Běžíme s větrem o závod k severní straně vinic, kde se utrhla plachta. Už z dálky se dá zahlédnout, jak v tom nepříjemném větru lítá a mlátí kolem sebe. Jsem zmrzlý až na kost, déšť prakticky ihned, co jsme vylezli z pergoly, smáčel mé letní oblečení a dostal se až k holé kůži. Oblečení ztěžklo minimálně o deset kilo a já mám co dělat, abych vůbec stačil Andrewovu a Jennině tempu. Zaostávám za nimi pomalu celý metr. 

Už z dálky slyším, jak jsou ostatní na místech a snaží se nějakým způsobem problém podchytit a plachtu přitáhnout zpět na místo. Dobíháme přesně v momentě, kdy se Chrisovi podaří zachytit jednu část plachty a usměrnit tak její pohyby. Ostatní se domlouvají křičením, protože přes burácení hromů nad námi není skoro nic slyšet. Docela se začínám bát, aby do nás jeden z těch blesků, které sviští po obloze, neuhodil. 

„Někam se ztratil kolík!" slyším křičet Lindu, která pomocí svítilny hledá obrovský dřevěný kolík. Tráva pod námi již nepřipomíná udusanou půdu, ale spíš bažinu. V blízkosti totiž není žádný kanál, kam by voda stekla a nejhorší na tom je, že to jistě bude mít nějaký negativní účinek na úrodu. Moje myšlenky momentálně patří dědovi a tomu, co na tu spoušť řekne, až ji uvidí. 

„Kde jsou kurva kluci z jižní strany?" zakřičí ten muž, co sdílí pergolu s Chrisem na západní straně. Sleduju, jak Chrisovi všemi silami pomáhá plachtu držet, aby se mu neutrhla. Andrew běží k nim a snaží se zachytit tu druhou, ale ta je na jeho výšku dost vysoko. I když vyskočí, oblečení ho stahuje dolů a vítr nabírá na síle. 

„Teče jim voda dovnitř," zakřičí Jenny v odpověď, která se snaží Lindě pomoct najít kolík. Já tu stojím jako solný sloup a netuším, co dělat. „Maj před pergolou takovou spoušť, že jsem na ně musela řvát přes celý širý okolí."

„Doprdele," zařve frustrovaně Andrew, když už druhý roh plachty skoro měl, ale díky poryvu větru se mu vysmekla a shodila ho na zem. Já se konečně rozhoupávám a jdu mu pomoci. Jsem o čtvrt hlavy vyšší, než on, takže bych mohl mít šanci plachtu zachytit. Ovšem s tím těžkým oblečením si stejně myslím, že ji moc dlouho neudržím. Navíc mám ruce jako dvě tyčky. Teď se teprve začíná ukazovat moje neschopnost. 

Přece jen však kývnu na Andrewa, který už je zase na nohou a skáče, co to jen jde. Mě mezitím napadne sundat ze sebe zmáčené triko, abych trochu ulehčil svou váhu. Odhazuji triko za sebe a nevšímám si svého společníka, který na mě kouká jako na boží zjevení. Dešťové kapky mi co každou chvíli kapají přímo do očí, ale to jde teď vedle. Vyskočím, co nejvíce to jde, ale ani tak nemám šanci plachtu zachytit. Vyskočím podruhé i potřetí, ale pořád nic. Navíc se začínám třást tou nesnesitelnou zimou, která mi prostupuje až ke kostem. 

„Mám nápad!" křikne na mě Andrew a sehne se dolů. „Vyskoč mi na krk!"

Dívám se na něj, jako na blázna a čekám, kdy vyprskne smíchy. Ovšem nic z toho se neděje a já bez dalšího přemýšlení přehodím nohu přes jeho záda a vyhoupnu se na jeho krk. S vypětím sil, které mu zbývají si i se mnou stoupne, zatímco nás oba začíná vítr bičovat z pravé strany. Natahuju ruce k plachtě a snažím se co nejvíc dávat pozor, abychom se oba nezřítili na zem. Těžkost mého těla je v tuhle chvíli do nebe volající. 

„Ještě kousek!" zařve Chris na mě a já se znovu bez výsledku natáhnu. 

Cítím, jak Andrew pode mnou zatíná všechny svaly, jeho zátylek je teď ostrý jako kámen a z jeho úst vychází namáhavé skřeky. To mě přiměje, abych se snažil ještě víc. Ruce si skoro vykloubím, když se mi konečně podaří ze vzduchu zachytit tu bílou zpropadenou plachtu, kterou uchopím oběma rukama tak silně, jak jen v tenhle moment dokážu. 

„Mám ji!" zařvu na Andrewa.

„Drž ji pevně! Vysadím tě dolů!" objasní mi svůj záměr a já s křečovitým vypětím držím plachtu, která se smýká, zatímco začínám klesat směrem k zemi. 

