„Vedu nám hostaaa," protáhne Linda, zatímco usedá na místo a nechává mě stát a přemýšlet, kam si mohu sednout. Když však zahlédnu Andrewův pohled, je jasné, že by byl nejradši, kdybych se vrátil zpět tam, kde jsem seděl doposud. Nebo by vůbec bylo nejlepší, kdybych se vrátil domů. Je to tak odpudivý pohled, že si začínám říkat, že mi ta ledová a kamenná maska měla vydržet, dokud bych Lindu neodradil. „Posaď se."

Moje dilema končí, když blondýnka ukáže na volné místo u sebe. Překročím tedy dřevěnou lavici a usednu do bezpečné vzdálenosti tak, aby to nebylo trapné. Nejhorší na tom ale je, že teď mám před sebou ty jeho ostré lícní kosti, kterými by mě mohl bez mrknutí oka probodnout. Ne, nebudu zase tak dramatický, ovšem ještě nikdy jsem neviděl kluka, který by vypadal tak dobře s vystouplými lícními kostmi a ostře řezanou bradou a nepůsobil u toho podvyživeně. Když však svůj pohled přesunu i na ostatní, zjišťuju, že i ostatní vypadají velice dobře. 

Na samotném kraji sedí dívka se dvěma hnědými copy přehozenými přes rameno. Má přátelské hnědé oči, které jako by jiskřily při pohledu na mě. Zřejmě si to ale asi jen namlouvám. Následně zjišťuju, že se jmenuje Jenny, a že je dcerou starosty místní vesnice. Vedle ní sedí kluk, kterému bych tipnul klidně i těch pětadvacet. Má velké paže, přísný pohled a celkově působí jako někdo, kdo u nás ve městě dělá vyhazovače z různých akcí. Hodil by se rozhodně na bodyguarda. Jmenuje se Chris a dozvídám se, že je to Andrewův starší bratr. Když mu podávám ruku, nakonec se přece jen vřele usměje, což působí krajně nepatřičně vzhledem k tomu, jak ostrý obličej má. Další v pořadí je Andrew, který jen odsekne, že už se známe a že není potřeba nás představovat. Lindu to zaskočí, ale na její pozitivní náladě to nic nemění. Přechází to, jako by se nic nedělo. 

Já se však na Andrewovi chvíli pozastavím. Hledí mi přímo do očí s takovou tou prazvláštní zamyšleností. Jako kdyby si něco představoval. Něco hodně zlého míněno na mou osobu. V očích má takový ten záblesk, jaký znám od Daniela. Škodolibost, dojde mi. Není rád, že tu jsem a už vůbec není rád, že si mě Linda pozvala ke stolu. U ostatních mi však přijde, že jim to je vlastně jedno. 

Linda mi chce představit dalšího člověka, ovšem ona dívka mě zabije pohledem, zastaví Lindu mávnutím ruky a i s pitím odchází pryč bez toho, aniž by uvedla důvod. Při svém odchodu však dává jasně najevo, proč odchází. Dívá se totiž na mě, jako kdybych já narušil její auru. 

„Jestli odešla kvůli mně, tak já klidně půjdu," namítnu ledově klidným hlasem. Musím najít tu ztracenou rovnováhu. Nehodlám tu nikomu narušovat zarytý pořádek. Pokud ta dívka patří do jejich party a nechce se mnou sedět u jednoho stolu, pak je jasné, že ten, kdo půjde, budu já. 

„Prosímtě," praští mě do ramene Linda. Ta holka fakt nemá zábrany. Ostatní se tomu zasmějí, já se jen snažím udržet své chování. Nejsem zvyklý na takové výlevy. „Gabriela je tu nová. Její rodiče zkrachovali a ona je teď v pěstounský péči u prarodičů, protože její rodiče po tom krachu začali hodně chlastat."

„Stali se z nich alkoholici," objasní mi Jenny, jako by to nebylo nadmíru jasné, jaký osud je stihl. Tak nějak si dovedu představit, že by to skončilo i u nás. Otec utápí volné chvilky v lahvi drahé whiskey a matka každý večer před spaním vyžaduje minimálně dvě sklenice vína. Daniel oproti tomu alkohol nesnáší. Prakticky pokaždé, když na to dojde řeč, je zarytým zastáncem názoru, že pro zdravou mysl je důležité, aby byla neustále bdělá. Jeden z mála argumentů, s nimiž souhlasím, ovšem když je nějaká příležitost, vždy se rád napiju. Mám to po své matce. 

