.....o sedm  měsíců později

Hlasitá rána dopadu jídelního tácu k našemu stolu utišilo rušnou debatu o profesu Looverovi a jeho učebních praktikách.

„To snad není možný, jak mám sníst tohle všechno?....jen za minulý týden jsem nabrala přes 3 kila. Chtějí abych u zkoušek projela, je to jasný...kuchařky mě chtějí zabít."

Mrkla jsem přes stůl na naštvanou Helen. Tohle nebylo poprvé, kdy přišla s úmyslem podání ztížnosti na obsluhu jídelny a hlavně kuchaře.

„Dostaň svůj zadek na židli Helen, probíráme tu důležitější téma než tvojí figuru."

Omluvně jsem se na Helen přes stůl podívala, ale nakonec stejně zasedla. Cassidy uměla být někdy až krutě upřímná.

„Fajn, na programu dne je tohle....přednáška v sále číslo třináct aneb už jste někdo viděl ty instruktory?"

Držela jsme se abych nezakoulela očima. Nevím, proč jsme čekala, že vysoká bude jiná. Můj pohled viděla Molly. Seděla naproti mně a shodou okolností jsem jí poznala hned první den. Byla to jedna z těch, kteří se mnou byli na stejné konferenci a získala stipendium. vlastně jsme o sobě ani nevěděly, ale ukázalo se, že to tak je.

„Sakra, Lorel nás zase nevnímá...strčte do ní někdo."

Ohnala jsem se po Cassidy ošklivým pohledem. Na to, že nás u stolu sedělo dvanáct, jako vždycky měla Cass hlavní slovo. Molly naproti mně udělala to samé. Mrkla na mě a pak jsme poslouchaly Cassidino prohlášení.

„Díky svatý ježíši, a teď k tématu. Mluvila jsme s Peggy.....na tu přednášku mají jít ještě další skupiny. Zamluvila jsme nám místa vepředu...první řada."

„Cass ty si se zbláznila...od minula jsem měla modřiny na zadku ještě další týden. Nechci dělat další dobrovolný terč."

Cass Lilu odbyla mávnutím ruky.

„Nemůžu za to. Hej, tyhle jsou aspoň pěkný, tak ti to snad nebude tak vadit. Hele, já tu nehodlám jen, tak stát. Jsme na vysoký proboha...trochu se bavit. O tom to je."

„Jasně Cass, jenže ty jsi jediná, která si zatím s někým vyšla."

Kousla jsme se do jazyka a letmo koukla po Molly. Dělala to samé, co já.

„Jenže já za to Helen nemůžu, jsem stejně bez kluka, což se nedá říct o těhle dvou."

Já i Molly jsem byly v centru pozornosti celého stolu. Bylo to tak otravný.

„Tak, nezáviď Cassidy."

Molly zářila, jako sluníčko s jejím obrovským úsměvem. Oproti mně měla krátké rovné vlasy po bradu obarvené na tmavě červenou od minulého týdne.

„Já nezávidím, jak to vůbec jde s Filipem?"

Vím, že Molly vždycky roztála, když měla mluvit o svém příteli. Co vím, tak se znají už tři roky a studuje na počítačích. Ona studuje tady a jako druhý obor má přírodní vědy stejně jako já.

„Jde to normálně."

Molly se zazubila a pak se soustředila už jen na svůj oběd.

„Jo, moc děkujem za shrnutí tvýho vztahu. A co naše druhá zadaná, páčíme to z tebe už týdny, začínám si myslet, že kluka nemá."

Radši jsem se napila vody, než se podrobit drastickému výslechu od celého stolu. Doteď jsme netušila, jak moc otravný a zvědavý může parta holek být.

„Nechte, Lorel být. Chováte se, jak puberťačky. Stejně už musíme jít do třídy."

Vděčně jsem na Molly mrkla, když se na mě spiklenecky usmála. Hodiny se vlekly hůř než obvykle, dva měsíce školy byly za mnou. A bylo to úžasné. Nikdo tady neřešil mojí minulost, nebo moje tetování na zápěstí. Už dávno jsem začala s rekonstrukcí srubu. Erik s Herrym a taky Benito udělali většinu těžkých prací. Trvalo tři týdny než jsme vysekali celé okolí, udělali všechny místnosti obytnými a zavedli vodu do srubu. Emily musela udělat detailní prohlídku než uznala, že jako její sestra tam můžu bydlet. Bylo to vtipné, i když vím, že Erik trnul strachy pokaždé, když jsem učila Emily vylézt na strom.

