Blíží se skoro k večeru a Andrew nás zavezl do blízké herny, která byla kupodivu skoro prázdná. Stačili jsme projít skoro všechny atrakce, které se zdály přijatelné, ovšem i z nich byl můj žaludek jako na vodě a když chtěl Andrew zkusit i neskutečně velkou šílenou atrakci se čtyřmi sedačkami, které se vznášely ve vzduchu, rázně jsem zamítl. Místo toho jsme si dali cukrovou vatu, chodili uličkami a koukali po cetkách v různých stáncích. V jednom jsme si obstarali dva odznáčky odvahy, úplně stejné. Andrew mi sdělil, že za poslední tři roky se tolik nepobavil, jako právě v tento den. Já se takhle nepobavil za celý život, ale to jsem mu neměl v plánu říct. Nechtěl jsem kazit tu atmosféru. 

Napětí mezi námi, jako by vymizelo a teď, když sedím naproti němu u stolu a láduji se hamburgerem, mi začíná docházet, že tímhle dnem se moje city k němu ještě utužily a zakořenily v mé oběhové soustavě. Jeho jméno, úsměv, oči i jeho mluva teď proudí mými žilami společně s krví, pumpují mým srdcem. Zamiloval jsem se do něj tak, jak popisují všechny romantické knihy, které jsem kdy přečetl. Jako ve všech romantických filmech. A také vím, že už se to nedá vzít zpět. Nic z toho. 

Všechna ta touha, jíž se nedokážu zbavit, je jako nabíječ síly a zároveň, jako by tu sílu zase přejímala zpět k sobě. Cítím se oslabený pokaždé, když se na mě podívá, usměje či promluví. Jako by byl středem celého mého vesmíru. Občas se dokonce přistihnu, že ani neposlouchám co říká, jak moc zabraný jsem do všech těch pocitů, které mnou hýří. Nic podobného jsem nikdy nezažil. A je vtipné, jak se z obyčejné tělesné přitažlivosti může vyklubat něco tak silného a nezvladatelného. Neusměrnitelného.

Nedaleko od nás se ozve písknutí od party mladíků, kteří hrají bowling. Smějí se a jsou velmi hlasití. Oba k nim stočíme své pohledy, ale jen na pár vteřin, když se na mě Andrew potutelně otočí a usměje se. 

„Kde jsi vzal vlastně auto?" zeptám se na otázku, která mi celou dobu leží v hlavě. Pokud měl po celou tu dobu auto, proč se na vinice prostě a jednoduše nedopravil, ale šel pěšky? Chápu, že je asi zvyklý chodit, ale ušetřil by tím spoustu času a energie, kterou by pak mohl využít k práci. Čímž zase nechci naznačit, že svou práci odbývá či nezvládá. Ba naopak. Děda si ho nemůže vynachválit a to samé babička. 

„Je táty," odpovídá a usrkne kolu ze svého kelímku. „Řekl jsem mu, že bych ho na dnešek potřeboval půjčit kvůli kámošovi v nesnázích. Táta si potrpí na to, když udržuju dobrej vztah s lidma a hlavně dokáže ocenit to, když se svým kámošům snažím pomoct. Je to kretén, ale na tohle je správnej."

To je snad vůbec poprvé, co rozvedl řeč na svého otce. Možná, že se mi po celou tu dobu chtěl nějakým způsobem otevřít, ale jen nevěděl jak. Také jsme na to ani neměli moc času. Před týdnem jsme se jeden druhému vyhýbali. Možná, že si stačil utřídit myšlenky a uvědomit si, že mi může věřit. Kdo ví, co se odehrává v jeho hlavě. 

„Nemáš s ním moc dobrý vztah," zkonstatuji, neptám se. Očekávám však, že to nějak rozvede. Chci slyšet jeho pohled na věc. Možná, že se z jeho úst dočkám i nějakého toho vyprávění o Alanovi a jak on vnímal to, když od nich odešel. Bude vnímat jako zradu, až odjedu já? Nesmysl. Všichni ví už od začátku, že na konci srpna po mně zbudou jen vzpomínky. Snad na mě budou vzpomínat v dobrém. 

