Svlékám ze sebe mokré oblečení i boxerky a vstupuji do prostorného sprchového koutu s hlavicí umístěnou nahoře. Cítím se volný, když je veškeré to těžké oblečení dole. Jako by ze mě spadla tíha veškerého okamžiku, který se před chvílí odehrál. Na kohoutku si navolím ideální teplotu vody, stoupnu si pod hlavici a vodu spustím, aniž bych kontroloval její teplotu. Je mi takové teplo a zároveň se cítím omámený z okamžiku, kdy si položil hlavu na mé rameno a nechával ze sebe proudit vlnu beznaděje, která ve slaných kapkách smáčela mé rameno.

Stále cítím to neuhasitelné teplo, které dotyk jeho těla vyvolal na mém. Stále mám v nose jeho vůni a nemůžu se toho všeho nabažit. Jako by byl mou drogou, po které teď prahnu ještě víc, než jsem si dokázal připustit. Jako bych se momentálně vznášel mezi plačícími mraky. Voda stéká po mém těle a uvolňuje ztuhlé svalstvo. Upevňuje ve mně pocit nepochopitelného bezpečí. Rukama si projíždím skrz vlasy, nastavuji obličej přívalu toho neskutečně příjemného požitku.

Naše objetí vyrušila pokojová služba se dvěma talíři vydatné večeře. Nebylo to tak dobré jídlo, jaké s láskou připravuje moje babička, ale rozhodně nás to oba nasytilo. Zdálo se, jako by ho to, že má plný žaludek částečně uklidnilo a odvedlo jeho myšlenky daleko od tématu, kterému jsme se před tím věnovali. Byl ale zahloubaný ve svém vlastním světě, protože za celou tu dobu nepronesl vůbec žádnou poznámku. Jen prostě jedl a díval se na zapnutou televizi, v níž dávali zprávy. Možná, že se jim věnoval. Kdo ví. Já zkoumal každou jeho reakci, každý pohyb. Pokud o tom věděl, nedával na sobě nic znát. 

Vyjádřil se, až když jsme oba dojedli s tím, že se půjde osprchovat. A tak jsem během té doby, kterou strávil ve sprše, projel všechny sociální sítě a zkontroloval, zda nemám žádnou nepřečtenou zprávu. Naštěstí o sobě anonym nedával nijak vědět, za což jsem byl dnes vděčný. Pořád ale ještě nebyl den u konce a zbývala mu necelá půl hodina. Napsal jsem babičce zprávu, že jsme se ubytovali v hotelu v centru Runhillu a že jsme v pořádku. Vzápětí přišla zpráva, že je moc ráda, a že na vinicích to vše zvládli a děda vzal směnu za mě i za Andrewa. Cítil jsem se docela provinile, že jsem v okázalém hotelu, zatímco děda musel dělat práci za dva. 

Když vyšel, pohled měl sklopený k zemi, snad se styděl. Nikterak jsem ho nenutil, aby se na mě díval nebo o něčem mluvil, vím, že potřebuje nějaký čas, než se z toho zhroucení posbírá. Pouze jsem mu sdělil, že se jdu také osprchovat a že jestli bude chtít, může jít klidně spát a nemusí na mě čekat. 

Natáhnu se pro mýdlo, kterým si namydlím celé tělo, následně k sobě přitáhnu i malou tubičku se šampónem a vdrhnu si ho až na kůži pod vlasy. Stoupnu si znovu pod příval vody a znovu se nechávám unášet tím bezstarostným pocitem. Takhle bych se cítil celou dobu, pokud bych se nedostal do situace, do jaké jsem se dostal. Celé léto bych si užíval s pocitem svobody a byl bych opravdu plně šťastný, jako ještě nikdy. Je tu však i možnost, že já a Andrew bychom vypadali úplně jinak, kdyby se mi do života nepřiřítil anonym jako velká voda. Je možné, že právě on je strůjcem našeho sblížení. 

