Nerozhodně se rozejdu směrem k proskleným dveřím, za nimiž existuje pouze jediná věc, kterou vnímám. Nohy mám jako z olova, ruce ztuhlé, oči zatemněné strachem, který obaluje moje srdce jako neviditelná bublina. Stisknu kliku a zatáhnu, přičemž dveře se otevřou dovnitř. Až přejdu tu krátkou vzdálenost mezi mnou a stolem, nebude cesty zpět. Prakticky už ani teď nemám na vybranou. Anonym jasně nastavil, že po odeslání zprávy se mi počítá čas do splnění úkolu. Už teď se svou nerozhodností zdržuji. 

Cítím, jak Andrew kráčí za mnou, když překračuji práh a blížím se k mobilu jako k časované bombě. Což vlastně i v tuhle chvíli je. Ten mobil mě může připravit doslova o rozum. Záleží, co je v té zpropadené zprávě napsané. Lhal bych, kdybych řekl, že nejsem zvědavý. Mnohem raději bych ale byl znuděný, unavený, spráskaný k smrti, než být vydíraný přes věcičku, která mi má sloužit pro dorozumění se s osobami vzdálenými kilometry daleko. 

Přicházím ke stolu a civím na černou obrazovku mobilu. Andrew zavírá potichu dveře, jako by se bál, že by tím vrzáním mohl někoho probudit. Podívám se na něj, když se otáčí na mě a s viditelnou nervozitou mě vybízí, abych si tu zprávu přečetl. Na sucho polknu, dělá si mi čím dál tím víc nevolno. Po zádech mi stéká nepříjemný potůček potu, když natáhnu ruku po mobilu a uchopím ho jako opravdovou bombu. Stisknu tlačítko na zamykání a vidím, že jsem se nemýlil. Neznámé číslo mě bije do očí jako výstražný alarm u nás doma, když se někdo snaží proniknout přes plot. Doslova slyším pískání. Hlava se mi začíná motat, přičemž zadávám kód a rozkliknu zprávu. Znovu na sucho polknu. 

Nadešel tvůj čas, můj milý příteli. Teď je to buď a nebo. Záleží na tobě, jak se s tím popereš. Můj úkol je následující:

Znovu zvednu pohled k Andrewovi a začnu se klepat jako osika. Mou rukou začíná lomcovat třas, nevídaný třas. Ochromuje mi celé tělo a jeho pohled to jen umocňuje. Sklopím pohled zpět k mobilu. 

Nedaleko za vinicí je propast zvaná Poutníkova zkáza. Při výpravě v roce 1986 se pod třemi poutníky, kteří si dali za úkol přejít přes tři města a vesnice pěšky bez přestávek, zřítila zemina. Mnozí to popisovali jako Pekelný zásah a tvrdili, že sám Satan se rozhodl vzít poutníky do svého pekelného království. Těla se nikdy nenašla. Dodnes je to nevyřešená záhada. Během let se snažili lidé vymyslet způsob, jak přes propast projít. Bez výsledku.

Tvým úkolem bude projít přes tu pětimetrovou zkázu na druhou stranu. Nebudeš muset hledat způsob, přes propast je navedený dřevěný most. Spíš kláda, nežli most, abych k tobě byl upřímný. Pokud přejdeš, tvoje tajemství bude zase na čas ukryto u mě. Pokud ne, zemřeš. Úkol smíš odmítnout, ale nezapomínej na mou radu. Je to teprve první úkol. Máš také možnost třetí. Přiznat se ke všemu sám. Záleží jen na tobě, nerozhoduj se však příliš dlouho. Právě teď ti čas měřím. Máš na to přesně dvě hodiny. Ani o minutu více.

Hodně zdaru, Jamesi Sullivane.

