Útok mediálních monster jsem očekával už před týdnem, takže když se nic nestalo, byl jsem docela překvapený. Moment překvapení na mě nenechal však dlouho čekat, když čtvrtečního rána domem Sullivanů zalomcoval zvonek ohlašující zkázu. Byl jsem v kuchyni a pomáhal babičce připravovat snídani, když se rozhodla na zvonění reagovat a jít se podívat, kdo nás v tak brzkých ranních hodinách otravuje. Pro ni jistě bylo překvapením, že před domem stojí muž s batohem, míří na ní svým fotoaparátem a jen co se pořádně uvědomil, že se dveře opravdu otevřely, zblýsknul ji svým foťákem. 

Vychrlil na ni spoustu dotazů, nejméně jen deset o tom, kde právě teď jsem a jestli bych nemohl poskytnout interview. Babička stále vykolejená stála ve dveřích a zírala na muže jako na boží zjevení. Jediné, na co se zmohla, bylo zavolat dědu z horního patra, odkud přiběhl jako velká voda slibující odplatu za takové narušení harmonie. Spustila se výměna názorů, v níž vítězil na plné čáře děda a po upozornění, že pokud ten chlápek nezmizí, zavolá policii, debatu jednoznačně vyhrál. Já se celou dobu schovával za rohem a poslouchal, co se z toho vyvrbí. 

Samo sebou jsem počítal s tím, že mě prarodiče jen tak nedají, ale zarazilo mě, jak babička ztuhla ve dveřích a pořádně nevěděla jak má reagovat. Možná je to tím, že na tohle zkrátka není zvyklá. Je také dost možné, že za jejich časů, kdy firmu teprve zakládali, nebylo tak dotěrné spektrum, jako je to v dnešní době. 

Proto když spolu usedáme ke stolu a v domě panuje větší ticho, než normálně, se přemlouvám k tomu, abych se jí na to zeptal. Zdá se totiž, že je stále krajně vykolejená, i když se to stalo skoro před půl hodinou, kdy děda stačil obvolat něco, jako svoje místní mafiány, aby novináře z vesnice vyštípali. Nemluvě o tom, že už se starostou zařídil vše potřebné. 

Dochází mi, že můj pohyb teď jako obvykle bude krajně omezený, protože přece jen cestu na tak velkou vinici najde každý amatér, který už nějakou dobu dělá pro noviny. Budou teď předpokládat, že se budu zdržovat hlavně tam a budou ze mě chtít vypáčit doplňující fakta k tomu, co jsem už skoro před měsícem řekl o svém otci. Pitomá Danielova bouda. Kdybych na ni neskočil, mohl jsem si tohle léto užívat po svém bez řetězů. Můžu si za to ale sám. Nemám mluvit před lidmi, které vlastně ani neznám. 

„Babi," oslovím ženu sedící naproti, jíž se na tváři zračí jistá zamyšlenost. Když uslyší mé oslovení, zvedne hlavu od talířku s dvěma kusy rohlíku namazaným sýrem. „Jsi v pořádku?"

„Ale ano, jsem," odpovídá, když na ni s dědou koukáme jako na křehkou vázu, která se může kdykoliv rozbít. Stačí sebemenší nátlak. „Já jen, že tohle už jsem tu nezažila roky a přijde mi to jako by ten novinář narušil něco tady. Nechci, aby ses tu cítil špatně."

„Necítím," ujistím ji, protože kdyby se to stalo doma, otec by mě předhodil vlkům. Je to můj problém a také by mi rázně objasnil, že svoje problémy každý musíme žehlit sám. Že za nás to nikdo neudělá. Do téhle doby totiž ještě nevyšlo žádné oficiální prohlášení a to ani z mé strany a ani ze strany rodičů. „Je mi tu skvěle a jeden novinář mi požitky odsud nezkazí. Na to můžeš vzít jed."