Nesmím tomu přikládat velkou váhu. Je sice hezké, že nás sblížil, ale tohle není o mém vztahu s Andrewem, ani o mých citech. V sázce je daleko víc, než jen moje srdce. Po prvním úkolu už vím, že můžu kdykoliv zemřít. Že když se provalí mé tajemství, léta dřiny mých prarodičů budou zmařeny jednou jedinou fotkou. Jediným důkazem proti mé sexuální orientaci, o níž si stále nejsem jistý. Polovina otcových obchodních partnerů je homofóbních. Stačí jen záminka a ukončí léta práce s naší firmou. To nemohu dopustit. Vím, jak by se na mě pak všichni dívali. A vím, že tentokrát by mě nezachránili ani prarodiče, jejichž názor na tuhle problematiku neznám. 

Pocit volnosti je pryč s tím, jak rychle mi šrotují myšlenky. Je vidět, že se tento den blíží ke svému konci, když se vracím tam, kde jsem se nacházel dnes ráno. K anonymovi a jeho úkolům a hrám. Bojím se, co přijde příště. Přes co budu muset přelézat, co budu muset řešit. Kolik fyzické i psychické síly mě to bude stát. Nevím, co si počnu ani s tou první indícií. Je to někdo z vesnice, jenže nemůžu chodit od domu k domu a zkoumat, kdo je IT technik a vyzná se v technologiích. Nemůžu se prostě jen tak vyptávat na půjčení telefonu každého, abych zkontroloval odchozí zprávy. Vsadím se, že ta osoba bude natolik mazaná, že bude ve všem krytá. Může to být kdokoliv. I samotný Chris nebo Jenny. Zkrátka kdokoliv. 

S rozmrzením mně velice známým vypínám vodu a natáhnu se po osušce na stojanu před sprchovým koutem. Je čistě bílá s černým nápisem na spodní části. Pořádně se osuším a nasadím si mokré boxerky, které mě zastudí. Přemítám, zda mám vyjít jen takhle a být jako Andrew polonahý. Vím však, že nemůžu jít do postele v úplně promočeném oblečení, tudíž mi nic nezbývá. Budu to muset překousnout. 

Otočím klíčem v zámku a vyjdu do chodby, přičemž netrvá dlouho a naskýtá se mi pohled na Andrewa, který je přikrytý dekou a konsternovaně se dívá na noční zprávy, ve kterých jsou reportéři a popisují rozsáhlé škody, které bouře napáchala. Ani jsem nepostřehl, že by kdy skončila. Byl jsem ale tak zabraný do sledování Andrewa, že je vlastně jedno, kdy skončila. Hlavně, že už je to za námi. 

Reportérka v televizi hlásá, že škody jsou momentálně nevyčíslitelné a je jich mnohem více, než se zdá po celých severních státech. Hodím osušku přes topení a přejdu ke stolu, abych se napil čisté vody, kterou nám přinesli k jídlu. Je to osvěžující po tom, co se mi v hrdle udělalo sucho jako na poušti. Když se otáčím, jeho pohled je přišpendlený na mě, ale vypadá to, jako by ani nevnímal. Pořád nad tím přemýšlí. Nad tím, jak se pohroužil do svých citů ohledně bratra. 

Vypínám světlo a netrvá dlouho a ležím na druhé půlce postele. Jeho blízkost však cítím tak, jako bych byl přitahován magnetem. Jako bych já byl záporná a on kladná strana, které to k sobě prostě táhne. Zhluboka se znovu nadechnu, abych se ujistil, že se mi dobře dýchá, a že na mě astma nemá žádný vliv. Byla by to katastrofa, kdybych zrovna tady dostal astmatický záchvat. Co by si jen záchranáři pomysleli o tom, že ležím polonahý v jedné posteli s klukem a dostal jsem astmatický záchvat? Nebyl by to asi pohled úplně, který by čekali. Zvlášť od Sullivana. 

„Omlouvám se," uslyším jeho hlas. Je tak tichý a připomíná mi slabou nit, která se může kdykoliv roztrhnout na dvě části a už je nic nespojí. Otáčí se na bok čelem ke mně. Já otáčím pouze hlavu a přemýšlím nad tím, za co se omlouvá. „Neměl jsem se takhle složit. Zkrátka se mi připoměly časy, kdy byl Alan ještě s náma a...tak nějak to na mě prostě po dnešku dolehlo."

