Borůvkový koláč, po němž se mi sbíhaly sliny, jen co jsem vstoupil do domu, chutnal přesně tak, jak moje chuťové buňky očekávaly. Připomněl mi Elisu a já se musel ptát, co vlastně teď bude dělat, když nebude mít o koho se starat a koho hlídat. Na malou chvíli mě přepadl i amok, že by ji otec mohl vyhodit. Mohl by to použít proti mně a tomu, co jsem mu provedl. Jako další z jeho trestů, který by mě zasáhl přímo do srdce. Pak už bych neměl vůbec žádný důvod vracet se domů.

Snažil jsem se ty myšlenky však zaplašit a vychutnával si ten skvělý pokrm doplněný o po domácku vyráběný džus z toho nejlepšího ovoce. Přišlo mi to celé tak strašně obyčejné na lidi, kteří svůj život zasvětili do velkého byznysu, ale nepřišlo mi to hodno zmínky. Byl jsem naopak rád, že se chovali, jako by nebyli zakladatelé Sullivanského vína, které se těší oblibě po celé zeměkouli a moje rodiče dostalo tam, kde teď jsou. Že jsou z nich jedni z nejznámějších podnikatelů v celých státech. Když jsem si tak prohlížel bezstarostnost v obličejích svých prarodičů, přišlo mi to až nesmyslné, že nic z toho, co dokázali, jim nestouplo do hlavy. Člověk by čekal alespoň trochu arogance z jejich chování. Ale ono vůbec. A o to víc jsem pak dokázal zklidnit svoje poplašené myšlenky. 

Po té, co jsem dojedl ten lahodný pokrm, mě babička vzala do horního patra domu a nabídla mi na výběr ze dvou pokojů. Jeden byl prakticky hned vedle jejich ložnice a vypadal velmi spoře. Jen jedna velká postel, s televizí a menší komodou u vstupu. Nábytek vypadal jako z dob minulého desetiletí, což se mi líbilo. Ovšem když přišlo k podkrovnímu pokoji, měl jsem jasno, kde chci léto strávit a kde si to chci zařídit podle sebe. 

Podkrovní pokoj byl sice o čtvrtinu menší, než ten předešlý, ale to, jak vypadal, mě jen utvrdilo ve výběru. Skosená zeď, na níž se vyjímalo jedno okénko, propůjčovalo místnosti dostatek světla. Veškerý nábytek, ať už menší skříň u vstupu, stolek pod televizí, nebo i postel, byl z lakovaného dřeva, stejně jako parkety na podlaze. Zdi byly vymalovány jemně krémovou barvou, která místnosti propůjčovala záři denního slunce, jež se od nich odráželo. A dva malé koberečky v tmavě hnědé barvě, které se vyjímaly z každé strany postele, jen dodávaly na útulnosti pokoje. 

Babička mi sdělila, že věděla, že si vyberu tenhle, takže ho pro mě zútulnila. Dala si s tím prý práci včera večer, na což jsem ji odpověděl, že si neměla dělat starost, že bych se o vše postaral sám. Také mě překvapilo, když jsem prakticky za korálkovým závěsem našel svou vlastní koupelnu. Myslel jsem si, že po schodech budu muset vždy sejít do patra, abych vykonal potřebu, ale ani náhodou. Mám tu vše co potřebuji. 

S vypětím sil jsem vytáhl kufry do pokoje a začal si ho zútulňovat podle sebe, zatímco babička šla připravovat jídlo k večeři a děda šel vyprovodit Ryana, kterého jsem vůbec nepoznával. S dědou se při koláči dal do konverzace, z níž jsem tedy nerozuměl moc, ale zjistil jsem, že Ryan u Sullivanovic obchodní firmy pracuje bezmála dvacet pět let a dříve pracoval právě pro dědu. Působili spíš jako staří známí přátelé, nežli nadřízený a zaměstnanec. A takový vztah se mi líbil. Když se normální lidé nemuseli bát o své zaměstnání a navíc si v něm udělali i přátele. Dá se říct, že po nástupu mých rodičů se z vinařství stala diktatura. Sám i děda to popisoval podobně, když došla řeč právě na mé rodiče. 

