„Panebože a jste v pořádku?" ptá se mě babička do telefonu, když ji oznamuji, co se stalo. Nenapadlo by mě jim zavolat díky tomu šoku, který jsem utrpěl, a který mi připomněl tu zpropadenou noc. Nicméně můj společník zachoval chladnou hlavu a vybídl mě, abych zavolal prarodičům, zatímco on se postará o to ostatní. První volal na hasičskou službu a policii, jimž nahlásil tu katastrofu. Následně, když dovolal, mě obeznámil, že dříve, než za tři hodiny se sem nedostanou, protože takových nehod mají za posledních půl hodiny bezmála dvanáct. Což znamenalo, že dříve, než po půlnoci se domů nedostaneme. 

Pak jsem se teprve dostal k tomu, abych zvedl telefon já a dal vědět svým prarodičům. Ti to zvedli takřka ihned a babička, jako by věděla, že se něco děje, mi zastřeným hlasem položila dotaz, zda se něco nestalo. Že měla zlou předtuchu. 

Často jsem slyšel, že starší lidé díky svým zkušenostem se životem, mají vybudovaný šestý smysl a dokáží rozpoznat, když se někde něco děje. Nikdy jsem tomu moc váhu nepřikládal, i když Elisa mě o tom mnohdy přesvědčila tím, že věděla o faktu, že se někde něco děje ještě dříve, než jí to vůbec někdo sdělil. Teď mě o tom přesvědčila babička a já začínám věřit, že je to skutečně pravda.

„Ano," odpovídám snad už podruhé. „Akorát se domů nedostaneme dříve, než po půlnoci, protože hasiči z okolí mají docela napilno."

Sleduji ve zpětném zrcátku, jak se jedno auto po druhém otáčí a vrací se zpět na rychlostku, zatímco my tu čekáme jako na boží smilování a spasení. Podívám se na Andrewa, který se zase napjatě dívá na plameny před námi. Díky houstnoucímu dešti jejich síla uvadá, nicméně už tu stojíme pomalu dvacet minut a oheň ještě úplně nezhasl, i když déšť nabírá na síle a taktéž i hromy a blesky. Kolik ještě takových spadaných stromů zvrátilo cestu domů někomu jinému? Nechtěl bych být v kůži těch hasičů, kteří se s tím budou muset poprat. 

„Pokud jste někde poblíž nějaké vesničky nebo hotelu, ubytujte se tam, neriskujte tu cestu," nabádá mě babička a Andrew zpozorní. „Co jsem koukala, bouře má v noci ještě zesílit. Děda jel zkontrolovat vinice, snad se jim povede pořádně utáhnout plachty. Vy dva na sebe dávejte pozor. Volal Andy už domů?"

„Ještě ne," odpovídám, když černovlas zakroutí hlavou. 

„Dobře," napětí v jejím hlase sílí. „Zavolám k Hughesovým domů a řeknu jim to. Vy dva neztrácejte čas. Nehodu jste nahlásili a víc tam čekat nemusíte. Pokud ráno budete chtít, přijedeme pro vás."

„To nemusíte," ozve se Andrew. „Auta se to ani nedotklo, takže brzo ráno přijedeme. Jsme blízko Runhillu, je tam jeden motel, tak se zkusíme zeptat, jestli maj volnej pokoj."

Telefon dám na hlasitý odposlech, aby slyšel, co babička odpoví a nemusel u toho natahovat uši. 

„Dobře, synku, dejte mi vědět, až budete v bezpečí," povzdychne si babička beznadějně. Vsadím se, že kdyby ona sama mohla, dojede pro nás ještě teď. Jenže bůh ví, jaká bouře je tam u nás a jak moc musí momentálně děda zápasit s plachtami. Vypadá to totiž, že je to ještě horší, než posledně. Není se však čemu divit. To teplo posledních pár dní bylo neúnosné a navíc ani jednou nezapršelo. Dalo by se říci, že bylo ticho před bouří. 

V podvědomí se začínám modlit, aby zrovna dnes žádný úkol od anonyma nepřišel. Představa toho, že bych v tomhle počasí měl riskovat život nad nějakou propastí je více, než nepříjemná. A moje šance na přežití by byly sakra malé. Snad není tak zvrácený, aby zrovna dnes napsal. 

„Dáme, babi, opatruj se," rozloučím se a když se ihned ozve odpověď a vypípnutí hovoru, mobil schovám zpět do ledvinky, přičemž se tázavě zahledím do jeho očí. Co teď.