Její vrásčitý obličej pročísne úsměv, který je však nějak beznadějný a vyplňuje veškeré mé zlé předtuchy. Jistě si také uvědomila, že mé celkové volnosti je konec a oni teď budou mít akorát o starost navíc. Když už novináři vytipovali ten správný dům, bude jen otázkou času, kdy už je děda nebude stíhat odhánět a oni se dopídí svého interview. Možná bych se tomu neměl vyhýbat. Třeba na to otec čeká. Až se tomu postavím a přestanu se schovávat. 

Nikdy jsem o tom vlastně takhle nepřemýšlel, ale když teď uvažuji logicky, dávalo by to smysl. Jsem dospělý člověk, co pyká za své osobní chyby. Měl bych se k nim postavit čelem a hledat fungující řešení. Možná není tak špatný nápad promluvit si s tím chlapem, poskytnou mu pár fotek a tím celou situaci uzavřít. Možná, že bych pak měl pokoj od toho všeho. 

„To jsem moc ráda," reaguje na to babička slovně. „Přece jim nedovolíme, aby tobě a ani nám zkazili společné léto. Pořád se s dědou opakujeme, ale jsme vážně rádi, že tě tu máme. A byla bych nerada, kdyby ses tu cítil nějak omezovaný nebo tak nějak."

„V Libertonu je to omezující," přiznám se srdcem až na dlani. „Tady se cítím svobodněji, než kdekoliv před tím. A možná  není tak špatný nápad poskytnout jim rozhovor a vyvrátit jejich mylné doměnky, že mě rodiče vydědili. Co vy na to?"

„Jako že by sis s těma krysama dobrovolně promluvil?" zatváří se děda překvapeně. 

„O to jim přesně jde," objasním. „Proto mě všude nahání. Chtějí vědět víc o tom, co se děje v naší rodině, a když se tomu postavím čelem a vysvětlím, že to byl chvilkový zkrat, protože jsme se s otcem na něčem nedomluvili, budeme pak mít pokoj a uzavřeme celou tuhle aféru. Už se nebudou pídit dál po tom, aby ze mě vymámili slovo a nebudou mě sledovat, aby pořídili fotky."

Do ticha mi cinkne telefon, já ho však nechávám v kapse bermud a čekám na vyjádření prarodičů, kteří se na sebe dívají s nic neříkajícím pohledem. Nemusí s tím souhlasit, to chápu, ale myslím, že tohle je nejlepší řešení onoho problému. 

„Vlastně je to přímo špičkovej nápad, Jamie," ozve se po hodné chvíli přemýšlení děda. Zřejmě zvážil pro a proti. „Stačí jim říct něco, co je uklidní a neboj, všechno domluvím. Ještě teď zavolám starostovi, aby novináře ubytoval a dneska odpoledne mu zařídíme prohlídku po vinicích a rozhovor. Co ty na to?"

„Souhlasím," přikývnu s úsměvem, když do sebe děda hodí celou sklenici pomerančového džusu a spěchá pro svůj tlačítkový telefon, aby se dovtípil nějakých závěrů a domluvil celé to zpropadené interview. Za malou chvíli s babičkou osiříme. 

„Jsi si tím jistý?" zeptá se mě starostlivě. „Sama vím, jaký to je, když tě někdo nahání a nedává ti jinou možnost. Když jsme s dědou začínali a dařilo se nám, každý nás pomlouval. Pak se z nás stali dva nejúspěšnější podnikatelé v oblasti vinařství a vesnice byla plná takových krys, jako je tenhle člověk. Chápu, že si chce vydělat, ale měli by respektovat soukromí sakra. Proto nedělej nic, co ty sám nechce, ano?"

„Nechci s ním mluvit, to je pravda," přiznám další fakt, který je více, než očividný. „Ale nehodlám zkazit tohle léto nikomu. A když se tu objeví třeba i tisíc novinářů kvůli interview, pak s každým z nich promluvím, když budu vědět, že od nich pak všichni budeme mít svatý pokoj."

