„Emily, musíme přidat zaspali jsme!“

Zběsile jsem pobíhala po kuchyni a snažila se v rekordním čase připravit snídani pro Emily. Bylo na mě abych jí ráno odvedla do školy. Erik a Sharonn byli už v práci a Claire odešla do školy, také brzo. Nedivím se, kdyby tady teď byla nevím co bych jí udělala. Budík mám vždy nastaven na 6:30, a nikdy jej nevypínám. Včera jsem byla, ale tak unavená, že jsem to nezkontrolovala. Byl vypnutý....ve spaní jsem ho vypnout nemohla a Emily by to neudělala...Claire...celý den měla dost času, aby mi budík vypnula. Naše pokoje se nedají zamknout, takže měla přístup do mého pokoje......Podívala jsem se na hodiny - 7:47. Dnes určitě přijdu pozdě...

„Lorel, nemůžu najít svůj batoh...“

Křičela Emily, ze schodů. Emily vběhla do kuchyně. Na sobě měla jednoduché šaty a stále byla unavená. Není divu vzbudila jsem jí asi před 10 minutami. Položila jsem na stůl misku s mlékem a cereáliemi.

„Pojď se nasnídat, já jdu najít tvůj batoh“

Emily zasedla ke stolu a já vyběhla schody a poté vtrhla do jejího pokoje. Byla jsem obklopena záplavou růžové barvy. Její batoh byl také růžový, takže hledání se trochu zkomplikovalo. Prohledala jsem okolí stolu, postele a otevřela jsem i všechny skříně. Bingo...Batoh byl ve skříni v nejvyšší polici, kam ovšem Emily nevidí a sama tam ani nedosáhne. Dupala jsem po schodech dolů a přitom vrčela nadávky na Claire. Emily stále jedla cereálie. Stopla jsem si za ní a spletla jsem jí jednoduchý cop, který jsem zakončila stuhou. Bylo 7:58. Emily vzala tašku, já popadla svůj batoh a v chodbě jsme se obě snažili dostat do svých bot. Když se nám to podařilo natolik, aniž bychom do sebe svými batohy naráželi jsem popadla svou bundu a vyběhli jsme ze dveří, skoro jsem zapomněla zamknout. Běželi jsme s Emily ulicemi a snažili se nahnat čas. Mě bylo celkem jedno, jestli přijdu pozdě, ale Emily nemusela začít školní rok pozdním příchodem. Ještě, že Emily chodila do školy vedle té mojí. Rychle jsem Emily pomohla šatně z věcí a vedla jsem jí do třídy. 8:20. Zaklepala jsem na dveře třídy, otevřela nám usměvavá učitelka, která jakoby pochopila, vtáhla Emily do třídy a po mě vrhla pohled, který mi říkal, že nechce aby se to už opakovalo. Jakmile zavřela dveře jsem běžela a proběhla propojovacím tunelem do naší školy.  Rychle jsem naházela věci do skříňky a spěchala ke třídě. Za dveřmi jsem slyšela tlumený výklad vyučujícího. Několikrát jsem se nadechla abych se uklidnila a zaklepala. Prudce se přede mnou otevřely dveře. V nich stál učitel menšího vzrůstu s kulatým obličejem rámovaný kulatými brýlemi. Měl ve tváři zlostný pohled a přísně si mě měřil.

„Předpokládám, že vy jste slečna Henderson“

Pokynul mi do třídy.

„Ano, to jsem já, já se omlouvám....“

Učitel mi skočil do řeči, čímž mě celkem zaskočil.

„Slečno Henderson, vaše důvody pozdního příchodu mě nezajímají, jste tu nová tak, vám to prominu, ale nechci, aby se to už opakovalo. A navíc, slečna Viriová, nás už upozornila, že jste měla jisté technické problémy.“

Vzpříma jsem se na učitele podívala a přikývla na znamení, že rozumím a vydala se uličkou do lavice. Cestou jsem propalovala pohledem Claire, která se na mě ušklíbala.

„Copak, zaspala jsi ráno?“

V hlavě mi probíhalo několik způsobů, jak bych jí mohla tuhle laskavost nějak oplatit, a většina z nich zahrnovala roztříhání jejího oblečení, nebo sabotáže jejího auta

. „Klid ve třídě, vrátíme se k učivu“

Po třídě se ozvalo vrzání židlí a cvákání propisek. Usadila jsem se do své zadní lavice a zapisovala poznámky. Cítila jsem na sobě několik pohledů. Hodiny se vlekli neuvěřitelně pomalu a při pohledu z okna mi došlo, že se dnes asi vážně upeču. Za oknem svítilo slunce a bylo bezvětří. Někdo ve třídě otevřel i okna, takže mi v bundě začínalo být vážně horko. Ráno jsem na sebe natáhla první co mi padlo do rukou. Černé džíny a bílé tílko vykrojené na ramenou. Měli jsme hodinu matematiky a já už vážně cítila, jak mi horkem červenají tváře. Přestala jsem v počítání rovnice a sundala si bundu z ramen. Chladivý vzduch mi ovanul ramena a já za to byla vděčná. Bundu jsem přehodila přes opěradlo židle a když jsem se otočila civělo na mě několik párů očí.

„Slečno Henderson, co kdybyste nám vypočítala tuhle rovnici“

Hlava mi prudce vyletěla vzhůru k naší matikářce. Stála u tabule s křídou v ruce. Nadechla jsem se a vstala, kráčela jsem k tabuli s vědomím, že tetování na mém rameni pěkně vyniká. Jak jsem procházela třídou ozvalo se několik zapískání, ofrknutí nebo špitání. Převzala jsem od učitelky křídu a pustila se do rovnice.

„Hej, má jich ještě víc?“

Nevím, kdo to řekl, ale tipovala bych že někdo z klučičí řady. Dokončila jsem rovnici, vrátila učitelce křídu a šla jsem do lavice. Vůbec mě to za celou dobu nenapadlo, tak jsem zaměřila svůj pohled na lavici, kde seděl Will. Sledoval mě pronikavým pohledem a já jsem měla chuť mu odseknout aby toho nechal. Uhnula jsem pohledem. Vrátila jsem se k psaní rovnic a čekala na poslední zvonění. Včera jsem si odhlásila všechny obědy.Raději si budu vařit sama. V práci stejně budu potřebovat jídlo. Zazvonilo........mám teď 30 minut na to abych se dostala do práce, a začala, tak první den v práci. .