„Pojedem zpátky, vím o jednom motelu, loni jsem tam byl, snad tam budou mít volnej pokoj," řekne mi to, co už jsem slyšel. „Snad ti nevadí hluk a starý rozvrzaný postele, nemám peníze na hotel."

„Asi jsi zapomněl, s kým jsi v autě, že?" protočím oči. „Mám peněz víc, než dost a potřebujeme se pořádně vyspat, abychom brzo ráno vstali a vyjeli domů. Takže najdeme nějaký slušný hotel, pokud to tobě nevadí."

„Dobře výsosti, jak si přejete," nastartuje motor a zasměje se své poznámce. Vím co si o mě momentálně bude myslet, ale spát v motelu, kde se mohou ubytovat prakticky i lidé závislí na drogách, mě nijak neláká. Nemluvě o hluku a tak dále. Nejsem tolik rozmazlený, ale dám raději přednost něčemu, kde budu mít klid a své soukromí, nežli celou noc poslouchat křik, jekot či dokonce zvuky soulože. Stačilo mi jednou v životě a víckrát to zažít opravdu nechci. 

Sleduji, jak se auto pozvolna otáčí ve směru, v němž otáčí Andrew volant a zanedlouho vyrážíme zpět do města. Bouře nad námi stále zuří jako smyslu zbavená bohyně pomsty, zatímco Andrew dává rádio nahlas, aby umírnil účinky hromů. V rádiu zatím hrají nějaké staré oddechové písně a já se pohodlně usadím do sedadla a snažím se na mobilu najít nějaký slušný hotel poblíž. Když to zadám do vyhledavače, dojde mi, že jakmile si nějaký hotel vyberu, anonym bude vědět, co za hotel budeme obývat. Nemůžu riskovat, že nás najde i tam. 

Je to vlastně však jedno. Pokud má přístup i k mému fotoaparátu, bude vědět, kde se nacházíme tak či onak, nemluvě o poloze. Může si ji kdykoliv zapnout sám, aniž bych to já nějak ovlivnil. Ani jsem se nedíval, jestli vůbec nějak nepředělal můj telefon do jiného stavu. Nechci to však zkoumat. 

Takže nakonec zvítězí varianta vyhledávání a já narazím na jeden čtyřhvězdičkový hotel, kde se mi ukazuje, že mají dva volné pokoje. V ostatních už je obsazeno, čemuž se vlastně ani nedivím. Je letní sezóna a momentálně máme vůbec štěstí, že se na rychlostce, na níž Andrew právě vjíždí, netvoří kolony. Aut je tu vlastně víceméně málo. Kdokoliv se zdravým rozumem se už dávno rozjel pryč do bezpečí.

Rozkliknu adresu hotelu a zadám ji do map, přičemž nechám vycentrovat cestu. Ukáže se mi, že nám cesta potrvá necelých patnáct minut, což není tak dlouho. 

„Našel jsi něco?" zeptá se, zatímco vjíždí do druhého pruhu a předjíždí několik aut. 

„Ano," kývnu a podívám se zpět do mobilu, abych přečetl název, „Grand Lion Runhill, je to přibližně patnáct minut cesty."

„Dobře," kývne s vážnou tváří, přičemž oblohu zataženou černými mraky prořízne světlo takového rázu, že kdokoliv by se do něj podíval přímo, oslepl by. „Jen mě budeš muset navigovat. Znám cestu jen na tu pouť a do toho motelu. Jinak se tady nevyznám."

„Dobrá tedy," odpovím nepřítomně a sleduji trasu na mobilu. „Tady se píše, že až uvidíš ceduli s nápisem Runhill centrum, máš do té odbočky vjet."

„Takže budeme projíždět přímo přes centrum?" zeptá se s ne moc přívětivým tónem. 

„Vypadá to, že nejspíš ano," odvětím. „Ten hotel je někde za hlavním předměstím, co koukám."

„Nejezdí se tam zrovna lehko," obeznámí mě. „Já tam teda autem ještě nebyl, ale táta na to město pořád nadává a ne moc pěkně. I když je pravda, že ten nadává úplně na každou krávovinu. Uvidíme, snad to nebude tak hrozný."