„Má mindráky z toho, že máš to, o co ona přišla," pokračuje dál Linda, jako by se nic nedělo. Mírně se otočím přes rameno a zkoumám, kam se ta dívka, Gabriela, mohla ztratit. Netrvá mi však dlouho, abych zahlédl její hnědé kudrnaté háro u baru úplně vepředu, jak tam s někým konverzuje a rozhazuje rukama. „Nemluvě o tom, že po tom, co se jí to stalo, jí její přítel z vyšší sorty dal kopačky."

„Musíte jí pomlouvat?" ozve se nenadále zvýšený hlas, který už jakž takž znám. Otočím tedy svou hlavu dopředu. Andrew se dívá přímo na Lindu a tváří se, jako kdyby pomlouvali jeho. Z očí mu srší blesky. „Nemůžete to prostě nechat plavat, že ne? Musíte to hned vykládat takovýhlemu snobovi, kterej stejně nenajde žádný pochopení."

„Co to do tebe vjelo, vole?" zeptá se Chris překvapeně. 

Já držím ruce v klíně, dívám se na atmosféru kolem sebe povzneseně. S ledovým klidem se snažím usměrnit i svoje nitro, které křičí, že jsem tu sotva první den a už dva lidi odsud mě k smrti nenávidí. Navíc mě nazval snobem. Přesně tak, jak jsem čekal. Kdyby jen tak tušil, jaké to je žít ve zlaté kleci. Myslím, že jemu by se to jen tak nelíbilo, ale nebudu se k tomu vyjadřovat. Jsem naučený držet jazyk za zuby. 

„Víte co?" uchopí půllitr s pivem a všechny nás přejede pohledem. Znovu se zastaví zornicemi na Lindě, která jen kroutí hlavou. „Užijte si večer."

Ostrý pohled a zatnuté rty k sobě. Takové grimasy se od něj dočkám já, když prochází Chrisovi za zády a následně se mi dostává i z periferního vidění pryč někam k baru. Letmo se dovolím ještě otočit. Nechápu, co má za problém. S mými prarodiči vychází normálně. Copak nedokážou tihle zarytí lidé uvěřit, že ne všichni z velkoměsta jsou špatní? Je to jako kdybych hrál zlouna, který se snaží napravit svoje špatné činy. Ten, který zpytuje svědomí, i když prakticky nic špatného jsem neudělal nebo snad ano?

„Nic si z něj nedělej," namítne Chris povzbudivě, zatímco drží ucho svého půllitru. „Poslední dobou má tyhle stavy pořád."

„Nerad bych vám to tady nějak rozvracel, kvůli tomu tady nejsem," namítnu na to já, protože jak se zdá, Andrewův a Gabrielin největší problém jsem já a moje rodinné zázemí s bohatou škálou bankovních účtů, které přetékají penězi. Penězi, z nichž jsem nevydělal ani cent. 

„To víme," optimismus z Lindina hlasu ani po tomto výstupu nemizí. „Viděli jsme v novinách, co se stalo, a tak nám docvaklo, proč tě sem posílaj. Stejně je to na hovno, co? Muset si dávat pozor na to, co komu řekneš."

Doufal jsem, že tohle téma nenačnou. Nemám dovoleno se o tom s někým bavit. Tedy, z domova to nemám dovoleno, děda by nejspíš řekl, ať jim to celé vyklopím. Ovšem, já tyhle lidi neznám a netuším, co od nich očekávat. Kdokoliv z nich může mít teď zapnutý diktafon a nahrávat a čekat, co ze mě vypadne. Mohl bych nějak nešťastně něco pronést a můj trest už by ani za boha nebyl tak skvělý, jako je právě teď. Nebudu se k tomu vyjadřovat, i když bych moc rád. 

„Když si na to zvykneš, ani to už nevnímáš," opáčím neutrálně, což je pravda. Člověk si musí zvyknout na to být ostražitý a nemluvit o věcech, které by mohli poškodit jméno a značku firmy. Dříve, když jsem byl menší, jsem s tím měl na základní škole problém. Díky bohu většinu z těch přešlapů sama škola ututlala. Prakticky jsem se za ta léta naučil potlačit svoje prvotní pudy a rozmýšlet nad dalším krokem, který podniknu. Na jednu stranu výhoda, na druhou velká prohra hlavně co se v osobním životě týče. 

„No jo, ale stejně," naváže na ni Jenny. „Neumím si představit, že bych chtěla třeba něco říct a nemohla, protože nikdy člověk neví, kdo je jaká zmije a natáčí ho. Navíc mi prostě přijde, že jsi neřekl nic zlýho. Tedy, jasně, řekl jsi, že je tvůj táta kokot," sníží hlas, „ale každej z nás občas potřebuje upustit páru a zanadávat si. Obzvlášť v našem věku nenadáváme na nikoho jinýho, jenom na rodiče. A na debilní kamarády."