„Už jsem ti řekla, že jsi prostě ten nejchytřejší a nejzlatější kluk, jakýho jsem kdy poznala?" roztáhne se její tvář do úsměvu. Nevím proč, ale dnes mám dobrou náladu. Zvlášť, když jsme to takhle pěkně pořešili a zbavíme se jednoho problému. Kdybych jen tak věděl, že ten druhý problém se neodkladně blíží. 

Poděkuji babičce, když uchopí můj prázdný talířek a odnáší ho do kuchyně, načež já vytahuji mobil a celé moje bytí přimrzne k dřevěné židli, díky níž necítím zadek. To jde ale stranou, protože na displeji se vyjímá neznámé číslo. Že by konečně odpověděl na mé otázky?

Horečně otevřu telefon a vjedu do kolonky zprávy, přičemž hned tu na vrchu otevřu. Žaludek se zhoupne nervozitou, jako bych právě vyšel z té nejhorší pouťové atrakce na světě. 

Měl by ses ustrojit, když tě čeká tak důležitý interview. Po něm ti pošlu veškerý instrukce k naší hře. Věř mi, že rozhovor s tímhle novinářem bude procházka růžovou zahradou, pokud se rozhodneš odmítnout mou hru. Čekalo by tě peklo, takže si to pořádně rozmysli.

Mám takový pocit, že kdybych se na to rozhodl nějak odpovědět, anonym mě bude opět ignorovat. Takže mi teď nezbývá nic jiného, než přemýšlet nad tím, co za hru si to na mě připravil. Nepochybuji totiž o tom, že tu hru tak či onak budu muset přijmout, pokud se bude jednat o něco opravdu závažného, co by uškodilo nejen mně a rodičům, ale také prarodičům. A pro ně já udělám cokoliv. I kdybych měl projít peklem.

***

„Tak co? Jak se cítíš?" ptá se Jenny starostlivě a celá jejich parta mě obklíčí. Samozřejmě, až na Andrewa, který stojí v pozadí s ostatními a sleduje novináře, kterak probírá něco s mým vážným dědou. 

Rád bych jim řekl o té esemesce, která mi ráno přišla, a nad níž jsem si lámal hlavu celé dopoledne, ale na to není čas. Musím teď především myslet na to, abych to nezpackal, když jsem si na sebe ušil bič. Přiznám se, že se necítím moc dobře, když vím, že někdo tu se mnou rozehrává nějakou hru, jíž se nechci účastnit, ovšem musím to skousnout. Nepříjemnosti mě provází celý můj život a dnes mám výrazně víc energie, než v předešlých dnech, než abych tomu věnoval až tak moc velkou váhu. 

„Je mi na blití," odpovídám tedy upřímně alespoň na otázku, jak se cítím. Mám na sobě nejdražší oblečení, které jsem si sebou přivezl. Kouše mě snad na každé části těla. Navíc košile od Armaniho a perfektně načesané vlasy nezastiňují fakt, že mi tu chybí osobní vizážista, který by mě na tento rozhovor vyšperkoval. Světlou stránkou je – nebo nevím, jestli úplně světlou – že si konečně vzpomněl otec na to, že má ještě jednoho syna na venkově. Věnoval mi přes telefon své kázání, že to nemám zpackat, když jsem konečně došel toho názoru, že se tomuhle problému mám postavit čelem. Přesně jak jsem si myslel. 

„To je nám jasný," vyřkne Linda. „Stejně nechápu takovej debilní povyk kvůli pár nasranejm slovům. Všichni máme hemzy proti rodičům, to ještě neznamená, že bysme se měli zpovídat cizím lidem, aby o nás psali."

