Nikdy jsem si neuvědomila, že spaní na podlaze bude tak hrozné. Byla jsem celá ztuhlá, svaly namožené a chyběl mi můj polštář.Cítila jsem dloubnutí do mého boku, ale ignorovala jsem ho a spala dál.

„Nedělal jsem si srandu, když jsem říkal, že chrápeš....."

Okamžitě jsem byla probuzená. I přes ranní ztuhlost jsem se vyšvihla do sedu a popadla první věc, co se mi dostala  do rukou, což byla bohužel moje jediná mikina. Mrštila jsem jí po zdroji hlasu vedle mě.

„Jsi po ránu vždycky taková, nebo jenom kvůli mně?...."

Zamrkala jsem proti ostrému světlu a svalila se zpátky na polštář, než jsem si zakryla oči rukou.

„Jsi protivný už od rána, nebo za to můžu já?...."

Vrátila jsem Willovi a byla rozhodnutá, že je stále ještě šance usnout. Moje šance se rozplynuly, když tlak na boku zesílil a poslal tak jasnou zprávu konce lenošení. S nechutí jsem se vysoukala ze spacáku a s polozavřenými víčky se belhala pryč.

„Ještě tři kroky a narazíš do zdi...."

Otevřela jsem oči a skutečně jsem mířila naproti zdu. Zapomněla jsem, že nejsem u sebe v pokoji. Otočila jsem se poprvé za dnešek na Willa v tureckém sedu seděl na složeném spacáku vedle mého efektivně zmuchlaného spacáku s miskou cereálií v ruce. Byl už převlečený a bylo vidět, že se nesmírně baví.

„Jak dlouho jsi vzhůru?..."

„Hmmm, asi přes hodinu....Benito přivezl rychlou snídani. Ty nejsi zrovna ranní ptáče."

V tu chvíli mi došlo, že stojím v nevypraných džínách, pomačkaném tričku a naboso uprostřed prázdného obýváku a vůasy mi určitě trčí do všech stran. Skvělá představa....

„Když dovolíš..půjdu se převléct."

Will pokrčil rameny, já se dostala do bot a vzala z kufru nové čisté věci. Převlékla jsem se nahoře ve druhém patře a toužila po funkční teplé sprše. Přemýšlela jsem, co řeknu Erikovi a taky Emily a ostatním. Dneska už odjíždíme. Musím se vrátit do školy a doučit se zameškané předměty. V čistých věcech a sčesaných vlasech jsem se vrátila dolů a vzala si misku s lupínky od Willa.

„Díky."

Pustila jsem se do jídla a za chvíli už nebylo, co bych mohla sníst. Will mezitím složil naše spacáky a srub byl zase prázdný jako předtím.

„Kde je strýček?"

Rozhlížela jsem se, ale nikde jsem ho neviděla, navíc auto z cesty zmizelo.

„Odjel už brzo ráno. Někdo mu volal s problémy v obchodě a musel odjet. Máš mu zavolat, až se vrátíš."

Až se vrátím.....Zvedla jsme se ze země a vzala svoje věci.

„Fajn, vyrážíme."

„Jsi si jistá?...."

Víc než, předtím určitě....

Jako důkaz jsem vzala svůj kufr a vyšla ze dveří, sešla schody a seskočila na trávník.

„Už mi věříš?..."

Zamířila jsem pohled nahoru, kde se Will opíral o zábradlí a pozoroval mě.

„Já ti vždycky věřím....."

T věta mě zastihla nepřipravenou, ale nějakým zázrakem jsem se nesložila a zamířila k autu. O minutu později mě Will dohnal a do kapsy mých džínů hodil klíč s namyšleným úsměvem. Nastoupili jsme do auta a Will to otočil stejnou cestou, jako jsme jeli i sem. Volala jsem domů, ale nikdo to nebral. Po celou dobu jsem si rozmýšlela můj návrat, a vůbec mi nedošlo, že už projíždíme známými ulicemi až k  našemu domu.