„Hej, už zase si byla jinde, že nevíš ani o zvonění. Pohni, nebo budem muset poslouchat Cass další příští týden, když přijdem pozdě."

Hnala jsme se za Moll chodbami, než jsme dorazily do nám už známého sálu. Byla to spíš obrovské tělocvična, která měla uprostřed dnes vytvořenou plochu z žíněnek. Vběhly jsem dovnitř obrovskými dveřmi a prodíraly se davem lidí až k první řadě, odkud na nás už mávalo několik párů rukou.

„No, to je dost. Zmeškaly jste to nejlepší. Už jsme jich pár zahlídly. A řeknu vám, jestli začnou chodit k nám na školu, tak tu nuda nebude."

Radši jsem co, nejrychleji zapadla na jedno z posledních volných míst a Molly, stejně tak.Vypadalo to, že už jsou tady všichni. Já a Molly jsme byly jediné, které měli  obor přírodních věd. Cass měla historii spolu se Steph a taky Parkerem. Jediným klukem, který byl přijat do naší skupiny, pak tady Helen, která měla medicínu a Jean studující výtvarné umění. Byli jsme celkem fajn parta.

„Tak už se prosím utište! Nemá cenu to nijak protahovat, jak víte jedna skupina studentů se od začátku školního roku účastnila zvláštního dobrovolného projektu a včera se vrátili. Myslím, že je víc než nutné, aby udělali menší ukázku, co myslíte?"

Sálem se nesl hluk pokřikování, pískání a nadšeného jásání. Náš ředitel znovu nastolil pořádek a neunikl mu pohled na naší skupinku.

„A tady vás mám....jako vždy v první řadě, slečny?"

Ředitel byl  celkem sympatický. Měla jsem ho ráda, jako člověka, a samosebou my všechny jsem na souhlas s podle mě přiblblými úsměvy kývly.

„No, v tom případě to nebudeme zdržovat. Chlapci můžete začít!"

Doprostřed sálu se nahromadila skupina kluků. Stáli v kruhu. Každý z nich měl černé tílko a tepláky. Molly do mě šťouchla, a já zjistila, že kroutím hlavou. Ve dvojcích začali praktické cvičné útoky. Byli rychlí, kopy byli přesné a dobře provedené.

„Ts, hej..koukejte. Támhle ten zírá na Lorel."

Celá první řada se otočila stejným směrem kam Cass ukazovala, až na mě. Věnovala jsme pozornost připravování cvičných terčů.

„Je pěknej. Myslím, že mu půjdu oznámit, že máš kluka, až tohle skončí..nebo třeba"

Hodila jsem po Cass zmuchlanou písemku z biologie, která jí přesně trefila. Chystala jsem se na odvetu, ale v ten moment přistoupil doprostřed žíněnek kluk. Měl hnědé vlasy, které se mu kroutili u krku a zvednul ruce, aby získal pozornost.

„Čau, lidi...víte, je fakt super hrát vám tady divadlo, ale stejně by jsme taky chtěli vědět, jak jsou na tom lidi tady. Připravili jsme pro vás takovej menší test. Chceme aby sem přišel nejlepší člověk je jedno, jestli holka nebo kluk...je to fuk a to změřit síly s náma. Takže chce to dobrovolníka na boj z blízka, hod na terč, střelbu a ať je větší sranda taky na základní sebeobranu."

Celý sál ztichnul, ale nakonec zezadu přišlo pár lidí. Někteří k tomu byli donuceni jiní šli dobrovolně.

„Hej, stop!.....Tady, Lorel musí jít házet!"

Chtěla jsem se vyškubnout z Mollyna sevření. Doslova mě vytáhla ze židle a za povykování ostatních do mě strčila na žíněnky. Otočila jsme se a slibovala jí sladkou pomstu. Ten kluk, co měl řeč mě chytil a vzal do kruhu k ostatním.

„Supr, lidi..takže jsme všichni."

Stoupla jsem si do hloučku lidí od nás. Kolem nás stáli zase ostatní. Začalo to pomalu, jak jsme pochopila hod na terč bude až poslední. Co jsme viděla bylo to vždycky hodně vyrovnané. Dva kluci, co bojovali mezi sebou na tom byli dost podobně. Nakonec to skončilo remízou.

„Fajn, a teď ty kočko. Támhle je terč. máš vzdálenost čtyři metry. Prostě házej, aby jsi se trefila, co nejblíž, OK?"

