ne hned, protože mozek mi přestal fungovat přesně v momentě, kdy mi od anonyma v autě přišla ta zpropadená zpráva. Nakonec to však zachránil Andrew s tím, že s bratrem doma mluvili, že by mi chtěli něco darovat a ze srandy do krabice zabalili staré hračky, z nichž si mám jednu vybrat. 

Vypadalo to, že lež zabrala. Nejzvláštnější však na celé té situaci byl pohled, který si můj děda vyměnil s Andrewem, který neznatelně přikývl. Dělal jsem, jakože to nevidím, ale přiznám se, že mě to docela vyvedlo z míry a v hlavě mi začala šrotovat kolečka na plné obrátky. K ničemu jsem však nedospěl. Možná se jen děda ujišťoval potichu, jestli je u nich doma vše v pořádku. Přece jen ho bral jako svého vnuka a trávil s ním víc času, než kdy se svými pravými vnoučaty, takže mezi sebou měli vztah, že stačil pohled, aby věděli, která bije. Jímala mnou při té teorii krátká závist, která se vypařila ihned, jak jsem otevřel dveře od pokoje. 

„Zavři," polknu přebytek slin v ústech a vydám se ke krabici, abych ji otevřel. Když k ní přijdu, dochází mi, že ji nemám čím otevřít. Všechno ostré je dole v kuchyni, včetně nůžek. Alternativu však opět představovaly propisky od Elisy, tudíž jsem se sklonil k poslední zásuvce nočního stolu a vytáhl tu, kterou jsem použil už tenkrát, když mi došlo, že mám napíchnutý telefon. A když už jsme u telefonu, ten právě cinkl s příchozí zprávou. 

Ostrou hranou propisky přejedu přes čisté přelepení krabice a ta se mi sama hned otevře, přičemž se mi naskytne pohled na velkou konstrukci, která svou stavbou připomíná staré psací stroje. Nahoře je však páčka s něčím, co vypadá jako tužka na zapisování a pod ní papír s nějakými křivkami. Všude kolem jsou pak kabely, ať už ten do zásuvky, či jeden připomínající fonendoskop, který užívají lékaři. Ovšem jeho konec není z tvrdého a studivého kovu, ale obyčejná přísavka. 

Jakmile jsem ten zpropadený kabel popadl, došlo mi, o co se jedná. A když se vedle mě teď nachází Andrew a dívá se dovnitř do krabice, i na něm periferně vidím poznání. 

„Detektor lži," vydechne, načež hrábne do krabice a stroj bez jakéhokoliv ostychu vytáhne. Na jednu stranu v jeho očích vidím strach, když ho pokládá vedle krabice, na druhou údiv. Stroj totiž vypadá, jako kdyby si prošel opravdu vším, dokonce i recyklací. Bude zázrak, když bude fungovat. 

Dochází mi, že tenhle úkol nebude vůbec náročný na fyzičku jako spíš na psychiku. Budu muset odpovídat na dotazy, které si na mě anonym připravil. Proto potřebuje Andrewa. Ten mi ty dotazy bude číst a já na ně odpovím. Bude hlídat, zda pravdivě či nikoliv. Bojím se toho, co za otázky to bude. Nic příjemného totiž nečekám. 

Vyndám telefon z ledvinky, kterou mám stále připnutou k pasu. Když mám mobil v ruce a ledvinku rozepnutou, odhazuji ji na polštář a začítám se do další anonymovi zprávy. 

Konečně doma. No, milý Jamesi, čeká tě úkol lehčí, než ten předchozí. Tedy, jak se to vezme. Jistě už víš, že to, co jsem ti poslal, je detektor lži a určitě sis i odvodil, proč jsem k tomu potřeboval tvého milence.

Principem téhle hry je odpovědět popravdě na každou z mých předem připravených otázek, které zamíchají kartami. Pokud odpovíš lež, čeká tě trest. V krabici totiž najdeš i menší přístroj, který vypadá jako holící strojek.

Nahlédnu do krabice a opravdu ho vidím. Oči se mi rozšíří panikou. Paralyzér. Kde sakra vzal paralyzér? Opatrně ho vytáhnu z krabice a srdce mi spadne až do kalhot.

