Sedím v obývacím pokoji, nervózně poklepávám nohou o dřevěné parkety a snažím se přijít na nějaký způsob, jak celou tuhle situaci vyřešit. Babička s dědou jsou stále ve městě, což nám dává trochu času na rozmyšlenou, jenže ať tu sedím čím déle chci, žádné vysvobození se nenabízí. Andrew stojí u francouzských dveří a dívá se do zahrady. Mobil je připíchnutý nahoře na nabíječce. Prakticky jsem tím pravidlo neporušil, jsem v jednom domě s mobilem, který se potřebuje nabít. Jistě ví, že kondici baterie mám spadlou na osmdesát procent, takže se vybíjí daleko rychleji. A to i přesto, že od té doby, co jsem tu, ho moc často nepoužívám. 

„Měli bysme sestavit seznam lidí, se kterýma jsi vyjebal," otočí se Andrew se zamyšleným výrazem a civí mi přímo do očí. Jeho pohled je náruživý a každou sekundou, kdy se na mě takhle dívá, mi připomíná, co se mezi námi stalo a v jaké jsme kvůli tomu šlamastyce. Předpokládám však, že i on to má stejně. Vidím ten stín, který mu co každou chvíli přebíhá přes obličej. „Přece jich zas nemůže bejt tolik."

„Panebože," ulevím si a předkloním se v sedě, přičemž lokty si opřu o kolena. Není to ta nejlepší poloha, ale nedokážu sedět v klidu a tohle alespoň zastaví mé nohy. „Andrew, kolikrát ti mám říkat, že já ty lidi nepočítal. Většinou šlo jen o vtipné výstřelky na nudných obchodních jednáních mého otce. Nic vážnějšího jsem nikomu nikdy neprovedl. Nezmařil jsem žádný obchod. Nezabil jsem velvyslance. Opakoval jsem všechno po svém bratrovi. Čekal bych, že u něj se tohle stane spíš, než u mě."

„Jakou máš jistotu, že ti telefon nenapíchl on?" položí dotaz, nad nímž uvažuji prakticky celou dobu. Stal se znovu podezřelým číslo jedna. Ovšem vzápětí si uvědomuji, že pokud by šlo o takhle závažnou věc, neřekl by o tom nikomu kromě otce. Jemu by ty fotografie, videa a nahrávky ukázal. Mě by povolali ihned domů a pěkně bych si to vypil. Tohle není Danielův styl provokace. Rozhodně by neriskoval pád rodinného podniku díky mému skandálu. Ztrátu několika obchodních partnerů a zmaření smluv s několika obchodními řetězci. Takže nakonec ho z toho seznamu mohu zase škrtnout.

„Tohle není Danielův styl," odpovídám tedy podle závěrů, k nimž jsem došel. „Pokud mu na něčem záleží, pak na pověsti naší rodiny. Neriskoval by. Kdyby to byl on, už bych jel touhle chvílí domů a připravoval se na horor od otce."

„Neunesl by to, že jsi spal s klukem?" položí další dotaz, jako kdyby na tom záleželo. Docela mě tahle jeho úvaha vytáčí. Zabíhá někam, kde nemáme co pohledávat.

„Nejde o to, co on sám chce, jedná na základě svých obchodních partnerů," odvětím však popravdě. „A věř, že polovina těch staříků zrovna nepodporuje lidi, co mají potomky ve skupině LGBT a tak dále. Poškodil bych tím jeho pověst."

„Zasraná homofóbní společnost," odfrkne si a přejde ke křeslu, do něhož usedne. „Ohlížet se na požadavky nějakejch starejch buzerantů."

„Mohli bychom se prosím vrátit k tématu?" zeptám se ho pobouřeně. Už tak mě docela irituje jeho vulgární mluva. Nejsem zvyklý na to, že přede mnou někdo používá až tak hanlivá slova. Doma mě učili se jich vyvarovat. Samozřejmě, že také občas upustím páru a zanadávám si, ovšem mluvit jako dlaždič nepřichází v úvahu už jen ze zásad slušného vychování. To je ale také zbytečné rozebírat. Musím na něco přijít, než se ten telefon nahoře nabije. Což bude zhruba tak za čtvrt hodiny, když vezmu v potaz, že jsem měl padestát osm procent baterky a už je tam déle, než hodinu. 