„Co píše?" ozve se Andrew hystericky, když se celý rozklepu a nohy se mi začnou podlamovat. Raději urychleně usednu na židli a mobil pouštím na dřevěnou desku stolu. Černovlas nečeká na odpověď a sám zničí vzdálenost mezi ním a stolem, načež se začte do textu. Zvedá se mi žaludek, když sleduji na jeho tváři, jak se z ní ztrácí barva a on pomalu začíná chápat, jaké úkoly mě budou čekat dál. 

Nebudu hrát jen o to tajemství, ale i o svůj vlastní život. Pokud spadnu, zemřu. A ačkoliv by se to zdálo jako vysvobození, rozhodně zemřít nechci. Ne takovýmto způsobem. Spadnout někam, kde moje tělo nikdo nenajde. Navíc naprosto stupidně. Všichni by si řekli, že jsem jen stupidní děcko, které se přepočítalo. Rodinná pověst by i tak utrpěla. Nemluvě o tom, že moje tajemství by nakonec stejně vyšlo na povrch. A Andrew by po mé smrti byl jediný, od něhož by média mohli vyzvídat. 

„Zasranej zkurvysyn!" zařve Andrew rozzlobeně přes celou pergolu, zatímco třískne s telefonem o dřevěnou desku. Strach v jeho očích je do nebe volající a já jen přemýšlím, jak moc strašná ta propast je. Vidím to jako hlubokou díru v zemi, přes níž vede nějaká dlouhá, ale tenká kláda, přes níž se budu muset dostat na druhou stranu. Bez pomůcek, jištění. Bez čehokoliv. Jen já a má rovnováha. 

„Kde to je?" zeptám se zkřehlým hlasem. 

„Nemyslíš vážně, že něco takovýho míníš udělat, že ne?" opáčí mi Andrew naprosto červený od vzteku a strachu. Vzdor je na něm viditelný. Jenže tím nijak nepomůže, jenom tu ztrácím čas. 

„Andrew, kde to místo je?" zvýším hlas a odhodlaně se postavím a podívám se do jeho očí. Nemám na výběr. Musím to udělat. Možná jsem stupidní jen kvůli tajemství, ale raději tohle, než  nátlak ze všech stran. Sám bych si mohl vzít rovnou život, kdyby se to tajemství dostalo ven. Otec i matka by mě vydědili, nejspíš vyhodili na ulici. A ačkoliv nejsem rozmazlený, vím, že peníze jsou v životě důležité. Bez nich člověk nemá vůbec nic. Ani jeho život mu nepatří. Takhle je nastavena dnešní doba. 

„Nemůžeš to udělat!" zakřičí na mě, jako kdybych se zbláznil. Možná je to pravda. Možná mi přeskočilo. 

„Běží mi čas!" zařvu na něj pro změnu já. „Nemám do prdele na výběr chápeš? Když to tajemství zjistí, jsem mrtvý! Řekni mi, kde to místo je!"

„Tak ten úkol odmítni," navrhne, což nepřichází v úvahu. Může přijít takových úkolů deset během tohoto týdne. Mohou přijít ale i daleko horší a co budu dělat pak? Nemohu riskovat, že odmítnu udělat úkol a přijmu fakt, že anonym sdělí někomu mé tajemství. Někomu z blízkého okolí. Například Danielovi, který by o tom informoval otce a ještě v ten den by přijel, aby mi podřízl hrdlo. Ne.

„A co budu dělat pak?" zeptám se ho a nutím ho se nad tím zamyslet. Ví, že to není tak jednoduché. „Hodím nohy na stůl a budu dělat, jakože jsem dítě štěstěny. Něco mi říká, že přijdou daleko horší úkoly. Daleko drastičtější. Nemohu riskovat, Andrew. Chci po tobě jen, abys mi ukázal, kde to místo je. Nic víc. Klidně pak hned můžeš odejít."

„Neopustím tě!" vyplivne mi do obličeje. „Jsme v tom spolu."

„Dobře," kývnu klidněji, „tak mi ukaž to místo."