„Tak to chodí, když se narodíš do slavný rodiny," zmůžu se na odpověď, když sleduji, jak děda kývne na novináře a nechává starostu s tím chlapíkem o samotě, zatímco se vydává cestou k nám. Parta z vesnice se rozestoupí, aby mu udělala místo a když nejstarší ze Sullivanů dojde až k nám, chytá mě za rameno v povzbudivém gestu. 

„Dali jsme mu podepsat dohodu o tom, že všechno napíše tak, jak ty řekneš, aby si nenavymýšlel bláboly," vysvětluje děda přede všemi. „Dali jsme mu taky náš diktafón, je lepší mít zálohu, kdyby se rozhodl si vymýšlet. Každopádně se bude ptát hlavně na to, co se stalo mezi tebou a tvým tátou, takže buď v klidu. Udělá pár fotek vinic a taky tebe. Řekl nám, že nejpozdějc v pátek by o tobě měl vyjít ten článek, takže uvidíme, budu hlídat, kdyby něco."

„Děkuju," polknu na prázdno a snažím se zaplašit ten knedlík v hrdle. Děda mě povzbudivě poplácá po rameni a já musím uznat, že kdybych ho měl mít sebou ve městě, bylo by vše tak jednoduché. S tou dohodou a diktafónem to vymyslel vskutku bravůrně, nemluvě o tom, že je tu pozdvižení, jako by sem přijel prezident. Můj zrak se na malou chvíli přišpendlí na Andrewa, jehož pohled na sobě cítím celou dobu. Netrvá to však dlouho a on se zadívá do země. Třeba už mu dojde, proč nechci, aby se mezi námi dělo cokoliv, co nepatří do přátelské sféry. 

Ostatní zopakují dědovo gesto a poplácají mě po zádech, když se rozhodnu vydat žralokovi napospas. Nohy mám dřevěné a vůbec nevím, jak se tomu postavit, ale budiž. Ledová krusta stále funguje, když se nejedná o Andrewa, takže právě na ni budu celou tu dobu, co povedeme rozhovor, spoléhat. 

Přicházím až před třicátníka s plnovousem, který si mě od hlavy až k patě prohlédne. Na krku se mu houpe fotoaparát a v očích mu vidím hlad po informacích. Kontroluje čas na rolexkách, i když nevím proč a pak ruku napřáhne ke mně. Chce se představit a zřejmě se chtěl i těmi hodinkami blýsknout. Kolik zmařených reputací tyhle hodinky stály?

„Dobrý den, Jack Gordon, New Yorker Times, moc mě těší," představí se, když mu stisknu ruku. Má pevný stisk a jemné ruce. Hodně opečovávané. Nebo má na nich jen možná tolik krému, aby nepůsobily jako ruce starého mládence bez ženy a dětí. Už jsem ho viděl, vybavuje se mi. Tenkrát v klubu, když se snažil sbalit pěknou barmanku za pultem. Neměl ještě takový plnovous, ale poznal bych ho i tak podle těch očí. Jen mě to utvrzuje v tom, že z něj bude starý mládenec. 

„Dobrý den, James Sullivan, kéž bych to samé mohl říci já," představuji se ze slušnosti, přece jen si však neodpustím jízlivou poznámku. Média mě mají za rozmazleného parchanta, který se nezasloužil vůbec o nic a přesto se vyžívá v penězích své rodiny. A já jim tuhle vizitku brát nebudu, protože v Libertonu jím opravdu jsem. Jen nevděčný hajzl. 

„Můžeme?" přejde naprosto profesionálně mou jízlivost a vybídne mě k pochodu mezi vinice. 

„Samozřejmě," vyjdu tedy jako první a ruce si spojím za zády. Jako obvykle, když mám vydat nějaké veřejné prohlášení nebo se jen svézt s ostatními z mé rodiny na nějakých veřejných vyjádřeních. 

Starosta na mě povzbudivě kýve a já mu samozřejmě kývnutí oplatím. Hned potom se zadívám před sebe a propustím ledovosti volný průběh. Nechávám se ji naplnit až po okraj. 

