Zbytek dne až do večera probíhal dost systematicky. Will a Benito dělali hlavní práce, já strhávala břečťan za zdí. Upravovala cestu a nakonec taky otevřela okna, takže dovnitř mohl proudit vzduch i když se tam stále nedalo být.

„Lorel?.....Pojď sem.“

Pracovala jsem u rány, když ke mně přišel Benito s telefonem. Podle jeho výrazu jsem hned věděla, kdo volá. Sundala jsem si rukavice a vzala si od něj mobil.

„Halo?“

„Lorel? Lorel, jsem tak rád, že tě slyším. Jsi v pořádku?..Kde jsi?.....“

Posadila jsem se na zem do trávy. Za chvíli se už mělo stmívat.

„Jsem to já Eriku, a jsem v pořádku....nejsem sama a jsem, jsem doma.“

Erik byl pak delší dobu zticha. Vím, že jsem mu tím zasadila obrovskou ránu.

„Will a ještě někdo je s tebou, že ano?“

Přes rameno jsem se otočila ke dveřím, kde Will se strýčkem opravovali něco na zdi a pak se vrátila ke svým teniskám.

„Jo, Will je tady se mnou a ještě můj strýc.“

„Kdy se vrátíš, Lorel?...“

Zaváhala jsem a přemýšlela o odpovědi. Neplánovala jsem zde zůstat neměla jsem tu nic sebou.

„Brzo, Eriku.....nemusíš se o mě bát.“

Chtěla jsem zavěsit, ale Erik mě ještě zastavil.

„Lorel, počkej...někdo by s tebou ještě rád mluvil.“

Ne, prosím ne..to nezvládnu. ...Už jsem pak ale slyšela šumění v telefonu, jak jej Erik předává pryč.

„Lorel? Lorel, táta říkal divný věci....je to pravda?“

Bylo mi špatně, když jsem slyšela Emily, jak unaveně mluví do telefonu. Podle hlasu určitě plakala. Nevěděla jsem, jak odpovědět.

„Lorel....jsi moje pravá starší sestřička?....“

Tvrdě jsem polkla a začaly mě pálit oči.

„Jo, Princezno..jsem.“

Představovala jsem si, co teď Emily dělá, ale ticho bylo příšerné.

„Kdy se vrátíš domů, Lorel?“

„Brzo, Princezno..dobře. Musíš tam dávat na všechny pozor. Zvlášť na tátu ano?“

„Ale to znamená, že teď je to i tvůj táta, ne?“

Emily měla pravdu.

„Emily, vrátím se brzo.....neboj se. Určitě se vrátím a pak ti koupím spoustu medvídku, okej? Zajdeme spolu za Bethy a ta ti dá všechny její růžové medvídky.“

„Tak dobře, a tobě dá zase spoustu zelených, viď. Jenže Claire odešla se svými kamarádkama, máma odjela a táta je smutný, opravdu nemůžeš přijet zpátky, Lorel?“

„Opravdu, nevím...možná přijedu zítra, nebo pozítří Princezno. Jdi do školy a řekni Jakeovi a Simonovi, aby si s tebou hráli, jo?...“

„Lorel je tam Will s tebou?....“

Slyšela jsem, jak Emily zpozorněla a zvědavě poslouchala.

„Jo, je ty malá zvědavá Dohazovačko.“

Slyšela jsem, jak Emily vypískla a ztratila stopy po pláči.

„Já nechtěla, ale ty si říkala, že Will pro tebe není a já měla pravdu.....“

Smála jsem se, i když to Emily nemohla vidět. Zrovna jsem si říkala, co si musí myslet Erik jestli sedí někde poblíž.

„O tom si ještě promluvíme doma, Princezno......dobrou noc.“

Zaklapla jsem mobil a zvedla se abych si oprášila kalhoty. Pak jsem šla po cestě k strýčkovi a strčila mu mobil do kapsy u bundy.

„Všechno v pořádku?“

Přikývla jsem a rozhlédla se kolem.

„Will šel zkusit nahodit generátor.....“

Fajn, příště bych mohla být nenápadnější.....Obešla jsem to celé dokola až se dostala k menším dveřím dolů do sklepa. Nesnášela jsem tam chodit. Byla tam tma a vlhko. to bylo snad jediné místo, které jsem neměla prozkoumané.

„Wille?....“

Neozval se. Fajn, ach jo....

Pomalu jsem šla po schodech dolů a přidržovala se stěn. Nakonec jsem sešla poslední schod, ale tam byla příšerná tma. Před sebou jsem uslyšela nějaký zvuk.

„Wille, vím, že jsi tady tak rozsviť.“

Nemohla jsem přiznat, že mi vadí být tady po tmě.