Ten hnědovlasý kluk mě vzal kolem ramen  a nasměroval mě správně. Na stolku vedle mě byl stolek s noži.

„Hééj, Krasavče!..dej si bacha naše Lorel má kluka!"

Úžasný, budu pak muset Cass něco moc hnusnýho udělat....Ten kluk mě pustil a zvědavě se na culil. Zíral na víc než pobavenou Cass, která pořád mávala, než kouknul zpátky na mě.

„Lorel, je zkratka pro Lorelai, co?"

Přikývla jsem a prohlížela si sadu nožů přede mnou.

„Fajn, to jsem trochu nevychytal."

Ten kluk ode mě odstoupil a já si vybrala jeden z nožů. Byl lehký, ale určitě ostrý. Sál celý ztichnul a já ucítila pohyb vedle sebe. Z první řady se ozvalo několik zalapání po dechu, a já střelila pohledem po Moll. Spiklenecky na mě mrkla a ukázala prstem na Cass. Držela jsem jazyk za zuby, když jsem chtěla vyprsknout smíchy, jak Cass okatě zírala a ještě ukazovala na mě a pak na člověka vedle mě přičemž protáčela oči navrch hlavy.

„Začni první."

Ticho v sále bylo jinak trochu trapné, ale zaměřila jsme se na terč. Tréninkem jsme teď trávila mnohem více času, než kdy dřív. Tělocvičny a tréninkové místnosti byly skoro nonstop otevřené, což mně naprosto vyhovovalo. Zklidnila jsme dech, porovnala sílu a vzdálenost, napřáhla se a hodila. Ostří prořízlo vzducha s tupou ránou se nůž zabodl do terče. Trefila jsme se dobře, ale ne úplně. Na terči byly tři zelené body. nahoře, uprostřed a pak napravo. Zvolila jsme ten napravo a trefila se možná pět centimetrů od čistého středu. Sálem se ozněl souhlas a povzbuzování. Uhnula jsme na stranu mému soupeři a sledovala jeho pohyby. Ještě v hluku si dával na čas.

„Je to pravda, že máš kluka?..."

Fakt si dával s koncentrací dost času. Začala jsem si vybírat další  nůž ze stolku.

„Jo, to mám."

Nezabránila jsme úsměvu, který se mi vlnil přes rty.Rána zabodávajícího se nože mě vytrhla ze snění. Přesně vedle mého hodu. Povytáhla jsem obočí a protočila panenky, když mi gentlemansky uvolnil místo. Tentokrát jsme se nerozmýšlela. Rychle jsem švihla rukou s nožem v ruce a hodila. Nůž se zabodl do horního středu. Sálem se rozlehlo hvízdání.

„A kdybych tě chtěl pozvat na večeři...vadilo by to?"

Znovu jsem uhnula. Nevím, jestli si někdo uvědomuje tohle nepokryté flirtování v týhle situaci, ale jak se zdálo ti ostatní kluci se pošklebovali a asi si vybírali v publiku své nové oběti.

„No, mému klukovi by to vadilo určitě. Nerada bych aby ti zlomil žebra, nebo tak něco, víš?..Nestálo by to za to. Ale jen tak čistě ze zvědavosti...kam na večeři bys mě vzal?..."

Další rána prořízla dění v sále. Ani mě nepřekvapilo, když to bylo znovu přesně u mého. Potlesk za mými zády mi byl ještě lepším ujištěním. Sáhla jsem po noži, na který jsme se dívala už od začátku. Zaujala jsem nový úhel pozice na které jsem pracovala posledních pár dní.

„Jen, tak čistě teoreticky, kdybych tě mohl vzít na večeři, aniž by mě tvůj přítel nezmlátil do bezvědomí, tak bych tě vzal na jedno místo, kde je skvělé jídlo."

Bezděčně jsme si přejela jazykem přes rty, polkla a s mírným pokrčením v kolenou hodila nůž nad mou hlavou. Podařilo se mi zasáhnout střed i v hlavním bodě. Roztáhla jsem rty do úsměvu a mrkla na ostatní, když jsem naposledy uhnula. Pohled mi putoval k první řadě. Cass se nějakým způsobem dostala na mojí židli a šeptala si s Moll, aniž by ze mě spouštěla pohled. Couvla jsme o něco dál a sledovala, jak je můj pohyb opakován a se stejnou ladností nůž letí vzduchem a končí ve středu terče. Sál znovu ožil a ředitel vystoupil k naší skupině a poslal jí si sednout.