Tvůj společník ti za každou lež dá elektrošok, který si nastaví na napětí číslo tři. Je to šok docela velký a na chvíli tě ochromí. Nezabije tě však. A pokud budeš odpovídat jen pravdu, ani se nedozvíš, jak moc to bolí. Nehledě pak na ty elektrošoky, stačí na tři otázky odpovědět lež a jedna fotka se omylem objeví na internetu. Nezapomínej, stačí jen jedna...

Stroj připravíte tak, že k němu připojíte napájecí kabel, který následně zapnete do zástrčky. Druhý kabel, ten který bude měřit tvůj tep, připojíš hned do otvoru vedle napájejícího kabelu. Druhý konec si připojíš k hrudi, nejblíže k srdci. Pak už stačí zapnout jen červené tlačítko, které by se mělo rozsvítit a hra může začít.

„Zapoj ten napájecí kabel do toho většího otvoru z druhé strany," navádím Andrewa, kterému naznačím, aby se i s přístrojem přesunul na zem. Když tak udělá a kabel zapojí, uchopí druhý, s nimž mu poradím, co dál. Druhý konec vezmu a zajedu si s ním pod triko a přicucnu ke své kůži tam, kde si myslím, že je cítit srdeční tep nejvíce. 

„K čemu je tohle?" zeptá se, když z postele vezme paralyzér. Vše ostatní už je zapojené a na přístroji opravdu svítí červená kontrolka, která čeká na stisknutí. 

„Budeš muset číst otázky, které ten zmetek pošle," začnu s objasňováním. „A pokud stroj ukáže, že moje odpověď je lež, pak mě budeš paralyzovat tím, co máš v ruce."

„To neudělám," zaprotestuje a paralyzér odhodí jako něco jedovatého, čeho se právě dotkl a může z toho dostat nějakou přenosnou nemoc.

„Budeš muset," oznámím mu jednoduše, zbaven v tento moment všech emocí. „Nic jiného nám ani jednomu nezbývá."

„Ale jak poznám, že je tvoje odpověď pravda anebo lež?" položí docela trefnou otázku, protože papíru položenému pod ručkou s tužkou ani jeden nerozumíme. Vidím ho asi podruhé v životě, ale ani před tím jsem mu nijak nerozuměl. Po chvilce ticha cinkne telefon, který ihned zvednu ze země. 

Když se ručička vyšoupne nahoru, znamená to, že tvé srdce udělalo neobvyklý „kotrmelec". Znamená to, že lžeš. Pokud ručička zůstává ve stálém rozpoložení, počítaje přibližně až pět milimetrů rozdíl, znamená to, že mluvíš pravdu. Je to starý stroj, není nijak náročný jako dnešní detektory lži. Zažil toho opravdu hodně.

Vysvětlím tedy Andrewovi, jak to funguje. Následně mu také řeknu, že pokud odpovím na tři otázky špatně, prohráli jsme a jedna fotka ze všech těch důkazů, které má, se dostane na internet. Jeho očí se přimhouří v návalu zlosti. Já se v tuhle chvíli cítím jako vyšťavená skořápka. Jako by led pronikl až do mého srdce. 

Další cinknutí.

Začínáme, předej Andrewovi telefon. Otázky budu pokládat jednu po druhé. Každou pošlu, až odpovíš na tu předchozí.

Natáhnu se, abych telefon předal svému společníkovi a sám zmáčknu červenou kontrolku, která změní barvu na zelenou. Snažím se uklidnit do přijatelného stavu, kdy moje srdce nebude bít jako splašené. Z nějakého důvodu je však klidné. Jako by se smířilo s tím, co se má stát. A ani já už necítím tak silný strach, jako před tím. Jako by mi na tom v tuto chvíli vůbec nezáleželo. 

Ozývá se další ze řady cinknutí.

„Je pravda, že kdybys měl tu možnost, utečeš od své rodiny nejdál?" přečte Andrew první otázku, podívá se na mě a následně na měřič mého srdečního tepu a dalších funkcí. Všímám si, že na horní straně je ještě jedna mnohem menší ručička, která také něco zapisuje ve velmi klikatých čárách. 

„Ano," odpovídám, protože se tím netajím. Ne tady, v Crestbury.

Křivka se nijak nepohne, snad ani o milimetr, což znamená, že moje odpověď byla pravdivá. Ještě aby ne. 

Další cinknutí. 

„Je pravda, že svého otce nenávidíš, ale respektuješ ho pro jeho výsledky?"