Vidím na něm, jak v sobě bojuje. Jak by mě nejraději zamknul a nepustil, dokud bych si to nerozmyslel. Přesto v něm ten vzdor ubývá, čím déle se dívá do mé rozhodnuté tváře. Nemůžu otálet. Ze dvou hodin mám už jen jednu a čtyřicet pět minut. Modlím se, aby to bylo někde blízko. Aby mi to nezabralo zbytečně moc času. 

Beze slov kývne a otočí se směrem ke dveřím, z nichž vyjde do letní noci. A já ho neprodleně následuji. Pak si ale vzpomenu na telefon a vracím se pro něj ještě. Zastrčím ho do kapsy bermud a rozutíkám se ven z pergoly. Lampy mi pomáhají ho najít takřka ihned. Směřuje k severní straně vinic a moje srdce poklesne. Jen nahoru to trvá patnáct minut.

V duchu se modlím ke všem svatým, aby při mně dnes stáli. Budu totiž procházet nad branami pekla. Nevyspalý, neodpočatý a psychicky zrujnovaný. Ten anonym moc dobře ví, co dělá. Věděl, že tímhle čekáním a vydíráním mě vystresuje tak, že nebudu fyzicky tolik zdatný. Budu oslabený. A to mu hraje do karet. Jeho úkoly nebudou procházka růžovou zahradou. To mi objasnil hned zpočátku. A já idiot tomu věnoval jen malou část svého myšlení. Místo toho jsem se soustředil na jeho polapení. Jenže to se nestane. 

Teď už vím, že pokud on sám nebude chtít, je nepolapitelný. Ta představa mi nahání husí kůži. Pokud takhle budu muset žít několik dalších týdnů či měsíců, jistě se zblázním. Tím si mohu být jistý.

***

Připadám si, jako kdybych došel až na samotný konec světa. Nohy mám tak oslabené, že nevím, jak něco takového přejdu. Jak je možné něco takového přejít bez toho, aniž by se vám nepodlamovala kolena a nemysleli jste na to nejhorší?

Vyjímá se přede mnou obrovská trhlina v zemi, dlouhá pět metrů a široká snad celých dvanáct. Zespoda, kam nevidím, hýří takové teplo, že mi z vlasů stéká pot do očí. Přitom se však celý klepu ze strachu. Vidím jen to, co mi svítilna mobilu dovolí. Šustí kolem mě listí stromů, které mě obklopují z každé strany. A hodiny na telefonu ukazují, že už mi zbývá jen tři čtvrtě hodiny. Což je na zdolání něčeho takového hodně málo. Nemluvě o tom, že tu čekám, až se na druhé straně objeví Andrew, jehož kroky jsem neslyšel už hodnou dobu. Opustil mě už před deseti minutami, aby to obešel a dostal se na druhý konec. Tam, kam já bych se měl dostat přes to ztrouchnivělé dřevo nějakého stromu, který tu před dávnými časy spadl. 

Zhluboka se nadechnu, abych uklidnil narůstající paniku v mém nitru. Přemítám o tom, jestli to opravdu stojí za to. Jestli opravdu stojí za to riskovat život kvůli jedné pitomé chybě. Jenže jaký život povedu po tom, co se to všichni dozví? Otec by mě měl v hledáčku neustále a to i přesto, že jsem prakticky dospělý. Nemluvě o tom, že bych Andrewa už nikdy neviděl. A jak by asi reagovala jeho rodina na to, co se mezi námi stalo? Sám řekl, že by ho otec zabil, kdyby se dozvěděl, s kým spal. S jakým pohlavím. Je až absurdní řešit něco takového v tak pokročilé době. A přesto tu jsem a čekám na to, až budu moci začít. 

Na druhém konci uslyším klusání a zvednu pohled od trhliny v zemi, přičemž uvidím obrys jeho postavy. Je předkloněný a vydýchává ten běh. Jak se zdá, ta díra je možná ještě širší, než jsem si myslel, když vezmu v potaz, že jeho tělo je stavěné na zátěž. Dokonce i z běhu. 

