Obvykle panické záchvaty nemívám. Když jsem ve stresu, odnesu to prakticky jen tím astmatickým. Tedy, není to procházka růžovou zahradou, když vám hoří plíce a vy nemůžete pozřít dostatečné množství kyslíku. Když vaše hrdlo sípe, jako byste jeli z posledního a jediné, co vám zbývá je naposledy vydechnout. Astma není nic pěkného, ale dá se to unést, pokud u sebe máte léky. Já je u sebe neměl a nebýt Chrise, který mě jako první spatřil na všech čtyřech, jak se dusím a snažím se pořádně nasát vzduch do plic, nevím jak by to dopadlo. 

Motání hlavy neustává ani teď, když mě děda se starostou hodili domů, abych si do těla vpravil léky, které mi plíce roztáhnou na takovou úroveň, abych se mohl svobodně nadechnout. Celou cestu autem jsem se dusil a snažil se udržet při smyslech. Měl jsem pocit, jako by mi měly vypadnout oči z důlků, ale to všechno jen umocňoval ten beznadějný pocit paniky. Ani jsem si nevšiml, že nás doprovází ještě další dva členové. Andrew a Jenny, které děda vzal sebou, kdyby to náhodou nevypadalo dobře. 

Právě teď sedím na své posteli, arzenál lidí stojících nade mnou mi jen dokazuje, že o mě mají strach. Především pak babička, která začala hned u vchodových dveří hysterčit a brala mě do schodů. Spíš mě táhla. Léky jsem měl naštěstí dostupné hned v první zásuvce nočního stolku, ale bylo to opravdu o fous. Sípání totiž znělo, jako kdyby se blížil můj poslední výdech. Nic to ale nemění na faktu, že někdo to ví. 

Někdo ví, co jsme já a Andrew dělali. Nebo lépe řečeno, ví, co se stalo tu první noc. Že jsme se políbili. Dochází mi, že si s ním o tom budu potřebovat promluvit o samotě, což teď nepůjde, protože tu jsou všichni a nemůžu jim jen tak říct, co se stalo. Vysekal jsem se z jednoho problému – tedy snad – a nehodlám se zavrtávat do druhého. I když už v něm jsem. 

„Panebože co se stalo, Jamie?!" vyjekne babička, když se konečně zhluboka nadechnu a po známce astmatického záchvatu není ani stopy. Jen nepříjemná vzpomínka, která mě bude sužovat několik nocí. Dříve to bývalo horší. Musela k nám pořád jezdit sanitka a dostával jsem kapačku, která zapřičiňovala mou malátnost a ospalost. Vždy jsem po ní prospal skoro půlku dne, nemluvě o tom, že jsem měl pocit, jako bych se pokálel, když se mi ve spodních částech těla rozlila neuvěřitelná vlna tepla. Za poslední dva roky, co mám nového alergologa, na astma platí tuba se sprejem, kterou si vložím do úst a vdechnu do sebe. Nevím, co to přesně je, jen vím, že se jedná o něco, v čemž je obsažen alkohol. 

„To nic, už jsem v pořádku," odvětím a chci vstát z postele, jenže děda mě zatlačí svou pevnou paží zase zpět. Jenny s Andrewem stojí ve dveřích s vyplašenými výrazy. 

„To teda nejsi," přísný hlas dědy mě zprvu ochromí. „Co se u všech čertů stalo? Co tě tak zaskočilo? Byl to ten novinář? Bože vymlátím z něj duši dneska!"

„Ne," namítnu, avšak slabě. Mělo to být mnohem hlasitější, ale to už se tak po astmatickém záchvatu stává. Hlasivky jsou oslabené díky sípání, které jimi prochází. Bude trvat přinejmenším půlku dne, než se mi vrátí zpět. „On za nic nemůže. Jen se prostě ozval stres, mívám to docela často, když jsem ve stresu."

„Tomu bych věřila," ozve se Jenny a všechny zraky se upnou na ni. Včetně toho mého. „Astma je z poloviny nemoc taky psychologickýho rázu. Člověk si ho dokáže přivolat, aniž by si to uvědomoval. A co jsem tak viděla, Jamie dneska nebyl nějak ve svý kůži už od začátku. Zdál se mi strašně bledej."

„Neměli jsme ti dovolit, abys s tím bídákem mluvil," vyjádří se i babička se spojenými dlaněmi u své pusy. Vypadá to, jako by se modlila ke všem svatým. „Hned jsem věděla, že z toho nekouká nic dobrého."