„Mám jít s tebou?..."

Otočila jsem se na Willa a zakroutila hlavou.

„Ne...uvidíme se ve škole."

Přitáhla jsem se pro letmý polibek a vyskočila z auta i se svým kufrem. Neotočila jsem se ale slyšela, jak auto mizí z naší cesty. Odemkla jsem hlavní dveře, ale bylo naprosté ticho.

„Haló?"

Z obýváků jsem uslyšela rychlé kroky a pak mi do náručí skočila Emily v plné rychlosti. Tiskla jsem jí silně k sobě a nechala jí aby mě držela.

„Lorel ty jsi zpátky!"

Trochu jsem Emily pustila a zvedla se, i když ona mou ruku nepouštěla. Táhla mě chodbou do obýváku, kde mě posadila na pohovku.

„Jsi doma sama, Princezno?"

Moc se mi nelíbila představa, že je Emily sama doma.

„Mamka jela do práce, Claire odešla s kamarádkama a táta musel taky jet pryč. "

Rozhlédla jsem se. Po obýváku se válely časopisy, Emilyny hračky a na stole skleničky od vína. Měla jsem tu práci. Tak jsem se zabrala do myšlení o nepořádku, až mi ani nedošlo, že Emily mě zvědavě pozoruje.

„Co je Emily?"

Než jsem se nadála, tak mě Emily znovu objímala a držela kolem krku.

„Chybělas mi, Lorel......a táta mi to vysvětloval a nemusíš být moje sestra jestli nechceš.  Já chci abys tu s náma zůstala. Chci s tebou chodit do školy a taky dobře vaříš.....nechci abys byla moje sestra, když kvůli tomu odejdeš."

Emily začala vzlykat a já jí postavila před sebe.

„Princezno, podívej se na mě."

Emily vzhlédla a vím, že poslouchala. Vysadila jsem si jí na klín.

„Koukej, Princezno....nemůžu si přát lepší mladší sestru než jsi ty. Víš, co...zase spolu budeme chodit do školy, k Bethy, do autodílny a každý víkend mi můžeš pomáhat. Nikam nejdu Emily....jsi moje sestra Emily a vždycky jsi byla.„

Emily přestala brečet a s zářivýma očima hltala každé moje slovo. Spletla jsem jí z vlasů dva copy a popostrčila jí z pohovky pryč.

„Tak, Princezno....máme tady práci, ne?..Uklidíme tady a pak si dáme čokoládovo-pistáciovou zmrzlinu."

Emily vypískla a nadšeně běžela za mnou do kuchyně. Jo, tohle jsem zvládla....

***

 „A co bylo pak?"

Jedla jsem u stolu s Emily po lžičkách zmrzlinový pohár a neunikla jejímu zvídavému výslechu.

„Pak jsme jeli domů, Emily."

Smála jsem se a vyškrabávala poslední zbytky zmrzliny. Slyšela jsem, jak v tu chvíli cvakly přední dveře a o moment později vklouzla do kuchyně Claire s přehozeným pouzdrem určitě se šaty na rameni, když si mě všimla ztuhla. Oplácela jsem jí pohled.

„Jůůů! Claire. To jsou šaty?..můžu je vidět?..prosím, moc prosím."

Emily vypískla a hnala se za Claire, kde nadšeně poskakovala u jejích nohou.

My dvě jsme se přetlačovaly pohledy, dokud  Claire nepromluvila.

„Jsi zpátky."

Přikývla jsem a položila prázdné sklenice od poháru do dřezu.

„Claire prosím ukaž mi je."

Konečně se Claire začala věnovat Emily a stáhla kousek zipu na obalu. Objevil se cíp červené záplavy látky s třpytivými kameny.

„Páni!...Ty jsou krásný. Jako pro princeznu Claire.....můžu je vidět celé?.."