„Jamie!" zakřičí do tiché noci a protne tak šustění listu, které jeho hlas odsune do pozadí. „V půlce cesty jsem našel malou tašku a v ní byla baterka," oznámí mi, když zbystřím rozsvěcení světla v jeho rukách. „Myslím, že ten zasraň to tady nechal naschvál, věděl, že půjdu s tebou."

„Dobře," odpovídám rozklepaným hlasem. Připadám si opravdu jako před popravou. Bude stačit jediná chyba a zřítím se dolů. Do té propasti, kde zahynuli ti tři. A podle některých bych se zřítil přímo do samotného pekla. Jak obdivuhodné. 

„Budu ti svítit na cestu," obeznámí mě s faktem, který mi došel. Proč by také tu baterku měl? Telefon by mě akorát stahoval dolů. A baterka je daleko účinnější. Jen, aby v ní nedošlo světlo. „Myslím, že bude lepší, když všechno, co máš u sebe, necháš tam! Sundej si i oblečení, aby tě nestahovalo dolů. Až budeš připravenej, nedívej se dolů. Soustřeď se jenom na mě. Pokusím se mluvit, aby ses soustředil na můj hlas. Nezavírej oči a  prostě nesklápěj zrak!"

„Dobře," ozvu se znovu s tou samou odpovědí, načež ze sebe začnu sundávat oblečení. Vše, co by mě stahovalo dolů tu nechávám, až na mě nezbývá nic, než jen obyčejné tenisky a spodní prádlo. Teplo stále proniká až k mým kostem a únava se mě snaží ukolébat. Několikrát po sobě na sucho polknu. Tím samým stylem se i nadechnu a vydechnu. Dech se mi s každou odbytou vteřinou zrychluje. Panika mě pohlcuje. Snažím se ji odehnat, jak jen to jde. A jakmile si stoupám ke kládě, v nohách mě začíná brnět z toho, jaké temno se pode mnou rozkládá. „Jdu na to."

Položím chodidlo schované v botě na povrch dřeva, které zapraská, což mě nikterak nenechává chladným. Přenesu veškerou váhu do oné nohy a vložím před ní tu druhou. Dívám se před sebe na jasné světlo, které prosvěcuje okolí a hlavně cestu přede mnou. Dívat se dopředu. Soustředit se, že na druhé straně stojí on. Překonat to pro něj. Pro jeho bezpečí. Srdce mi buší jako splašené. Je jako vězeň, který se snaží dokázat svou nevinu. 

„Zvládneš to, Jamie," začíná mluvit a jeho hlas je pro mě něco jako záchranné držadlo, když opatrně pokládám jednu nohu před sebe. Potlačuji myšlenku na to, že teď už není cesty zpět. Buď to přejdu nebo zemřu. Už nemohu úkol odmítnout. „Ti lidi před tebou neměli kuráž jako ty. Podceňovali úplně všechno, ale ty seš chytrej. Zvládneš to, protože jiná cesta není!"

Má pravdu. Tedy ne s tím, že jsem chytřejší, než ti lidé přede mnou, co se tudy snažili projít, ale s tím, že jiná cesta není. Zvládnu to, i přesto, že doslova cítím v nohách mravenčení. I přesto, že dřevo pod mou nohou praská a protestuje nehezkými zvuky. Je ztrouchnivělé, což jen potvrzuje, že tahle cesta je tu delší dobu. Hodně dlouhou dobu a já jsem jeden z mála, kdo tudy prochází. Proč by také lidi riskovali, když se to dá obejít?

„Vedeš si kurevsky dobře, Jamie!" pokračuje v povzbuzování, když jsem ve čtvrtce cesty. Dělám malé kroky, protože si na delší netroufnu. Hlavně ani nemohu dát nohy vedle sebe, jak je strom úzký. Oceňuji však, že je stále silné, protože mě pořád pevně drží nad smrtící dírou v zemi. „Dívej se pořád na světlo!"