„Už je to v pořádku, nemusíte se ničeho bát," ujistím je, ale nepokouším se vstávat. Něco mi říká, že děda by mě k té posteli i přivázal, jen aby měl jistotu, že si odpočinu a budu v pořádku. „Minimálně na další týden mám vystaráno."

Kdyby tu byla Elisa, zasmála by se, protože by pochopila, že je vše v pořádku a že se snažím odlehčit situaci. Jenže tady to nikomu nepřijde vtipné. A dochází mi v tutéž chvíli, že se mi moje chůva dnes ještě nikterak neozvala, což je divné, když mi píše skoro každé ráno a večer. Mám hlavu přeplněnou tolika věcmi, že nevím, které z nich věnovat pozornost dřív. Tedy vím. Anonym a Andrew. Tohle je teď moje hlavní priorita. 

„Dneska budeš tady," očekávaná námitka z úst mého dědy. „Nechám ti tu Andrewa, pokud to nevadí."

Otočí se na černovláska, který se napne jako hruška, rychle přeskočí očima ze mě na dědu a pak bez jakýchkoliv slov zakroutí hlavou v negativní odpověď. Je to, jako by děda vycítil mou potřebu s Andrewem mluvit. 

„Já s babičkou musíme do vedlejšího města a na tebe už čeká táta dole," obeznámí nás a hlavně Jenny, že tu zůstat nemůže, protože starosta zřejmě čeká venku před domem na ni. Děkuji bohu za tuhle souhru náhod, každopádně nemám důvod se radovat. Přijde ta nepříjemná část. Ani jsem nekoukal do mobilu, jestli mi anonym ještě něco neposlal. Podívám se, až tu s Andrewem zůstanu sám. 

„Pokud něco, stačí zavolat a budu tady," otočí se Jenny na Andrewa, který jen přikývne a pak mizí z místnosti rychlostí blesku. Ostatní se stále dívají na mě. 

„Zvládnete to?" starostlivý dotaz babičky. Měla by s námi bydlet ve městě. Tam jsou tyhle infarktové stavy se mnou běžné. Hlavně co se týče písemkových období, kdy jsem pod tlakem neustále. A skoro každou noc musím brát léky, abych se pořádně vyspal. Astma za mnou většinou chodí, když jsem v klidu a chystám se spát. 

„Nebojte, kdyby něco, naznačím Andrewovi, aby vám dal vědět," ujistím je, jak jen to jde a to je, jak pozoruji, alespoň z části uklidní. Ještě třikrát se na mě stačí podívat, než odejdou. Třikrát se zeptají, než zavřou dveře. A pak už jsou konečně pryč za zavřenými dveřmi, u nichž stojí Andrew a s kamenným výrazem si mě prohlíží. 

Uklidím tubičku se sprejem do první zásuvky tam, kam patří a zhluboka se znovu nadechnu, přičemž zavřu oči a přiměju se, abych zůstal při smyslech, když o tom budu mluvit. Stále se mi z toho navaluje. Z toho faktu, že mě má někdo v hrsti a ví o tom, co se stalo. Nebo alespoň o čtvrtce z toho, co mezi mnou a chlapcem stojícím u dveří proběhlo. 

„Potřebuji s tebou mluvit," podívám se znovu na něj. Celou dobu mi pohled oplácí. Skoro to vypadá, jako by mě chtěl zhypnotizovat. Netrvá to však dlouho a pobídnu ho, aby si šel sednout vedle mě. Váhání v jeho očích a tváři je doslova do nebe volající. Jako by jeho myšlenkové pochody běžely přímo mě před očima. 

Nakonec se však odhodlá a sedá si do dostatečné vzdálenost s očekáváním, o čem chci mluvit. Když už to chci vyslovit, zadrhne se mi hlas a já se musím znovu nadechnout. Je nemyslitelné, aby na mě měl někdo tak velkou páku a začal ji využívat. Být jako můj otec, už toho člověka mám pod rukama. Jenže já nejsem tak schopný jako můj otec. A rozhodně nemám tolik lidí, kteří by mi s tím pomohli. Budu si muset vystačit sám. A budu muset nejméně do konce prázdnin zjistit, o koho se jedná a proč to dělá, než se o tom dozví média a bude z toho novodobý skandál. 

„Abych začal popořadě," vydechnu vzduch, který moje plíce nepotřebují. Andrew se zvědavě dívá s přimhouřenýma očima do mé tváře. „Před týdnem jsem dostal esemesku od anonymního čísla. Nejprve to byl pozdrav, pak přišla esemeska o nějaké hře."

„Jaký hře?" skočí mi do řeči netrpělivě.

