Já jsem Erikova dcera. Erik je můj otec...Hodinu jsem jen, tak seděla a nechala slzy padat volně dolů. Bolelo to.... Erik musel nějak vědět, že jsem to já. Nebo to byla náhoda?..Nic jsem nechápala. Benito to musel vědět, Herry to možná věděl...a Claire. Šla za Willem a mým kufrem. Ona tam musela dát tu složku. Musela jsem jít. Přestala jsem brečet rozhodnutá, že tomu přijdu na kloub. Vzchopila jsem se a make-upem jsem aspoň trochu se snažila zamaskovat červené oči a nasadila si brýle.Když jsem byla spokojená, že bych mohla jít, tak jsem vzala svůj kufr a táhla ho po poschodích na recepci. Klíč jsem hodila ženě na recepci a ignorovala její pohled.

„Myslel jsem, že se rozloučíme....“

Otočila jsem se a našla Stefana stát přede mnou s rukama v kapsách. Pokusila jsem se o malý úsměv a natáhla se abych ho objala.

„Díky, Stefane.“

„Nemáš za co.“

Odtáhla jsem se. Možná, že on byl ten hlavní důvod proč jsem byla s Willem.

„Ne, mám ti za co děkovat.“

Vzala jsem kufr a začala ho táhnout ke dveřím ven, než jsem se ještě naposledy otočila.

„Stefane?....Najdi si někoho, místo mě jo?“

Stefan se křivě usmál a ukázal mi vztyčený palec. Mohla jsem odejít. Cukla jsem, když se mi někdo snažil sebrat kufr, než jsem si všimla, že je to Will. Měl úsměv od ucha k uchu a bral s lehkostí můj kufr. Jeho výraz zmizel, když si mě prohlížel.

„Proč máš brýle?“

Zaváhala jsem a zamrkala s malým úsměvem. Opravdu mě nemusel takhle vidět.

„Nic, jen jsem byla nešikovná s řasenkou a teď mám červené oči. Jinak jsem v pohodě. Můžeme?“

Celou dobu jsem se usmívala nadhodila si svůj batoh na rameni. Šla jsem vpřed a Will za mnou, než jsem vyšla na chodník, kde byl přistavený taxík a Herry mluvil s řidičem. Nedej na sobě nic znát... Nasadila jsem ten nejlepší výraz, co jsem u Claire za ty roky odkoukala...svojí sestry...panebože, mám podobné geny, jako Claire....Při té představě jsem se otřásla.

„Lorel, Wille..tady. Dejte to do kufru. Musíme rychle na vlak!“

Herry si už nastoupil a já s Willem začala se srovnáváním zavazadel.

„Bylo to šílený, co?“

Co?....Vzpamatovala jsem se a podívala se na Willa.

„Co myslíš?“

Will se zmateně zatvářil a pak s bouchnutím kufr zavřel na co řidič něco tlumeně zakřičel.

„Myslím, to co se stalo. Máme stipendium..oba dva.“

Stipendium bylo teď to poslední, co mě zajímalo. Neměla jsem teď sílu, o tom přemýšlet. Místo toho jsems e natáhla a dala Willovi lehký polibek s úsměvem.

„Jo, je to úžasný, ale teď o tom nechci přemýšlet.“

Obešla jsem auto a zapadla do sedadla na levé straně, stejně jako předtím a Will na druhou. Herry mezi námi.

„Na co brýle, Lorel?“

Upravila jsem si obroučky a sledovala cestu z okna.

„Měla jsem nehodu s řasenkou..to se stává.“

Nedívala jsem se, ale tipovala bych, že Herry nadzvedl obočí. Herry se bavil během cesty s Willem ale nevnímala jsem. Nemohla jsem. Všechno do sebe zapadlo, jako kolečka ve stroji. Vadilo mi, že Erik to nedokázal..je Sharon moje matka?...Nedokázala jsem si to představit. Nikdy jsem nechtěla být jí. A Emily...moje opravdová poloviční sestra. Tahle informace byla snad to jediné plus. Z kapsy jsem vytáhla nevědomky klíč od srubu. Byl to můj talisman.