„Ty musíš zapřemejšlet!" opře se pohodlně a obdaruje mě takovým tím pohledem, který vyjadřuje, že na něco čeká. Jako bych měl objevit odpověď na zlatém podnose. Vždyť i to s tím napíchnutým mobilem je jen doměnka. Vyvratitelná. „Jsi z nás dvou ten chytřejší. Já budu konat, ty přemejšlej."

„Nemáme žádné indície, kterými bychom se řídili," přemýšlím nahlas. „Nesmíme použít technika. Nesmíme se pídit po jeho identitě prostřednictvím policie ani nikoho jiného. Já studuju obchod, což je mi dost k ničemu, když vezmu v potaz, že tohle s obchodem nemá nic společného. Nebo..?"

Zvednu hlavu a se šrotujícími kolečky přemýšlím dál: „Všechno má co dočinění s obchodem. Ten dotyčný z toho něco musí mít. Z toho, že mě vydírá."

„Dobrej pocit, že může nějakýmu snobovi zničit život," přilije olej do ohně Andrew, na něhož se zamračeně podívám. „Nikdy nevíš, čeho jsou chudý lidi schopný, jen aby se pomstili."

„Pokud budu přemýšlet jako ty, pak bych pomstu nevykonal jen pro dobrý pocit nebo ty snad ano?" zeptám se a sleduji, jak i jemu tahle teorie začíná proudit mozkovou kůrou. „Možná tu ani nejde o mě, ale spíš o celkovou naši rodinu. Je veřejně známo, že jsem nejslabší článek celé naší rodiny."

„No," protáhne Andrew, který nijak nepomáhá, skepticky, „pokud ty seš nejslabší článek, pak nechci potkat zbytek tvojí rodiny."

Rozhodnu se ho prostě ignorovat. Sice je zbytečné tu polemizovat o doměnkách, ale to jediné mě udržuje v bdělém stavu a to jediné nám dodává nějakou naději. Nebýt toho, že můžu přemýšlet o různých alternativách, bychom se opravdu nikam nedopídili. A já se snažím spojit jisté události dohromady. 

„Jde o to, že první esemeska mi přišla minulý týden," polemizuji opět nahlas. „A minulý týden se ve městě kousek odsud objevili novináři. Novináři, kvůli kterým do města musel jet děda. Další esemesky mi přišly až dnes. V den, kdy se před našimi dveřmi objevil novinář. Jednou je to náhoda, ale podruhé už to něco znamená."

Dávalo by to smysl. Dali jsme si s Andrewem polibek krátce před tím, než se vesnicí rozneslo, že ve městě jsou novináři. Na to mi přišla ta proklatá esemeska, kterou jsem nikterak nečekal. Pak bylo ticho, zprávy nepřečtené a novináři se z města museli pakovat díky vlivu mého dědy. Co když ale jeden slídil přechytračil všechny a byl tu s námi celou dobu? Co když nepozorovaně proklouzl například v noci do města. Zrovna v ten den, kdy byla bouře? Jediné, co mi nesedí, je napíchnutí toho telefonu. Potřeboval bych se domluvit s nějakým technikem, který by mi sdělil, zda lze napíchnout telefon i dálkově. 

„Takže si myslíš, že v tom má prsty ten novinář?" zamračí se na mě. Budu přehlížet ten jeho zmatený výraz plný nechápavosti a chytnu se toho, že to pochopil. 

„Přemýšlej," předkloním se ještě víc, div nespadnu ze sedačky, přičemž na něj koukám a snažím se mu nějakými vlnami předat to, co mám momentálně v hlavě. „Novináři na tlupě se dají snadno vyhnat, ale samotný novinář je nebezpečný. Je to prostě normální člověk, do něhož bys neřekl, že může dělat tak špinavou práci. Navíc se mohl odtrhnout od své skupiny a dostat se sem v den, kdy byla ta bouřka. Pochybuju, že někdo měl chuť se v tom počasí promenádovat ulicemi. Mohl tu s námi být celou dobu, jen jsme si ho nikdo nevšimli. Záleží, jestli přespával v autě anebo se ubytoval. Máte tu nějaký hotel?"

„Myslíš, že seš někde ve městě?" zeptá se mě, jako bych spadl z višně. „Sem na dovolenou lidi nejezděj, ale je tu motel na přespání pro zbloudilý duše. Nebo není to tady, ale vedle ve vesnici."

„Mohl být celou dobu tam," odvětím, nevšímajíc si jeho rýpavé poznámky. „Přímo nám pod nosem."