„Doufejme," podívám se před sebe, když Andrew vjíždí zpět do prvního pruhu. Přes ten silný déšť však není vidět dál, než na tři metry. A nepomáhají tomu ani světla. „Je to totiž jediný volný hotel, kde mají ještě něco volného."

***

„Je to ono?" zeptá se Andrew zhruba po půl hodině, když zastaví před honosnou nažloutlou stavbou, před níž stojí muž v obleku pod stříškou, která ho chrání před deštěm. V prosklených částech spodního patra jsou vidět lidi, kterak mají pozdní večeři. Někteří z nich jen mlčky sedí a čekají na jídlo. Čekání si zkracují tím, že pozorují počasí venku. Jiní zase konverzují a ti třetí už večeří. Nemám však čas je nějak pozorovat a hodnotit. Neuchází mi totiž podráždění v hlase černovláska.

Sklopím zrak do telefonu, kde se vyjímá fotografie pořízená ve slunečném dni. Je na ni tentýž hotel s tímtýž mužem v obleku. Samozřejmě to není ten samý, ale je to hlídač a to se počítá. 

„Ano," odvětím a pohlédnu na Andrewa, který svým pohledem hodnotí situaci venku. Vím, o čem přemýšlí. Jak rychle přeběhnout silnici a nezmoknout u toho jako mezci. Je to však nemožné. Venku je boží dopuštění, bouře nijak neslábne, spíš mi přijde, jako by sílila. Hromy jsou daleko hlasitější, blesky náruživější. Budeme mít štěstí, když do nás žádný neuhodí. 

„Co když nám pokoj nedaj?" zeptá se a se skeptickým pohledem na mě čeká odpověď. Také už jsem nad tou variantou přemýšlel. Pokud se budou ostýchat dát dvěma opozdilcům pokoj na poslední chvíli, pak vytáhnu jedinou kartu, s níž se dá pořádně hrát. I když ji nerad využívám. Moje příjmení. To jediné nám totiž může zařídit noc v suchu. 

„Dají," oponuji mu a odepínám si pás, když vypíná motor. „Musí nám ho dát."

„Pokud ne," zamračí se a zabije mě pohledem. Periferním viděním ho pozoruji, „pak si mě nepřej, blondsko!"

„Raději se odpoutej a připrav se, ať utrpíme co možná nejmenší možné prochladnutí," vybídnu ho místo jeho vtipných poznámek a chytnu za otevírání dveří. Jakmile jeho pás dopadne na své místo a on sám napodobí moje gesta, začnu odpočítávat do tří, přičemž na třetí otevírám dveře, zavírám je s třísknutím a běžím přes silnici. Šplouchavé kroky mi oznamují, že on je v těsném závěsu za mnou a když pak slyším dvojí pípnutí auta, je mi jasné, že ho stihl i zamknout v dostatečné vzdálenosti. 

Skáču na chodník a dostávám se pod stříšku k hlídači. I během těch pár vteřin, co jsem strávil na tom zpropadeném počasí, mám oblečení úplně mokré nemluvě o vlasech, které už ztratily svůj tvar. Andrew naskočí za mnou a oba dva se snažíme rychle dát do pucu, abychom nevypadali jako dva bezdomovci. 

„Přejete si něco, chlapci?" ozve se hluboký hrubý hlas a my oba dva jako v tranzu zvedneme hlavu a podíváme se do očí černošskému hlídači, který by nás oba jednou rukou rozmázl. Myslel jsem si, že jsem vysoký, ale na jeho výšku a váhu nijak nestačím. Měří určitě přes dva metry, když vezmu v potaz mou vlastní výšku, která se pohybuje kolem sto osmdesáti osmi centimetrů. Je to první člověk, na nějž se opravdu dívám vzhůru. 

„Potřebujeme dorazit na recepci, pokud je to možné, máme tu rezervaci," zalžu a použiji ledový tón hlasu jako obvykle, aby věděl, že patřím k těm snobům, kteří si sem jezdí pro špičkové služby. 

Muž se napne a je snad ještě vyšší, než doteď, přičemž kývne a uhne nám z cesty na stranu. S jeho „samozřejmě" kývnu i já a s narovnanými zády vyjdu tři schůdky po černém koberci, načež se přede mnou otevřou vchodové dveře na čidlo a já vcházím dovnitř, kde mě do tváře praští neskutečné množství světla.