Claire vzala Emily k sobě a šly obě nahoru po schodech. Po asi pěti minutách za mnou přiběhla Emily a tahala mě za ruku nahoru.

„Lorel, pojď se podívat."

Nechtěla jsem, ale nakonec jsem se nechala dotáhnout po schodech do druhého patra ke dveřím do Claiřina pokoje. Emily do nic strčila a hned začala nadšeně kulit oči. Claire stála uprostřed pokoje před velkým zrcadlem a na sobě měla rudé šaty poseté na korzetu kameny. Byly bez ramínek s rozšiřující se sukní směrem dolů nařasené na koncích. Vypadala vážně skvěle.  Prohlížela jsem si jí a ona mě viděla v odrazu zrcadla. Jsme sestry....

„Vypadá úžasně, viď Lorel....jako vypadají princezny. Taky chci takový šaty."

Emily opatrně zkoušela pohladit materiál šatů a pak odstoupila. Claire se dvakrát zatočila a pak vzala Emily za ruku a vysadila jí na židli aby byly stejně vysoké.

„Zítra půjdeme koupit šaty pro tebe dobře?"

Emily nadšeně vypískla a sama skočila ze židle dolů a vyběhla s radostí z pokoje. Já jsem jí následovala.

„Lorelai, počkej!"

Zastavila jsme se mezi dveřmi. Claire přešlapovala v jejích šatech a zněla nervózně.

„Co?"

Zastavila jsem se  a čekala.

„Můžeme si promluvit?"

Zaskočila mě a nadzvedla jsme obočí. To už ale Claire přešla po pokoji a sama dveře zavřela. Postavila jsem se a založila si ruce na hrudi.

„Jak se máš?"

Jak se máš?....jak bych se mohla mít?....

Pročistila jsme si krk.

„Jak bych se mohla mít, Claire?"

Neměla jsem v úmyslu jí tohle rádoby usmíření nijak usnadnit. Vypadala na vážkách nevědíc co dělat.

„Viděla jsem fotky na internetu. Byla jsi dobrá."

Přikývla jsem. Ani mě nenapadlo podívat se na internet.

„Ty šaty ti moc sluší."

Claire vzhlédla a pak se váhavě podívala do zrcala.

„Díky...myslím. Půjdeš na ples i ty?.....s Willem? Chodíte spolu, ne?"

To jestli půjdu na ples jsem vážně nechtěla řešit, ale slíbila jsme to Willovi. Kývla jsem a vzala za kliku u dveří.

„Lorel....já to takhle nechtěla."

Ztuhla jsem a otočila se zpátky ke Claire. Leskly se jí oči a opatrně mě pozorovala.

„Já jsem ti dala do kufru to složku.....jsme opravdové sestry víš? Vlastně, jak bys to teď mohla nevědět....věděla jsem to už strašně dlouho. Ještě dřív než jsi se dostala k nám. Hledala jsem trochu v tátově kanceláři a na stole byla ta složka. Přečetla jsme si to....."

Claire přidušeně ze sebe vyrážela slova a bojovala se slzami. Já jsem jen poslouchala a nečinně přihlížela.

„Byla jsem naštvaná na tátu...tak moc. Chtěla jsem tě nenávidět, jenže když si k nám přišla, tak to tak nebylo. Byla jsi milá  na mámu, tátu, Emily a dokonce i na mě. Nechtěla jsem to. Emily tě miluje víc než mě a táta měl ten sklíčený výraz po každé, když se na tebe podíval....věděla jsme to, ale ty ne. Došlo mi, že ty nic netušíš a já toho chtěla využít. Myslela jsem, že když budeš vědět, že táta...no je tvůj otec doopravdy, tak toho začneš využívat...já jsem tolik žárlila, Lorel. Máma po nocích brečela, když táta nebyl doma....a to kvůli tobě. Vím, že jsem byla hnusná mrcha...jen to řekni, ale já to nesnesla. "

Teď už Claire tekly slzy dolů po tvářích a snažila si je utřít . Nevěděla jsem, co udělat. myslela to upřímně. Tohle byla asi ta nejdelší konverzace, kterou jsem s ní měla za těch nekolik let tady.

