Crrrrr!!!...Naposledy zazvonilo, popadla jsem školní tašku, sklidila učebnice a vyrazila ze třídy, jak nejrychleji to šlo. Vzala jsem si věci ze své skříňky a vyběhla ze školy. Dnes jsem nešla na oběd - to teprve přijde. Svoji tašku jsem si hodila přes rameno a z kapsy vylovila adresu autodílny. Bylo to v odlehlejší části města, ale nijak mi to nevadilo. Doma musím být dnes před večeří, takže to zvládnu. Procházela jsem městem a ulicemi, studenti se sklopenou hlavou a sluchátky mě míjeli bez povšimnutí. Já jsem to nikdy nedokázala - ráda jsem pozorovala, co se kolem mě děje a od té nehody jsem na ulici stále ve střehu. Zatímco oni prochází jako duchové, kterých si nikdo nevšímá. Lidé spěchali do práce, na nákup, k dětem, do jejich domovů. Zahlédla jsem i paní se třemi dětmi u hračkářství, které se nedařilo své děti dostat od výlohy. Cesta byla delší než jsem si myslela, až jsem ale nakonec našla správnou adresu. Nevypadalo to na nijak rušnou ulici, viděla jsem zde budovy několika obchodních společností, malých podnikatelů, obchodů a na konci ulice jsem viděla několik rodiných domů. Autodílna se krčila na jedné tmavější části ulice. Před autodílnou stálo několik aut čekajících na opravu i několik hromad s náhradními díly. Prošla jsem kolem a prohlédla si budovu blíž. Budova s vysokým stropem, vypadající jako malý hangár, vypadala jako hlavní dílna. K hangáru byl přistaven malý přídomek, který jsem tipovala na kancelář, vydala jsem se po vyšlapané cestě k přídomku. Zaklepala na dveře, a čekala. Nikdo se neozýval. Už jsem to chtěla odvolat, když jsem z hangáru zaslechla tlumené nadávání a zvuk nějakého stroje. Vrátila jsem se směrem k hangáru a po zvuku se přibližovala. Obrovské dveře, aby mohl do dílny i náklaďák byli otevřené. Zastavila jsem se a zaváhala...Teď, nebo nikdy...Vstoupila jsem dovnitř a hlasitě zavolala snažíc se překřičet ten rámus.

„Halo, je tady někdo?“

Hluk ustal a já prohledávala očima obrovskou halu.

„Tady, vzadu“

Ozvalo se ze zadní části místnosti. Šla jsem do části, odkud jsem slyšela hlas. Před sebou jsem uviděla záda muže v ochranné kombinéze, který zjevně něco svařoval na autě. Stoupla jsem si o něco dál a čekala, až dokončí práci. Dílna byla velmi prostorná, kolem stěn byli rozmístěny přístroje a nářadí, všude se povaly sady nářádí, šrouby, matice a jiné malé součástky. Od stropu jsem si všimla i několik zvedáků a upevňovacích háků. Ve vzduchu byl cítit benzin, olej a kov. Připomínalo mi to naší starou dílnu u chaty. Slyšela jsem přestat zvuk svářečky, muž se narovnal, odložil nástroj stranou, sundal si brýle a pomalu se otočil.

„Tak, co pro tebe múžu udělat?“

„Hledám práci“

Přestala jsem s rozhlížením se po dílně a otočila se čelit automechanikovi. Měla jsem chuť se otočit a odejít...byl to ten muž s noži z dětského odpoledne. O něco vyšší než já, střední svalnaté postavy, oholený s mírným strništěm na tváři s brčálovýma očima. Změřil se mě podezíravýma očima až se dostal k mým očím. Chvíli na mě jen, tak zíral, jako by se snažil rozluštit rébus. Už jsem čekala, jak mě slušně pošle domů, nebo mě vyzpovídá kvůli tomu co viděl na tombole....ale, ne. O krok jsem mírně couvla a udělala mu místo, aby kolem mě prošel.

„Dobře, uvidíme, co v tobě je...počkej tady, dojdu se převléct, a pak tě vyzkoušíme“ Ano.!!!..

Sledovala jsem jeho záda, která se vzdalovala směrem k šatnám a sprše. Sundala si školní batoh a poslala ho po zemi do rohu místnosti, na tašku jsem hodila svou bundu a vlasy upravila do obyčejného culíku. Nudila jsem se, tak jsem se šla podívat na to na čem pracoval.  Byl to obyčejný jeep, se starým obroušeným lakem, který potřeboval nový, kapota byla otevřená a podle toho v jakých místech předtím pracoval jsem odhadla, že se tam snažil spojit úplně prasklou pružinu. Taky tam sáhla jsem ze zvědavosti dovnitř a prohmatala několik částí. Některé potřebovaly utáhnout a chyběl tam nasadit přepojovač. Vytáhla jsem ruku, očistila si ji do hadru. Chtěla jsem se vrátit na místo, aby to nevypadalo, že jsem něco pokazila.Ale...

„Věděla bys, co tomu je?“

Nadskočila jsem, pohyboval se velmi tiše. Chvíli jsem jen, tak zírala. Nadzvednul jedno obočí, všimla jsem si, že nad ním měl malou jizvu. Teď měl na sobě pracovní kalhoty a tričko. Narovnala jsem se...je čas ukázat, co umím.

„Potřebuje, to svařit tu pružinu, utáhnout povolené součásti a nasadit přepojovač, auto má novější vybavení, nevadilo by, ale použít starší přepojovač.“

Sebevědomě jsem se mu dívala do očí, věděla jsem o čem mluvím, a tuhle práci jsem potřebovala. Přetlačovali jsme se pohledem. Nakonec roztáhl rty do úsměvu.

„Jsi dobrá, beru tě, přijď zítra po škole a vyřídíme papíry.“

Chtěla jsem vyskočit do vzduchu a jásat, tohle bylo úžasné, budu mít práci, vydělám si na další školné.

„Moc vám, díky, nezklamu vás“

Věnovala jsem mu vděčný úsměv.

„Můžeš mi tykat, já si na formálnosti nepotrpím“

Natáhl ke mě ruku, celá jeho pravá paže byla potetovaná složitými vzory.

„ Jsem Herry, vítej u nás“

Uchopila jsem jeho ruku a stiskla on mi stisk silně opětoval.

„Já jsem Lorelai“

Přišlo mi, že na chvíli se mu v očích mihlo překvapení a jeho stisk zaváhal. Mé jméno není obvyklé, možná mu jen přišlo zvláštní. Stáhl ruku zpátky a já taky. Podíval se na hodiny nad vchodem. Bylo skoro šest hodin.

„Už bys měla jít, uvidíme se zítra a já tě tu provedu“

Přehodila jsem si tašku přes rameno a bundu vzala do ruky.

„Budu tady po škole...“

Už jsem byla připravená vyněhnout sprintem ze dveří, když mě něco napadlo.

„Kde jsi se naučil, tak vrhat nože?“

Henrrymu se na obličeje rozlil úsměv.

„Býval to můj koníček, teď už jsem dlouho neházel“

Zatvářila jsem se trošku podezřívavě, protože, takhle házet trvá roky naučit bez trenéra. Ale neměla jsem čas, tak jsem se usmála a běžela. Sprintovala jsem ulicemi a každou chvíli kontrolovala čas. Když jsem doběhla k domu bylo už deset minut po večeři. Zula jsem si boty a vydala se čelit pozdnímu příchodu.