„Takže teď je to opravdu tvoje....“

Trhla jsem hlavou k Herrymu, jak si prohlíží klíč v mojí ruce. Přikývla jsem.

„Plánuješ se tam odstěhovat, hned po osmnácti?“

To nevím... Shlížela jsem na klíč ve svých dlaních. Měla jsem vlastní domov. Místo, kam jsem se vždycky chtěla vrátit. Chci to slyšet od Erika, chci slyšet, jestli o mě věděl, kdo je má matka a proč si mě nenechali...vlastní dítě....myslel, že se to někdy dozvím a proč to tajil?

„Hej, Lorel....opravdu jsi v pořádku?“

Uvědomila jsem si, že jsem se zapomněla v myšlenkách a Herry má starostlivý pohled. Věděl o mně?... Pak jsem našla Willův pohled. Nesnesla jsem udržet jeho pohled i přes moje brýle jsem věděla, že on to tuší.

„Jsem v pohodě, jen už se těším domů a na svojí postel.“

Nedokázala jsem to rozebírat dál a mlčela dokud se před námi neobjevily rysy nádraží. Taxík zastavil a já popadla svůj kufr.

„Ty nejsi v pohodě.“

Slyšela jsem Willa, když vložil ruku do mojí a vedl mě k našemu vlaku. Opřela jsem se o jeho rameno. Tohle jsem musela řešit sama.

„Nejsem, ale budu.“

Pak jsme mlčky nastoupili do vlaku a měli znovu dvě kupé. Herry přišel o chvíli později.

„Vadilo by, kdybych si šla lehnout. Jsem unavená.“

Herrymu i Willovi to bylo divné, ale já se prostě zvedla a šla do svého vedlejšího kupé. zasunula jsem za sebou dveře, ale ty se rázem otevřely zpátky.

„Jsi nemocná?“

Otočila jsem se k Willovi. Zavřel za sebou dveře a sednul si na sedačku. Mě si stáhnul na klín k němu. Zabořila jsem mu tvář do ramene.

„Možná..vyspím se z toho.“

Will mě políbil do vlasů a snažil se sundat mi brýle. Uhnula jsem a stoupla si. Will to vzal jako signál a šel ke dveřím.

„Zavolej mi jestli si chceš promluvit.“

Pak beze slova odešel a zavřel za sebou dveře. Sundala jsem si brýle. Oči mě pálily. Závěsy jsem zatáhla a kupé zamkla zevnitř. Cesta mi ubíhala. myšlenky se mi motaly v hlavě, než jsem napsala zprávu Erikovi, aby mě vyzvedl na nádraží. Odepsal, že tam mám přistavené auto a čekají na mě. Kolem večeře mi někdo zaklepal na dveře, ale já neotevřela. Neměla jsem hlad. Připravila jsem si na spaní a uložila se do spánku. Nevím, jak jsem dokázala usnout, ale nezajímalo mě to. Spala jsem v klidu celou noc a ráno jsem se vzbudila brzo. Věci jsem zase uklidila a v jídelním kupé se rychle nasnídala. Herryho a Willovo kupé bylo zatažené..nerušila jsem. Sama jsem se zavřela v kupé a asi o půl hodinu později jsem slyšela, že i Herry s Willem vstává. Jestli Will vůbec spal....Bylo pět minut k nádraží. S kufrem jsem vyšla do uličky. Will vyšel ve stejnou chvíli, jako já. Určitě nespal. Poznala jsem to.

„Ahoj.“

Řekla jsem slabě a on jen kývnul. Za ním vyšel i Herry. Zkoumal mě pohledem, ale já držela kamennou tvář.