„Nech mě domluvit," zpražím ho i já pohledem. I normální konverzace, kdy se mu snažíte něco sdělit, je s ním velmi zapeklitá a napjatá. „Když jsem mu napsal zpátky otázky, jakože kdo je a jakou hru chce hrát, neodpověděl. Prostě to nechal vyšumět. A dneska se ozval znovu. Nejdříve ráno po tom, co k nám dorazil ten novinář. Věděl o něm a věděl i o tom, že mu poskytnu rozhovor. Ví všechno. Napsal mi, že až skončí interview, napíše mi instrukce k té hře, a že tenhle rozhovor s novinářem bude procházka růžovou zahradou oproti tomu, co mě čeká, když odmítnu hrát.  Nevěděl jsem, co tím myslí."

Dávám mu čas, aby to nějak vstřebal, zatímco uchopím telefon a najdu konverzaci s anonymem. Nic nového tu není. Jen ta zpropadená fotografie, která mně i jemu můžou zničit život. Která nás vystaví takovým problémům, že se z toho budeme ještě dlouho vzpamatovávat. Dotyčný anonym ví, jakou cenu drží v rukách. A pokud je to někdo, koho jsem naštval, pak není radno si zahrávat. A že já naštval spoustu lidí, když jsem bral Daniela jako svého idola. Což mě dovádí k faktu, že Danielův výstřelek to být nemůže. Je spousty kilometrů daleko. Tudíž nemám podezřelého. 

„Co to má společnýho se mnou?" zeptá se odtažitě a skepticky mi hledí do očí, kde se ještě před čtvrt hodinou vyjímala panika a starost. Starost o mě. To však musí jít vedle. Nesmím si nechat zamlžovat mysl, když přede mnou stojí ten největší problém v celém mém životě. 

Znovu se zhluboka nadechnu a otočím telefon displejem, na němž se vyjímá ona fotografie, k němu. Pozoruji jeho tvář, jak se celá uzavře. Rysy mu ztvrdnou neuvěřitelně rychlým způsobem, zatímco oči zůstávají otevřené a s panikou v nich vepsanou teď přeskakuje pohledem z displeje na mě a zase zpět. Je to pro něj stejný šok, jaký to byl pro mě. Musím mu dát chvíli na to, aby to vstřebal. 

„Sakra!" vydechne a rty nechává pootevřené, snad aby se mu lépe dýchalo. Konsternovaně zkoumá můj obličej a já jen kývnu hlavou, jakože je to pravda. Je to holý fakt, že nás má někdo v hrsti. A že by stačila tahle jediná fotka a životy nás obou se obrátí naruby. Nehledě na reakci mých rodičů, kteří by mě i Andrewa zakopali pod zem, aby tento skandál nepošpinil rodinu. „Sakra, sakra, sakra!"

Vyletí ze svého místa a chytne se za hlavu. V tomhle stavu ho vidím snad poprvé a proto vstanu a blížím se k němu. Potřebuji ho nějak uklidnit, abychom vymysleli, co bude dál. Musel jsem mu to říct, nešlo to jinak. Týká se to i jeho. Není méněcenný nežli já. Přiznám se však, že hned v té chvíli, kdy mi fotografie přišla, jsem si myslel, že to je on, kdo se mě snaží takhle vydírat. Nakonec mi však došlo, že o něm to taktéž neví nikdo jiný, kromě Jenny. Jediná Jenny ho viděla s jiným chlapcem, ostatní si myslí, že je Andrew čistý heterosexuál. 

Položím mu ruku na rameno, jako to dnes udělal můj děda, abych ho ujistil, že jsem tu, a že musíme vymyslet něco, čím toho parchanta sejmeme. 

„Co budeme sakra dělat?!" otočí se na mě a já cítím, z té blízkosti v jaké stojím, jak silně a splašeně jeho srdce buší. „Jestli to vyjde ven, táta mě umlátí. Doslova."

Hrkne ve mně. Na tuhle část jsem nemyslel. Možná, že jsem opravdu tak sebestředný, ale nepobral jsem ani náznakem, že by Andrewův táta byl proti tomu. Proti homosexuálům. Ovšem, dalo se to zřejmě očekávat, když si vybavuji věci, které o něm vím. Není to zrovna muž, s nímž bych se chtěl setkat a proto začínám chápat Andrewovu vyplašenost. Pokud se starý Hughes neštítí sáhnout na vlastní ženu a zmlátit ji, co mu zabrání v masakru svého vlastního syna? Proboha. Vsadím se však, že podobně by to bylo i u nás, kdybychom nebyli po září reflektorů. 

