Jako dítě jsem s Leem jednou týdně ve všední den jezdili do města na nákupy pro zásoby. Projížděli jsme městem a já jsem pozorovala obchody, pouliční lampy a kolemjdoucí. Pozorovala jsem děti s aktovkami na zádech, které rodiče odváděli do školy a ze školy. Někdy jsem jim i záviděla a chtěla jsem jít na to místo zvané škola. Teď kráčím po chodníku směrem vpřed a naproti mě už se tyčí budova školy. Kolem mě prochází ostatní studenti, někteří spěchají, jiní mají času dost. Dřív jsem si tento den mnohokrát předtavovala a vždy byla tato představa dokonalá. Teď  je ale všechno úplně jinak - nic není tak, jak by to mělo být, měla jsem být nadšená a nervozní zároveň, chtít se vrátit domů a zalézt si pod postel i jít vpřed a ukázat, co ve mě je. Nevím, co jsem čekala, ale nijak mě to neuchvátilo. Před školou postávali skupinky studentů, jako z levného filmu. Jen tak jsem celý školní dvůr přejela pohledem, nevím kam bych se sama zařadila. Měla jsem černé džíny, tílko a bundu. Vlasy jsem měla svázané vysoko na temeni a má přeplněná taška s učebnicemi mě trchu přetěžovala na pravou stranu. Šla jsem stále po chodníku směrem k hlavní bráně a procházela jsem kolem skupiny pokuřujících kluků. Když jsem prošla kolem nich uslyšela jsem za sebou pár hvízdnutí a myslím, že některý z nich na mě i zavolal

„Hej, krásko...“

Bylo mi to úplně jedno, já nemám zájem. Proplétala jsem se davem studentů směrem ke skříňkám, byli vidět vystrašení nováčci hledající své místo i  čtvrťáci užívající si největšího postavení. Vytáhla jsem z postraní kapsy lístek s kodem a hledala svou skříňku. Nebylo to těžký najít, nikdo mi nevěnoval žádnou pozornost a já jsem rychle našla můj přidělený miniaturní prostor do konce roku. V papírech, které jsem dostala vzkaz, že se mám dostavit do kanceláře ředitele a poté budu odvedena a představena třídě. Zaklepala jsem na dveře, kde měla být sekretářka ředitele.

„Vstupte“

Ozvalo se tlumené pozvání přes dveře. Vstoupila jsem do jednoduché malé místnosti s kancelářským stolem s počítačem a dvěma křesly a podél celé místnosti byli police a přihrádky se složkami  a dokumenty. Tady bych nikdy nechtěla za trest dělat inventuru..

.„Posaďte se tady, slečno Henderson“

Za stolem seděla žena v kostýmku ve středních letech a psala na počítači. Přešla jsem přes místnost a posadila se v jednom z křesel. Žena vzhlédla, přejela mě pohledem a věnovala mi plachý úsměv.

„Není třeba mít strach, slečno Lorelai, určitě brzy zapadnete...“ 

To si nemyslím...Neměla jsem žádnou odpověď, kterou bych jí mohla dát, tak jsem se na ní jen plaše usmála. Na stole ležela složka s mým jménem, otevřela ji a začetla se do mého spisu. Vzhlédla ke mě a já si všimla jejího soucitného úsměvu. Stále jsem držela kamenou tvář. Žena bleskově zavřela složku, opřela se lokty o stůl a zhluboka se několikrát nadechla. Zrovna se nadechla, že chtěla něco říct a ozvalo se zaklepání na dveře. Sekretářka stočila pohled ke dveřím a pozvala neznámého dovnitř. Neotočila jsem se, jen jsem seděla v křesle a čekala. Sekretářka pokynula neznámému do křesla vedle mě a místností se rozléhali těžké kroky. Na okraji mého zorného pole se objevila silueta - vzhlédla jsem. A ups.....Měl na sobě modré džíny a černé tričko, batoh měl přehozený přes rameno, jeho černé vlasy byli trochu mokré. Nevěděla jsem jestli mě poznal, ale vypadalo to, že ne. Usadil se do křesla vedle mě a přátelsky na mě kývnul, já jsem mu taky kývla a soustředila se na sekretářku.

„Slečno Henderson, tohle je Will Ryker, Wille tohle je Lorelai Henderson“

Oba jsem se na sebe podívali a já radši rychle uhnula pohledem.

„Takže, Lorelai ty jsi tady úplně nová, kdybys cokoli potřebovala přijď se zeptat, nebo se zeptej své sestry“

Přikývla jsem jakože chápu.

„Co se týče tebe Wille, vše je při starém“

Will se na sekretářku ušklíbnul. Sekretářka přede mě i před Willa položila dva papíry.

„Předpokládám, že vám nemusím, připomínat pravidla školního řádu“

Natáhla jsem se do prostřed stolu pro jedinou propisku, přičemž se odhalilo moje tetování, dnes jsem si nevzala svůj náramek, potřebovala jsem být silná. Nepodívala jsem se jak, na to sekretářka nebo Will zareagovali, ale bylo mi to jedno, podepsala jsem papíry a poslala propisku Willovi. Podepsal a sekretářka nám oběma předala rozvrhy.