Otázky jsou přímočaré a skoro nic nenapovídají. Tedy kromě toho, že se anonym zajímá o můj vlastní názor a pohled. Míří otázky na mou situaci a postoj k určitým věcem. Není pro mě překvapením, že padly dvě otázky mířící přímo na mou rodinu. Vlastně jsem to čekal od první chvíle. Chce nasbírat další páky, jak vyvolat konflikt, kdyby se jednou tyhle věci dostaly na povrch zemský. 

„Ano, je to pravda," odpovídám napjatý jako pravítko stejně přímočaře, jak jsou podávány otázky. Křivka se ze svého místa ani nepohne. 

A tak to trvá několik dalších minut. Cinknutí, přímočará otázka, na níž je odpověď ano nebo ne. Všechny zatím míří daným směrem k mé rodině. Otázka na Daniela a jestli ho nenávidím. Odpověď ne. Ačkoliv je to prohnaná krysa a nemám ho v oblibě, nedokážu říci, že ho plně nenávidím třeba tak, jako svého otce. 

Další dotaz míří na můj osobní vztah s matkou, který vlastně ani neexistuje. Proto je odpověď, zda ji nenávidím ano. Nejenže se mě nikdy nezastala, když po mě otec šlapal, ale ani nikdy nevykázala jedinou mateřskou emoci, co se mých školních úspěchů či proher týkalo. Byla prostě vždy jako kámen, kterého někdo donutil se usmát, když bylo potřeba. Nic víc jsem z té ženy nikdy nedostal. 

Otázky však začnou měnit směr v momentě, kdy se mě anonym ptá na to, zda jsem byl někdy zamilovaný. A mě trvá asi minutu, než se rozhoupu k odpovědi, srdce mi při tom několikrát poskočí a na papíře se objeví dva vysoké kopce. Anonym však nedal povel k tomu, aby mě Andrew paralyzoval, a tak má odpověď zněla ano. Nikdy před tím ne, ale teď jsem. A to se také počítá. 

Další dva dotazy se týkají mého postoje k anonymovi. Jsou to otázky, zda jsem porušil nějaké pravidlo – ano, hned na začátku, ale anonym mi to prominul – a jestli ho nenávidím stejným způsobem, jako své rodiče – odpověď ne, nenávidím ho ještě víc. Při téhle se však na papíře objeví kopec, sice menší, než při té otázce o zamilovanosti, ale i tak dost velký na to, aby přišel povel k tomu, aby mi dal Andrew šok. 

V jeho očích jsem viděl lítost, což potvrdil i omluvou, když ke mně přístroj přiložil a tlačítko vytáhl na třetí stupeň. Ještě před tím jsem však měl zastavit stroj a odpojit si kabel. Když jsem tak udělal, celé mé tělo ochablo a já se zmohl jen na několikero zaskučení, než jsem se ze sedu skácel do lehu a moje tělo sebou ještě několikrát zaškubalo. Uši, jako by vypověděly službu. Chvíli jsem přestal slyšet, cítit a dokonce i vidět. Nohy, ruce i vše ostatní ochablo a trvalo asi deset minut, než se mi postupně vracely smysly a pohyblivé končetiny zpět do stavu, v jakém byly před tím. I přesto jsme však na pokyn anonyma museli ještě chvíli počkat, než se moje životní funkce vrátily do normálu. 

Teď tu sedím, napojuji si přísavku zpět k tělu a podívám se na Andrewa, který netrpělivě čeká na cinknutí. Zavírám na chvíli oči. Účinky toho paralyzování ještě neodezněly, protože se mi zamotá hlava a já sebou mírně zakolísám. Otevírám tedy znovu oči a vracím se do rovnováhy. Cink. 

„Píše, že je to poslední otázka, takže jsi vlastně uspěl, ale má to háček," vysvětluje Andrew to, co ten zmetek píše. „Pokud na následující otázku odpovíš lež nebo vůbec neodpovíš, milý Jamesi," čte z telefonu, „prozradím tvé tajemství jednomu z tvých spolužáků ze třídy."

Ví, co dělá a ví přesně na jakou notu zahrát, aby z toho nakonec vyšel nevinně. Moji spolužáci jsou do jednoho lidé prahnoucí po takové slávě, jakou má moje rodina. Čili i po té mé. Netrvalo by to příliš dlouho a v novinách, ať už v těch televizních či stánkových, by se objevily zvěsti o tom, že jsem homosexuál. Anonym neřekl, že by jim poslal důkaz, pouze by jim prozradil mé tajemství. Ovšem i malé spekulace stačí k tomu, aby nabourali důvěru vašich sledovatelů a hlavně otcových obchodních partnerů. Ať je ta otázka sebevíc zapeklitá, budu na ni muset odpovědět po pravdě. 