Vstupní sál s recepcí je naprosto odzbrojující. Křišťálový lustr, jehož velikost je do nebe volající, se vyjímá přímo uprostřed stropu a od jeho matného světla se pak odvíjí zabudovaná světélka, která připomínají hvězdy. Ovšem strop je bílý, tudíž nic jako styl noční oblohy se nekoná. Naproti nám se vyjímá dlouhý pult, za nímž stojí dvě ženy a dívají se do počítačů, každá z jedné strany. Vše pak podtrhuje nádherný koberec s černobílými vzory, který se k celé nóbl atmosféře hotelu hodí. Na to, že je schovaný mezi vesnicemi, je opravdu překrásný. Ostatně jako všechno, co jsem tu doposud poznal. 

„Páni," užasne Andrew, který si stoupne vedle mě a vypadá, jako by se nemohl vynadívat. „Jenom ten lustr má větší cenu, než celej můj život."

Nelíbí se mi, když lidé takhle smýšlí. Lidský život je nevyčíslitelný. Tedy alespoň pro mě. Nikdy nehodnotím, kolik jaký člověk stojí a co stojí daleko víc. Je to zbytečné, protože každá materiální věc se dá nahradit za nově vypadající stejný kus. Lidský život ne. Samozřejmě se může narodit někdo nový, ale je to někdo úplně jiný, než člověk, který nás opustil. Nikdy nepotkáš stejného člověka dvakrát. Můžou být možná vzhledově stejní, ale povahově rozhodně ne. Nevím, jestli jsem se vyjádřil pochopitelně, ale tak to mám nastavené. V mé hlavě to rozhodně smysl má. 

„Kušuj," šeptnu k němu, když si nás recepční na pravé straně pultu všimne a zamračí se na nás. „Teď se nijak nevyjadřuj a nech prosím mluvit jen mě."

„Dobrá, výsosti," odpoví mi vtipnou přezdívkou na mou osobu. Zamračím se, ale i hned chmury zaháním, když se sebevědomě rozejdu směrem k pultu a k té ženě, co na nás tak nevhodně civí zpoza obrouček svých brýlí. Je to pohled, kterým odsuzuje náš výzor. 

„Dobrý večer přeji," pozdravím, jak se sluší a patří. Záda mám narovnaná, tón přívětivý, ale protkaný kusem ledovce a značná míra arogantnosti nesmí chybět. Vše to mám odkoukané od svého otce a bratra, kteří s každým jednají, jako by byli pod jejich úroveň a tak nějak jim to všude prochází. Snad jsem to okoukal dobře. „Na internetových stránkách jsem našel, že tu máte mít ještě dva volné pokoji. Jeden bych si chtěl prosím pronajmout na tuhle noc pro mě a mého společníka."

„Pokud nemáte rezervaci, nemohu vás ubytovat," odvětí žena a z mě neznámého důvodu našpulí rty. Vypadá, jako by si chtěla vybít svou frustraci z toho, že není doma zachumlaná v peřině, ale tady a nějací dva pacholci ji otravují.

„Klidně připlatím," namítnu a na náznak svých slov vytáhnu z ledvinky, kterou mám u pasu, peněženku a zamávám ji ženě před nosem. To už si nás stačí všimnout i její kolegyně, kterou vidím periferním viděním. Cítím, jak Andrew za mnou je napjatý jako hruška. „S penězi není problém, jen se potřebujeme někde vyspat tuhle noc, protože bouře nám odstavila cestu domů minimálně na tři hodiny."

„To je mi líto," ačkoliv tak vůbec nevypadá. Mrcha jedna. „Ale ubytovat vás nemohu. Nemáte rezervaci a bez rezervace vás ubytovat nesmím."

Napětí za mnou, kde stojí Andrew houstne. Vím, že kdybych mu nenakázal, aby se držel stranou a nechal mluvit mě, už dávno by ji řekl pár slov od plic. Ta představa mě v duchu pobaví, ovšem navenek jsem neoblomný jako skála. Rty stažené v úzké přímce, nos mírně nahoru a v očích hromy a blesky stejného rázu, jako panují venku. 

Už se ji chci zeptat na tu obvyklou frázi, když přiběhne ta druhá kolegyně a něco ji pošeptá do ucha. Mezi řečí zaslechnu svoje příjmení. Tudíž mě jedna z nich poznala, aniž bych musel cokoliv vysvětlovat či říkat. Pozoruji, jak se neochotná ženština narovná a s vykulenýma očima si prohlédne můj obličej. To poznání je neskutečné a napětí za mnou mírně slábne.