Vyskládal jsem si oblečení do té menší skříně u dveří, nahoru umístil menší cetky, které jsem si sebou přivezl a do nočního stolku pak schoval laptop, nabíječku na mobil, léky na astma, balíček s propiskami a jedinou knihu. Doufám, že si ji někdy budu moci vzít navečer ven, třeba k nějakému tomu opékání a jen tak si číst. Ta představa klidného večera při menším ohni byla více než lákavá. Došlo mi přitom, že jsem si sem vlastně přijel odpočinout a ne odpykávat si trest. Vnímal jsem to, jako by mě rodiče vyslali na dovolenou, což tento výlet bezpochyby je. 

„Jamie!" ozve se z přízemí domku a já akorát doupravuji svoje basicové triko a přiléhavé plátěné kraťasy. Zvolil jsem outfit bez nápisů a jakýchkoliv další vymožeností. Je to jeden z těch nejlevnějších outfitů, které jsem z kufru vybalil. Nemíním se tu před ostatními vytahovat značkovým oblečením a myslím, že jestli tu najdu nějaký obchod, klidně i second-hand, nezbude mi nic jiného, než si do něj zajít nakoupit. Nějaké kapesné na účtu ještě mám. 

„Už běžím," houknu, zatímco sbíhám schody po dvou. Uvědomuji si, že na tváři se mi vyjímá úsměv a přesně vím, čím je to způsobené. Nikdo doma mi neříká Jamie, tedy kromě Elisy, která si to dovolí, když není nikdo v naší přítomnosti. Pro všechny ostatní jsem buď pan Sullivan anebo James. Otec mi většinu času nemůže přijít ani na jméno a Daniel mi bůh ví proč jméno neustále komolí. Jak dětinské od někoho, komu bude dvacet pět a jednou převezme celé impérium. 

Seskočím poslední dva schody a klidným krokem přejdu přes chodbu ke vstupu do kuchyně, odkud se line lahodná vůně pečeného kuřete a šťouchaných brambor. Další Elisina připomínka. Zpětně mi dochází, že Elisa a její vychování mě všude doprovází. Správně by mě všude takhle měly doprovázet kladné vzpomínky na mou rodinu. Jenže ono ne a přijdu si až bláhový, jak skvěle se tu bez nich cítím. Bez veškerých otěžů správného chování. 

„Zabydlel ses?" zeptá se děda, který vyjde zpoza kuchyňské linky, kde se nachází vstup do obývacího pokoje. Projde kolem prosklené stěny, která vede na zahradu velkou, jako je celý tenhle dům. Na tváři má ten svůj vlídný výraz a do hlavy se mi dostane, že máma je spíš po něm, než po babičce. Mají stejné oči s tím rozdílem, že moje máma je má většinu času prázdné, jako vyschlou studnu, kdežto ty dědovy působí mnohem víc energicky. Hýří doslova životem. 

„Ano," kývnu, „ještě jednou moc děkuji za ten pokoj. Je opravdu krásný, snad vám ho nezničím."

„Pojď, posaď se," vybídne mě děda, abych si přisedl k němu na dřevěnou lavici u velkého jídelního stolu. Neunikne mi ten stín, který mu přejel přes tvář. Možná, nebo nejspíš, se mnou chce mluvit o něčem vážném. Což jako by mě vrátilo zpět do reality. „Za prvé," začne, když dosednu naproti němu, „nemusíš tady mluvit takhle afektovaně. Vím, že doma si musíš dávat pozor, jak před tátou a mámou mluvíš, jak se prezentuješ a další ty jejich nesmysly, ale tady nejsi ve výcviku ani na nucený práci. Chovej se tu jako doma, mluv si jak chceš, rozparádi se jak chceš. Rozumíš, co tím chci říct?"