„Nevěděla jsem, čím sis prošla. Táta nám včera s mámou řekl celý příběh....já to nevěděla...mrzí mě to, opravdu. Prosím..myslíš, že mi někdy odpustíš? Já to chci napravit Lorel."

Měla jsem sucho v krku a nevěděla, co říct. Svým způsobem jsem chápala, proč to Claire dělala a měla jsme jí z nějaké části ráda. Strnule jsem přešla přes pokoj až jsme stály s Claire proti sobě. Nechtěla jsem jí umačkat šaty, ale opatrně jsem jí otočila a rozepnula jí zip na šatech, pak jsme se otočila a ve dveřích se otočila přes rameno.

„Já ti nikdy nechtěla ublížit Claire. Emily tě miluje a Erik se Sharon taky....a to samé i já."

Dveře jsem za sebou zavřela a šla do svého pokoje. Můj pokoj byl ve stejném stavu, jako jsem ho naposledy opustila. Možná ještě v lepším. Vyčerpaně jsme sebou hodila na postel. Nějakou dobu jsem zírala na strop a vytáhla klíč z mých kalhot. Přetáčela jsem ho v rukou a nechala světlo se odrážet od lesklého kovu. Najednou se moje dveře otevřeli a v nich stál Erik. Posadila jsem se na posteli.

„Můžu dál?"

Přikývla jsem a Erik vešel dovnitř. Bylo na něm vidět, že je celý nesvůj. Opřela jsem se zády o čelo postele a pokynula mu aby si sednul. Překvapeně se podíval, ale nakonec se opatrně posadil na kraj postele.

„Omlouvám se ti...neměl jsme to tajit."

Po chvíli ticha jsem našla svůj hlas.

„Proč jsi mi to neřekl?"

Erik se na mě podíval a já v jeho očích viděla soucit a lásku. Erik putoval pohledem po pokoji a já věděla na co se dívá. Na fotografie všude kolem...na mojí minulost.

„Bál jsem se...nechtěl jsme tě zklamat. Co kdyby jsem ti to řekl.....Lorel, já to tenkrát vzdal, místo abych bojoval o tebe dál. Navíc jsem věděl, že on pro tebe bude a byl vždycky otcem víc než já, on viděl tvoje první kroky a staral se o tebe.....já ne, ale měl jsme to být já."

Erik byl zdrcený a i mě štípaly slzy v očích. Posunula jsem se a pevně Erika objala. On byl můj pravý otec a i když ho nikdy nedokážu otcem nazvat...byl úžasný, za všechno, co pro svou rodinu udělal, a co udělal pro mě.

„Eriku, já ti to odpouštím....jsem ráda, že to teď vím."

Erik mě silně tisknul a nakonec mi setřel slzy z tváře a dal mi lehkou pusu na čelo.

„Jsem na tebe velmi hrdý, Lorel. Volali mi,co se stalo na konferenci...máš stipendium. Pokud tam budeš chtít..budeme tě všichni podporovat, Lorel...s tím počítej."

Zvedla jsem hlavu a děkovně se na Erika podívala. Měla jsem stažený krk od emocí.

„Děkuju....za všechno."

Erik mě ještě jednou objal a pak se zvednul a tiše za sebou zavřel dveře od mého pokoje. Ty se po další dvou minutách rozlétly a na postel ke mně skočila Emily a začala skákat nahoru a dolů.

„Lorel, Lorel, Lorel!....nemáme medvídky! Půjdeme koupit medvídky?"

Usmála jsem se a stáhla Emily do polštářů.

„Jasně, Princezno...už jsme medvídky neměly moc dlouho."