„Pane Sullivane, omlouvám se," omluvný tón mluví za vše. „Nepoznala bych vás. Každopádně pro vás tu volný pokoj mám i bez rezervace, akorát tedy jen s manželskou postelí, pokud to vám a vašemu kolegovi nevadí."

„Samozřejmě, že ne," kývnu nesouhlasně hlavou a propichuji ji pohledem, zatímco ona si obroučky brýlí nasadí pořádně a začne něco rychle zadávat do hotelové databáze. Její kolegyně má ruce spojené za stolem a až vtíravě se na mě usmívá. 

„Chcete do ceny zahrnout i snídani, či pozdní večeři ještě dnes?" zeptá se a dříve, než stačím odpovědět, mě Andrew mírně zatahá za ruku. Nejspíš naznačuje, že by si večeři dal. A mé symbolické kručení v břiše v tento moment, je jasnou odpovědí pro nás oba. 

„Pokud by bylo možné večeři donést na pokoj, bylo by to úplně ideální," odpovídám s mírným úsměvem. „Snídani do ceny nezahrnujte, brzy ráno, snad už bude po bouři, se vydáme domů."

„Dobře," kývne žena a opět něco zadává do počítače. Ta druhá musela ke svému místu, protože si tam stoupla nějaká žena se dvěma naprosto promočenými ratolestmi. Její nóbl oblečení mi naznačuje, že to bude žena z vyšší sorty. Možná tu má rezervaci. Každopádně nevychovanost těch dětí, které se zablácenými botami skáčou po koberci a dělají na něm nepěkné stopy mě přiměje se zamračit. 

Následuje zaplacení a předání karet k pokoji, načež nás žena nasměruje k výtahu a poradí zmáčknout tlačítko třetího patra. Divím se, že nás ještě se svou ochotou nejde vyprovodit a udělat to za nás. Každopádně jsem rád, že jsem se její dotěrnosti konečně zbavil. Už jen to, jak změnila, když zjistila, kdo jsem, ve mně k její osobě vzbuzuje nesympatie, které jsem ji chtěl omlátit o hlavu. No nic. Oba v tichosti čekáme na výtah a když jsme konečně uvnitř, vydechnu nahlas přebytečný vzduch v plicích.

„Co vlastně přesně studuješ?" zeptá se Andrew na naprosto nepochopitelný dotaz. Čekal jsem, že se začne navážet do toho, co jsem předvedl dole, a že jsem ho do toho prakticky zatáhl a udělal z něj svého komplice. Také mě to utvrzuje v tom, že nijak moc se o mě před tím nezajímal. 

„Ekonomiku, management a obchod," odpovídám tedy. „Proč?"

„Měl jsi jít na herce," řekne bez jakéhokoliv posměšného tónu. Výtah mezitím cinkne ve třetím patře a dveře nás pustí na prostornou chodbu s kobercem v černé barvě. Zaráží mě, jak zvenčí vypadá hotel jako sluníčko, ale uvnitř je to jen samá černá a bílá. Ne, že bych si nějak stěžoval. „Tvoje herecký výkony by se daly nominovat na oskara."

Podívám se na kartičku s číslem pokoje, abych se podle cedule na stropě mohl navigovat, jestli se vydat do pravé či levé strany. Máme pokoj s číslem třicet sedm, což je na pravé straně chodby a tam se také rozejdu. 

„Musel jsem to zahrát přesvědčivě," odpovídám. „Jako veřejně známá osoba mám určitou image, které se musím držet. Není to nijak příjemné, ale tak byl nastavený můj charakter."

„Zní to, jako by tě při narození programovali," uchechtne se a ani neví, jak moc má v tomhle pravdu. Už od mala se formují osobnosti lidí, kteří mají být mediálně známí. Samý příkaz a zákaz. Dokonce jsem od otce jednou dostal i seznam psaných pravidel k tomu, jak vystupovat na veřejnosti. 

„Věř mi, že kdybych byl robot, bylo by to všem mnohem milejší," neodpustím si tiše, spíš sám pro sebe, mám ale jistotu, že to slyšel. Míjím pokoj třicet šest a o kousek dál se zastavuji před naším pokojem. Dveře jsou černé, stejně jako koberec a bijí do očí na bílém plátně zdi. Čidlo na kartu vedle dveří svítí červeně, což znamená, že je potřeba, aby se kartou projelo. Kontrolka se pak rozsvítí zeleně a máme chvíli na to, abychom dveře otevřeli. Prakticky snad jen třicet vteřin, co si tak pamatuji. 