„Fajn, zadrž," zastaví moje myšlenkové pochody ten, co je tu vlastně úplně zbytečný a naopak ve mně vyvolává pochybnosti. „I kdybys s tím měl pravdu a on byl ten zkurvysyn, proč by to dělal? Přece jenom, kdyby měl takovejhle materiál v ruce, mohl ho už dávno použít jako novinář. Šéf by ho určitě povýšil na nějakou důležitější pozici za takovej úlovek."

Má pravdu. Zase nebude tak úplně marný. To jsem úplně nedomyslel. Proč by si se mnou řadový novinář hrál, kdyby měl v ruce něco, co by mohl použít proti mně? Na to nemám odpověď a dostávám se přesně tam, kam jsem nechtěl. Totiž zpět na začátek. 

Frustrovaně sebou plácnu o sedačku a vzdávám veškeré snahy o přemýšlení. Je mi na zvracení, celé tělo mě bolí, plíce mi stále ještě pod veškerou touhle tělesnou schránkou hoří a kluk, do něhož jsem asi zamilovaný, je v ohrožení kvůli mně. Tedy, abychom nebyli tak dramatičtí, tak jeho pověst je v ohrožení kvůli mně. Všechno, na co sáhnu, spackám. Rodiče i Daniel mají pravdu, jsem jen zbytečná náhrada.

Opřu se zátylkem o opěradlo pohovky a dlaně si přiložím na obličej. Nemám chuť vůbec na nic. Měli jsme svoje ptáky držet na uzdě a byl by pokoj. Měl jsem se zásadně věnovat jen práci na vinici a pomáhání tady, doma. Na nic víc jsem se soustředit neměl. Jenže teď už je pozdě a já nejsem čaroděj ze země Oz, abych vrátil čas zpátky. Kdybych měl zaprodat duši ďáblu, udělal bych to jen kdybych měl možnost vrátit se zpět v čase. 

„Asi bysme měli počkat na první úkol," vysloví to neodvratné, na co se moje mysl měla zaměřit ihned. Stále zírám do svých dlaní, nemám sílu se na něj podívat. Potřeboval bych, aby mě alespoň objal. Nebudu mu o to však říkat. „Podle mě to nebude nic lehkýho, ale možná nám to nějak napoví."

„Grrrrrr!" vyjde ze mě hlasitě a podrážděně. Spustím ruce ze svého obličeje a hlavu narovnám tak, abych se na něj nakonec podíval. Padá na mě únava. A mám hlad. Známky toho, že ještě pořád funguji jako člověk a ne jako chodící zkáza. „Asi máš pravdu. Nic lepšího mě v tenhle moment nenapadá a navíc nemám sílu přemýšlet."

„Ani mně ne," odpoví vzápětí. „A omlouvám se, že jsem na tebe nahoře tak vyjel. Není to tvoje vina. Měl jsem tě nechat na pokoji."

„Především je to vina nás obou, takže se nemáš za co omlouvat," obeznámím ho se svým stanoviskem k tomuto tématu. 

„A kdybychom nepřišli na to, kdo to je, vezmu veškerou zodpovědnost na sebe," naprosto nečekaná reakce, která mě ochromí od hlavy až k patě. Dnes už je to asi po sté, co nemůžu pohnout rukama ani nohama. Co ho k tomu přimělo? Proč by to bral celé na sebe? Vždyť by se totálně zničil! A to já nedopustím. „Předstírali bysme, že to nejsi ty. A pravda by zůstala jenom mezi náma."

„To tě nenechám udělat!"

„Jakou budeš mít možnost?" nakloní se ke mně. „Zničí tě to daleko víc, než mně. Myslím si, že tvůj děda a tvůj táta už by vymysleli, jak tě z toho vysekat. Ten zkurvysyn nemá víc, než fotky, který se daj zpochybnit, nahrávky hlasů, který se daj zpochybnit. Navíc jsi mě před tímhle svinstvem chtěl chránit a já se za to na tebe nasral. Měl jsi pravdu a já ti to dlužím."

Znovu mám takový ten pocit, že se v něm nevyznám. Chvíli se chová odměřeně, pak je naštvaný, následně zpochybňuje vše, co řeknu a na konci pak vybalí tuhle svou jemnou stránku, díky níž se mi chvěje každá částice těla. Po zádech mi teče studený pot z jeho slov a už jen při té představě, jak ho média zahlcují otázkami, je mi zle. Nenechám ho to udělat. Jeho otec by ho zabil. Nenechám nikoho, aby mu ublížil. Protože moje srdce to nedovolí. 