„Za to, že nejsi bezcitný, se omlouvat nemusíš," vysvětluji. „Žádnou újmu mi to nezpůsobilo a tys to ze sebe alespoň dostal."

„Zkazil jsem ti tím tvůj den na odreagování," odporuje mi. 

„Já si ten den užil se vším všudy," přiznám a podívám se zpět na televizi. Nemůžu koukat na ten jeho zranitelný pohled. Je to, jako by mě něco bodalo do stále stejného místa. Nezvladatelné. Jen stěží se ovládám, abych ho nepohladil po té ostré tváři. „I s tímhle. Pomohlo mi to se v tobě zase trochu orientovat."

„Pořád se ve mně nevyznáš?" v jeho tónu zaslechnu ten typický vyzvědačský podtext. Zajímá  ho odpověď. Stejně jako mě zajímá, jestli i on se vyzná ve mně, když teď před ním spadla moje ledová krusta. 

„Je to už mnohem lepší, než na začátku," odvětím s poloúsměvem. „Vlastně už tak nějak dokážu říct, že se za tou tvojí pevnou skořápkou schovával jen citlivý člověk. Samozřejmě o tom nikomu nepovím, abych tě neztrapnil, ale jsem rád, že to vím."

„Jenny, Linda i Chris už mě viděli ve sračkách, takže by se nedivili," zasměje se. „A ty ostatní mě nezajímaj. Je mi jedno, co si o mně kdo myslí. Sice bys mi neudělal radost, kdybys to všude roztruboval, ale nenasral bych se na tebe."

Mělo mi dojít, že on bude ten typ člověka, kterému na názoru ostatních moc nesejde a to mu závidím. Také, kdybych měl tu možnost, bych se nestaral o to, co o mně kdo říká a prostě žil svůj život tak, jak uznám za vhodné. Zní to asi vtipně, když to řekne někdo v mém věku, ale mentálně si připadám mnohem starší. Myslím, že bych se o sebe dokázal postarat sám, kdybych měl tu možnost. Ovšem s tváří, která je známá všude, nemám moc na výběr, než být závislý. Kdyby mě rodina vydědila, byl by to skandál, který by se všude roznesl a jen málokdo by mě zaměstnal kvůli nátlaku médií. Zůstal bych bez domova a na mizině. 

„Já tě taky chápu o něco víc, než na začátku," promluví do ticha, které narušovala jen televize a nějaká hudba v ní. „Teda, tu tvoji ledovost jsem prokoukl hned, věděl jsem, že pod tím vším něco je, jen jsem se snažil přijít na to co. A můžu s klidem říct, že se mi povedlo tě poznat jako člověka."

„A jaký tedy zaujímáš názor na mou bezchybnou osobu?" snažím se odlehčit situaci vtipnou poznámkou. A pomáhá to, protože on se zasměje. Těší mě však, že ho to nijak nepobuřuje. Spousta mých vrstevníků ze školy si myslí, že jsou bezchybní a jedineční. 

„Že seš morálně vyrovnanej člověk," odpovídá vážně jen co se dosměje. „Víš co chceš, většinu času, máš svoje názory na věci a umíš si poradit. Jen tě drží zpátky to, kde jsi vyrostl a k čemu tě vychovali. Na povrchu jsi na začátku jako kámen, bezcitnej, působíš sobecky a nadřazeně. Vevnitř je ale jenom kluk, kterej se chce dostat ven a žít normálně tak, jako ostatní. To jsem vypozoroval, Jamie."

To poslední konstatování zašeptá. Jako by ho přepadla únava. Slyšet ale z cizích úst to, co o sobě říkám pořád, je do nebe volající. Prokoukl mě skrz na skrz. Zná mé největší tajemství i to, kdo chci být. Prokoukl tu ledovou skořápku od začátku a jen pak přicházel na to, co se pod ní všechno skrývalo. Je až nezdravé, kolik jsem mu toho o sobě ukázal, aniž bych si toho všiml. 