„Všem určitě ne," reaguje na mou poznámku nakonec, když už si myslím, že je tahle debata uzavřena. Projedu kartou čidlem, ozve se trojí zapípnutí a kontrolka se rozsvítí zeleně, přičemž zatáhnu za kouli na dveřích a otevřu nám vchod do útočiště pro tuhle noc. 

Okamžitě mě praští závan dezinfekce, saponátu a jakési novoty. Rozkládá se před námi dlouhá chodba se zabudovanými skříněmi na levé straně, které se táhnou po celé zdi. Na pravé straně je pak otevřený vstup do nějaké místnosti. Zřejmě koupelny. A na samém konci je tma jako v pytli, kde svítí akorát matné červené světlo, jehož zdrojem bude jistě vypnutá televize. 

Vstoupím dovnitř a zuji si boty. Nehodlám tu po sobě zanechat nepořádek, takže je srovnám na pravou stranu přímo ke dveřím a dolů letí i promočené ponožky, které si nechávám v ruce. Směřuji dovnitř, klid v mých uších naruší jen zaklapnutí dveří a čidlo na rozpoznání pohybu prosvítí celou předsíň. Nakouknu do obrovské koupelny, jejíž kachliky jsou stejně černé, jako dveře. Nalevo je sprchový kout, naproti mně obrovské zrcadlo, pod nímž je umístěné umyvadlo a toaletní skříňky. Napravo je pak záchod po jehož boku je tyč na držení. Zřejmě pro starší osoby.

Když Andrew zabrousí pohledem dovnitř, vypískne a jeho oči se rozšíří. Dívám se na nás v zrcadle a dochází mi, jak strašně rozdílní jsme. Nejen povahově, ale i vzhledově. Je naprostým protikladem. Vůbec bychom se k sobě nehodili, kdybychom byli pár. 

Zaženu tyhle myšlenky jinam, budu mít čas o tom přemýšlet později, pokračuji dál v prohlídce. Když se dostávám na práh pokoje, čidla tentokrát nereagují a místo toho se mi rozsvítí světlo jen kolem vypínače po pravé straně. Stisknu ho tedy a celý prostor se rozzáří pod náporem světla z menšího lustru na vysokém stropě. Mírně se mi z té výšky zatočí hlava. Pohledem přejíždím zprava doleva a zase zpět. Není to nikterak přepychový pokoj, což jsem ostatně ani nechtěl, jen mě zaráží, jak ta prostost vytváří dokonalou harmonii se vším.

Obrovská manželská postel na pravé straně s černými přikrývkami a bílými polštáři se táhne až doprostřed místnosti, kde je přibližně půlmetrová mezera na průchod k obrovském oknu, které je přímo naproti mně. Nalevo je pak plazmová televize obyčejných rozměrů zabudovaná do zdi a pod ním stolek s malou konvicí, dvěma sáčky čaje, dvěma sklenicemi otočenými hrdlem do desky a vedle nich dvě čajové lžičky. Také se tu nachází malý letáček, snad abychom se více seznámili s hotelem. 

Přejdu až k oknu, přičemž položím promočené ponožky na studené topení v modlitbě, že do rána uschnou. Kdo mohl vědět, že si mám pro jistotu vzít i náhradní oblečení?

„Pane jo," vydechne Andrew, který upoutá mou pozornost. Stojí na prahu pokoje, s rukama spojenýma za zády a jeho oči hltají celou obrovskou místnost. „Tohle je větší, než můj i bráchův pokoj dohromady."

Něco ve mně se pohne. Další rozdíl mezi námi. Nepřišlo mi to nijak luxusní ani pořádně velké, ovšem pro Andrewa je to, jako by byl v královské loži. Usuzuji tak z jeho pohledu, kterým doslova nasává celou tu místnost do své paměti a tvoří tam tak tetování, na které se bude moci podívat a připomenout si tuhle nečekanou událost. Jeho zmínka o velikosti je však tak znepokojující, že se otáčím zpět k oknu, zavírám oči a vypuzuji ze sebe představu jeho malého pokoje, v němž se tísní. Kdybych mohl, daruji mu svůj. Kdybych mohl, snesu mu cokoliv, po čem jeho srdce prahne. Daroval bych mu klidně i svůj život, kdyby mě o něj v tuhle chvíli požádal. 