„S tátou?" zvedne obočí a odstrčí prázdný tác s pomačkanými papíry od jídla. „Ne, nemůžu ho ani vystát. Tolerujeme se jenom kvůli mámě. Kdyby nebylo jí a Chrise, umlátil bych ho do země."

Sklopím pohled k dřevěné desce stolu v momentě, kdy se ti kluci od pásu číslo jedna otáčí a ukazují si mým směrem. I na pouti se někteří lidé otáčeli a koukali na mě. U některých mi dokonce přišlo, že si mě i fotí. Úděl toho být mediální tvář. Ale nedivím se, když před pár dny byl můj obličej na hlavní obálce slavného týdeníku. 

„Děje se něco?" zeptá se, když si všimne, že mám hlavu sklopenou směrem ke stolu. Pak, jako by mu něco napovědělo, se otočí směrem k těm klukům a já následuji jeho pohled. Tři z nich se věnují hře, zbylí dva zkoumají, jestli jsem to opravdu já. K čemu jim to je? „Aha."

„To je v pohodě," namítnu, když vidím, jak mu rysy ztvrdnou a s blesky v očích se na mě podívá. „Když byl tvůj obličej ještě před týdnem na titulní obálce jednoho z nejznámějších týdeníků, je jasné, že se budou ohlížet. Jsem na to zvyklý."

„To ale neznamená, že tě můžou očumovat jako nějakou atrakci," vyřkne skrz zatnuté zuby. Je rozhněvaný. Chápu to, ale nemá důvod být naštvaný. Měl počítat s tím, že když mě chce někam vzít, neobejde se to bez pohledů a zkoumání, jestli jsem to já nebo ne. 

„Ale právě, že mohou," odvětím s beznadějným úsměvem. „Být slavný znamená být atrakcí pro všechny ostatní. Nemá cenu se nad tím vším pozastavovat, tak si prosím nekaž náladu, ano?"

„Nekazím," odporuje mi a znovu se podívá jejich směrem. Tentokrát se všichni věnují hře. Zřejmě usoudili, že není vhodné sem civět. Jedni z těch normálních, zaplať pánbůh. „Jen mě to prostě štve. Ještě k tomu, když vidím, co to s tebou dělá."

„S tím nic nenaděláš," myknu rameny, „prostě si toho nevšímej."

„Ale udělám," zamračí se, ovšem koutky jeho úst mírně zacukají. Chce se usmát. „Půjdu tam a vytřískám z nich duši. Pak uvidíme, kdo na koho bude čumět."

Nedá mi to a rozesměji se, když na něm pozoruji, jak se všemocně snaží neusmát. Když vidí, že jeho vtip zabral, začne se smát se mnou. Dnešní den je opravdu jeden z těch nejlepších. Tolikrát, co jsem se pobavil dnes, se nestalo za celou moji existenci. 

„Stejně je to vtipný," namítá, když se dosměje. „Vloni jsem tady seděl s Louisou a přišlo mi, jako by si veškerou tu pozornost všech užívala. Jak po ní všichni čuměli, jak se s ní snažili bavit a tak dále. O rok pozdějc tu sedím s tebou, čuměj na nás vychrtlí idioti a ty se tváříš, jako by tě na nože brali. Seš totální opak její osoby. Přijdu si jako debil, když jsem tě ze začátku nesnášel."

O Louise skoro s nikým nemluvil. Nebo jsem ho alespoň do teď neslyšel, že by o ní pronesl nějaké slovo. Opravdu mi přijde, jako by se nebál mi otevřít. Musí to pro něj být pořád čerstvá rána, když vyváděl to, co vyváděl. A nedivím se mu. Já sám si nedokážu představit, jak svůj odjezd zvládnu. Jen to pomyšlení mě ničí. Že ho možná uvidím naposledy z okýnka auta. Že za sebou nechám štěstí. Zaháním tohle myšlení někam daleko. Ještě je moc brzy na to myslet. Máme toho před sebou ještě hodně. 