„Měli bychom jít spát," pronesu mnohem rázněji, než bych chtěl. Chtěl bych mu říct, že má pravdu, ale nějaká moje zábrana mi to prostě nedovolí. Tím, že k němu něco cítím, jsem ho nechal zajít až příliš blízko. Tak, jako ještě nikdy nikoho ne. A až teď mi dochází, že mám strach z toho, že si sám odvodí, kolik toho v sobě pro něj skrývám. A jak s tím naloží. Jestli mi vrazí kudlu přímo do srdce či nikoliv. Je to však jedno, protože my dva žádnou šanci nemáme, i kdybychom se snažili sebevíc. Je to jako hrát hru, kterou nemůžu nikdy vyhrát. 

„To ano," odvětí potichu se zavřenými kukadly. „Prospi se, ráno musíme vstávat brzo. Táta potřebuje auto."

„Ty taky. Dobrou Andrew."

Otáčím se čelem k němu, ovšem on se otáčí na druhou stranu. Popřeje mi ospale dobrou noc a tím celá tahle podivná konverzace končí. Zavírám oči a snažím se si představit něco, co mě ukolébá ke spánku. Jenže čím víc se snažím, tím víc se přede mnou rýsuje jeho obličej v mých dlaních. Tím víc vidím jeho pootevřené rty a oči zastřené neskonalou touhou. 

Otevřu oči a v duchu zanadávám. Potřebuji spát. Potřebuji se vyspat, abych zítra mohl normálně nastoupit na vinice a zaobírat se zase vším, jako doposud. Jenže i teď, když mám otevřené oči a přede mnou se rýsují jeho opálená záda, mám nutkání na něj sáhnout. Cítit ho. Říct mu, aby mě znovu políbil. Vydechnu nesmírně nahlas tím, jak frustrovaný se cítím. Zpropadené city! Proč tohle léto prostě nemohlo proběhnout v klidu? Proč můj život připomíná katastrofický film? 

Ve chtíči, kterému prostě už nedokážu zabránit, natáhnu ruku. Těsně před jeho zády se však zastavím a snažím se ze všech sil ovládnout. Srdce mi buší hlasitě do hrudi a já semknu dlaň v pěst. Mělo mi dojít, že když je takhle blízko, bude jen těžké se ovládnout. Měl jsem si lehnout na zem nebo zaplatit rovnou dva pokoje. Měl jsem tomuhle předejít. Jenže už to nedokážu ovládat. A je moc pozdě na to, abych to zvrátil, když dlaň rozpojím a bříšky prstů jemně přejedu po hladké pokožce jeho zad. 

Projíždím přes jeho páteř pomalu nahoru a zase zpět dolů. Je to jako by mi do těla někdo vpravoval elektřinu, když cítím energii proudící z jeho zad do mých prstů a zase zpět. Cítím tepání žilek v uších, veškerá touha na mě křičí, abych ho obrátil k sobě a políbil ho. Chci ho. Potřebuji ho. 

Rukou jemně sáhnu po jeho rameni v momentě, kdy se na mě zcela bdělý otočí a obdaruje mě pohledem. Jemným pohledem se stejně silných chtíčem. Po kůži se mu vytvoří hroší kůže, která mě bodá do prstů. Na sucho polknu. Už nemohu dál čekat. 

„Jamie?" šeptne v otázku mé jméno. Jeho tón je zoufalý, prosebný. Zasáhne mě přesně tam, kde mi buší srdce na poplach. Vše se zalévá červenou barvou. Jako kontrolky hlásící nějakou poruchu. Poruchu ve mně. Proč to prostě neodejde, nezmizí? Proč to přišlo tak rychle a nezvratně? Jak se toho mám zbavit? 

Celou dlaní vjedu přes klíční kosti a krk na pravou stranu jeho tváře. Pod návalem mého doteku zavře oči a vydechne a to ve mně rozpumpuje už tak vařící krev. Nakloním se nad něj a prohlížím si jeho tvář. Nakonec hlavu skloním a letmo se otřu o jeho rty, kterými mi vyjde vstříc. Tiše zasténá, když se znovu oddálím, abych se ujistil, zda můžu zajet dál. Rukou se dostávám na jeho prsní svaly a pokračuji dál přes ty břišní až k podbříšku, kde se zastavuji. Cítím neuhasitelnou touhu, kterou potřebuji uspokojit. 

