Bouře nad námi nás ani jednoho nezastavila od toho, kam jsme od začátku mířili. Zdálo se to najednou tak jasné a zřetelné, že se to nedalo přehlédnout. S jakou lehkostí naše rty zapadly do sebe, s jakou lehkostí jsme se jeden druhému oddávali. Přišlo mi, jako bych našel někoho, kdo dokáže přečíst mou duši jediným jemným dotekem. Andrew přesně věděl, co dělá, na jakou strunu má zahrát, v jaké symfonii se se mnou spojit. A i přes počáteční bolest, která mě neminula, jsem se cítil jako svobodný člověk plný neskutečného štěstí. 

Jeho ruce dál prozkoumávaly mé tělo, mé zase to jeho. Líbal mě každou vteřinu, kdy nám to naše těla dovolovala. Byl jemný a vášnivý. Díval se mi do očí a já měl s každým tím pohledem čím dál tím větší pocit, že k němu patřím. Nejen tělem, ale i duší. Možná jen do toho všeho vkládám až moc, ale bylo to moje poprvé s chlapcem. S chlapcem, který mi padl do oka hned, jakmile jsem ho spatřil. S chlapcem, kterého nemůžu ani vystát a zároveň ho chci mít neustále u sebe. Jediný člověk, v kom se doteď nemohu zcela vyznat a který mi dělá problémy se vším možným. 

I dýchat před ním se zdá nepatřičné a přitom tak jednoduché. Teď, když je po všem, bouře venku je u konce a bílý den se pomalu blíží k životu, se cítím tak nějak nadlehčeně, ovšem zdravý rozum je zpět se všemi výčitkami a možnými hrozbami. Oblékám se do svých kraťasů, které se vlivem tepla z krbu a také z nás stačily osušit. Nic to však nemění na faktu, že když si na sebe oblékám vypůjčené triko od něj, cítím jeho vůni, která mi připomíná vše do posledního detailu. 

A ačkoliv jsem si to přál tělem i duší, část mě lituje toho, co provedla. Jednal jsem na základě pudů prakticky na otevřeném prostranství, kde nás mohl kdokoliv zahlédnout. Jednal jsem nerozumně, bez přemýšlení. Myslel jsem jen na něj a na to, aby si mě vzal. Je mi z toho skoro do pláče. Nemluvě o tom pocitu, který mi nepřímo naznačuje, jako bych podvedl svého dědu, když jsem se nesoustředil na práci. Co když se někde utrhla plachta? Co když ten déšť způsobil nějaké škody a já za to ponesu zodpovědnost? Nebo co když to svedou na Andrewa? Svedl jsem ho. Byl jsem to já, kdo ho políbil. 

Zvednu zrak, abych zjistil, jak se tváří on, když na sebe natahuje oblečení. Zdá se zamyšlený, duchem nepřítomný. Jako by i on cítil, že to, co jsme provedli, byla chyba. Nebo alespoň pro dnešní noc to byla chyba. Neměli jsme to dělat. Ne tady. 

Sleduji, jak se vzpamatovává a jeho první pohled míří na mě. Oči má znovu nepřístupné tak, jako na začátku a já si začínám říkat, jestli mě teď odkopne. Je to dost možné. Dostal to, co celou dobu chtěl. Vyspal jsem se s ním a prakticky si mě může připsat na seznam trofejí. Je to až k smíchu, jak jsem blbý. Bláhový idiot, co se nechal unést svým chtíčem. Už je pozdě bycha honit. 

Nasadím kamennou tvář a snažím se působit nad věcí, i když mám pocit, jako bych se zevnitř doslova rozpadal. Jeden pitomý sex a co to se mnou dokáže provést. Nikdy před tím jsem se tak zostuzeně necítil. Možná to je tím, že jsem to nikdy předtím tolik neprožíval. Šlo jen o to si ulevit od chtíče, nic víc. Tady v tom případě šlo spíš o chtíč po něm. Nemuseli jsme spolu spát, stačilo ho cítit. Sex byla jen třešeň na už tak krásném dortu. Zblázním se. 