„Pokud vám to nebude vadit, zapnu si oba diktafóny, abych nemusel jako splašený psát do bloku," obeznámí mě a dříve, než stačím odpovědět, zmáčkne na obou diktafónech tlačítko nahrávání. Nechápu, proč v dnešní době nepoužívá mobil, ale budiž. Možná jen chtěl zapůsobit na mého dědu, který mu vnutil svůj diktafón, u nějž se dá pochopit, když je odpůrcem moderní techniky. 

„Dělejte, jak uznáte za vhodné," obeznámím ho zase já s tím, že si může dělat prakticky cokoliv, protože jsem pojištěný. Nemůže napsat o nic víc, než já řeknu. 

„Takže, pane Sullivane, co vás vedlo říct taková hanebná slova o vašem otci?" pokládá konečně první otázku, když si nahrávací zařízení zacvakne o pásek, kterého jsem si před tím nevšiml. První otázka, která je naprosto průhledná a dala se očekávat. New Yorker Times není jediný deník, kterého odpověď zajímá. 

„Alkohol," uchechtnu se ne moc pobaveně. „Především pak rozepře, kterou jsme vedli odpoledne před tou charitativní akcí. Svých slov samozřejmě lituji, nic z toho nebylo myšleno vážně."

„O jakou rozepři se jednalo?" pokračuje profesionálním hlasem, zatímco se dostáváme do čtvrtky první uličky vinice. 

„Právě o můj pobyt zde," vymyslím si. Nikdo však netušil, jaké můj otec má plány. „Abychom si rozuměli, nikdo nechce svůj volný čas trávit prací a ani já nechci. Mám-li být však upřímný, teď jsem otci vděčný, protože bych jinak nepoznal, kolik lidí stojí za naší firmou a jak skvělou práci odvádí. Víte, tyhle vinice jsou jako srdce celého podniku, takže jsem opravdu rád, že tu jsem, mohu vypomáhat a poznávat chod od základů."

„Takže se vaše rozepře týkala pobytu zde. Dostal jste to jako trest za něco?"

„Ne," odpovídám s klidem v hlase. „Můj pobyt zde slouží ke vzdělávání o rodinné firmě, což by se za trest rozhodně považovat nemělo. S otcem jsme se domluvili, že sem pojedu, jiného východiska nebylo."

„Utíkal jste před něčím?"

„Nechápu otázku," univerzální odpověď, když chcete novináře potrápit. Musí ji formulovat tak, aby v konečném důsledku zněla profesionálně, což tato rozhodně nezněla. 

„Myslím, zda v Libertonu máte povinnosti, kterým jste se tímhle pobytem vyhnul?"

„Pokud vám jde o to, zda jsem utíkal před otcem či pomluvami o vydědění, pak nikoliv," odpovídám opět jízlivě. „Samo sebou mám v Libertonu povinnosti, kdo z nás nemá povinnosti, ovšem tahle povinnost byla důležitější, než kterékoliv jiné. Přeci jen jsem synem vlivných podnikatelů a musím vědět, jak proces funguje od samého začátku. Nepřekvapilo by mě, kdybych se příští rok učil zase tomu, jak se víno zpracovává dál. Nehledejte v tom žádné utíkání od povinností či jiných starostí."

„Máte v plánu jednou převzít rodinnou firmu do vlastních rukou?"

„Zřejmě jste se dobře nepřipravil, pane Gordone," poškádlím ho. „Všichni moc dobře ví, že nástupcem na vedení firmy je můj bratr Daniel, který už má v těchto směrech praxi," čímž vlastně naznačuji, že já nejsem ten, o koho by se měli zajímat, protože jsem jen pouhá náhrada. „Samozřejmě budu Danielovou pravou rukou od počátku až do konce, ale vedení firmy a veškerých pochůzek bude jednoho dne výhradně spadat do jeho kompetencí, nikoli do mých."