„Doma jsou jako Louisa skoro všichni," otevírám se i já jemu. Nebojím se, protože mu věřím. Nezradí mě. Stejně tak, jako babička s dědou. „Moji spolužáci, děti všech tátových obchodních partnerů. Zkrátka všichni, kdo se pohybují kolem tučné sumy peněz. Všichni se tváří jako dobří přátelé, ale kdyby mohli, píchnou ti kudlu do zad jen proto, aby z tebe dostali tučnou sumu peněz. Být bohatý neznamená užívat si, tedy alespoň ne v mém případě. Být bohatý znamená být svázaný pravidly, konvencemi a falešností. A když k tomu připočteš i slávu, není to nic, o co by člověk stál."

Je to možná ta nejdelší věc, kterou jsem mu kdy řekl. Proto se tváří částečně překvapeně a částečně soucitně. Nechci každopádně jeho soucit. Neřekl jsem mu to proto, aby mě litoval. Chtěl jsem se mu svěřit, protože on udělal to samé. Pověděl mi o svém otci i o rozdílu mezi mnou a Louisou. A já mu vysvětlil, jak celou tu skvadru lidí s penězi vnímám já. Nemůžu popřít, že se cítím stejně nadlehčeně jako ráno, když jsem dědovi přiznal, jak se ohledně jeho otázky cítím. Jako by ze mě spadlo další břímě, které sebou celou dobu nosím. 

„Musíš si připadat sám," jeho hlas je mnohem tišší. Tichý, ale protkaný směsicí emocí, které nedokážu rozluštit. Každopádně mi opět buší srdce hrozně nahlas. 

„Teď si tak nepřipadám," odpovídám s dalším z řady úsměvů. Tentokrát s vepsanou vděčností. Tedy alespoň doufám. „Od té doby, co jsem tu, si sám nepřipadám."

„Měl bys tu zůstat s náma," namítne. „Myslím jako na furt. Nevracet se tam, kde nejsi sám sebou. Kde si připadáš sám."

„Už jsem ti říkal, že to nejde," ani on sám netuší, jak moc bych si přál odpovědět kladně. „Mám doma své povinnosti a závazky. Navíc tam mám i chůvu, se kterou to není tak strašné. Je to jediná osoba, která mě dokáže vyslechnout a pomoct mi. Nemůžu ji tam jen tak nechat napospas tomu všemu. A musím dokončit poslední ročník na střední škole."

„Tak vezmi tu chůvu sebou a můžete být tady," naděje v jeho hlase mě tak akorát přivádí do stresujícího stavu, protože tuším, že nad tímhle vším budu pořád přemýšlet. „Tvůj děda s babičkou by to nějak zařídili. Byl bys tu s náma. Chodil s náma do školy."

„Rodiče na to nepřistoupí, nemá cenu se jich na to ani ptát," sepnu dlaně k sobě a postřehnu, že se sem jeden z té party zase dívá. „A nechci to probírat. Co si jít raději zahrát ten bowling, když už jsme tady?"

„Dobře," šeptne, ale stále se na mě zkoumavě dívá. A to i přesto, když vstávám, uchopím tác a rozejdu se směrem ke stojanu na odkládání. V hlavě mi víří spousta myšlenek. Ale jedna z nich je nejsilnější. Co kdyby na to přeci jen přistoupili a nechali mě tady? Stejně se mě otec snaží zbavit a poslat mě do internátní výcvikové školy v Edinburgu. Možná, že by i souhlasil za jistých podmínek. Co kdyby se na mě přece jen někdy usmálo štěstí?