„Oba máte společnou třídu, Will by si měl pamatovat, kde to je zavede vás tam, zaklepte a učitel vás představí třídě.“

Vstala jsem společně s Willem, rozloučila se a vyrazila ze dveří. Nepotřebovala jsem průvodce, věděla jsem, kde ta třída je...už jsem zde byla. Ušla jsem pár kroků a slyšela jsem, jak na mě volá.

„Hej, počkej, copak víš kam jít?“

Zastavila jsem se a otočila se na patě, poprvé jsem měla šanci si ho pořádně prohlédnout. Volným krokem si to vykračoval ke mě. Byl vysoký, skoro o hlavu vyšší než já, a to jsem dost vysoká, měl přiléhavé těsné džíny a tričko, které mu pěkně obtahovalo hrudník, přes rameno měl přehozenou hnědou bundu a na druhém rameni měl batoh. Hlavu měl trochu skloněnou a černé vlasy mu spadaly do obličeje. Čekala jsem než ke mě milostivě dokráčí a přitom si popotáhla bytoh na rameni. Už byl skoro u mě, když vzhlédnul a podíval se na mě. Krucinál...ty oči, byli neuvěřitelné - pronikavě zelené, nevím proč, ale byli mi  strašně povědomé. Rychle jsem se oklepala z poblouznění a vydala se chodbou. Will mi byl těsně v patách, byla jsem si vědoma toho, že si mě určitě prohlíží. Procházela jsem chodbou a sledovala plakáty zvoucí do nových klubů, pozvánka na školní ples nebo přihlášky do studijních kroužků. Co ale upoutalo moji pozornost, byla nástěnka s inzeráty o práci.....okamžitě jsem se k ní vrhla a začala číst nabídky. Už jsem pomalu ztrácela naději....péče o děti, doučování, pošťačka, pomoc v květinářství...když, jsem narazila na inzerát hledající pomocníka do autodílny. Bingo....Nabízeli ucházející plat a nepsali tady, žádné zvláštní požadavky. O autech toho dost vím, pomáhala jsem Leovi a dost mě toho naučil. Vyndala jsem si blok a zapsala jsem si číslo a adresu autodílny. Vše jsem měla hotovo a otočila jsem se...úplně jsem na něj zapomněla. Will stál opřený o zeď vedle dveří do naší třídy a zkoumal mě dost zvláštním úsměvem. Podívala jsem se na něj pohledem Máš nějaký problém? a on se...ušklíbnul. Vážně se ušklíbnul, jo a já si všimla, že se mu dělá ďolíček u pravého koutku. Nesnášela jsem se za to, že jsem si toho všimla.

„Nevypadáš na automechaničku“

Studoval mě pohledem. Narovnala jsem se došla ke dveřím a zaklepala.

„Tak to mě asi vůbec neznáš“

Řekla jsem tiše a mrkla jsem jeho směrem. Asi mi chtěl něco odpovědět, protože se mu zablýsko v očích, ale neměl možnost. Dveře se otevřeli a přede mnou se objevila žena v sukni a jednoduché halence v botách na podpatku a vlsy v jednoduchém copu.

„Ááá, nový studenti, pojďte dovnitř“  

Vešla jsem dovnitř, třída byla plná studentů. Hned u dveří jsem si všimla Claire, která seděla se svými kamarádkami Cassandrou a Amandou a něco si šuškali. Ostatní studenti mlčeli a nic neříkali. Udělala jsem asi další dva kroky a třídou se ozvalo pištění , jásot a několik zalapání po dechu. Nevěděla jsem, co se děje a trochu jsem nadskočila. Jakmile se ale z klučičích lavic začalo ozývat „Konečně si zpátky, chlape“, „Sakra, chlape, chyběl jsi nám“ mi došlo co se děje. Will vstoupil do třídy a postavil se před tabuli vedle mě.

„Tak, třído klid. Já jsem slečna Talbotová a jsem vaše třídní učitelka.Třído tohle je Lorelai Henderson, myslím že Claire už nám o tobě něco vyprávěla.“

Třídou se rozezněl potlačovaný smích a špitání. Je zřejmé, že něco učitě ano....„Tebe Wille, myslím představovat nemusím, najděte si místo, a budeme pokračovat.“

Proplula jsem uličkou a sedla si  do volné lavice vzadu. Will si sedl do klučíčí řady. Plácnul si s některými z nich a posadil se. Všimla jsem si, že tam byli všichni ti kluci z Dětského odpoledne a ten s pískovými vlasy a brýlemi mě zkoumal pohledem. Poznal mě, jen to ne, nepotřebuju aby si o mě mysleli, že jsem nějaký nebezpečný vrah.Uhnula jsem pohledem a začala si dělat poznámky do sešitu. Nikomu jsem nevěnovala pozornost a měla jsem v plánu, to tak dělat do konce roku.