„Dobré ráno, Herry.“

„Dobré, Lorel....už je ti líp?“

Vzala jsem svůj kufr, když začal vlak začal zastavovat.

„Je mi mnohem líp. Erik mi připravil auto, takže s vámi nepojedu.“

Herry byl překvapený a tak i Will. Vystoupili jsme z vlaku a prodírali se lidmi, než jsem na parkovišti uviděla. Erikovo auto. Mířila jsem rovnou tam.

„Myslel jsem, že by ses aspoň rozloučila.“

Zastavila jsem a otočila se. Will měl ublížený výraz. Usmála jsem se a stiskla mu ruku.

„Ahoj.“

„Lorel?...“

Nasedla jsem do auta a chtěla vycouvat.

„Hmmm?“

Will se sklonil a dal mi jeden z e svých pohledů.

„Stále jsi moje holka.“

To mě donutilo smát se. Nastartovala jsem a opustila parkoviště nádraží. Mířila jsem domů. Vjela jsem na příjezdovou cestu a vystoupila z auta. Všichni byli doma. Jak skvělé.... Před hlavními dveřmi jsem se zastavila a nakonec prudce otevřela. Kufr jsem upustila, když se na mě z obýváku vyřítila Emily a skočila mi kolem krku.

„Lorel! Lorel je doma! Ahoj , Lorel....“

Přitáhla jsem si Emily k sobě a pevně jí objala.

„Ahoj, Princezno.“

Emily mě nechala abych vstala, ale mojí ruky se nepustila. V jedné ruce jsem táhla kufr a za druhou mě vedla Emily do kuchyně. V kuchyni byli úplně všichni. Erik stál u kuchyňské linky a krájel zeleninu, Sharon pracovala na počítači a Claire si lakovala nehty.

„Koukejte, Lorel je doma!“

Sledovala jsem Claire, která se snad poprvé se zájmem odtrhla pryč a sledovala mě. Bylo mi to jasné, její pohled mluvil za vše a podle toho, jak se škodolibě usmála věděla, že jsem to našla. Bylo mi z toho na zvracení.

„Lorel! Konečně! Vítej, doma. Musíš nám vyprávět jaké to bylo. Zrovna dělám oběd.“

Erik měl na sobě jeho zástěru a měl umazané ruce. Bylo to jiné. Já to teď viděla úplně jinak. Nikdy mě to nenapadlo. Mám hnědé vlasy po Erikovi a i podobné rysy ve tváři. Proč jsem si toho nikdy nevšimla?... Neměla jsem ani sílu na pláč. Jako malá jsem si několikrát představovala, co bych dělala, kdyby se na našem prahu objevili moji rodiče, co bych udělala, jak by vypadali?....a teď se to dělo....

„Lorel?..Ztratila jsi řeč?“

Erik si utíral ruce do utěrky, a já stále mlčela. Sharon snad ani nevěděla o mojí přítomnosti. Byla ponořená do svojí práce. Jak by ona mohla být moje matka?.... A pak jsem se podívala na Claire. Naše pohledy se střetly. Ano byla spokojená. Věděla to už dost dlouho a teď věděla, že dosáhla svého cíle. A do toho ještě Emily, která se vesele točila u mého boku a držela mě za ruku. Překročila jsem vzdálenost a stoupla si před Erika. Vypadal zmateně, ale to jsem ignorovala. Dívala jsem se mu do očí a hledala cokoli...sebe....a nic jsem neviděla. Erik se smál.

„Lorel? Děje se něco?..“

Ano...Otočila jsem se a z kufru zády ke všem vytáhla červenou složku. Otočila jsem se i s ní v rukou. Viděla jsem, jak se Erikův pohled přesunul k mým rukám a zblednul.  Jeho pohled vystřelil k tomu mému a já měla jasno. Hodila jsem složku na stůl a ta s hlasitým plesknutím dopadla. I Sharon zírala vyděšeně na složku pak na mě a na Erika. K mému překvapení Sharon vstala a přešla k Erikovi rozkazujíc Claire.