„Chci jen, abys věděl, že já toho nelituju," ozve se a znovu upoutá mou pozornost. Už je přestrojený a prohrabává si rukou vlasy. Oči má najednou jemné, působí jako pohlazení mírným vánkem v horkých dnech. Přejede mi po zádech chlad. Nelituje toho, protože dostal, co chtěl. „A můžeš si bejt jistej, že o tom nikdy nikomu neřeknu."

„Byl bys velice laskavý," odvětím odměřeným tónem. Ta myšlenka, že jsem jen další trofejí na jeho seznamu se rozlézá mým tělem jako nebezpečný vir, na nějž neexistuje protilék. Žaludek proti tomu začíná protestovat. A můj zdravý rozum na mě křičí vulgární nadávky. 

Sklopím pohled ke stolu, když usedám na židli. Zadní část těla mám rozbolavělou tak, jako ještě nikdy, ale snažím se to vstřebat. Je to trest za to, co jsem provedl. A s radostí ho přijímám jen když mi to pomůže cítit se o něco lépe. Nedaří se však.

Mám nějak vyprahlo v ústech, a tak se natáhnu pro pití a nehledě na bacily se napiji přímo z flašky. Mám najednou takovou žízeň. Hltám doušky šťávy a nevnímám jeho pohled. Nebo to alespoň zkouším, nevnímat ho. Nakonec flašku odložím a zhluboka se nadechnu. Jako bych se topil v přívalu veškerých negativních a katastrofických myšlenek. Moje mysl je jako jedna velká houpačka. Chvíli je nahoře a za další chviličku je zase dole. 

„Lituješ toho?" pergolou zalomcuje zvuk odtahování židle po podlaze. Andrew na ni usedá a probodává mě pohledem, zatímco čeká na odpověď. 

S ledovým klidem vepsaným zvenčí se na něj podívám. Snažím se do toho dát co nejvíc lhostejnosti a vlastně ani nevím proč. Sakra!

„Popravdě," namítnu a opřu si lokty o dřevěnou desku stolu, „ano. Byla to chyba, ale chci, abys věděl, že tobě za vinu nedávám vůbec nic. To já tě vybídl, abys mě políbil a nakonec jsem to byl já, kdo políbil tebe. Nic z toho už se ale nesmí opakovat."

Nějaké části mě se to příčí. Je však tak vyšťavená, že to skoro nevnímám. Ovšem až se z tohoto prvotního stavu dostanu, vím, že to ucítím a bude mě to nabádat, že tahle promluva je stejně tak velká chyba, jako celá tahle noc. Měl bych se co nejdříve vzpamatovat. Ačkoli je tohle něco jako moje dovolená od strastí v Libertonu, pořád jsem tu za trest. A možná bych to tak měl i vnímat a všem potvrdit, že jsem jen rozmazlený parchant z bohaté rodiny. Možná jsem se tak měl chovat celou dobu a nic z toho by se nestalo. Jak říkám, pozdě bycha honit. 

„Mluví z tebe strach," reaguje. „Už jsem pochopil, kdo jsi. Když cítíš cokoliv jsi odtažitej, ledovej, nepříjemnej. Teď se bojíš, protože si myslíš, že jsem dostal to, co chci a využil jsem tě, ale tak to není. Nemusíš se bát, nejsem taková svině."

„Samozřejmě, že se bojím," zvýším nepatrně hlas. „Co když nás někdo viděl? Co když si někdo pořídil důkaz? A co když se něco přihodilo v noci a někdo nás u toho viděl?"

„Co by se stalo pak?" nakloní se přes stůl s tváří protkanou něčím, co nedokážu popsat. Snad hněv? Vzdor? „Tak bys měl skandál, další v řadě."

„Vůbec to nechápeš!" prohrábnu si frustrovaně vlasy. „Pokud by tohle vyšlo najevo, nemám ponětí, jak by zareagovali rodiče. Jak by reagoval můj otec! Přišel by nejméně o polovinu obchodních partnerů, musel bych vydat veřejné prohlášení, nemluvě o tom, kolik mediálního nátlaku by se natlačilo na celou moji rodinu. A na tvoji taky. Byl bys nový objev. Vyzvídali by, nedali by ti pokoj dokud by to z tebe celé nevytáhli. Už sakra rozumíš o čem mluvím?!"