„Kdy se vracíte do Libertonu?"

„Dříve, než na konci srpna to nebude."

„A jak se vám zde líbí?"

Je vidět, že čekal něco mnohem převratnějšího a teď lituje takové cesty až sem pro nic. Veškerý problém se dal vyřídit hned těmi dvěma prvními otázkami, které mi položil. Zbytek už je jen pokládání otázek pro délku rozhovoru. Nedostal to, pro co si přišel. Skandál. A snad, až si rozhovor přečtou i ostatní novináři, pochopí, že nemám co skrývat. Tedy moje ledová skořápka před nimi nemá co skrývat. Já jako osoba ano. 

Rozhovor končí přesně ve chvíli, kdy docházíme na konec první cestičky mezi vinicemi. Jack Gordon vypadá, jako by ho na nože brali. Je zpocený, zklamaný a frustrovaný. Nemluvě o únavě na jeho obličeji. Až se vydá zpět do města, jsem si jistý, že bude křičet a hlavně proklínat svého zaměstnavatele a pak i mou osobu. Tohle interview bylo totiž jedno z těch nejméně připravených a být tu můj otec, ani na jeho další dotazy neodpovídá a nechá ho tu bloudit samotného se slovy, že na nic podobného nemá čas. 

Vydáváme se cestou zpět, potichu, protože Gordon už nemá co dalšího by řekl, či na co by se zeptal. A navíc mi právě cinkl mobil, což nevěstí nic dobrého. V té první esemesce se psalo, že po skončení interview se mi anonym ozve s instrukcemi té zpropadené hry. 

Pošlu novináře samotného, zatímco se podívám na displej a spadne mi kámen ze srdce, když uvidím zprávu od Daniela. Mého podezřelého číslo jedna. A také jediného. Ptá se mě, zda jsem zase něco zpackal. Pro mé potěšení mu však odpovídám, že vše šlo hladce a žádný, ani nejmenší problém se nevyskytl. Neopomenu mu ani poslat fotku kráčejících zad Gordona se zprávou, že jsem mu to dal vyžrat tak, že si zapomněl pořídit i fotografii. 

Zamykám telefon a chytám se ho hodit zpět do kapsy, když znovu cinkne. Myslím si, že je to Daniel s nějakou odsekávající odpovědí, jak má ve zvyku, jenže celé moje tělo znovu ztuhne, když uvidí příchozí zprávu od neznámého čísla. 

Ruce se mi rozklepou a já jen tak tak zadám kód a dostávám se dovnitř. Rozbalím widget a kliknu na příchozí zprávu, aniž bych si ji dopředu přečetl. 

Bravo. Můžeme začít. Instrukce jsou jednoduché – řiď se mými pravidly a úkoly a budeš z obliga. A co by tě mělo donutit hrát? Chceš to vědět?

Zhluboka se nadechnu a zprávu si přečtu ještě třikrát. Musím se řídit pravidly, které neznám a úkoly, které mi jsou také neznámé. Zřejmě čeká odpověď, proto s rozklepanými prsty zadávám jednoslovnou pozitivní odpověď. 

Je to, jako kdyby mi odepisoval stroj, když přichází další zpráva. A já mám pocit, že moje už tak rozpadlé srdce spadlo někam do kalhot, když mi přichází v odpověď fotografie. Knedlík v krku se mi zvětší takovým způsobem, že mám pocit, jako bych nemohl dýchat. Ne, já nemůžu dýchat. Opravdu nemohu dýchat. Podlomí se mi nohy a začnu se dusit. Je to, jako by mi někdo stoupl na plíce. Panický záchvat s astmatickým dohromady. 

Na fotografii, kterou mi anonym poslal, jsem já a Andrew. Sedící před pergolou na severní straně. Ten první večer, co jsme společně hlídali.

A je vyfocena přesně v momentě, kdy se jeho rty dotýkají těch mých...