„Claire vezmi Emily nahoru...hned!“

„Ale, mami, já tu chci zůstat s Lorel.“

Škemrala Emily ale Claire jí o chvilku později táhla pryč spolu s pohledem, kterým mě sledovala. Kuchyň se ponořila do ticha a Erik se sesunul na židli s hlavou v dlaních, než vyhledal můj pohled.

„Kde jsi to vzala?....

Stála jsem uprostřed kuchyně a čekala.

„To není důležité. Chci vědět jestli je to pravda.“

Po snad nekonečných minutách Erik kývnul a teprve potom se moje zdi protrhly. Erik vypadal zdrcený. Sharon stála za ním a masírovala mu ramena, když k němu tiše mluvila.

„Jste moji rodiče?“

Erik i Sharon vzhlédli. Sharon vypadala, jako bych jí zasadila ránu do žaludku a Erikovi mírně slzely oči.

„Nejsem tvoje matka.“

Sharon políbila Erika a pak kolem mě prošla nahoru po schodech. Zůstala jsem sama s Erikem. Erik střídavě přecházel pohledem ze mě na složku na stole. A mně volně slzy stékaly po tváři.

„Věděl jsi, že jsem tvoje, že ano?“

Hlas se mi třásl a Erik také nedokázal nic říct. Jen jsem četla z jeho pohledu.

„Věděl jsi to. Sharon to věděla. Claire to věděla a mně nikdo nic neřekl.“

Hněv byl slyšet z mého hlasu a Erik byl překvapen.

„Claire o ničem neví.“

Nevěřícně jsem se hořce zasmála.

„Claire mi dala tohle do mého kufru v den, kdy jsem odjela....dozvěděla jsem se to jenom díky, ní.“

Erik si vjel rukama do vlasů a frustrovaně oddechoval.

„Ví to Eriku. Víš kolikrát jsem si představovala, co bych dělala, kdybych našla své biologické rodiče, kdy jsem přemýšlela, co jsem udělala, že mě pohodili venku a mohla jsem tam umřít....“

Z mého hlasu kapala hořkost a vztek, když Erik praštil pěstí od stolu.

„Já jsem o tobě nevěděl!“

To mě zaskočilo. Nastalo ticho, ale Erik vypil celou sklenici vody než se uklidnil.

„Sedni si.“

Zavrtěla jsem hlavou. Nedokážu si teď sednout. Chci znát pravdu. Erik poznal, že to neudělám a svěsil poraženě hlavu.

„Byl jsem tenkrát na vysoké škole a potkal jsem tam ženu jménem Trisha Connagalová. Začali jsme spolu chodit.  Asi rok jsme byli spolu a já se s ní pak rozešel a odjel po dokončení školy. Později bylo ve zprávách, že Trishu našli mrtvou po předávkování. Policie mě kontaktovala, jestli o tom něco nevím, jako její poslední známost, protože u ní potvrdili, že před smrtí porodila.“

Erikův a můj pohled se střetnul dohromady. Trisha Connagalová... Přikývla jsem a pokračoval.

„Došlo mi, že musíš být moje, ale v té době jsem byl zmatený a také zbabělý. Dítě nemohli nikde najít a já myslel, že na to celé zapomenu a uzavřu. Jenže pak se ve zprávách objevil Leonard Henderson, ten který tě našel. Neměl jsem jistotu, že jsi to ty, ale věděl jsem to. Chtěl jsem to celé napravit a získat tě k sobě. Šel jsem na policii, poté k soudu. Nedovolili mi vzít si tě k sobě. Spolu s Leonardem Hendersonem jsem se soudil o tebe ještě čtyři roky po tvém nalezení, Lorel.“

Kolena se pode mnou třásla. Leo znal Erika a věděl, kdo je můj otec.....lhal mi.