Připomíná mi to spojení „světlo na konci tunelu", protože to se přesně děje, akorát v reálném světě. Vkročil jsem smrtce do spárů a teď se soustředím na to jediné světlo, které mě před kosou může zachránit. Světla na konci cesty. Vtipné na tom všem je, že spásu nepřikládám té baterce, ale jemu. Nebýt jeho, byl bych tu sám. Bez možnosti se soustředit na něco jiného, než na tu past. Bez světla na konci tunelu. Světlo bych si totiž nesl sebou v ruce. Oblečený a zatížený. Pokud je tu někdo z nás dvou chytrý, pak je to on, protože mě by to nenapadlo. Vydal bych se na tu kládu přesně tak, jak jsem přišel. 

„Mysli na to, že až to přejdeš, natřeme to tomu zmrdovi společně!" rozohní se, doslova cítím žár jeho hlasu. Jsem mu blíž. „Až zjistíme, kdo to je, všechno tohle mu dáme sežrat. Pěkně kousek po kousku, až z něj nezbyde nic jinýho, než jen zasraná troska, co poběží za svojí nedodělanou matkou! Mysli na to, Jamie, protože tohle nezůstane bez odezvy. Ty a já mu ukážeme!"

Někde hluboko v srdci se rozhoří neuhasitelný oheň pomsty. Pomsty, kterou vykonám, až zjistím, kdo to je. Andrew mi těmi slovy dodal více odhodlání, než by si myslel a já zrychlím. Ne natolik, nakolik bych chtěl, ale pořád je to lepší, než ty šnečí krůčky, co jsem doposud dělal. Zatnu kvůli tomu čelist a snažím se zklidnit svůj zběsilý dech. Pot ze mě stéká jako voda z kohoutku. To mě však nezastavuje a já se dostávám přesně do půlky. A právě tam se mi zničehonic zamotá hlava a já se začnu sklánět na pravou stranu.

Mé odhodlání k pomstě končí stejně tak rychle, jako začalo a já už se vidím dole, když se snažím přenést celou svou váhu na levou stranu. Levou ruku natáhnu, jako bych roztáhl křídlo a jen tak tak tím vyrovnávám síly. Vyvažuji koncentraci rovnováhy na obou stranách a zrychleně dýchám. Do očí se mi nahrnou slzy, jak mi adrenalin proudí žilami. Slyším, jak Andrew něco křičí, ale uši mám tak zalehlé strachem, že nevím, co přesně na mě křičí. 

Pokusím se udělat znovu malý krůček vpřed. Srdce mám až v krku momentálně. Dech už se ani nesnažím zklidnit, protože vím, že by se mi to nepovedlo. První slza opouští mé oko a klestí si cestičku společně s potem. Připadám si opět o něco těžší, hlavně když uslyším nepěkné zapraskání pod nohou, když udělám další krok. Stačí jednou blbě přešlápnout a je se mnou ámen.

„Ještě kousek, Jamie! Soustřeď se, vyvaž síly a zvládneš to! Musíš to kurva zvládnout!" křičí jako zbavený smyslů. Uvědomím si, že mi vlastně celou dobu říká Jamie místo Jamesi. Je to nezvyklé. A dodává mi to kuráž. Připoutám se k jeho hlasu. Musím to zvládnout. 

Dostávám se za půlku, odkud zbývá už jen necelý metr a půl. Což je patnáct normálních kroků. V normální rychlosti zdolaných za přibližně minutu. Ani nevím, kolik času mi zbývá, ale to mi je jedno. Jsem si jistý, že půl hodina jistě uběhla. Což znamená patnáct minut. Musím udělat patnáct kroků za patnáct minut, abych to stihl. To tedy znamená, že mám minutu na každý krok, což není moc optimistické. 

Zhluboka s rozpaženýma rukama se nadechnu a udělám další krok. V hlavě si neustále přehrávám jeho hlas a moje jméno ve zdrobnělině. Soustředím se na světlo, které je stále blíž. Rozeznávám už jeho tvář, staženou úzkostí, strachem a bezmocí. Další krok. A další. Cestu mi značně komplikuje narůstající panika, adrenalin a slzy, které se mi hrnou do očí s každým krokem. Nechávám je proudit po tváři, aby mi nemlžily vidění. 