***

Bowling dopadl vítězstvím Andrewa, který jako by zapomněl na to, o čem jsme se před tím bavili. Dokázal se odreagovat snad ještě víc, než před tím a užíval si fakt, že mě dokáže rozválcovat prakticky už od první minuty, kdy slyšel, že jsem bowling nikdy nehrál. Pochlubil se mi také s tím, že sem jezdí každé léto ať už s ostatními nebo bez nich. Odreagovat se a nabrat trochu síly před tím, než se vrátí do svého koloběhu. 

Otevíral se mi s každou minutou, kterou jsem trávil v jeho přítomnosti. Jeho smích byl každou chvílí upřímnější a já se propadal do hlubin svých vlastních pocitů stále níž a níž, i když jsem si myslel, že to není možné. Možné bylo však všechno. 

Hraním jsme strávili dvě hodiny, než jsme usoudili, že bude lepší, když už se vrátíme domů a připravíme se na další den. Kdy se vrátíme do starých zajetých kolejí a budeme se strachovat z mého mobilu, který byl po celou dobu v ledvince. Několikrát jsem ho kontroloval, ale nic na něm nebylo. Dokonce ani zpráva od Elisy. Vlastně už mi psala jen jednou denně. Jen dobré ráno, zeptala se, jak se mi daří a tím byla naše konverzace ukončena. Neodpovídala totiž na to, na co jsem se jí zeptal já. 

Usoudil jsem však, že je nejspíš vytížená prací, kterou ji otec zadává. Samozřejmě, když jsem nebyl poblíž, Elisa se zařazovala mezi normální kuchařky a uklízečky v našem domě. A jak známo, otec je zaměstnával pořádnou snůškou úkolů. Pro případ, že by se nudily. 

Nasedáme do auta a Andrew vyjíždí z parkoviště jako profík, zatímco stahuje rádio, aby se mohl soustředit na cestu. Slunce už pomalu zalézá za obzor a všude po obloze se rozlézají červánky, které vytváří krásnou podívanou. Cítím se až nezdravě klidný a spokojený. Všechny svaly v těle mám uvolněné a přiblble se usmívám, zatímco Andrew se zařazuje do pruhu a vyjíždí směrem, kterým jsme přijeli. 

Být jen v jeho bezprostřední blízkosti je něco, čeho si neskutečně vážím. Už tenkrát v Zápraží jsem si dal za úkol se k němu dostat blíž, aniž bych tušil proč. Chtěl jsem ho poznat každým coulem svého těla a po dnešku konečně mohu říct, že už vím, kdo je. Už vím, co se skrývá za tou nepřátelskou slupkou s ostrými rysy. Není tak složitý, jak mi přišel. Ale není ani tak jednoduchý, jako já nebo ostatní. Je jiný a to ho dělá v mých očích výjimečným. Možná za to mohou ty růžové brýle, přes něž na něj pokaždé koukám. Ale i tak. 

„Čemu se culíš?" vyruší mě z mého rozjímání, když najíždí na rychlostku, kterou se dostaneme blíž k vesnici. Obrátím hlavu směrem k němu stále s tím přitroublým úsměvem. 

„Ničemu," odpovídám společně s výdechem. „Jen tomu, jak je osud nevyzpytatelný."

„Věříš v osud?" zamračí se do zpětného zrcátka, v němž pozoruje mé reakce. Já obrátím zrak před sebe a sleduji jak cesta před námi ubíhá. Uvědomím si, že nechci, aby dnešek skončil. Protože jeho plán přivést mě na úplně jiné myšlenky vyšel. Vyšel do puntíku a možná i lépe. 