Pod podrážkou promočené boty ucítím pevnější základ, a tak přenesu veškerou váhu svého těla právě do nohou. Andrew padne na zamočenou zeminu, ale nezůstává tam a z posledních sil se postaví vedle mě a pomůže mi udržet plachtu dole. Společně ji pak přenášíme do strany, na jakou patří. Co tak pozoruji, tak Linda stále hledá kolík, který se ztratil bůh ví kam. 

„Lindo dělej!" zařve na ní ten muž po Chrisově boku. „Nevím jak vy, ale ten déšť mě pěkně vysírá a začínaj mi docházet síly!"

„Nejseš sám!" ozve se Linda podrážděně, když se snaží odstranit si promočené vlasy přilepené k obličeji. „Seru na to, Jenny! Jdeme pro kameny!"

Už stojíme ve stejné rovině jako zbylí dva muži a jen čekáme, s čím dívky přitáhnou. Andrewovo tělo se lepí na to moje a já si až teď uvědomuji, že je to poprvé, co jsem se takhle veřejně svlékl do půl pasu. Je to další z věcí, kterou mám jako syn veřejně známého podnikatele zakázanou. Nesmím nikde veřejně, kromě koupališť a pláží, vystavovat svoje tělo. V zásadách slušného chování a veřejného vystupování se to bere jako přestupek. Nevím, kdo ta pravidla stanovoval, ale občas jsou pěkně nelogická. 

„Už nemůžu," vydechne Andrew směrem ke mně. Jakákoliv jízlivost, pohrdavost či urážka je ta tam. Je to prosté konstatování a obeznámení o jeho situaci. 

„Ještě vydrž," pobídnu ho. 

„Mám to!" zakřičí Jenny. „Mám ten kolík!" 

Vidím, jak se její křehká a zmáčená postava rychlým krokem blíží k nám, zatímco vítr buší do plachty a snaží se ji vytrhnout za našich sevření. Společně začneme plachtu přesouvat k zemi do míst, kde byla přišpendlená před tím. Jak to však vypadá, opravdu budeme potřebovat i nějaké silné kameny, protože zemina je tak promočená, že ten kolík ihned vypadne. 

Když ji všichni přidržujeme u blátivé země, Jenny zapíchne kolík hluboko do země, jenže to nestačí. Už vidím, jak vypadne. 

„Nepovolujte!" zakřičím na ostatní. „Ten kolík to neudrží. Musíme to zajistit těžkým kamením!"

Jenny odbíhá za přicházející Lindou, která se prohýbá pod tíhou velkých balvanů. Ta dívka se nezdá, ale unese daleko víc, než bych tipoval. Linda je opravdu jako živel, který se ničeho nebojí. Přímo nad její hlavou však probleskne, až mě to na chvíli oslepí. Naštěstí neslyším žádný křik, takže to vypadá, že je v pořádku. 

„Počkejte kluci," zjistím, že je blondýnka u nás, „hodím na to to zasraně těžký kamení!" 

Mírně se s Andrewem pohneme dál, když jeho dlaň zakryje nechtěně tu mou. S rukou už nijak nehýbu a jen čekám na povel, že konečně budu moci narovnat záda a přestat se starat o tu plachtu. Je mi taková zima, že to nejde ani slovy popsat a navíc už jsem i zapomněl, kam jsem odhodil to zpropadené triko. Ne, že by to byl můj nejhlavnější problém v tuhle chvíli. 

„Povolte," pobídne nás konečně po pár minutách blondýnka a já se v cuku letu narovnám. Znovu nad námi zaburácí hlasitý hrom. Přijde mi však, že déšť stále nabírá na síle. Tahle noc bude opravdu krutá, jestli se to ještě někde utrhne. „Super, drží to!"

„Tady taky!" zakřičí na nás Chris. „A teď padejte do pergol, už tak si myslím, že budeme zejtra chcípat."

Jako by mi mluvil z duše. Kývnu jen na holky a vydávám se rychlým tempem směrem k východní pergole. Je to docela slušná štreka, minimálně deset minut ustavičného běhu, na nějž už nemám sílu. Dnes je to však o zdolávání překážek, takže se nakonec rozebíhám a snažím se to brát co největšími kroky. Triko vypouštím z hlavy, přinejhorším se prostě zítra dopravím domu bez trika. Ničemu to snad vadit nebude. Tedy pokud si někdo nepořídí fotku.

Slyším za sebou čvachtavé kroky a zanedlouho po mé levici běží i Andrew, co mu nohy stačí. Světla naší pergoly už se před námi rozprostírají jako spása, ovšem stále je dost daleko na to, abych se mohl začít radovat. A tak to trvá pomalu ještě čtyři minuty, kdy mě bičuje ostrý vítr doprovázený deštěm, než Andrew otevře dveře a já rychle skočím dovnitř do teplé záchrany. 

Černovlas pohotově přiskakuje ke krbu, kde přiživí slabým dřevem oheň, který se ani ne za pár vteřin rozhoří na plno a sálající teplo je tak uklidňující, že se svezu na zem a je mi teď momentálně jedno, že u toho vypadám jak bezdomovec vděčný za trochu tepla a světla. 