„Nechci nic vracet," opáčím mu s ledovým klidem. „Varoval jsem tě, ale bylo pozdě a nezapomínej, že já byl iniciátorem dvou incidentů ze tří. Dvakrát jsem tě vybídl abys to udělal. A svoje slova z pergoly jsem myslel vážně. Nenechám tě to udělat, i kdybych měl kvůli tomu projít peklem! A tím je tahle debata uzavřena. Nehodlám o tom s tebou víc diskutovat."

„Ledovej až na dřeň," uchechtne se, snad aby odlehčil situaci od veškerého napětí. Každopádně se mu to daří, protože se mi nechtěně zhoupnou koutky úst do úsměvu. „Jednou se najde někdo, kdo tu tvojí ledovou skořápku rozláme."

„To možná," reaguji s úsměvem, „ale nikdo takový zatím v okolí není."

Lžu a on si to ani neuvědomuje. Anebo možná ano, ale nechce si to přiznat stejně tak, jako já. Že on je zatím jediný, kdo tu skořápku dokázal nalomit. 

***

Nejsem závislý na telefonu, ale poslední dva dny se cítím, jako bych u sebe nosil minu. Abychom se chápali, nosím ho u sebe jen pro případ, že se ozve anonym, jinak na něj prakticky vůbec nesahám. Leží v kapse mých kraťasů a odpočívá, což je vlastně i důvod, proč mi baterie stále drží a nikterak se nevybíjí. Je to frustrující pocit, když víte, že vás má někdo v hrsti a vy s tím nemůžete nic dělat. Nejvíce mě pak ničí fakt, že si já sám připadám jako chodící katastrofa. 

Od toho dne s lidmi moc nemluvím a to dokonce ani s babičkou a dědou, na nichž dnes ráno bylo vidět, že jsou z toho krajně nesví. Dokonce se mě babička ráno zeptala, zda jsem v pořádku. Mou obvyklou lží bylo, že ano, i když se cítím, jako by se můj život totálně rozpadal na kousíčky a všechno přestávalo dávat smysl. 

Po většinu času jen odpovídám na příchozí zprávy od Elisy, které se stále zkracují, či na Danielovy provokativní vtípky na mou osobu. Jinak s nikým žádnou interakci nemám. Odpovím, když jsem tázán, ale to je asi tak všechno. Jediný, kdo to všechno vnímá prakticky úplně stejně, je Andrew. Jeden druhému se však záměrně vyhýbáme, abychom neudělali něco, čeho bychom později mohli litovat. Cítím totiž každým dnem narůstající potřebu ho mít u sebe. Nemuselo by k ničemu dojít, jen ho prostě chci mít u sebe, abych ho ochránil. Což je vskutku vtipné, když neumím ochránit sám sebe. 

Veškeré teorie o tom novináři se rozplynuly na prach, když dnes ráno děda přinesl ze stánku výtisk novin New Yorker Times s mou tváří na hlavní straně. Titulek – menší nedorozumění v rodině. Když děda četl ty žvásty nahlas, chtělo se mi křičet. Ovšem novinář splnil svou dohodu a nechal všechno tak, jak jsem to podal. Dokonce i s těmi jízlivými narážkami na jeho osobu, kterým se v konečném důsledku smáli oba moji prarodiče. Bylo mi jich tak moc líto v tu chvíli. Kdyby jen věděli, co se děje, pomohli by mi, jenže to by znamenalo porušení pravidel. A to by vyústilo v rodinný skandál, který by nezachránil ani všemohoucí děda. 

Tudíž se můj strach naplnil a já nemám ani jednu teorii o tom, kdo by mohl být mým vyděračem. Začal jsem být tak paranoidní, že jsem si začal v jednu chvíli myslet, že by to mohl být sám Andrew. Že to je jen jeho hra a on mě využívá k tomu, aby mě dostal. Což je nelogické, když vezmeme v potaz, že se jeden druhému vyhýbáme. A to i na vinicích. Každý si jdeme svou cestou. 

Snažím se pracovat v tichosti a pokud možno o samotě. Když se mnou pracují přátelé z party, jsem tichý a vyjadřuji se jen tehdy, když jsem na něco dotázán. Je to docela na hlavu postavené. Všechno. Bolí mě celé tělo z neustálého přemýšlení, čeho bych se mohl chytit, abych tohle šílenství ukončil. 

„Nejsi unavenej?" vyjde Andrew z pergoly a donutí mě se podívat do těch jeho nádherných očí. 