Přikývnu, protože mi z nějakého důvodu vyschlo v krku. Zrovna v posledních dvou hodinách mi přijde, že jsem až nepřijatelně sám sebou. Nedošlo mi, že mluvím nějak afektovaně, nebo že se vyjadřuju nějak až moc formálně. Ale to bude tím, že prakticky jinou řeč ani neznám. Matka od mala lpěla na správné výslovnosti a spisovnosti mojí mluvy. Tloukla to Elise do hlavy a ta to tloukla do hlavy zase mně. Otec zase lpěl na zásadách slušného chování, správném držení těla a prezentování se před lidmi. Musel jsem si to zkoušet doma před zrcadlem a vždycky si prostě našel něco, co se mu na mě nelíbilo. Hodně jsem toho odkoukal od Daniela, jenže když pak zjistil, že se od něj učím, začal dělat všemožné lumpárny a já to po něm opakoval, protože jsem si myslel, že je to správné. Samozřejmě mě trest neminul, i když jsem jim neustále opakoval, že jsem to okoukal právě od jejich staršího syna. 

„Další věc," pokračuje děda a vrásky na jeho čele a kolem očí jen zesílí, „tady nejsi za trest. Vím, že ti doma řekli, že tohle je tvůj trest a že nám budeš pomáhat na vinicích, taková pravda ale není. Nebudu tě nutit, abys chodil pomáhat na vinice, nenutím nikoho. Pokud by ses rozhodl, že chceš, pak budeš placený stejně, jako všichni ostatní, nehledě na to, že jsi můj vnuk. Neberu ničí práci nadarmo a neberu ji jako samozřejmost. To by se mohl naučit i tvůj otec."

Vím, že mezi dědou a mým tátou panují zvláštní vztahy. Mezi sebou mají rozhodně rozepře, to nepopírám, ale co se týče nějakých soudních sporů a šarvátek s jinými firmami, jsou jako dva ďáblové v oblecích. Sehranější duo byste hledali široko daleko a stejně byste ho nenašli. Zažil jsem je v akci jen jednou a to když na Sullivanské víno padla obžaloba ze způsobení smrti. Později se zjistilo, že dotyčný požíval alkohol dovezený z Evropy, myslím z Polska, v němž byl obsažen Ethanol. Na flašce, z níž pil, byla etiketa rodinné firmy, ovšem uvnitř nebylo víno, ale obyčejný líh. Soudní spor jsme vyhráli a bylo nám přiznáno i odškodnění, na němž se ovšem děda s tátou neshodli. Nepamatuju si už kdo z nich si prosadil svou. 

„Vím, chlapče, že to doma nemáš lehké, ledacos jsem četl, ledacos jsem slyšel a řeknu ti, že Daniel to měl v tvých letech daleko jednodušší," vykládá děda dál a já bedlivě naslouchám. „Už jen proto, že se na něj nekladly takové nároky, i když je prvorozený, což u tvých rodičů nechápu, ale budiž. Chci tím jen říct, že tady si nemusíš dávat pozor. Většina našich známých ví, jak se chovat. Média tady všichni nesnáší, takže můžeš být za vodou a mluvit si jak se ti jen zlíbí. Klidně pomlouvej celou svou rodinu. Tady se to do novin nedostane. A kdyby se náhodou objevili nějaký potíže, budou muset přejít přes nás."

Jeho úsměv mi dodává sílu a šibalské mrknutí pak odvahu. Odvahu k tomu zkusit být sám sebou i mezi ostatními. Stejně ale vím, že jakmile se dostanu do cizí společnosti, moje ledová krusta vyjde na povrch a já to prostě zmrvím. Budu se je ode mě snažit odehnat dál. Jsem o tom přesvědčený. 

„Dobře," odpovím nakonec slabým hláskem, „děkuju, dědo."

„Večeře," houkne babička, když vyndává šťavnaté a propečené kuře z trouby. Ta vůně napadá moje nosní dírky takřka ihned a já už se nemůžu dočkat, až se pořádně najím. Ani mi totiž nedošlo, že mám hlad jako vlk.

***

Jak se ukázalo, městská, nebo lépe řečeno, vesnická klubovna se jmenovala Zápraží a byla až na samých hranicích se sousední vesnicí. Jednalo se o cihlovou chátrající stavbu, která měla co nevidět projít rekonstrukcí. Tohle měla být jedna z posledních akcí, která se před velkou rekonstrukcí měla konat. Tak mi to tedy alespoň popsal děda, když jsem se osmělil a zeptal jsem se ho. Sdělil mi také, že tam akce většinou probíhají jen o víkendu, což je pochopitelné, ale přes prázdniny je k dispozici od středy do neděle. A ačkoliv tu moc teenagerů nebydlí, klub je docela navštěvovaným místem a to i rodiči ratolestí. 