Proto s rukou vjedu ještě níž, až na lem boxerek. Znovu zasténá a podívá se mi dravě do očí. Takový nával dravosti by mohl roztrhat celé moje nitro na kousky. Mohl by mě tím pohledem klidně zabít a já bych mu ze záhrobí poděkoval. V tuhle chvíli, kdy pomalu vjíždím pod tenkou látku kryjící jeho intimní partie, věřím, že bychom spolu dokázali i nemožné. 

„Zapomeňme na všechno, co se kolem nás děje," šeptám a vzpomínám na to, o čem jsme vedli debatu, když jsme byli na cestě domů. „Chci ti dát ještě jednu noc. Ještě jednu, než se vrátíme zpět."

„Fakt to chceš?" zeptá se a já svou dlaní uchopím jeho maličkost tam dole. Samou slastí mírně prohne boky a pomalu přirazí kupředu. Celý se zachvěju. 

„Víc, než si dokážeš představit," odpovídám a on přesně, jako by čekal na tuto odpověď, se vymrští a já končím pod náporem jeho těla, když si bezostyšně začíná brát mé rty. Ruka mi z jeho boxerek vypadává ven a já ji přesměruji na jeho záda, do nichž samou nedočkavostí zatnu na krátko střižené nehty. 

K tomuto momentu spějeme už od začátku toho šílenství. K tomu, že se oddáme znovu jeden druhému. A pokud nás čeká bouře, pak je potřeba využít toho ticha před ní. Je mi totiž jasné, že je to naposledy, co se mu mohu oddat takhle svobodně. 

***

„Doufáme, že jste si pobyt u nás užil," usmívá se na mě ráno ta druhá recepční, když jsem přišel oznámit, že pokoj je volný k úklidu a poskytnutí dalším zájemcům. „Pokud jste našel nějaké nedostatky, byli bychom rádi, kdybyste nám tu zanechal váš e-mail a my na něj pošleme dotazník o spokojenosti."

„Pokud to není nutné, tak nemám výhrady, děkuji za péči," usměji se zpět, i když mi do úsměvu moc není. Nehledě na to, že si ještě pořád připadám malátný a celé tělo mě bolí, se Andrew ráno, když mě budil, choval odtažitěji, než za poslední dva týdny dohromady. Jako by naši společnou noc teď bral jako chybu on, i když já toho rozhodně nelituji. I když bych možná měl. 

„Tak tedy šťastnou cestu domů, pane Sullivane, a hodně zdaru," položí si recepční ruce na pult a její úsměv se s každou minutou jen rozšiřuje. Jestlipak ji bolí mimické svaly z toho, jak se mi za každou cenu snaží vetřít do přízně? 

„I vám, nashledanou," pozdravím, otočím se a vydám se směrem ven, kde už teď po ránu svítí sluníčko nepříjemně ostrým světlem. Andrew vyšel dřív, řekl mi jen, že počká v autě a dříve, než jsem vůbec stačil vykonat ranní hygienu, se vypařil z pokoje pryč. Nevím, co se stalo. Nejspíš to opravdu bere jako chybu. A zlobí se na mě, protože já odstartoval to noční šílenství, které nás oba popadlo. Zahalil nás mrak vášně, který nás doprovázel skoro celou hodinu. 

Vyjdu ven, sejdu tři schody a hlídač kývne na pozdrav. Kývnu zpět, přičemž se rozhlédnu a když nevidím jet žádné auto, přeběhnu na druhou stranu směrem k bílému autu Andrewova otce. Když otevírám dveře a usedám na své místo, nevěnuje mi ani sebemenší pohled. Veškeré pozitivní pocity z té noci se vytrácejí do hlubin, když se snažím v jeho obličeji nalézt alespoň nějakou stopu. Ničeho se však nedočkávám. Jen pevně zatnuté čelisti, neproniknutého pohledu před sebe a jeho křečovitého držení volantu. Nejspíš jsem to celé pohnojil a patří mi to. Zašli jsme znovu až příliš daleko. 