Jeho výraz je překvapený, jako by nečekal, že zrovna něco takového můžu mít na mysli. Jenže to je přesně ono. Tihle chlapci nemusí řešit otázky medializace, protože jejich život není pod hledáčkem fotografů a novinářů. Nemusí schovávat to, co sami chtějí. Můžou být kým chtějí, mohou žít s kým chtějí. Sakra vždyť můžou spát s kýmkoliv si zamanou a všem to bude jedno. Jak jsem již na začátku řekl, chtěl bych být normální tak, jako je normální kluk sedící na druhé straně stolu. 

„Jestli se toužíš nějak proslavit, nedělej to tímhle způsobem," pokračuji dál. „Nevyhrál bys, protože by tě brali jen jako chudáka, se kterým se vyspal kluk z bohaté rodiny."

„Nejde mi o slávu," opáčí ihned mnohem tvrdším tónem, než doteď. „Nechtěl bych žít jako ty a nemám to ani v plánu. Ale jestli si ty tohle myslíš o mně, pak se asi nemáme o čem bavit."

„Nemyslel jsem to zle!"

„Ale podal jsi to tak," odvětí takřka bez jakékoliv přestávky či klesnutí hlasu. 

„Záleží mi na tobě, jasný?" přiznám a dochází mi, že je to mnohem větší pravda, než jsem si byl schopný připustit. „Nevím, jak je to možné, ale prostě mi na tobě záleží a nechci, aby se ti něco stalo kvůli mně. Cokoliv, i kdyby jen ten mediální nátlak. Proto tohle byla chyba, jsem jako časovaná bomba. Stačí jeden přešlap a nesprávný člověk u toho a jsem v koncích."

Znovu vypadá překvapeně, tentokrát však jiným stylem. Uvědomuji si, že jsem mu neměl říkat, že mi na něm záleží. Je to to samé, jako kdybych mu přiznal, že k němu cítím něco víc, než k ostatním. Že se mi jen tím prvním pohledem dostal pod kůži tak silně, že jsem z něho většinu času zmatený. A že od toho prvního polibku na něj nedokážu přestat myslet. Nikdy jsem zamilovaný nebyl, ale řekl bych, že tohle je ono. I když to popírám jak chci, cítím k němu lásku. Hodně hořkou a matoucí, ale je to ono. Jinak si to vysvětlit neumím. 

„Já se toho ale nebojím," pronese hrdě, jako kdyby mu stále nedocházelo, co je mým problémem. Naznačuje mi tím ale, že by chtěl další noc. A to mi docela imponuje. Rozhodně mi to zvedá hladinu sebevědomí. Nicméně to není na něm. Rozhodnutí je na mně. Momentálně si tím jsem jistý. 

„Ale já ano," odporuji mu a podívám se zhurta do jeho očí, aby pochopil, že tohle myslím smrtelně vážně. A jak už to má ve zvyku, uzamyká svůj pohled na milion západů, od nichž klíče vlastní jen on. A když vstává ze svého místa a bere si svůj batoh, moje srdce se rozpadá na přesně tolik kousíčků. 

***

„Co se mezi váma dvěma děje?" ptá se mě dalšího dne Chris, když spolu procházíme vinicí a zjišťujeme další škody po té bouři. Už jsme našli tři naprosto rozcupované keře, právě ty, na nichž chyběl plachta. Nebyl to moc hezký pohled a dokonce ani děda se netvářil přívětivě, když ty keře objevil. Ujistil mě však, že to takhle chodí každý rok, a že to nejsou první keře, které musí odstavit a opečovávat na příští rok. 

Co jsem se tak dozvěděl, nikde jinde plachta neulétla, naštěstí. Kdyby ano, byl bych asi s mocí dočista na dně, když vezmu v potaz, že jsem ty další hodiny věnoval tělesné rozkoši místo práce, která se ode mě očekávala. Děda vyprávěl ten večer doma, že jeden rok byla bouře tak silná, že musel on sám přenocovat v pergole. Nestihli tenkrát ani natáhnout všechny plachty a úroda ten rok stála za starou belu. Bylo to snad poprvé, co jsem ho slyšel vychvalovat mé rodiče, když uznal, že ten rok odvedli práci za deset lidí, když se jim povedlo splnit dodávky díky menším políčkům v jiných vesnicích. Nebýt tenkrát pohotovosti mého otce, ten rok by rodinný podnik zásadně utrpěl a musel by čerpat peníze z fondů, nemluvě o tom, že by se museli zkrouhnout výdaje – tedy především platy. 