Mobil na posteli cinkne a my oba zpozorníme. Srdce mi znovu propadá až do kalhot, když se rychlostí blesku přesunu k tom zatracenému přístroji a podívám se, co dalšího mi dnes můj mobil ještě sdělí. Andrew se namáčkne vedle mě, aby to viděl.

Právě jsi porušil první pravidlo – neříkat o tom nikomu – ale neboj se. Jsem taky jen člověk, takže ti to odpustím. Přece jen neodolatelný Andrew má právo vědět, co se děje a bude aspoň větší zábava, když budete hrát oba. Nemyslíš, Jamesi?

„Co to kurva je za dojebanýho zkurvysyna?!" rozkřičí se Andrew přes celý dům. Chápu to, potřebuje upustit uzdu nervům. Také bych to udělal, ale nemám ve zvyku křičet či nějak vyjadřovat vztek. Většinou to dusím. Jako právě teď. 

„Na to musíme přijít," odpovím mu skrz zatnuté zuby. Mobil v ruce mi znovu zavibruje.

Další pravidlo – nevyhledávej mě. To ostatně souvisí s pravidlem číslo jedna. Nesmíš jít na policii. Nesmíš navštívit IT technika ani nikoho, kdo se v technice vyzná. Budu to vědět už jen když budeš v půlce cesty a internet obletí fotka tebe a Andyho. A je jedno jaká, mám jich totiž víc, nemluvě o nahrávkách vašich konverzací.

A na náznak svých slov posílá hlasovou zprávu, kterou ihned spustím. Ihned mi dochází, co za nahrávku to je. Kdy se to stalo a pobouřeně se podívám po Andrewovi, jenž se nestačí divit. Záchody v Zápraží, den kdy mě tak vášnivě políbil a sváděl mě. Dokonce i to zpropadené mlaskání našich polibků je tam slyšet. Je to daleko horší, než jsem si myslel.

Další zpráva:

Abych nebyl jen samé pravidlo – máš právo odmítnout jeden úkol, ale rozmýšlej dobře, máš na to právo jen jednou za celou dobu.

Jestli k němu za tohle mám cítit nějaké sympatie, nestalo se tak a dokonce ani druhé pravidlo mě nedrží zpátky. Musím přijít na to, kdo je anonym, než mě zničí. Než zničí všechno, o co se tu snažím. Budu si muset dávat setsakramentského bacha na to, před kým co říkám, co dělám. Jak vidno, tenhle člověk ví o mém každém pohybu. 

„Hele, a další," upozorní mě Andrew ve chvíli, kdy se vracím z astrálního cestování. Začíná ve mně, kromě paniky, narůstat i zlost a pokud jsem se doteď nechtěl chovat jako můj otec, pak až dopadnu tohoto člověka, si bude přát, abych se tak nechoval. 

Poslední pravidlo, prozatím – nikdy nikam nechoď bez telefonu. Důvod? Úkoly ti budou chodit nepravidelně, můžou přijít ráno, odpoledne i večer. Můžou přijít v pondělí, ale také ve středu, nebo o víkendu. A od odeslání mé zprávy ti na ně vždy poběží lhůta. Pokud úkol v dané době nestihneš, vyberu jednoho člověka, který se dozví tvoje tajemství. Nebudou to cizí lidi, pokud se chceš spoléhat na to.

„I kdyby to byli cizí lidi, každý zná můj obličej," odpovím, i když mi je jasné, že si to říkám spíš pro sebe. „S láskou by mě předhodili vlkům."

Při porušení pravidel, jakéhokoliv pravidla, se můžeš rozloučit s mou shovívavostí. Vše, co jsem nasbíral za ty pouhé dva týdny tvojí přítomnosti, obletí všechny deníky i týdeníky v Americe. Fotky, videa, nahrávky, zkrátka všechno. Upřímně jsem od tebe čekal něco chytřejšího, než že se zapleteš s klukem, ale budiž. Já si nestěžuju, nahrál jsi mi do karet a za to ti děkuju. Ode mě je to zatím vše, na dotazy nebo dotěrné zprávy ti odpovídat nebudu. Takže mysli na pravidla, plň úkoly a budeš ten nejspokojenější člověk na planetě. Nebo přinejmenším v bezpečí. Mám oči všude, takže když budeš lhát, porušíš tím všechna pravidla najednou. A ty víš co to znamená...

„Koho jsi doprdele nasral?" otočí se na mě Andrew se zlostným pohledem. Vypadá to, jako kdyby mi dával za vinu to, co se stalo. Což je, ovšem jen částečná. Tohle šílenství mezi námi jsem odstartoval já, ale on v tom pokračoval. Máme na tom chybu oba. „Ten člověk po tobě jde, jak pták po housce!"