„Měl bys to ze sebe shodit," namítne Andrew, když moje oči míří na prosklenou střechu, která je doslova zaplavená vodou a nedá se přes ní určit vůbec nic. Rozhodně lze konstatovat, že tyhle bouře se ve městě jen tak neobjevují, za což jsem rád. Pro nás bouřka znamená několik blesků, tři čtyři hromy a tím to celé končí. „Jestli chceš, mám tu dvoje náhradní oblečení, takže ti jedno můžu půjčit."

„Nosíš u sebe dvoje náhradní oblečení?" vypadne ze mě okamžitě. Nepřemýšlel jsem nad tím, moje ústa to vyslovila bez mého souhlasu. Navíc ten jízlivý a překvapený tón...Zřejmě už šílím.

„Když tady hrozí bouřka, nosím klidně i čtvero suchý oblečení," odpovídá a štrachá ve svém batohu. „Většinou dvě z toho si nesu domů promočený. A bejt tebou, neváhám a přijmu mojí nabídku, pokud tady nechceš chodit nahatej. Ne, že bych s tím měl nějakej problém."

Jsem tak vyčerpaný, že se zmůžu na pouhé uchechtnutí. Zapřu se však lokty o zem a dívám se, jak natočený zády ke mně svléká promočené triko, které hází na zem a poté i teplákové kraťasy, které jsou samé bahno. Zorničky se mi rozšíří, když mám pohled na jeho zadnici v průsvitných a promočených boxerkách. Něco v břiše se mi hne a já cítím, jak mi do tváří proniká teplo. 

Pak se však neostýchá sundat ze sebe i to a jeho obnažená zadnice je vystavena mně na obdiv. Proboha, musím přestat koukat. Otáčí se. OTÁČÍ SE!! Sesunu se znovu na zem v poslední chvíli, než mě stačí zbystřit. Horkost ze vzrušení mě teď má v hrsti a já se bojím, že to pozná. Ne proto, že bych byl červený, ale díky vyboulenině v mém promočeném rozkroku. 

Slyším šustění látky o jeho pokožku, když si nasazuje čisté a suché boxerky, cítím, jak mě skenuje pohledem. Naskakuje mi z toho všeho husí kůže. Mám nejspíš i zimnici, ale nijak se nevyjadřuju a jen ležím. 

„Měl by ses fakt převlíknout," stoupne si nade mě a pobaveně na mě civí. Ztrácím se v jeho očích. „Čím dýl to prodlužuješ, tím hůř se budeš zejtra cejtit."

Natáhne ruku na náznak pomoci a já ji bezmyšlenkovitě přijmu, přičemž netrvá dlouho a do pasu nahý stojím naproti němu, v neskutečné blízkosti a cítím žár jeho těla. Má na sobě jen ty suché boxerky a kůži má stále stejně tak promočenou. Vypadá neuvěřitelně přitažlivě a já mám co dělat, abych se udržel a nevrhl se na něj. Všechny moje hormonální pudy mě k tomu nabádají. 

Nakonec ustoupí stranou jako první on a ukáže na věci na své pohovce. „Převlíkni se. Jestli se stydíš, zůstanu otočenej a nebudu tě okukovat, slibuju."

„Dobře," vydechnu jen a přesunu se k té pohovce. Rozepnu pásek na plátěných kraťasech a nechám je sklouznout k zemi. Tělo se mi klepe, ovšem tentokrát to není tím, že by mi byla zima. Ne, cítím na sobě pohled. Jeho pohled. Mrazí mě z toho a zároveň mě ten pohled hřeje. Snažím se to ignorovat, ale je to silnější, než já. A když se otáčím, jen ve spodním prádle, zjišťuji, že stojí přímo u mě.

Dlaní sáhne na můj obličej a pomalu po něm přejede. Natočím se na něj celý a nechávám svůj rozum někde v pozadí, protože právě teď ho chci cítit. Mít ho všude kolem sebe. Chci jím nasáknout. Spojit se s ním. Chci ho. Tak, jako jsem nikdy nechtěl nic. 

„Polib mě," šeptnu mu do tváře a užívám si jeho dotek na mé hrudi. Dívá se mi celou dobu na rty a já vím, že to chce stejně tak, jako já. Ne-li víc. 

„Neměl bych to dělat," odpoví ihned nazpět a podívá se mi do očí. Znovu se začnu topit v jeho tmavých zornicích. Jeho přerývaný dech mi prozrazuje, že už se vidí, jak mě líbá. Jak mě osahává. 

„Neměl," odpovím a sám nakonec zničím vzdálenost mezi našimi hlavami a přitisknu své rty na ty jeho. Jemně, ale zároveň horečně. 

Je mi jasné, že toho budu dříve či později litovat. Budu se cítit jako prachsprostá matrac. Ale momentálně mi je to jedno. Chci ho a to je jediné, na čem mi v tuhle chvíli záleží...