„Musel jsem přestat o tebe usilovat a smířil se s tím, že si našla novou rodinu. Hned po Trishe jsem potkal Sharon a opravdu jsme se spolu usadili. Narodila se Claire, a já jsem byla šťastný. A pak ještě Emily.....všechno bylo skvělé. Podniky se dařili a měli jsme se jako rodina skvěle. A pak jsem to viděl...tu nehodu. Přísahám, že jsem čekal nejhorší, ale ty jsi přežila a já cítil povinnost si tě vzít. “

Všechno jsem to vstřebávala. Nemohla jsem uvěřit.

„Sharon to nedokázala pochopit, hádali jsme se, ale nakonec tě přijala. Když jsem tě uviděl, nemohl jsem uvěřit, že jsi moje, ale pokaždé když jsem ti to chtěl říct, tak jsem věděl, že mi neodpustíš, že jsem tě nechal...omlouvám se. Ty jsi úplně jiná než jsem čekal....máš tetování, a to co umíš.....nevěděl jsem, jak se s tím vyrovnat. Věř mi, že jsem na tebe ale pyšný Lorelai. “

Erik je vážně můj otec. Nedivím se, že mě Sharon nesnáší.....jsem jen připomínkou Erikovi známosti.  Erik vstal a udělal krok ke mně, mě to vyděsilo.

„Lorelai, prosím...věř mi, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit. Nikdy jsem nechtěl aby jsi mi říkala tati. Dřív jsem žárlil a vadilo mi, že se pro tebe stal otcem někdo jiný, ale i přesto je z tebe nádherná dívka, Lorel.“

Přerývaně jsem dýchala a těkala pohledem všude po místnosti. Už jsem pochopila, ale potřebovala jsem pryč.....a to rychle od všech. Při couvání jsem narazila do mého kufru. Vzala jsem ho a běžela ke dveřím.

„Lorel?..Lorel! Kam jdeš?!“

Erik za mnou vyběhl, když  jsem nastupovala do auta.

„Musím pryč, Eriku..prosím. Vrátím se, ale potřebuju si to projít hlavou..prosím.“

Erik se zastavil u auta, ale nezastavil mě. Jen s oteklým obličejem kývl.

„Můžu vědět, kde budeš?...“

Já jsem nevěděla, ale pak jsem dostala nápad. Mohu jet domů...do našeho srubu.

„Budu v pořádku, Eriku.“

Nastartovala jsem a odjela z naší příjezdové cesty. Claire a Sharon s Emily jsem zahlédla v okně a brečela jsem naprosto dokonale.  Jela jsem opatrně, ale vzlyky mě nutily zastavovat. Chtěla jsem jet pryč. A rozhodla jsem se, že to i udělám, ale musím dojet k Willovi. Vyšiloval by a musím se s ním rouloučit. Zastavila jsem asi o ulici dál před adresou, kterou jsem slyšela od Willa. Už dřív se zmínil a díky dobré paměti jsem si to zapamatovala. Asi půl hodinu jsem seděla v autě a dávala se do pořádku, než jsem zaparkovala na kraji chodníku a vyběhla schody na verandu menšího rodinného domku. Zaklepala jsem a otevřela mi starší žena. Hned mi došlo, že to je Willova matka. Měla příjemný úsměv a působila sympaticky. Prohlédla si mě a mile se usmívala.

„Ty jsi Lorelai viď?“

Přes brýle jsem zamrkala, ale přikývla. Za jejími zády jsem uslyšela dupání po schodech a nadšený smích. Jake a Simon....

„Mami, kdo to je? Je to strejda Herry?....“

Za postavou Willovi matky se ukázaly dva zvědavé páry očí. A pak celé čupřiny vlasů až kluci vyskočili ven.