„Jak dlouho?" vydechnu, když jsem v dostatečné vzdálenosti na to, aby tenhle chabý pokus o otázku slyšel. Sleduji, jak vytahuje telefon a dívá se na hodiny. 

„Dvě minuty," oznámí skoro neslyšně. A já vím proč. 

Zbývá mi snad ještě pět kroků. Pokud se teď rychle nerozmyslím, co provedu, pak jsem mrtvý tak či onak. Musím zariskovat, jinak jsem tohle podnikl naprosto zbytečně. Nakonec se ani nijak nerozmýšlím a prostě se rozeběhnu nehledě na praskání, přičemž po třech krocích se rozhodnu skočit. Letím vzduchem, který rozhání slzy a pot z mé tváře a přijde mi to jako celá věčnost. Je to však jen pár vteřin, když přistávám přímo na něm a okolí prořízne můj bolestivý sten, když se bouchnu do hlavy o tu jeho. 

Za mnou se začne ozývat nesnesitelné praskání a oči se mi rozšíří, když ticho, které tu ještě před chvílí panovalo, začne prořezávat sesouvající se ztrouchnivělina stromu. A pak padá dolů do propasti. Jen pár chvil, co jsem se z ní dostal. Žaludek se mi při té myšlence zhoupne tak, že vyskočím na nohy a stačím udělat dva kroky, když se svezu na kolena a začnu zvracet vše, co jsem za poslední dny pozřel. 

Mezi dávivými zvuky se začnou ozývat i skřeky vzlykání a chvíli mi trvá, než mi dochází, že to jsem vlastně já, kdo tu hystericky brečí pod náporem všeho, co se tu odehrálo. 

„Jsi v bezpečí," slyším Andrewa šeptat. Uvědomuji si také, že mě celou dobu drží silně za rameno. „Už jsi u mě. Jsi v bezpečí."

***

Gratuluji, Jamesi. První úkol zdolán, i když jen tak tak. Každopádně tvoje tajemství je zatím uschováno bezpečně u mě.

Také jsem stačil popřemýšlet nad spravedlností této hry a dospěl jsem k jednomu zásadnímu rozhodnutí, které naši hru rozhodně okoření a donutí tě přemýšlet.

Za každý splněný úkol ti dám indícii o mé osobě. Pravidlo však stále platí. Nesmíš mě dobrovolně vyhledávat. Pokud ho porušíš, prohrál jsi. Pokud vše dodržíš, splníš úkoly a spojíš si indície, prohrál jsem já.

Skoro nahý se dívám na Andrewa, který zprávu čte stejně se mnou. Ruce, v nichž držím křečovitě telefon, se stále klepou, ale prvotní šok je pryč. I když zaschlé slzy a vyprahlé hrdlo mluví jasně o tom, že jsem prodělal další panický záchvat. Nic příjemného na rozdíl od této zprávy, která mě překvapuje. A stejně tak, Andrewa. 

Takže je asi čas na tvou první indícii, co tomu říkáš?

Je to velice zvrácená hra, ale tomu člověku se musí nechat jedna věc. Je férový. Pokud to myslí doopravdy, pak na konci mohu poznat, kdo to je. Nebudu se po tom muset pídit, na konci by mi to mohlo dojít. Nejsem však tak naivní, abych mu věřil. Přesto ve mně dál hoří oheň pomsty. Až ho potkám, bude mít co dočinění s mou zlostí. 

Telefon mi v ruce zabrní a já proto sklopím rozostřený zrak do displeje, přičemž se ihned otáčím na Andrewa, který se na mě zamyšleně dívá. Pro jistotu se na zprávu podívám znovu a abych ji uvěřil, přečtu ji i nahlas: „Jsem místní a Andrew mě zná."