Přehodím přes sebe pás a on se mezitím rozjede, přičemž auto otočí o sto osmdesát stupňů a vyjíždí směrem z města ven. Prohlížím si náměstí, kolem kterého projíždíme, ale vnímám ho jen tak napůl. Pořád jsem zaseknutý někde mezi tou nocí a zpytováním svého vlastního svědomí. Znovu si začínám vybavovat nejmenší detaily. Jeho doteky, polibky, šmátrání. Jeho jemnost i mužnost. To, jak se nade mnou celý zpocený tyčil. To, jak mi hladově hleděl do očí, zatímco si mě bral. Bože, musím na to přestat myslet nebo se zblázním. 

Brzy vyjíždíme z města ven a Andrew vjede i s autem na rychlostku, po níž jede mnohem více aut, než-li včera večer při té bouři. Přejíždí do druhého pruhu a předjíždí hned několik aut. Smůla však je, že i tak se před námi tvoří kolona, díky uzavírce, která tu ještě včera nebyla. Podle všeho ze stromů, které lemují silnici, odpadly tlusté větve, které musí někdo odklidit. Muži v oranžových vestách, je jich snad deset, hází obrovské špalky a úlomky dřeva pryč ze silnice. Je jich však tolik, že jim to ještě nějakou dobu potrvá. 

Obrátím zrak na něj. Je naštvaný. Blesky srší z jeho očí tak, jako ještě nikdy před tím. Na prázdno polknu a odhodlávám se na něj promluvit. On zatím projíždí do levého pruhu před auto, které ho pouští a dostává se tak opět k řízení. Nevím, jestli je nejlepší nápad na něj mluvit, když řídí a je v takovém stavu. Možná bych se ho měl zeptat později. Počkám tedy ještě chvíli, až vyjedeme z této úzké silnice a dostaneme se na cestu do Crestbury. 

Znovu stočím hlavu k okénku a pozoruji tu smršť, kterou po sobě ta bouřka zanechala. Série popadaných větví, silných klád a klacků se táhne několik metrů daleko a silničáři mají co dělat, aby nasadili lidi na co nejrychlejší úklid celé komunikace. Navíc na tomhle bodavém teple sluníčka to určitě není nejlehčí práce.

Po hodné době, která se mi zdála jako věčnost a slova mě svrběla na jazyku, se dostáváme z uzavírky pryč a Andrew až příliš ostře zabočí na výjezd, kudy se vydáme domů. Nepěkně mě to vymrští ze sedačky jen proto, aby mě pás mohl hodit zase zpět. Nehledě na předpisy, které tu panují, Andrew peláší tou cestou lemovanou dalšími stromy jako splašený. Jako by se nemohl dočkat, až mě vysadí a už nikdy mě neuvidí. Buď promluvím teď anebo už nikdy. 

„Zlobíš se na mě?" zeptám se s ledově klidným tónem. Tak jako obvykle, když se bojím odpovědi. Hlas ostrý jako břitva a citlivý jako kámen. To jsem já, když jsem zahnán někým do kouta. 

Neodpovídá. Buď mě neslyšel, což je nepravděpodobné, anebo mě prostě ignoruje, což se zdá více jako pravda, než první možnost. Pobouřeně se na něj tedy podívám. Civí stále před sebe, mimické svaly zatnuté tak, že bradu má ostrou jako břitvu a lícní kosti jsou vystouplé víc, než jsem kdy u něj viděl. Je opravdu naštvaný a to hodně. 

„Neignoruj mě, když s tebou mluvím," zvýším tedy i já podrážděně hlas. Najednou mnou opět sedačka vyhodí dopředu a pás mě zasadí zpět do sedačky. Chvíle pobouření se ve mně mění na lavinu vzteku. Teď ho probodávám stejně tak ostrým pohledem, jako on mě. Zastavil přímo uprostřed silnice.

„Řekni mi," hlas protkaný zlobou, „co po mně chceš sakra? Přijde ti normální si se mnou takhle hrát?!"