„Věřím tomu, že všechno se děje z nějakého důvodu," opáčím tak, jak to cítím. Každý zvrat se děje, protože to máme napsané v nějaké vyšší knize. Nevěřím v Boha jako v takového ale spíš v to, že nad námi je nějaký mužíček nebo nějaká dívenka, která v ruce drží brk a zapisuje naše budoucí strasti. I to, že mě někdo vydírá, má jistě svoje pozitiva. Kdyby se tak nestalo, nesemkne se se mnou člověk sedící vedle mě. Tenhle den by se nestal. A já bych se tak hluboce nezamiloval. Jak říkám, vše má podle mě nějaké opodstatnění, důvod, proč se to děje. „A věřím tomu, že osud spájí cesty z nějakého důvodu stejně jako je rozděluje. Ty nevěříš?"

„Podle mě si každej určujeme sám, kudy chce jít," zaujímá on svůj postoj k tomu, co jsem načal. „Asi nějakej osud bude, ale myslim si, že si ho vytváříme my sami. Tím, jak se rozhodujeme a jakýma pochybnýma cestama se vydáváme," což znamená, že nevěří vůbec v nějakou vyšší sílu. Což je v pořádku. Má svůj vlastní názor a to je další z faktorů, které mě k němu přitahují. „Proč je podle tebe nevyzpytatelnej?"

Přemýšlím, zda mu říci to, na co jsem myslel. Zda až moc tím konstatováním nepoodhalím to, co k němu cítím. Ale čert to vem. Vždyť on sám mi řekl, že mu na mě z nějakého důvodu záleží. A že by pro mě byl ochotný lhát a zapírat mou chybu. Přejal by veškerou zodpovědnost na sebe, což už samo o sobě dokazuje jeho slova. 

„Protože ten první den v Zápraží, kdy jsi mě tam odvedl a pak ses u toho stolu naštval a odešel jsi," začínám odpovídat na jeho otázku opatrným tónem hlasu, „jsem myslel na to, že bych se s tebou chtěl přátelit. A rozbít tvoje mínění o mně. A vtipné je, že se to povedlo, i když jsem tomu moc nevěřil. Myslel jsem, že mě budeš nenávidět až do konce a dělat mi naschvály. To jsem si vlastně myslel už v tu chvíli, když jsi vyšel zpoza domů prarodičů a ostýchal se si se mnou potřást rukou."

„Nechtěl jsem tě tady, to je pravda," začíná popisovat on svou stranu příběhu. „Byl jsem neuvěřitelně nasranej na ostatní, že se s tebou baví a dokonce jsem i přemejšlel o tom, že u vás na vinicích skončím. Pak jsi ale vyjel na Louisu a poprvé mi bylo jasný, že se v tobě pletu. Proto jsem se ti taky omluvil, když jsem tě vedl domů. A utvrdil si mě v tom, že se v tobě pletu, když si řekl, že bych neměl lidi škatulkovat a házet do jednoho pytle. Nebo tak nějak's to řekl."

Bylo mi jasné, že ta scéna s vínem a Louisou ho přiměla, aby se mi omluvil. I ten pohled o tom vypovídal, takže se vlastně nedozvídám nic nového. Jenže, když se teď nadechne, vypadá to, že bude pokračovat. Sleduji, jak jeho tvář pomalu zrudne. 

„V ten den se mi o tobě zdálo," uchechtne se a já napjatě poslouchám, co z jeho úst vyjde za novinky. „Nebudu ti lhát, když jsme k sobě dneska až moc upřímný, hned od rána jsem se s tebou chtěl vyspat. Prostě jsem vstal a řekl si, že tě svedu. Když jsem tě pak viděl, myslel jsem, že mi bouchne hlava z toho, jak moc jsem byl nadrženej. A jak moc jsi mě přitahoval. Nesměj se, myslím to fakt!"

Vtipné na tom všem je, že i já s ním toužil něco mít. Sexuálně. Přitahoval mě tak, jako ještě nikdy nikdo, což prakticky pořád platí. 

„Hlavně jsem ti viděl hned ten první den na očích, jak po mě slintáš!"

„Nelži!" ukážu na něj a pobaveně se zamračím. „Neslintal jsem, prostě ses mi jen líbil. To je všechno!"