„Co by se mezi námi dělo?" opáčím dotazem, i když přesně vím, co má na mysli. Když odešel z pergoly, neodešel domů, jak jsem předpokládal, ale celé odpoledne strávil v Zápraží, kde ho našli zpitého do němoty. Sám Chris pro něj musel ten večer dojít a nesplnit tak směnu v noci, protože Andrew by neušel ani krok bez toho, aniž by si někde neublížil. Když mi to vyprávěl, byl jsem s nervy v koncích. Ostatně tak, jako jsem od té chvíle, kdy odešel, celou dobu. 

„No tak," podívá se na mě skepticky. „Nejsem slepej, Jamie. A hlavně vidím to napětí mezi váma, kdykoliv se k sobě přiblížíte. Když jsem se to snažil vypáčit z něj, vyjel na mě a to se už tak často nestává. Doteď takhle vyjížděl kvůli Louise. Stalo se ten večer, kdy jste spolu hlídali, něco, o čem bych měl vědět?"

Celé nitro mám napjaté, protože čekám, kdy z něj vypadne, že si spojil jednu a jednu a došlo mu, co se mezi námi odehrálo. Zmatení v jeho očích však prozrazuje, že by na tenhle scénář ani nepomyslel a to mě mírně uklidňuje. Přesto si teď musím rychle rozmyslet, co mu řeknu. Nemůžu ho odbýt stejně, jako ho odbyl jeho bratr. 

„Nic se mezi náma nestalo," myknu rameny. „Nebo aspoň nevím, že by se stalo něco, co by ho nutilo být nepříčetným."

Vím, že je to lež průsvitná jako fólie, ale i přesto do hlasu dávám lhostejnost a nasazuji svou ledovou masku. Nic jiného mi nezbývá. Přetvařovat se tak, jako vždy. Mám to snad jako vrozenou superschopnost, které se už nikdy nezbavím. Na jednu stranu je to dar. Na tu druhou prokletí. 

„Víš," pokračuji tak, aby to opravdu vyznělo, že se mezi námi nic nestalo, „tvůj bratr je náladový stejně jako tohle počasí. V jednu chvíli se směje a tu druhou by mě nejraději roztrhal na cucky. Nerozumím mu."

„Jo kámo," zasměje se Chris a já poznávám, že jsem vyhrál na plné čáře, „to jsme dva. Dříve jsme si rozuměli, ale dneska je to prakticky tak, jak to říkáš. Bejval fakt v pohodě, ale od jistý doby je to prostě člověk, kterýmu nedokážu přijít na chuť. A to je to můj brácha."

„Od tý doby, co odešel váš nejstarší bratr?" zeptám se a až po jeho pohledu mi dojde, že tohle je věc, kterou bych správně neměl vědět. Nepatřím do tak úzkého kruhu jeho přátel, aby se mi svěřoval. Přece jen mi však přijde, že pokračujeme v navazování známosti. Samozřejmě v přátelské úrovni. „Já jen, že Jenny se zmínila, že jste bývali tři, tak jsem docela naléhal, abych se o vás dozvěděl něco víc."

Jeho pohled zjemní. Tohle mají společné. Dokáží během sekundy uzamknout svůj pohled stejně tak rychle, jako ho dokáží otevřít. Tohle je jediná moje vada. I přesto, jak se tvářím a jak vystupuji, jsou jedinou částí, kterou nedokážu plně ovládat, oči. Nedokážu je tak rychle uzamknout jako oni. Možná to bude tím, jak jsou průzračné a zranitelné. 

„Jo, když tu byl Alan, bejvalo to jiný," rozmluví se po nějaké chvíli, když procházíme poslední uličkou keříků, které se zdají neporušené. „Alan přesně věděl, jak se chovat, co říct, jak mluvit s lidma. Dokázal nás srovnat mnohem líp, než to dokáže náš vlastní táta."

Poslouchat to z Chrisových věčně optimistických úst je docela silný šálek kávy. Tón jeho hlasu je tichý a nejzranitelnější za celou dobu, co jsem tu. V očích se mu odehrává boj s minulostí. Se vzpomínkami na bratra, který je opustil. Upřímně, dokážu si představit Alana jako směsici Chrise a Andrewa. Myslím, že by se mi líbil. Tedy jako člověk, nemyslím vzhledově. Rozhodně bych k němu cítil sympatie. 