Ano, dnes obýváme spolu jižní stranu, jako na potvoru. Když to děda oznamoval, chtělo se mi křičet, že mi to osud dělá schválně. Na povrchu jsem však jen stál jako solný sloup a netečně přikývl. Ani Andrew z toho nebyl nijak nadšený. Není nadšený z toho, že kolem sebe musíme kroužit po špičkách. Vidím to na něm. Něco se mezi námi před těmi dvěma dny zlomilo. Nevím sice co, ale cítím, že něco je jinak. Že jsme si blíže. Ironie tohle. 

Noční obloha nad námi je temná jako dno mé duše, protkaná hvězdami, které představují naději, že bude lépe. Mám ale takový neblahý pocit, že tohle skončí jednou velkou katastrofou. A mou fotografií na obálce každého časopisu s velkým a duhovým nápisem GAY. Škatulkování lidem jde, i když ani já sám nevím, jestli se jedná jen o přechodné období nebo se mi líbí i ostatní kluci. Jak jsem řekl na začátku, dokážu ocenit, samo sebou v tichosti, krásného kluka. Dokážu ocenit jeho kvality. Ale nikdy předtím jsem nevnímal to, že bych s klukem mohl něco mít nebo k němu něco cítit. 

„Ani ne," odpovídám úsečně, i když je mobil uvnitř, a hlavu nakloním před sebe do kopce. 

Jižní strana vinic je položena o něco níže. Nebo spíše pergola. Je nejdál od začátku keříků. Vinice se nachází za obrovským kopcem, kde si keříky zabírají neskutečně moc hektarů půdy. A právě ta půda se neustále stahuje dolů, takže jižní pergola je to nejzapadlejší místo na celém tomhle místě. Už se proto ani nedivím, že nám kluci nepřišli na pomoc té noci, když byla bouře. Kdyby i dnes začalo pršet takovým způsobem, měli bychom s Andrewem, co dělat, abychom vůbec tu noc přežili v suchu. Nedokážu si představit, jak to tady muselo vypadat. 

Dveře za mnou zavržou a já předpokládám, že Andrew zalezl zpět. Byl tam vlastně celou tu dobu, co tu sedím já. A vzhledem k tomu, že mám úplně zdřevěnělá hýždě, je to pěkně dlouhá doba. Nejsem si ani jistý, jestli se vůbec dokážu zvednout. Z myšlenek na hýždě mě však překvapí fakt, že si Andrew sedá vedle mě a pohled upře před sebe a kouká se mírně nahoru na začátek vinic.

„Musíš bejt unavenej," zkonstatuje mou situaci, jako kdyby do mě viděl. „Já jsem unavenej a to u sebe nenosím nic, co by mě mohlo zradit."

Ačkoliv jsou dveře zavřené, dává si pozor na pusu. Oba víme, že nejsou nijak zvukotěsné a je možné, že všechno, co je slyšet tady, může být slyšet i uvnitř. Vím, že když s někým telefonuji přes sluchátka, slyším i věci z povzdálí, které bych normálně neslyšel. 

Nijak se k tomu nevyjadřuji, protože to řekl úplně přesně. Jak jsem řekl, cítím se, jako bych u sebe nosil minu, která může každou chvíli vybuchnout. A tak nějak cítím, že ani neočekává, že s ním o tom budu polemizovat. Slova jsou stejně unavující, jako činy. 

„Myslíš, že by mi dokázal někdo vysvětlit, proč jsou lidi takový neskutečný svině?" ucítím na profilu pravé tváře jeho tázavý a rozzlobený pohled. „Co má z toho, že tě takhle psychicky týrá?"

„Myslím," zachraptím do zvuku noci, „že jestli jsem mu někdy něco udělal...nebo kdokoliv z naší rodiny...pak to asi chápu. Jak jsi sám řekl, nejspíš má pocit z dobře odvedené práce a tuhle pomstu si užívá."

„Nemá na to žádný právo!" zvýší trochu více hlas a já ho spražím pohledem. Dokáže se tak snadno rozohnit. I tuhle část na něm tak strašně obdivuji. Myslel jsem si, že tolika emocí, kolik má v sobě on, by člověka dokázalo zabít. Zpětně mi dochází, že i já v sobě mám spoustu emocí. Jen jim nedávám takový průchod. „Nemá právo okrádat tě o to bejt šťastnej!"

„Nejspíš si asi nezasloužím být šťastný," odvětím s myknutím ramen. Je to vůbec poprvé za celý den, kdy mluvím, aniž by se mě někdo na něco zeptal. Reaguji na jeho názor, nikoliv na vyslovení dotazu. 