Nevím, co bych k tomu dodal. Jenny to shrnula podstatně do pár vět. Je to sice smutné, ale celý můj život je prakticky obsažen v tomto prohlášení. 

„Jenže vem v potaz, že jeho rodiče jsou slavný po celých státech a dál," oponuje jí Chris. „Přiznat před novinářem, že vlastně nesnášíte vlastního tátu není úplně nejlepší reklama. Ať už je pan Sullivan jakej jen chce."

„To ale nedává právo tomu rodiči trestat ho za něco, co je normální, přirozený," nenechá se Jenny odbít a ačkoliv to nerad přiznávám, s těmihle názory se mi zarývá pod kůži rychleji. A to tu sedím jen pár minut. „I kdyby to byl syn prezidenta, tak si na něj může zanadávat."

„Ne na charitativní akci," prosté konstatování z Chrisovy strany. „Ne, že bych proti tobě něco měl," zvedne ruce, jako by se vzdával a podívá se s vykulenýma očima na mě, „to vůbec, ale spíš sis to nadávání měl nechat na jindy. Každopádně ti to vůbec nezávidím. Já na svýho tátu nadávám v jednom kuse a jsem rád, že to nikdo nenatáčí."

„Jo, to bys musel slyšet," drkne do mě opět Linda. „Je sprostej jak dlaždič, když přijde na jeho tátu."

„Protože je to prostě kretén, nic víc," opáčí se zachmuřenou tváří Chris. 

„Na jakou školu vlastně chodíš?" mění Jenny téma. „Ne, že bych byla nějakej stalker, ale dost jsem o tobě po tom šokujícím," naznačí uvozovky, „článku hledala a prakticky kromě váhy a výšky, rodičů a skandálech se nedá nic najít."

„Jenny!" sykne Linda, jako by dívka prozradila něco tajuplného. Připadám si teď docela trapně, jako nějaká celebrita, což je vážně vtipné, když se média soustředí jen na mé přešlapy. Skoro tu jsem jako celebrita. A to je ten největší problém. Nechci ji být. 

„V pohodě," usměju se. Musí to působit strojeně, protože po tom výstupu Gabriely a Andrewa mi není vůbec do smíchu a připadám si jako narušitel. „Chodím na Libertonskou soukromou."

„Takže škola pro smetánku," zhodnotí mou odpověď Chris. Ačkoliv říkal, že proti mně nic nemá, docela to působí, jako by i on tajně záviděl. I když nevím popravdě co. A rozhodně se ho na to ptát nebudu. Prostě to přejdu. Tak jako vždy. 

Když moji společníci dál konverzují, mírně otočím hlavu k baru, jestli tam Andrew s Gabrielou stojí. Zjišťuji, že Gabriela stojí ve společnosti nějakého kluka a působí jako nějaká koketa z černobílých filmů. Mírně si natáčí pramen vlasů na prst a má přimhouřené oči a jakýsi zvrácený úsměv. Na druhé straně baru stojí opřený Andrew s vražedným pohledem přišpendleným někam na třetí dřevěnou lavici, na níž sedí nějaká dívka s chlapcem a o něčem se spolu zapáleně baví. 

Tenhle pohled znám. Daniel ho jeden čas míval, když se rozešel se svou přítelkyní Issou. Tedy Isabellou chcete-li. Jedná se o dívku, jejíž rodina vlastnila půlku obchodních domů po Libertonu, její otec byl uznávanou řídící jednotkou a otec s ním měl uzavřené smlouvy na pronájem prostor kvůli vinařskému obchodu. Rozešli se tenkrát ve špatném právě kvůli Danielovi, kterého Isabella podvedla s nějakým obyčejným chlapcem. Nedovedete si představit jaká potupa to pro mého bratra byla. 

Otec na Issina otce vyhrabal kdejakou špínu a její rodina přišla o půlku majetku. Daniel Issu vídával ještě hodněkrát i v naší přítomnosti a právě tento pohled, žárlivý pohled, měl na obličeji pokaždé, když ji viděl mluvit s nějakým z chlapců. 

„Loni s ní měl románek," otočím se zrovna ve chvíli, kdy se na mě Chris tajuplně dívá. „Na konci prázdnin mu oznámila, že se s ním rozchází, protože vztah na dálku nechce. Jezdí sem každej rok a namotává nás, vesnický kluky."

„Kdo je to?" zeptám se a znovu se otočím k lavici, na níž ta dívka sedí. 

„Dcera kongresmana," odpovídá Jenny. „Louisa Halliwellová."