Zpětně jsem si vybavil, zda jsem byl na nějaké párty s rodiči. Teď nemluvím o obchodních večírcích a dýcháncích, kde hraje živá hudba v podobě pianisty, houslisty či kytaristy – samozřejmě té akustické. Ne, myslel jsem opravdový klub v Libertonu s opravdovými lidmi a skutečnou moderní muzikou. Samozřejmě odpovědí bylo ne.

Kolem osmé hodiny se před domem mých prarodičů ozval jakýsi zvuk a následovalo zvonění, což mi napovědělo, že už si pro mě přišli. Byl jsem nervózní a klepal jsem se u sebe v pokoji jako ratlík. Z toho jediného střešního okna jsem se snažil podívat ven, ale bylo to pramálo platné. Nebylo vidět, kdo stojí přede dveřmi a zvoní. I když mi bylo jasné, kdo to je. Andrew. 

I na něj jsem se prarodičů ptal. Nedalo mi to zkrátka a i přesto, jak jsem se uvolnil, mi ten jeho pohled naháněl husí kůži. Není samozřejmě žádné tajemství, že když jsme sem jezdili na týden či dva i s rodiči, místní děti mě moc v lásce neměli. Nazývali mě snobem, pokrytcem, vyžírkou svých vlastních prarodičů. Myslel jsem si, že ty vzpomínky už se dávno stačily vypařit z mého oběhového systému, ale čím delší čas jsem tu byl, tím víc se mi vybavovaly určité věci. 

Třeba jako rvačka Daniela s nějakým místním klukem, který si Daniela dobíral za jeho oblečení. Bylo mi asi pět a matka přikázala Danielovi, aby mě vzal na dětské hřiště, což se samo sebou neobešlo bez protestů. Danielovi tenkrát bylo dvanáct a cítil se být už tenkrát něco víc, než jsem já, než aby se mnou trávil čas. Dalo by se říct, že jediný čas, kdy moje matka byla opravdu mou matkou, bylo jen tehdy, když se vrátila sem do své domoviny. Jakmile jsme odsud odjížděli, byla to zase ta odporně chladná skořápka bez emocí. Ale to odbočuju. Zkrátka mě Daniel vzal na hřiště a nechal mě, ať si dělám, co se mi zlíbí, zatímco si sedl na lavičku a hrál hry na telefonu. Společnost nám přišli dělat místní děti a tím to prakticky celé začalo. 

Tři kluci v Danielově věku si chtěli sednout zrovna na tu lavičku, na které seděl on. Dívka, pak nejspíš asi v mém věku, si zase chtěla zabrat zrovna tu samou houpačku, kterou jsem obýval já. Nikdy jsem nebyl konfliktní typ a pokaždé, aspoň z počátku jsem se snažil navázat aspoň minimální kontakt, a tak jsem tu dívku pustil. Nedostalo se mi ani poděkování a neodpovídala na moje dotazy. Zkrátka se jen houpala a předstírala, že tam nejsem. Když však vypískla a ze strany, kde byl Daniel, se ozvala dunivá rána, dívka se z mé mysli vypařila. Daniel měl ret zkřivený bolestí, mezi zuby měl červenou tekutinu a ten nejvyšší z nich, už si přesně nepamatuju jak vypadal, stál nad ním se zlostnou grimasou. Už tenkrát mi došlo, že jim Daniel musel říct něco nemístného a nepřijatelného. 

Přeběhl jsem až k těm klukům a postavil se před Daniela. Muselo to působit opravdu směšně. Pětiletý chlapec proti třem dvanáctiletým klukům. Asi si každý dokáže domyslet procentuální zisk na mou výhru. Takřka nula. Překvapením však bylo, že si přede mě stoupla i ta dívka a začala na toho kluka něco křičet. Nepamatuju si přesně co, ale vím, že mu řekla, že jsem ji pustil na houpačku a ať nás tedy nechá být. Daniel však nenechal nic náhodě a rozeběhl se. Jestli si myslíte, že naproti tomu klukovi, aby mu dal nakládačku,  mýlíte se. Utíkal žalovat. A ještě v ten večer jsme z vesnice odjeli i přesto, že jsem měl takový pocit, že jsem skutečně navázal nějaký vztah. Pětiletý chlapec bez kamarádů není nic. Ostatně jako i dospělý člověk, který má všechno, jen ne žádný vztah. Na jakékoliv úrovni. 