„Víš, s kolika lidmi já se nepohodl?" opáčím dotazem stejným tónem, jako on. Nenechám celkovou špínu svalovat na mě. „Může to být kdokoliv, úplně kdokoliv!"

„Co jsem komu kurva provedl?!" začne přecházet ze strany na stranu tak, jako to dělal před tím. Teď však nemám nutkání ho uklidňovat, protože já sám jsem neklidný a potřeboval bych přinejmenším obejmout. Nejlépe od něj, ale to mu říkat nebudu, protože by ho to akorát pobouřilo a navíc – mám takový pocit, že tenhle člověk nás sleduje z povzdálí. 

Když nad tím tak uvažuji, to poslední pravidlo nedává smysl. Podívám se na telefon na posteli a pak se podívám na Andrewa, který se zase dívá se zlostí na mě. Šrouby v hlavě šrotují na plné obrátky a já Andrewovi naznačím, aby něco mluvil. Nevyjadřuji se, pouze gestikuluji, zatímco po pokoji začínám hledat papír a tužku, abych se s ním podělil o svou doměnku. 

„Co sakra budeme dělat?!" zatváří se nechápavě k mým činům, ovšem pochopil, že jsem na něco přišel a potřebuji, aby mluvil. „Přece tu nebudeme jen tak sedět se založenýma rukama a čekat, až to toho zkurvysyna přestane bavit a napráší nás!"

„Co chceš dělat?" zklidním svůj tón, zatímco mi pohled padne na knihu, kterou jsem si přivezl sebou. Je to jediný zdroj papíru, který tu je. Propisku vím kde hledat. „Nemůžeme dělat vůbec nic. Slyšel jsi, že stačí porušit jedno pravidlo a jsme v koncích."

Nevnímám, co říkám, zatímco otevírám třetí zásuvku nočního stolku a nacházím úplně nové balení propisek. Nevím, proč mi ho Elisa zabalila, ale jsem ji za to vděčný. Budu ji muset hned napsat, jakmile tohle nějakým rozumným řešením ukončím. 

„Do prdele se vším!" zakleje a kopne do mé postele. Zřejmě to nehraje, jenže to nemám čas zkoumat, protože z balíku neslyšně vytahuji jednu propisku a následně otevírám knihu na nějaké prázdné straně. Doufám, že je moje teorie správná, už několikrát jsem zažil tuhle věc. Jen tedy ne přímo u mě, ale většinou u nějakého z otcových obchodních partnerů. 

Sednu si na postel a co nejrychleji píšu těch zatracených šest slov. Doufám, že to přečte a nikterak se k tomu nevyjádří. Raději k tomu připíšu, aby mlčel.

Když pak knihu otáčím s mým škrabopisem směrem k němu, viditelně zadrží dech a jeho tmavé oči sklouznou k modrému telefonu položenému na dece mé postele, který se zdá takřka nevinný. Jenže pokud se nemýlím a je to opravdu tak, pak mám napíchlý telefon. To je důvod, proč chce anonym, abych ho všude nosil sebou. Uslyší každou konverzaci, kterou povedu, uvidí mě pokaždé, když se do něj jen podívám. Přečte si každou zprávu, kterou napíšu. 

„Jsme v prdeli," zkonstatuje přece jen Andrew nahlas a podívá se na mě beznadějným pohledem plným paniky. Ví, že odteď není cesty zpět a té jeho hry se musíme účastnit. Přinejmenším já budu muset.

„Jo," vydechnu poraženecky. „To jsme."

***

I dnes vás vítám u nové kapitoly.

Tak nám začíná hra, k níž tento příběh už od začátku plynule mířil. Co si o tom myslíte? Máte nějaké teorie, kdo by mohl být náš neznámý anonym? A jak se vám zatím zdá vztah mezi Andym a Jamesem? Prozradím, že jejich vztah díky anonymovi projde zkouškou vody a ohně a záleží jen na nich, jestli v dobrém slova smyslu či v tom špatném. Každopádně Jamieho nejhorší obava se proměnila ve skutečnost a příští kapitoly ukáží, jak moc odolný je.

Chci vám také poděkovat za všechny ohlasy k příběhu. Nečekala jsem, že se LG chytne takhle rychle a bude vás bavit. Moc ráda bych znala vaše názory na plynulost příběhu a také teorie, kam myslíte, že ke konci dospějeme. Každopádně opravdu moc děkuju!