„Keatona Halliwella?" otočím se na ní překvapeně. S Keatonem Halliwellem jsem se setkal jednou.. Otec tenkrát pořádal večírek pro vlivné – jak jinak – a znenadání se na něm objevil i tento muž. Nikdo tenkrát netušil, že se z něj jednou stane kongresman. Otec nám tenkrát vmetl do tváře, že vlastní spoustu akcií, které by s ním rád vyjednal. Moc těmto obchodním věcem nerozumím, ale pamatuji se, že Halliwell s ním nakonec uzavřít obchod nechtěl. Stal se tak jediným člověkem, který mému otci řekl ne a přesto to dotáhl daleko. Slavný pan vinař Sullivan na něj totiž nevyštrachal vůbec žádnou špínu. 

„Přesně toho," kývne Jenny s nenávistným pohledem. „Minulý rok sedávala právě tady, u našeho stolu a namotávala si Andyho. Už od začátku jsem měla podezření, že z toho nebude nic dobrého. I když netrpím žádnýma předsudkama, jako někteří," významně hodí pohled po Chrisovi, který jen protočí oči, „jí jsem od začátku nevěřila a měla jsem pravdu."

„Ale co tady dělá?" ptám se dál. Nerozumím, jak se holka z Washingtonu, dostane do tak malé vesnice. Možná stejně jako já. 

„Jezdí sem k prarodičům každej rok," odpovídá mi Chris a dopije půllitr piva. „Bydlej ve vedlejší vesnici, ale jelikož je Zápraží jediná putika široko daleko, sejdeme se tady všichni, včetně jí. Co si pamatuju z dřívějších let, původně se sem dostala stejně jako ty. Naprášila totiž svojí mámu, že spí s jejich zahradníkem."

To si pamatuju, je to pět let zpět. Obrovský skandální článek v novinách o Halliwellových. Keaton tenkrát podal žádost o rozvod, z níž sešlo. 

„Andrew byl po jejím odjezdu nepříčetnej, dokonce málem praštil tátu, kdybych ho nezadržel," pokračuje Chris o svém bratrovi, který stále stojí na stejném místě a zabíjí ty dva pohledem. „Je horká hlava, když mu člověk ublíží a ta holka ťala přímo do srdce. Byl do ní zaláskovanej. Možná proto se chová i teď tak, jak se chová. Od tý doby nemůže vystát lidi z města."

„Měl by si uvědomit, že házet lidi do jednoho pytle je to nejhorší, co můžeš udělat," vypadne ze mě, až sám sebe překvapím. S vykulenýma očima se na ně zpět otočím. Je to možná to nejdelší, co jsem přede všemi řekl.

„Tady se nám někdo pěkně rozmlouvá," plácne Chris do stolu. „Dojdu pro jedno pro nás všechny. A je to na mě."

Dřív, než ho stačí někdo zastavit, vyletí i se svou mohutnou postavou z místa a prosviští kolem Jenny. S nekontrolovaným úsměvem se otáčím, ovšem zrak mi padne hned zase na Andrewa, který se teď pro změnu kouká na mě. V jeho pohledu je tolik zloby, že by mě to mohlo roztrhat. 

Říkám si jen, kolik zloby je ještě potřeba, aby se vyrovnal s tím, co se stalo, než sám sobě a někomu dalšímu ublíží. Neznám ho, nemůžu ho soudit, ale vím jaký je to pocit vyrovnat se s něčím, co nedává rozum. Z nějakého důvodu totiž cítím, že bych ho chtěl poznat a pomoct mu. I když ani za mák netuším jak..

***

Vítám vás u další kapitoly Losing Game. Máme tu další seznamování s postavami, které si v příběhu zahrají docela důležitou roli. Tedy alespoň ti tři, kteří zůstali s Jamiem sedět u stolu. Plus samozřejmě Andrew, jehož chování bude nějakou dobu pro Jamese matoucí.

Doufám, že se vám příběh zatím líbí. Vím, že začátky jsou vždy nudné a že to zavání až příliš velkým klišé, ale nebojte, ono se to v jistém směru rozjede na plné obrátky. Mám docela velkou zásobu představ o tom, kam by to mělo směřovat. A zatím se mi v předepsaných kapitolách docela daří.

Jinak jaký se vám zdá Jamie? Vadí vám nějak afektovanost jeho mluvy či jeho chování? A co si myslíte o partičce, která s ním sdílí stůl? Půjdou mu nakonec po krku nebo se s ním spřátelí? Byla bych moc ráda, za jakoukoliv odezvu.

To je ode mě prozatím vše a budu se na vás těšit pozítří zase s novou kapitolou. Zatím užívejte letní dny.