Snažím se pravidelně dýchat, abych se vůbec vzpamatoval z toho prvotního šoku a vstřebal jeho bouřlivá slova. Probodává mě pohledem skrz na skrz, jako by mě chtěl zabít. Na jednu stranu mi dochází, že má pravdu a právo se na mě zlobit. Je to, jako bych ho využil. V noci se však ničemu nebránil. Je však pravda, že možná spal a v rozespání neměl šanci se bránit. Kdo ví. Měl jsem svoje chtíče odsunout do pozadí. I kdybych měl celou noc probdít s pohledem do stropu. Teď je však opět pozdě a stalo se. 

„Poslouchej," snaží se i on pravidelně dýchat, aby se uklidnil, „nechci na tebe bejt hnusnej, sám toho máš dost, ale to, co se stalo v noci se rozhodně stát nemělo. Sám se tomu celou dobu bráníš."

„Tak proč jsi to ksakru nezastavil?" vyjedu po něm i já, přestože z části jeho rozzlobení chápu. Měl jsem se opravdu držet zpátky a ne po něm vyjet, ale otázkou je, proč on sám to nezastavil. „Měl jsi možnost říct ne, tak proč jsi to prostě neutnul?"

S hněvem vepsaným v celé tváři se na mě dívá, jako bych mu sebral vítr z plachet, protože na mou otázku nezná odpověď. Nezastavil to, protože nepřemýšlel, stejně tak jako já. Jenže já s klidem v srdci mohu říct, že toho nelituji, protože už prakticky nemám co ztratit. Hraji o všechno a tenhle přešlap, který se stal v noci, je jen kapka v moři. Nic víc. Tedy v rozměru toho, co všechno na mě anonym ví a co proti mně může použít. Pro mě tahle noc znamenala mnohem víc, protože jsem se mu odevzdal celý od hlavy až k patě a poprvé v životě z toho neměl špatný pocit. Nic mě nedokázalo zadržet zpět, protože tak to moje nitro cítilo. Tak jsem to cítil já. 

Rychlostí světla se otočí před sebe a praští dvakrát za sebou do volantu se zatnutými zuby. Rukou dokonce zavadí o klakson a ticho kolem nás prořízne troubení. Zavřu oči, abych v sobě potlačil vše, co se mi dere na rty. A hlavně, abych potlačil narůstající hořkost v mé puse. Opět si připadám jako na začátku. Nerozumím mu. O co mu teď jde? Před tím mu to nevadilo. Dohánět mě k šílenství jeho náruživostí a chtivými pohledy. 

Zhluboka se nadechne, zavře oči a nakonec je otevírá s o něco uvolněnějšími mimickými svaly. Bradu a svaly kolem má však pořád zatnuté. Jako kdyby potřeboval bouchnout, zakřičet, ale tenhle prostor auta je na něj až příliš malý. Až příliš k tomu, aby mohl vybít svou frustraci a vztek. 

„Předtim jsem s tebou chtěl spát, protože jsem tě neznal a nemyslel jsem si, že tě někdy poznám," vysvětluje rozvážným hlasem. „Nejsem nasranej proto, že by mi záleželo na tom anonymovi. Naopak, jsem rád, že jsi zapomněl na ty řetězy, co tě svazujou. Ale nechci s tebou spát, když mi na tobě záleží stejně tak, jako na všech ostatních. Nespím s lidma, na kterých mi záleží, rozumíš? A přiznám se, že jsem to nezastavil, protože jsem to chtěl stejně tak, jako ty. Ale nemělo se to stát."

Bojí se, že by mi ublížil, je první věc, která mě napadne. Jenže to už se vlastně s tím jeho konstatováním stalo. Vyslovil to, co jsem si celou dobu myslel. Nezáleží mu na mě tak, jako mně záleží na něm. Nemiluje mě. Řekl – jako na všech ostatních, čímž myslel Jenny, Lindu a další své přátele, s nimiž by nestrávil noc, ať jsou atraktivní, jak chtějí. Uvědomuje si, že jedna noc může změnit vše. Jenže na to měl myslet hned poprvé, když mě uháněl a chtěl se mnou spát. Už tenkrát mu mělo dojít, že je možné, že k němu ucítím něco víc. Jenže...sám si na to odpovídám hned první vyřčenou větou z toho konstatování. Tenkrát jsem mu byl ukradený a jediné, o co šlo, byl sex. Chtěl si se mnou jen užít a pak dál dělat, jakože neexistuji. 