Probrečel jsem tenkrát celou cestu domů. 

Zatřepu hlavou, abych se trochu probral z toho tranzu a vracím se zpět do přítomnosti, která ale není o nic moc lepší. S kamenným pohledem přejíždím po všech přítomných, kteří po mě hází očima a myslí si, že to nevidím. Jen, co jsem vstoupil asi před patnácti minutami do budovy, se zrak všech upřel na mě a stal jsem se předmětem horlivých konverzací, které, jak se zdá, nikterak nepolevují. 

Cesta sem proběhla dá se říct v poklidu. Andrew nemluvil, ale zaplať pánbůh už na mě nekoukal tak nepřátelsky, jako odpoledne. Vlastně na mě vůbec nekoukal, protože šel přede mnou. Občas jen pronesl, kudy se vydáme či jak je to ještě daleko, ale jinak mlčel. Nesnažil se navázat konverzaci a já nejsem ten typ, který i s úplně cizím člověkem začne navazovat mezilidské vztahy díky rozhovoru o počasí. Ne, otec mě učil, že pokud vidíte zjevný nezájem dotyčného, není potřeba se mu vnucovat a já bych řekl, že Andrew takový zjevný nezájem projevil víc, než dost. Obzvlášť v momentě, kdy jsme už z dálky viděli spoustu osob čekajících před kamennou stavbou, z níž padala omítka. Jako bych ani neexistoval. Nic jsem si z toho ale nedělal. Proklouzl jsem kolem těch lidí a vešel dovnitř. 

Teď tu sedím, naprázdno polykám, protože se jen bojím pohnout, aby si to někdo nevyložil špatně. Před sebou na stole mám mobil, který se mi rozsvítí. Nadějně si myslím, že mi napsala Elisa, ale bohužel je to jen notifikace připomínající zítřejší večírek u nás doma. Charitativní akce, které se naštěstí nezúčastním. Uchopím tedy telefon, smažu notifikaci a telefon si pro jistotu zastrčím do kapsy plátěných kraťasů v momentě, kdy si naproti mně sedá blonďatá dívka s obrovskýma modrýma očima. Na sobě má něco jako volnější halenku, která vlastně nevypadá vůbec špatně. Ta bílá ji určitě zkrášluje obličej. Musím říci, že je opravdu pohledná a v naší sortě – ať už to zní sebevíc hnusně – by se určitě neztratila. 

„Víš, že tady není žádnej číšník, že jo?" zeptá se takovým neutrálním hlasem. Rty stažené do jakési výsměšné grimasy. Její dotaz však nechápu.

„Proč se ptáš?" nasadím i já svou neproniknutelnou masku, kterou drtí spousta pohledů. Díky dívce mám zase pozornost všech. Jak báječné. 

„Protože tady sedíš jak tvrdý i a vypadá to, jako bys čekal, že ti to pití někdo naservíruje pod nos," opáčí. Pokud tak působím celou dobu, pak je mi jasné, proč se prvních pět minut všichni smáli. Nejspíš to fakt vypadá, jako bych čekal, že někdo přijde a obslouží mě. Ještě když vezmu v potaz, že jsem se díval na telefon, jako by mi docházela trpělivost. 

„Nečekal jsem, že by se mě někdo přišel zeptat, co si dám, prostě tu jen sedím a pozoruju, toť vše," odpovídám s letmým myknutím ramen. Z nějakého důvodu se dívce na tváři vyrýsuje úsměv. Nechápu. „Snažím se adaptovat s prostředím."

„Zníš jako nějakej nerd," zasměje se. „Prej adaptovat. Copak my jsme nějaká vesmírná civilizace nebo co?"

Měl jsem dědu poslechnout a nemluvit tímhle svým strojeným jazykem. Jenže já zkrátka neumím mluvit tak, aby to neznělo strojeně. Jak jsem říkal. Roky přetvářek a učení vás zkrátka dokopou k tomu, abyste těmto návykům přivykl a osvojil si je. Vždyť každý, dokonce i Elisa, mluví tímhle způsobem. Naučila se mu stejně tak dobře, jako já. 