Snad už dnes předposlední cinknutí telefonu oznámí příchod poslední otázky. Nervózně se ošiji, což se objeví na zápisu mého srdečního stavu. Křivka mírně povyskočí a vrátí se zase zpět. Andrew se dívá zmateně do telefonu, což mě nenechává chladným a nakonec zvedne zrak, aby se podíval na mě. Po tváři mu přeběhne stín, který zvěstuje nedobrou věc. 

„Je pravda, že miluješ Andrewa Hughese?" zní to spíš jako zašeptání a moje srdce znovu několikrát povyskočí, což už samo o sobě je odpověď. Nechci odpovídat. Nechci přiznat černovláskovi, co k němu cítím, protože to může zničit úplně všechno. Celý náš vztah, v němž se sice nevyznám, ale je to pořád lepší, než ho ztratit úplně. 

Dívám se mu do očí a on probodává mě jakýmsi zlomeným pohledem. Jako by mu to už došlo, i když jsem ještě neodpověděl. Podíval se totiž na tu křivku. Na ty tři největší křivky ze všech, co jsou na papíře.

„Ano," vydechnu pravdu, protože v sázce je mnohem víc, než moje vlastní dobro. Ať mě klidně nenávidí za moje city, ale hlavní je, že bude v bezpečí. „Je to pravda." Před svým otcem, před mou rodinou a médii. 

Další cinknutí v řadě už jde mimo mě. Přesto si rád vyslechnu, co má ten proradný zmetek na srdci. Odpojím si od kůže tu odpornou věc a zmáčknu zelené tlačítko, čímž celý stroj vypínám. 

„Bravo," čte Andrew slabým hlasem. „Kartami zamícháno, úkol splněn a ty máš právo vědět jednu z dalších věcí o mě. Znám se s tvým otcem a dá se i říci, že jsme partneři."

Otec má takových partnerů, že je vlastně nemožné zjistit, o koho by se mohlo jednat. Musel bych si pořídit tiskárnu a sepsat je všechny na A4 papíry co nejmenším písmem, aby se mi tam všichni z obou stran vešly. A to ani všechny neznám. Celá ta nápověda je k ničemu. A když to spojím dohromady s tou první indícií, nedává to smysl. Otec nespolupracuje s nikým odsud. Tedy kromě dědy, který by mě však nevydíral. Tomu lze jen těžko věřit. Anonym lže. 

Andrew přejde ke mně s další zprávou, kterou anonym poslal, to je mi však jedno. Převezmu si od něj telefon, stoupnu si na nohy a pohled sklopím do země. Stydím se a tak nějak vím, že k tomu to stejně směřovalo. Musel se to jednou dozvědět. Já však potřebuji čas na to, abych to celé vstřebal. Padá na mě únava a moje srdce je roztříštěné na padrť. Jeho pohled totiž značil, že on mé city rozhodně neopětuje. Ne tímhle stylem. 

„Jamie."

„Prosím jdi, já už to tady uklidím," šeptnu a hodím s telefonem na postel, načež začnu po zemi sbírat všechny ty věci. Naplněn bezmocí a vztekem vytrhnu kabel ze zástrčky na dálku a se strojem, který rozpojím, mrsknu zpět do krabice. Do očí se mi hrnou horké slzy a celé tělo se mi ještě klepe z toho šoku. Nohy mám jako z olova. 

„Jamie," snaží se znovu Andrew a sáhne mi na záda, když házím do krabice i ten paralyzér. Setřesu jeho ruku ze svých zad. Nechci ho cítit. Každý jeho dotek to jen zhoršuje. 

„Prostě vypadni!" neudržím svůj hlas a hystericky se na něj otočím. „Prosím!" přeleje se první slaná kapka zpoza mého očního víčka. Rozzuřeně se na něj dívám, jak přede mnou couvá a pomalu uzamyká svůj pohled. Nakonec jen s kývnutím otočí celou svou osobu, otevře dveře a odchází se zaklapnutím té dřevěné konstrukce, která mě odpojuje od okolního světa. 