Ozve se vypísknutí a otáčím se v momentě, když Andrew skáče i s tím promočeným oblečením na přikrývku postele a zády dopadne na měkkou matraci s rozjařeným úsměvem. V jeho očích si pohrává štěstí míšené s nevěřícností. Donutí mě to prohnout koutky úst. 

„Nikdy jsi nebyl v hotelu?" zeptám se, ovšem nemyslím to nijak zle. Jen mě to prostě zajímá. 

„Ne v takovymhle," odpovídá s pohledem přišpendleným do lustru. „Byli jsme s rodičema na dovolený snad jenom jednou. Bydleli jsme ve dvouhvězdičkovým blivajzu, kde se nepodávalo ani jídlo. Pokoje vypadali sice dobře, ale jen na povrch. Matrace byly proleželý, nikdo tam neutíral prach a v podlahách byli propáleniny. Nemluvě o tom, že měli věčně výpadky teplý vody. A když jsme se vrátili, byli jsme pokousaný od štěnic."

Tomuhle se říká vydělávání na chudých lidech. Nebo ne přímo chudých, ale na normální dělnické třídě. Mnozí si nemohou dovolit hotel, jako je tento a raději šetří peníze, aby se měli alespoň kde ubytovat. Přitom většina zazobaných lidí si toho neumí vážit. Já jsem ostatně jeden z nich a touhle zkušeností se mi to potvrdilo, když mi pokoj přišel naprosto obyčejný, kdežto pro Andrewa ne.

„Byl to ale jeden z nejhezčích tejdnů v mým prašivým životě," pokračuje dál a jeho úsměv mírně klesne a potemní. „Byli jsme tam všichni a chovali jsme se poprvý v životě jako spořádaná rodina."

Přejdu od okna až k posteli a usednu na její okraj. Andrew se mezitím vyšvihne do sedu a jeho prvotní radost je pryč. Vím, co myslel tím všichni. Byl s nimi i jejich nejstarší syn a bratr. Proto ten důraz na ono slovo. 

„Vím, že ti Jenny říkala o Alanovi a ty jsi o tom pak mluvil s Chrisem," podívá se na mě a já pod tím pohledem omdlévám. Alespoň uvnitř. Je v tento moment tak zranitelný. Tak jemný. Kolem srdce se mi utvoří bublina neskutečné bolesti. Vnímám jeho stesk po bratrovi. A jeho lítost nad tím, co nevykonal. „Čekal jsem, kdy se zeptáš i mně, abych se tě pak já mohl zeptat na jednu věc, protože mě zajímá. Jsi nestrannej člověk a Alana jsi neznal."

Mělo mi dojít, že mu to Chris řekl. Ale nedošlo. V tento moment je to však jedno. 

„Ptej se," vybídnu ho a mám chuť položit si hlavu na jeho rameno a nechat se unášet tím pocitem, že mu můžu nějak pomoci. Nebo mu být alespoň oporou. Neudělám to však. Jako by ledvinka kolem mého pasu ztěžkla a já si uvědomoval, že i tohle anonym uslyší. Kdyby to šlo, vyhodím telefon z okna a už nikdy si nový nepořídím. 

„Nevim, jak to přesně formulovat," sklopí pohled k rukám. Mačká si levý palec pravou dlaní. Snad, aby zklidnil nervozitu, kterou v sobě má. „Prostě, myslíš, že je moje vina, že Alan odešel?"

Čekal bych, že se zeptá na názor na jeho staršího bratra. Čekal bych, že se zeptá, zda by toho měl litovat, že odešel. Jenže tohle je dotaz, na který já odpověď nemohu znát, protože jsem právě osoba, která jeho nejstaršího bratra nikdy nepotkala. Neznal jsem ho a nevím, jaký to byl člověk. Z toho, co mi však vyprávěli Chris i Jenny mám jistotu v tom, že právě jeho bratři bylo to jediné, co Alana drželo takovou dobu zpět. Co ho přimělo zůstávat. Tudíž si myslím, že odpovědí na jeho otázku je ne. Jsem o tom přesvědčený. 