„Určitě ti Jenny vyprávěla i o tom, co se u nás doma dříve dělo," podívá se na mě, jako by ho zajímala odpověď, i když z jeho výrazu je jasné, že ví, že to vím. Proto jen kývnu. V tuhle chvíli bych hlas použít nemohl, abych nenarušil tuhle vzácnou chvíli. „Alan tím proplouval nejdýl z nás. A nejdýl z nás se držel. Jenže pak mu bouchli saze. Určitě znáš takovej ten pocit, kdy je toho na tebe víc, než dost a ty jen čekáš, až to všechno vyplave na povrch. Upřímně jsem čekal všechno, ale když se s náma den před tím, než jsme našli ten dopis na rozloučenou, loučil, vůbec mi to nedošlo. Prostě si s náma v pokoji sedl a začal nám vyprávět o svých snech. Vedle v pokoji řval táta nahlas úplně opilej, bylo asi jedenáct hodin večer. Mluvil dlouho a Andrew mezitím usnul. Myslím si, že to je důvod toho, jak se chová. Že si vyčítá, že usnul místo toho, aby si ho naposledy užil."

Pokles v jeho hlase mě jen utvrzuje, že ta rána je stále otevřená a zcela nezhojená. A že to potrvá ještě několik let, než se ta rána zacelí a zbude po ní jizva, která bude připomínat ztrátu blízkého. Cítím se v tento moment strašně empaticky, takže mi přijde, jako bych i já někoho ztratil. I když k nikomu, kromě Elisy, doma nemám takové citové pouto. 

„Ráno jsme se vzbudili a byl pryč. Jeho postel byla ustlaná, jeho oblíbenej hrnek na kafe byl ve dřezu a na kuchyňským stole ležel vzkaz pro celou rodinu," pokračuje dál, jako by se nedokázal zastavit, když už o tom začal jednou mluvit. „Vysvětlil proč odchází, rozloučil se tak hlavně s mámou a nám dvěma popřál hodně štěstí do života. Tátu úplně vynechal a já se nedivim. Asi bych to taky tenkrát udělal."

„Ozval se vám nějak od té doby?" zeptám se, než nad tím stačím zapřemýšlet. Vím, že Jenny říkala, že o něm nic neví, ale kdo ví? Třeba také neví o všem, co se u nich doma děje. 

„Ne," odpoví negativně Chris a uchechtne se. „Chodil jsem na poštu skoro rok a neustále se vyptával pošťaček, jestli pro nás nemaj nějakej vzkaz. Celej rok a když ani ten poslední den nenechal na vánoce žádný přání ani pohlednici, vzdal jsem to. Nemělo smysl ho dál nahánět, když on už neměl zájem ani o nás dva."

„Mrzí mě to."

„Nemusí," docházíme tam, kde jsme začali, akorát více z východu. „Řekl bych, že jsme se s bráchou dokázali osamostatnit. A rozhodně jsme dospěli víc v chlapi, než kdyby tady byl Alan. Neříkám, že mi nechybí a že bych ho nechtěl po těch letech vidět, ale už by to se mnou nezamávalo tolik, jako po prvním půl roce."

„To chápu," kývnu na srozuměnou a rychlým krokem se vydáváme k hloučku stojících lidí, mezi nimiž je i můj děda. 

Pokud si něco odnáším z této konverzace, pak fakt, že Andrew je od odchodu svého bratra nepochopitelný pro vícero lidí, nežli jen pro mě. Což mě sice nijak neuklidňuje, ale dodává mi to pocit jistoty, že nejsem úplně tak marný. A druhou věcí je, že za tou silnou skořápkou se skrývá jen malý chlapec, který si vyčítá, že nechal odejít svého nejstaršího bratra, aniž by se s ním rozloučil. A když teď na něj tak koukám, na ty jeho vystouplé lícní kosti a bradu s ostrými hranami, nezlobím se na něj. Jen k němu cítím mnohem větší sympatie, než doteď. A neměl bych to asi takhle říkat, ale je mi ho líto. Mnohem více, než kohokoliv jiného.