A z mého hrdla se vydere tichý vzlyk, když se nohy pode mnou složí jako domeček z karet a já bezmocně padám na zem s rozpadajícím se nitrem. 

***

Ležet na zádech a civět do stropu s pálivými očními bulvami není zrovna produktivní činnost, ale pomáhá mi srovnat si tak nějak myšlenky a všechny události pěkně popořadě, abych si ujasnil, že i když se zdám být občas šťastný, třeba jako včera, je to jen pomíjivý pocit, po němž vždy přijde nějaká odplata. Jako by se osud mstil za to, že jsem vyšel ze své obvyklé zóny a dovolil si se radovat. 

První byla ta charitativní akce u nás doma, která to vše odstartovala. James z minulosti hledal nějakou zábavu, kterou by si zkrátil ten proklatě nudný čas mezi samými obchodníky. A Daniel, jak spása z nebes, mu přinesl skleničku alkoholu a tak nějak ho donutil, aby se bavil s jeho přítelkyní. Která, jak se později ukázalo, byla jen nastrčená novinami, aby pronikla hlouběji do nejslavnější vinařské rodiny. Nepovedlo se a tímhle přešlapem přišla dokonce na popud mého otce o práci. A James? Jeho trest měl být spíš vysvobození. Zpočátku to tak rozhodně bylo. Jenže teď nikoliv. 

Následovala cesta sem a první týden poklidu, tedy jestli se to dá tak nějak nazvat. Byl jsem šťastný, ovšem veškerou tu auru příjemnosti narušoval Andrew a jeho nepřátelská povaha vůči mé osobě, která se prakticky, jako lusknutím prstu změnila jen proto, že jsem vyjel na Louisu Halliwellovou. Jeho bývalou lásku. 

Jen myšlenka na něj mě ničí. Musím zavřít oči, napočítat do pěti, a soustředit se na sled událostí. Možná v nich najdu nějakou tu nápovědu, kdo by mohl být tím anonymem, co se mi rozhodl zničit život. Podezření totiž zpočátku padlo na mého bratra Daniela, jenž se vyžívá ve šprýmech. Ale to bych přeskakoval. 

Stala se ta hloupá věc s polibkem a pak znovu, kdy jsme se s Andrewem vyspali v den té bouře. Následně jsme se pohádali, protože on chtěl víc. Jak jen ta vzpomínka kontrastuje s tou hádkou, kterou jsme vedli ráno. Tentokrát právě kvůli opačnému důvodu. Každopádně jsem mu přiznal, že mi na něm záleží a nechci, aby se mu něco, cokoliv, přihodilo. Což ho popudilo ještě víc a nakonec mě v pergole nechal samotného. 

O pár dní později se objevil anonym se svými důkazy a tím, že si zahrajeme hru. Podezření tedy padlo, jak už jsem podotkl, na Daniela, které jsem hned vyvrátil. Proč by můj vlastní bratr měl potřebu vydírat mě něčím, co kdysi i on sám udělal. Ať si totiž hodíme čistou rundu, on nikdy nebyl svatý a ani nikdy nebude. Proto by nemělo být překvapení, že i já vím několik špinavostí ohledně sexu na něj. Jakože u nás doma probíhali orgie, když rodiče odjeli na dva dny na pracovní dovolenou. 

Bylo mu tenkrát tolik, co mě je dnes. Mně bylo jedenáct. Pamatuji si dodnes, jak se u bazénu venku promenádovaly nahé holky a kluci na lehátkách je pozorovali. Měl jsem už dávno spát, jenže přes hluk té hudby to zkrátka nešlo a také jsem byl zvědavý. Hodně zvědavý. Okna z mých ložnic směřují právě do naší obrovské zahrady za domem, kde je vestavěný bazén. A tak jsem to od sebe pozoroval. Jak se jeden kluk natáhl k Danielovi, silně mu stiskl bradu a div mu jazykem nevymlátil zuby. Je to, jako by to bylo včera, když mu nějaká z těch nahých holek stáhla plavky a orálně ho začala uspokojovat, přičemž ten kluk ho nenechával na pokoji a stále důrazněji se s ním líbal. 

Čekal jsem hysterii z Danielovy strany, ovšem nic takového nepřišlo. On se místo toho usmál s pohledem zastřeným dnes už mně známou vášní a otočil hlavu k dalšímu klukovi. Jen ta vzpomínka mi mlátí žaludkem. Protože to nebyl polibek. Oni si prostě vyměňovali sliny a usmívali se u toho. Mírně se oklepu. 