„Tak to vidíte, studenti naše škola přijme další nové studenty a myslím, že problém nebude. Každý předvedl skvělý výkon...a vám mladý muži gratuluji. Slečnu Lorelai jen, tak nikdo nestačí. Potlesk zde pro nadaného....jméno, prosím."

Dosedala jsme na místo vedle Molly, které už teď bylo volné a všichni do jednoho mě pozorovali i když těkali pohledem dopředu na žíněnky, když se sálem ozýval potlesk.

„Jsem, Will, Will Ryker, a díky."

Molly do mě strčila loktem a já začala tleskat. Pohled jsem měla uzamčený s párem zelených očí od žíněnky.

„Úžasná práce, Wille...rád vás uvidím v našich hodinách a škole. A jak se tak dívám, tak i dívky ocení vaši přítomnost."

Kousla jsme se do jazyka abych se nezačala smát, ale odolala jsem a užívala si rozšiřující se úsměv na rtech mého přítele, když potřásl hlavou.

„Myslím, že moje přítelkyně by s tím nesouhlasila, pane, ale i tak díky."

Byla jsem, tak moc blízko k tomu běžet k pódiu a konečně ho políbit před všema holkama tady, když konečně ředitel rozpustil přednášku  a sálem se neslo nesmlouvavé mručení.

„Ach, tak to je jiná......tímhle už to končíme, studenti. Opusťte sál. Stejně máte ještě další hodiny."

Sál se začal vyprazdňovat, ale naše řada zůstala sedět. Když přijdete jako první, tak odcházíte i jako poslední...pravidlo. Ucítila jsem další šťouchnutí a pak Mollyin šepot u mého ucha.

„Být tebou, tak si další příští týden hlídám oběd. Cass se tu málem zbláznila. Nemohla sis to flirtování odpustit?"

Mrkla jsem pohledem po ostatních. Jasně, že Moll to věděla. Viděla Willa už tenkrát na konferenci. Dala si dvě a dvě dohromady. I my jsme se začaly zvedat a Cass vzala zas vůdčí pozici.

„Krucinál nějaká mrcha má ale štěstí. Je sexy, fakt že jo. Ani nevíš, jaký máš štěstí, Lorel. Co ti vůbec říkal?...mluvil s tebou a nesnaž se zapírat. Nejsme slepý."

Ocitla jsme se v obležení zvědavých pohledů s výhružkou ve smyslu, že to ze mě vytáhnou i násilím. Nedivila bych se. Sesypat se na mě všechny, jsem v háji.

„Ehmm, holky?..asi by jsme měli vypadnout. Ten Krasavec jde přímo sem."

Skvělej postřeh Helen... A taky, že jo. Přes mezeru kolem mě jsem viděla Willa, jak vyrovnaně a sebevědomě jde směrem k nám. Teď měl na sobě džíny, tričko a přes rameno sportovní tašku. Holky přede mnou vytvořily spíš neproniknutelnou zeď a Molly to za mnou připadalo víc, než vtipný. Zadržovala smích a poplácala mě po zádech, když jí smích unikl. Pak jí ale v kabelce začal zvonit mobil,a všechny jsme se na ní otočily. Znala jsme až moc dobře tu skladbu a zvonění. Molly vyskočila a nadšeně se motala s omluvným výrazem pryč.

„Ehmm, to je Filip..musím jít. Nečekejte na mě."

Vběhla ve svých converskách ze dveří a nechala nás tam, respektive spíš mě o samotě.

„Ehmm, myslíte, že by se tu našlo místo abych se dostal k Lorelai za vámi?"

Kousla jsme se silně do rtu, když se na mě všichni otočili, ale nakonec vyšla Steph dopředu.

„Smůla chlapče, jenže ona má kluka, takže otoč to o 360° stupňů a zkus to, až bude volná."

Vážně jsme se snažila, jak nejvíc to šlo jenže smích mě přemohl. začala jsme se neuvěřitelně smát. Will trochu zmateně koukal, ale nakonec posunul Steph jemně do strany a pobaveně se zubil.

„Jo, jasně.....nebojte, taky že bych to nezkoušel na holku, co má kluka. Ledaže by ta holka byla moje."

Zčervenala jsem, a cítila se nepříjemně, když holky zíraly s otevřenou pusou na mě a pak na Willa, který už teď prošel barikádou a stál přede mnou. Shlížel na mě a já se ponořila do jeho pohledu. Zářily mu v něm malé ohníčky, které jsem v nich viděla čím dál tím častěji. Nemohla jsem si pomoct a naznačila ústy jednoduché „ahoj" Willův úsměv se rozšířil a udělal to samé. Chtěl mě políbit, a já bych klidně zapomněla, že je tu víc lidí než je zdrávo.