„Co vím," polknu nahlas, „pak odešel kvůli tvému otci a tomu, co se u vás dělo. Nemyslím si, že ty nebo Chris jste na tom měli podíl. Vlastně jste nejspíš byli jediný důvod, proč setrvával takovou dobu na jednom místě," nadechnu se ztěžka, protože mě silně bolí na hrudi. Není to však fyzická bolest. Spíš psychická a pramenící z jeho vlastní hrudi. „Tím, že si budeš vyčítat to, co jsi neudělal, z tebe nedělá viníka. Nemohl jsi vědět, co udělá, tak stejně, jako to netušil ani Chris. Nevěděl, že se loučí. A vsadím se, že ještě než odešel, byl u tebe a něco ti říkal. A nevadí, že si to nepamatuješ, protože i kdyby ses rozloučil, bolelo by to pořád stejně, ne-li ještě hůř. A jestli chceš můj upřímný názor na věc, pak si myslím, že je tvůj bratr zbabělec. Utíkat od problémů není řešením a chápu, že u vás doma to není zrovna jednoduché, ale být na jeho místě, nikdy bych v tom své mladší bratry nenechal, ať se děje, co jen chce. Vymyslel bych jinou alternativu. A pokud bych stejně nakonec utekl, alespoň bych psával pravidelně dopisy. Nezasloužili jste si to, co vám provedl."

Pověděl jsem mu to tak, jak to uvnitř sebe vnímám a cítím. Alan byl jistě osoba sympatická a nadmíru hýřící dobrou a pozitivní energií, i když se sám v sobě topil. Ovšem měl hledat řešení jinde. Pro mě je to zbabělec, který utekl od problémů, místo aby se jim postavil čelem. Měl přimět svou matku utéct. Měl přimět kohokoliv, aby jim pomohl z jejich situace a ne jen myslet na svůj krk. Zůstával možná kvůli svým bratřím, ale nakonec stejně odešel a zanechal v nich prázdnotu. Přál bych si, aby se vrátil a oba kluci mu ukázali, že stojí na svých nohách pevně a bojují. 

„Neměl to jednoduchý," zastává se ho Andrew tichým a slabým hlasem. Jeho zranitelnost mě v tento moment ničí. „Prošel si daleko horšíma věcma, než já nebo Chris."

„Každý si procházíme zlým obdobím," reaguji na to. „A vím, že někdy se zdá, že bojovat je zbytečné. Víš kolikrát já mám chuť utéct daleko od toho, co se kolem mě děje. Vsadím se, že i tys na tuto alternativu myslel. Ale stojíš a bojuješ dál. Zním asi jako nějaká příručka na sílu, ale podle mě není silný on. Utéct je to nejsnazší, co člověk může udělat. Podle mě jsi silný ty i Chris."

Podívá se na mě zranitelně, oči zamlžené oparem slz. Je zvláštní ho vidět v tomto stavu. Znám ho jako tvrdého, vtipného, sarkastického a věčně naštvaného mladíka, který dokáže uhranout pohledem. Ovšem pod vším tím se schovává jen ublížené dítě, které si vyčítá věc, kterou nemohlo nijak ovlivnit, ani kdyby se sebevíc snažilo. Alan byl rozhodnutý to udělat. 

„Měl by sis odpustit," vyslovím nakonec další věc, kterou si myslím, že by měl udělat. „I kdybys ho poslouchal celou noc a snažil by ses ho přimět, aby zůstal, dopadlo by to stejně. A v tobě by to zanechalo daleko horší ránu."

Jedna slza se přehoupne přes oční víčko a hned ji následuje její sestřička. Andrew popotáhne a setře si slzy z tváří, přičemž se snaží usmát. Vyjde z něj nějaká poznámka o stupidnosti, ale tu já nevnímám, když se k němu natáhnu a pevně ho sevřu. Chvíli je, jako by do něj uhodil hrom. Pak se jeho paže pomalu obmotají kolem mého těla a já cítím, jak se celé jeho tělo rozechvěje, zatímco jeho slzy začínají smáčet moje rameno, na nějž si položil hlavu. 

A ačkoliv jsme se políbili, vyspali se spolu a vedli konverzace, v nichž jsme se snažili přijít jeden druhému na kloub, tohle je podle mě jedna z těch nejvypjatějších a nejintimnějších chvil v celém našem bláznivém vztahu. V tento moment se totiž nespájí naše těla v tělesném chtíči, ale souzní spolu dvě duše, moje a jeho. V citově vypjaté chvíli. A já se bojím, že až mě pustí, rozpadnu se na milion kousíčků...