„Popravdě, tady nejsem, protože jsi sem přišla první....“

Vyskočila jsem a s výkřikem zavrávorala, než mě dvě ruce chytili a zachránili od pádu.

„Hej, jsi v pohodě?...“

Will konečně rozsvítil baterku a opravdu stál za mnou. Ulevilo se mi, ale stejně jsem byla naštvaná.

„To jsou blbý vtipy! “

Naoko jsem byla naštvaná, ale pak jsem se taky začala smát. Will vzal baterku a šel s ní k přístroji generátoru. Já si sedla na schod a jen pozorovala.

„Bylo to hodně zlý?....“

Will se věnoval práci a já se opřela o kámen.

„Dá se říct. Erik to řekl Emily a ta chce abych se vrátila.“

„A ty to uděláš?.....“

„Asi jo. Erik je strachy bez sebe a nemůžu tu zůstat moc dlouho, pokud sis nevšiml nejsme zrovna zásobený na měsíc...“

Najednou v generátoru zapraskalo. Cvaknul vypínač a celý sklep se osvětlil. Naskočilo světlo a zapnula se i klimatizace s větrákem do srubu. Will vstal a nasadil ten úšklebek, co hovořil jasně.

„No, jistě...nemysli si, že bych já nedokázala zapojit generátor.“

Otočila jsem se a vyběhla schody nahoru po dvou a Will byl hned za mnou. Vyběhla jsem schody a vešla do srubu. Vzduch tam byl už mnohem lepší, když jsme otevřeli všechny okna  a klimatizace fungovala. Mívali jsme prostorný obývák připojený ke kuchyni a dominovalo tomu lrásné schodiště do mého pokoje a Leovi ložnice. Uprostřed obýváku byli krb. Teď byly všude nánosy prahu a prázdné stěny a místnosti. Benito stál uprostřed a podlaha pod ním vrzala.

„S tvojí péčí to tu bude jako dřív, Lorel.“

Rozhlížela jsem se a vadila mi ta prázdnota. Chtěla jsem zpátky pohovku na své místo, poháry, fotografie, trofeje a odznaky do vitríny a na krbovou římsu.  Dlaní jsem přejela po zaprášeném zábradlí a opatrně šla nahoru. Schod za schodem jsem stoupala do druhého patra a vydala se vpravo do svého pokoje. Strčila jsem do dveří. Zajímavé, že jsem našla svojí starou postel a skříň a pak taky dvě velké krabice s mými věcmi, pod postelí. Vytáhla jsem je a snesla obě dolů.

„Aha, Lorel...našlas je. Dal jsem je tam, když jsem to tu naposledy vyklízel.“

Položila jsem je na schody a sedla si. V první byly staré albumy fotografií. Bylo tam několik alb a já je začala postupně otevírat.

„Půjdu do dodávky, pro věci..bavte se.“

Strýček odešel ze dveří a já  s Willem zůstala sama. Nevím, co dělal, ale já listovala fotografiemi až jsem náhodou narazila na jednu.  Dostala jsem výbuch smíchu. Jaká ironie....Narazila jsem na stejnou fotografii, kterou mi ukazoval Herry tenkrát v kavárně, kde jsem já a Will, jako batole.

„Čemu se směješ?...“

Will se opíral o zábradlí, a já si nemohla pomoct přestat ve smíchu. Bylo to směšné, že začnu chodit s klukem, kterého jsem viděla snad i poprvé v životě. Slzy mi tekly z očí, než jsem se uklidnila.

„Pamatuješ si, že by jsi tu někdy byl?.....“

Will se na mě zmateně podíval a já mu volnila místo na schodu vedle mě. Sednul si a zamračeně mě sledoval.

„Ne, nechápu tě.“

Vytáhla jsem fotografii z desek a držela jí proti Willovi. Dost dlouho a divně si jí prohlížel, než mi jí sebral z ruky.

„Hej, no tak jako batole jsi byl roztomilý.....vrať mi jí.“

Will mě nenechal a byl upřeným pohledem na fotografii a pak na mě. Mrkla jsme na něj a v tu chvíli fotku dostala zpátky.

„Víš, že tohle je dost šílený?...“

Se smíchem jsem fotku vrátila na místo.

„Povídej mi o tom.“

„Kolik nám na té fotce bylo?.....“

„Mně byly skoro dva a tobě tři.“

Will sám vypadal tou myšlenkou dost pobaveně, ale dál už to nerozebíral. Dál jsem otáčela fotografie a Will mi nahlížel přes rameno, než přišel Benito zpátky.

„Tak vážení, rozložte spacáky. Dneska to balíme.“