„Běž do hajzlu s takovýma kecama!" plácne se do stehna. Docela mě to překvapí. „Všichni si začali všímat, že je něco v nepořádku. Dneska se mě brácha zeptal třikrát, jestli seš v poho, že od toho záchvatu mu připadáš, jako bys s náma nechtěl mít nic společnýho. Dokonce si i myslel, že ti tvůj děda zakázal se s náma bavit. Nemluvě o tom, kolikrát už se ptaly Linda s Jenny."

Na jednu stranu je hrozně hřejivé slyšet, že se o vás zajímají lidi, kteří se pro vás stali přáteli. Protože já je jako své přátele beru a záleží mi na nich. Na tu druhou stranu mě to ničí. Slyšet, jak se pídí po důvodech, proč jsem tak odtažitý. Mohl bych s nimi mluvit o čemkoliv nezáživném, ovšem mé myšlenky stále sklouzávají k tomu, kdo je záhadný anonym a co mě v příštích dnech, týdnech či měsících čeká. Nemůžu si dovolit nepřemýšlet nad tím, protože na tom závisí rodinná reputace a taktéž i ta Andrewova. Nechci ho poslat do hlubin pekelných. Nechci, aby si prošel peklem kvůli mně. Nezaslouží si to po tom, co prošel ztrátou bratra.  

„A mě ničí tě takhle vidět," sníží tón hlasu, jako by se styděl za to, co právě teď vyřkl. 

Podívám se na profil jeho tváře a srdce se mi rozehřeje neskutečnou touhou. Tak moc se ho chci dotknout. Nemusí nic být, stačí jen, když ho u sebe ucítím a budu mít pocit, že ho chráním. Zhluboka se proto nadechnu a odsunu tuto touhu do pozadí, i když mi to dělá obrovské potíže. 

„Bude to znít asi strašně trapně a debilně," mluví dál, protože nečeká, že bych na to nějak reagoval, „ale přijde mi, že mi rozumíš víc, než můj vlastní brácha. Neznáme se skoro vůbec, nemluvili jsme spolu o ničem převratným, ale mám prostě takovej pocit když jsem v tvojí přítomnosti...Neumím to pořádně vysvětlit, sakra..."

„I já mám ten pocit," namítám, ale nedívám se na něj. Pohled mám sklopený k zemi a snažím se potlačit to narůstající teplo ve tvářích. „Přikládám to faktu, že jsi jeden z mála lidí, které nedokážu pořádně odhadnout. Vlastně jsi úplně první, kdo je pro mě jako záhada."

„Já a záhada?" uchechtne se pobaveně. Snad aby odlehčil situaci. Napětí mezi námi by se totiž dalo krájet. „Jsem ten nejprostší člověk v týhle všivý vesnici. Problematickej alkoholik se sklony spát se vším, co vypadá jenom trošku k světu. Nic víc na mně není."

„Vidíš," sepnu dlaně, ani nevím proč, „takhle se vnímáš ty, ale já tě vnímám jinak. Přicházím ti každý den na kloub a pořád se nemůžu dobrat výsledku."

„A k čemu bys chtěl dojít?" šeptne svůj další dotaz a jeho náruživý pohled mě přinutí, abych se na něj podíval také. Naše oči se sepnou a vypadá to, jako kdyby mi viděl až na samotné dno duše. Mám problémy s dýcháním, ovšem astma s tím nemá nic společného. Srdce buší tak nahlas, že ho nejspíš slyší i on. Přebírá nade mnou moc nutkání ho políbit. Jen se jemně a naposledy otřít o jeho rty. Zuby nehty se však držím.

„K-" chci odpovědět, jenže zlověstné cinknutí mého telefonu mě vyruší a vrátí zpět do reality tak rychle, jako jeho. 

Oči se mi rozšíří samou hrůzou, protože je jen jediný člověk, kdo by mi mohl v takhle pozdní dobu psát. A není to ani Elisa, která už jistě spí, ani Daniel, který někde vymetá klub, dokonce ani prarodiče, kteří mají půlnoc už nějakých pár hodin. Nemluvě o mých rodičích, kteří mi píší jen, když se jim to hodí. Matka, ta mi od začátku nenapsala ještě vůbec. 

Nebude to nikdo z mých kontaktů, ale anonym. Anonym s prvním úkolem pro mou osobu. A když se tak dívám do Andrewových stejně vyplašených očí, vím, že v těch zpropadených zprávách ten úkol bude.