Nikdy jsem to nikomu neřekl. Ani rodičům, Elise, Danielovi, zkrátka nikdo neví o tom, co se v ten večer dělo a jak se u bazénu můj starší bratr miloval s tolika lidmi najednou. Víc než cokoliv jiného jsem si přál tu vzpomínku vypudit z hlavy. A v jistých mezích se mi to i povedlo, protože už si nepamatuji, jak to přesně probíhalo a jak to skončilo, vím jen, že jsem byl tak ochromený, že jsem koukal až do konce. Já vím, jsem úchyl, když pozoruji svého bratra při orgiích, ale na mou obhajobu, bylo mi jedenáct. Věk, kdy člověk objevuje taje svého těla a nachází kouzlo v druhém pohlaví. Někdy i v tom stejném. 

Přijde mi však příhodné, že Daniel nikdy o své sexuální orientaci nemluví. Má spoustu kamarádů, někteří z té orgie jsou jeho přáteli dodnes, a ani ti se nijak zvlášť nevyznačují svou orientací. Možná proto, že heterosexuálové žádný coming out nemají. Předpokládá se totiž již od narození, že jimi budou. Jaká sprostost od lidí. Nicméně nikdo z nich nemá partnera či partnerku, kromě samotného Daniela, který donedávna dívku měl. Samo o sobě to už něco říká. 

Pak přišel ten novinář, rozhovor a moje podezření padlo na něj. A dávalo by i smysl, kdyby Andrew nepřišel na zádrhel. Kdyby kdejaký novinář měl takové důkazy, bez hraní her a jakéhokoliv váhání by je proti mně a celé mé rodině použil. Byl by díky tomu povýšen, jeho plat i o několik číslic vzrostl a on by se mohl pyšnit titulem redaktor měsíce. Tedy, tou poslední věcí si nejsem tak jistý, jestli existuje, ale dejme tomu. 

A pak přišel první úkol a první indície a jsme tam, kde jsme byli. Totiž nikde. Ani, když si v hlavě přehraji veškerý sled událostí, nikde není trhlina. Anonym je zahalen oblakem páry, přes níž nevidím a pokud nelže a jeho indície jsou pravdivé, pak mi něco neustále uchází. 

Cinknutí telefonu přeruší tok mých myšlenek a já ho zvednu, abych se podíval, zda už mi napsal, kam ten detektor lži, který jsem zabalil, mám odnést. 

Krabici, pokud možno, si vem sebou na noční směnu. Večer, až budeš mít hlídku, ti napíšu, kam ji dáš.

Vyšvihnu se do sedu a dívám se na tu zprávu ještě jednou. Chce po mně, abych tu krabici vláčel až na vinice. Večer mi napíše, kam ji mám dát, aby si ji mohl vyzvednout. ABY SI JI MOHL VYZVEDNOUT! Což znamená, že budu mít možnost ho chytit, když budu bdělý. Samým rozjařením vyskočím na nohy a znovu si přečtu celou tu zprávu. Zatím nenapsal žádné pravidlo, že ho nemám vyhledávat, což je skvělé. Pokud si na to nevzpomene ani večer a já ho polapím, budu mít vyhráno. Ovšem jen za cenu, že mi někdo pomůže a není jiného člověka, který by byl stejně tak zapálený v polapení anonyma, než Andrew, kterého jsem vyhodil. 

Abych byl zcela upřímný, nemám chuť se s ním už dnes vidět. Už od rána mi mělo být jasné, jak celé tohle dopadne. Netrpím ale žádnou nakažlivou nemocí a nemám se za co stydět. Jsem člověk a moje srdce propadlo tomu, kdož mu učaroval nejvíce. Nemám proč být vystrašený z toho, že to ví. Alespoň už zná pravý důvod té noci. Stejně však v sobě nedokážu potlačit stud pokaždé, když pomyslím, že jsem doufal v to, že on to cítí stejně. Byl jsem bláhový. 

O tomto mu budu muset ale říct. Proto nesmím ztrácet čas a najít dědu. Doufám, že je doma a nejel nikam. Potřebuji, aby mě dnes dal do dvojice s Andrewem. Ten jediný mi totiž dokáže pomoci s tajemstvím, které máme společné. A které musíme ochránit před rodinou a světem...