„Tak, počkat. Ty jsi její kluk?....sakra, Lorel, to má být on? A já myslela, že kecáš. Jsi fakt mrcha, víš? Udělala jsem ze sebe prvotřídního idiota, abys věděla. Neuvěřitelný....vždyť tohle je....."

Všichni jsme pozorovali Cassidyin výlev a ta nakonec zmlkla.

„Vidíte, dělám ze sebe akorát idiota. Radši už budu mlčet. I když tohle si s tebou ještě vyřídím. Jdem holky....uvidíme se na hodině, Lorel. A buď tak super a vem sebou i svýho přítele!"

Konečně všichni odešli a opustili sál. To bylo....no, trapný.... V sále bylo ticho, a já se odrhla od pohledu na dveře k tomu, abych se zasekla v jiném pohledu. Will odjel na začátku roku na dobrovolný projekt. Vlasy mu od posledně trochu dorostly, ale jen o kousek. Prohlížela jsem si ho prostě znova aznova. Nevěřila bych, že mi bude tolik chybět, ale bylo to tak. Zírali jsme na sebe nějakou chvilku. Pak mě Will držel jednou rukou kolem pasu a namotával si  pramen mých vlasů na prst. „Ahoj" znovu zakoval  a stejně tak. Povytáhla jsem se a držela se ho za lokty. Určitě posiloval víc, než předtím, jak jsem ucítila.

„Chyběl jsme ti?"

Dělala jsem, že přemýšlím a pak pokrčila rameny.

„Možná trošku, víš, že ještě před pár minutama mě jeden kluk zval na večeři, i když jsem mu řekla, že mám kluka?..."

Viděla jsem, jak Willovi zacukaly koutky úst a pak nasadil vážnou tvář.

„To jsem nevěděl. Mělas mi to říct, udělal bych něco aby mu to došlo."

Hravě jsme se zakabonila a obkreslovala linie jeho tetování prstem.

„Nebylo to potřeba. Zvládla bych to i sama."

Podívala jsme se mu do očí a nechala ho přitáhnout si mě tak blízko, až se naše nosy dotýkaly. Poslední pusu jsme mu dala před dvěma měsíci, a chtěla jsem mu dát další teď hned.

„O tom nepochybuju, vlastně jsem si celkem dost jistý, že by skončil na zemi podstatně rychle, když máš teď neustálý trénink."

Usmála jsem se a opřela se čelem o to jeho.

„Náhodou jsem teď o hodně lepší. Zvládla bych i tebe, víš?"

Jiskřičky pobavení zaplály ve Willově pohledu. Já jsem rychle přikyvovala.

„Neříkej, nic, co nemůžeš dokázat, Lorelai."

Mohla bych poslouchat svoje jméno hodiny, a hodiny, kdyby ho říkal, ale teď mi stačilo, že se Will sklonil k polibku. V hlavě mi naskočila jeho slova. Neříkej nic, co nemůžeš dokázat, Lorelai....Nohu jsem hbit zahákla o jeho kotník a chtěla trhnout. Mělo to vyjít, ale nestalo se. Will to čekal, chytil naopak mojí nohu, otočil se a byla jsem to, já kdo se teď nemohl, ani pohnout. Cítila jsem jeho smích, několik centimetrů od mě a mých rtů.

„Věděl jsem, že to uděláš. Jsi příšerně paličatá, víš?...."

Zakoulela jsem očima a držela se. Neměla jsem moc radost, že mě prokoukl. I když mi tahle pozice nijak nevadila.

„Dostanu konečně polibek, nebo ne?"

Fajn, žebrala jsem..ale co? Konečně se Will naklonil natolik abych na něj dosáhla. Náš polibek byl přivítací a jemný. Po chvíli jsme se od sebe odtáhli a Will mě pustil.  Neviditelné smítka jsem si oprášila z džínů a přehodila si svojí tašku přes rameno. S Willem jsme zamířili ke dveřím ze sálu. Začalo zvonit, a já musela spěchat na hodinu. Otočila jsem se ve dveřích a dala Willovi rychlou pusu na tvář.

„Víš, co?..možná jsi mi chyběl víc než trošku."

Rozběhla jsme se chodbou do příslušného patra a ještě za sebou slyšela jeho smích a volání.

 „To možná i ty mně...sejdeme se doma!