„Hele," osloví mě, když neodpovídám. Úsměv z tváře jí mizí, „nepřišla jsem tě nějak urážet nebo tak něco. Nemám to ve zvyku. Vsadila jsem se s kámošema o drink."

„Vsadila?" pozvednu nepatrně obočí. Vše ostatní je kamenné a neměnné. 

„Jo," odpovídá, „mysleli si, že jakmile na tebe začnu mluvit, urazíš se a odejdeš. Ale ty tu sedíš a mluvíš se mnou."

„Nevím, jakou představu mají tvoji přátelé o lidech z města, ale nejsme netykavky. A rozhodně bych se neurazil jen za to, že na mě mluvíš."

„Ale no tak," protáhne poslední slovo a pobaveně protočí oči. Dělá si ze mě srandu. Poznám to. „Jsi přece Sullivanovic dítko. Nemusíš si hrát na skromnýho nebo tak něco. Stejně asi tuším, že nás prostě vnímáš jenom jako póvl mezi kterým strávíš léto. Buďme k sobě upřímní."

„Neříkalas náhodou, že mě nechceš urážet?" zeptám se s mírnou jízlivostí v hlase. Ta dívka se mění jako počasí. Ještě hůř. „Protože tohle mi přijde jako urážka. Nevnímám vás jako póvl. To, že je moje rodina úspěšná a slavná neznamená, že musím mít nosánek nahoru. Předsudky už by mohly jít stranou, žijeme v jednadvacátém století."

Koutky úst se jí opět mírně prohnout, tentokrát však na ní poznávám, že není pobavená. Je to jiná emoce, kterou neodkážu rozluštit. Něco v těch modrých duhovkách ji zajiskří a ona mírně nakloní hlavu, jako by mě skenovala a odhadovala, zda lžu či nikoliv. Ta podivná emoce se v ní jen prohlubuje, zatímco já se cítím, jako by mě na nože brali. Teď už sem k tomu stolu kouká dokonce i Andrew a vypadá to, jako by ho zajímalo o čem si povídáme. 

„Jsem Linda," napřáhne ruku přes stůl ke mně. Stále nevím, co je to za emoci, ale prostoupila ji i do hlasu. Už není tak ostrý, jako ještě před chvílí. Jako by se ostrá čepel během chviličky otupila. 

„James," stisknu její dlaň jemně. Má hebké ruce, opečovávané, což je příjemné. Řekl bych ale, že je docela ostuda, že mám podobně jemné ruce. Nebýt všech těch přípravků a tak dále, co na mě patlají, rozhodně bych tak heboučkou kůži neměl. 

„Nechtěl by ses, Jamesi, přidat k nám? Myslím, že by se pro tebe našlo volný místo."

Ten dotaz mě nefalšovaně překvapí a já dočista zapomínám na jakoukoliv kamennou masku či ledovou krustu. Jako bych v momentě roztál. V břiše mě něco jemně zalechtá, zatímco na ni civím s pootevřenými ústy, i když je mi jasné, jak nezdvořile to vypadá. Nečekal jsem, že se mě zeptá na tohle. Největší pravděpodobnost byla, že mi popřeje hezký zbytek večera a opět se odebere za svými vrstevníky. 

„Nebude to tvým přátelům vadit?" zeptám se, když se rozpomenu, jak se vlastně hovoří. 

Dívka se bez jakýchkoliv dalších slov zvedne, podívá se někam do strany a kývne. Nasměruju zrak k onomu dřevěnému stolu, u něhož sedí dvě dívky a dva chlapci. Předpokládám, že to asi budou její přátelé. Nejhorší však je, že jeden z těch chlapců je i Andrew, který se opět netváří nijak nadšeně. 

„Předsudky stranou nebo ne?" zopakuje to, co jsem řekl před chvílí. A je to více, než jasná odpověď. Mám možnost dokázat jim, jak se ve mně mýlí. A v tuhle chvíli si vlastně ani nepřeju nic jiného. Proto se zvednu a mírně se na ni usměju. A ona mi úsměv oplatí.