„A co teď?" položí ihned dotaz a veškeré pobavení odpluje z mého těla pryč. Zprvu té otázce moc nerozumím, ovšem hned po té mi dochází význam. Ptá se mě, zda se mi líbí i teď. A z nějakého prostodivného důvodu se nechci držet zpět a chci, aby věděl, že se mi líbí i bez toho, aniž by musel být polonahý a zpocený od hlavy až k patě. „Líbím se ti pořád?"

Andrew sjíždí ze sjezdovky v momentě, kdy se před námi objeví černý mrak, který jako by přiletěl odnikud. Na čelní sklo se začnou v malém množství sypat dešťové kapky. Černovlas proto zapíná stěrače a očekává odpověď. Vidím ve zpětném zrcátku, že se od položení té otázky podíval už dvakrát na mou osobu. 

„Když jsme dnes tak upřímní, pak moje odpověď zní, že teď, když jsem měl možnost tě poznat, se mi líbíš nejen vzhledově," přiznám tedy barvu a čekám na jeho reakci. Déšť se stupňuje a za chvíli už bubnují kapky takovým stylem, že mám pocit, jako by naschvál vytvářely tuto podivnou atmosféru mezi mnou a ním. „A co ty? Ještě pořád tě tak strašně přitahuju?"

Zírám na něj a sleduji každou reakci. Každé mrknutí, každé polknutí, zkrátka vše, co by mi mohlo napovědět dřív, než odpoví. Neměl jsem se ho na to ptát, ale už je pozdě. A on se taky zeptal, tudíž mám právo na odpověď. Což je sice dětinské, ale je to tak. 

„Odpovim ti otázkou," nalezne slova k odpovědi, když nad námi zaburácí hrom. Moje mysl se na minutku přesune na vinice a jestlipak i tam prší. Pak se ale vracím zpět. Očekávám ten zpropadený dotaz. „Kdybych se tě zeptal, jestli by ses se mnou ještě jednou, naposledy, vyspal, udělal bys to? Pomiň to, že tě někdo sleduje a vydírá tě kvůli tomu, pomiň i názory ostatních. Je to jenom teoretická otázka. Udělal bys to?"

Zaskočí mě. Tou otázkou totiž naznačuje, že on by to chtěl. Chtěl by se se mnou znovu pomilovat. Neřekl to tak, ale cítím z něj, že tentokrát by to nebylo jen o vášni a chtíči. O hladovosti po těle toho druhého. Ne, tentokrát by se do toho pletly i sympatie a city. Fakt, že známe jeden druhého mnohem lépe, než před tím. To, že jsme nějakým způsobem spojení. A naše cesty se začínají protínat mnohem více, než bych řekl. 

Pomíjím tedy fakt, že můj mobil právě někdo odposlouchává a později tohle vše může použít proti mně. Pomíjím i fakt, že můj otec, matka či bratr by mě odsoudili. Pomíjím dokonce i fakt, že jsem slavný a média by mě sežrala. Pomíjím vše a myslím jen na to, jak bych se zachoval, kdybych byl normální teenager z normální rodiny s normálními zájmy. A cítím to. Ten neuhasitelný žár schovaný pod veškerým stresem, strachem a panikou. Žár, který křičí jeho jméno. 

„Pokud by to šlo," formuluji slova do souvislé věty a sklopím pohled ke svým spojeným dlaním. Docela to vypadá, jako bych se modlil co každou chvíli. Nadechnu se, abych pokračoval, když znovu zaburácí hrom a Andrew šlápne na brzdu tak, že mě sedačka vyhodí dopředu a bezpečnostní pás zase zpět. Pobouřeně se proto podívám po svém společníkovi, když do mých uší dolehne praskání. Tlumené praskání zvenčí.

Proto se podívám před sebe a civím na padající strom. Obrovský strom v plamenech, který padá na silnici, která vede domů k prarodičům.