„Pokud tě to nějak ranilo," ozvu se se sklopeným pohledem někam ke koberečku na zemi, „pak se ti omlouvám. Přiznávám, že to byla chyba. Byla to ale chyba, které nelituji. A nemusíme o tom už mluvit. Můžeme předstírat, že se to nestalo."

„Dobrá," namítá ihned, což mě bodne přímo do srdce. Doufal jsem, že začne vyvádět, že jak má předstírat, že se to nestalo, když něco ucítil. Jenže to se nestane, protože to není pravda. Nevnímá to jako já. Možná mu ani nikdy nedojde, co znamenala ta noc pro mě. „Budu rád, když už o tom mluvit nebudeme."

„Dobře," odvětím bez jakýchkoliv zábran slabým hlasem, přičemž sešlápne mírně plyn a auto se dá znovu do pohybu. 

Odvrátím od něj zrak, protože na něj momentálně nehodlám koukat. V hlavě mi rezonují jeho slova. Blesky v jeho očích a to, jak se zdál velký v tak malém prostoru. Cením si však toho, že mě neuhodil. Vypadalo to totiž v jednu chvíli, že mu k tomu chybí jen opravdu málo. Možná se udržel kvůli prarodičům, kteří by se vyptávali. Možná kvůli sobě, protože mu na mě záleží jako na kamarádovi, kterému pomáhá. Anebo je tohle všechno jen přetvářka. Kdo ví, jak to cítí doopravdy. 

Telefon v ledvince vydá zvuk příchozí zprávy a v tom momentě mi ani nedochází, co to může znamenat. Předpokládám, že je to Elisa, která píše každé ráno ve stejnou dobu. Vytahuji tedy mobil a stisknu tlačítko pro odemknutí, přičemž bez kontroly toho, kdo mi píše, přejedu po displeji, naťukám kód a stáhnu widget dolů. Ihned se v sedačce napnu a dech mi zamrzne někde v půli cesty. Na sucho polknu a dívám se na novou příchozí zprávu od anonyma. 

Je čas na další úkol. Tentokrát vás k tomu, vy dvě hrdličky, budu potřebovat oba. Takže, až dojedete domů, zkontroluj si pokoj, něco v něm totiž přibylo. Víc ti řeknu, až tam budeš.

„Anonym?" zeptá se se slyšitelným strachem v hlase můj společník. Já zavírám oči a teď mám pro změnu já chuť s něčím třísknout a někoho pořádně uhodit. Nemluvě o tom, že tlak na mé hrudi stoupá do nezávratných výšin a mně se začíná špatně dýchat. „Jamie, dýchej! Zhluboka se nadechni, zadrž dech a vydechni! Dělej!"

Řídím se jeho radami, i když o nich vím sám, poradila mi je už dávno Elisa, jejíž syn prodělal astma, až se z něj nakonec vyléčil a nikdo nechápe jak. Hluboký nádech, napočítat do pěti, hluboký výdech. Musím zklidnit svoje zrychlené srdce, které pumpuje panikou jako s větrem o závod. Moje plíce nestíhají přijímat tolik vzduchu za tak krátkou dobu. Nakonec však tato metoda zabírá, když ji zopakuji ještě třikrát. Srdce se mi o několik úderů zpomalí, tlak na hrudi zeslábne a sípání začíná pomalu ustupovat do pozadí. 

„Co píše?" ptá se, když z mého ramena sundá jednu ruku, zatímco tou druhou řídí volantem. Ani jsem nestačil postřehnout, že by na mě sahal. Každopádně jeho ruku nenápadně setřesu. Nechci se chovat jako dítě, ale pokud mu ubližuje blízkost ke mně, pak na mě nemusí ani sahat. Zní to dětinsky a je to dětinské, ale v tuhle chvíli to myslím vážně. 

„Že nás k dalšímu úkolu bude potřebovat oba dva," odpovídám nic neříkajícím hlasem. „A že v mém pokoji něco přibylo. Víc mi popíše až budeme doma. Nejspíš budeš muset jet asi k vám odevzdat auto a hned jít se mnou. Ten úkol totiž pravděpodobně začne, až dorazím do svého pokoje."