„Čau, Lorel!.....Will říkal, že jste vyhráli.“

Nevím, proč ale přišlo mi, že kluci rostou přímo před očima. Od každého jsem překvapivě dostala objetí a pak zmizeli v domě.

„Nechceš jít dál?“

Vzhlédla jsem a teplý pohled hnědých očí mě zval dovnitř. Opravdu byla Willova matka milá.

„Ne, děkuji vám, ale nemohu...je Will doma?“

Něco na téhle ženě bylo, že bych jí možná všechno vyklopila jen co by přede mě položila hrnek čaje a sedla si se mnou.

„Ano, je zavolám ti ho...vrátil se asi před deseti minutami. Asi vybaluje. Wille! Máš návštěvu.“

Willova matka nechala dveře otevřené a ztratila se za rohem v chodbě. Čekala jsem asi půl minuty, než jsem slyšela, jak schody vržou a pak stál Will přede mnou.

„Ty asi moc rád nenosíš trička, co?“

Wille asi zrovna opravdu vybaloval, ale měl ještě džíny a byl bez trička.

„Co tu děláš?....“

Úsměv mi opadnul na rtech a já hledala slova.

„Přišla jsem jen...říct, že že odjíždím. Možná na týden nebo na dva....“

Nedošlo mi, že se mi třesou ruce, když mi je Will chytil a druhou rukou mi opatrně sundal brýle. Sklopila jsem pohled. Věděla jsem, jak vypadám. Zrcátko v autě byl jasný důkaz. Oteklé červené oči, a černé od řasenky, kterou jsem nedokázala umýt. Will mi přejížděl bříškem palce po tvářích a když jsem vzhlédla vypadal naštvaně.

„Kdo ti něco udělal?“

Měl hlas přiškrcený a svaly se mu napnuly.

„Nikdo mi nic neudělal, Wille.......jen, pojedu pryč. Potřebuju si něco srovnat v hlavě.“

V jeho očích byla otázka. A pak kouknul za moje rameno, kde viděl auto přímo s mým kufrem na sedadle spolujezdce. Stisk na mých rukou zesílil a pak mě vtáhnul za dveře. Zavřel je za mnou a táhl mě nahoru. Brzdila jsem a snažila se ho zastavit.

„Wille, sakra pusť mě. Co vyvádíš?...“

Syčela jsem skrz zuby, když mě vedl Will po schodech.

„Mami! Budeme s Lorel nahoře.“

Co?....Vyškubla jsem se Willovi z rukou, když jsem stála v jeho pokoji. Jedna věc je dostat mě do jeho pokoje. Druhá jak se dostanu do auta?... Will měl pokoj uklizený, až na otevřený kufr u skříně.

„Nech mě kruci.“

Chtěla jsem projít kolem Willa, ale zastavil mě rukou kolem pasu jsem přistála na posteli. Vystřelila jsem zpátky na nohy a zkusila druhý pokus. Nepovedlo se a já začala dostávat záchvat paniky. Já potřebovala do našeho srubu. Nemohla jsem myslet na Erika a Sharon s Claire a Emil. Chtěla jsem zalézt do kouta a brečet. Slzy si sami našly cestu a já zabořila hlavu k Willovu ramenu. Kolena se mi podlomily, ale neupadla jsem. Will mě chytil a nesl mě k posteli, kde jsem mu seděla na klíně.

„Co se stalo?...“

Will mě držel a přejížděl mi dlaní po zádech, než jsem s euklidnila.

„Lhali mi....on mi lhlal....tvrdil, že to neví. Bál se mi to říct....“

Mluvila jsem nesmysly a připadala si, jako slabá, že se tu takhle sesypávám.

„Šššš, klid.....kdo ti lhal. Nechápu to.“

Zatnula jsem ruce v pěst a zvedla hlavu, takže jsem viděla na Willa.

„Erik.....zjistila jsem to....Erik je můj pravý biologický otec.“

Willovi se rozšířili oči v nechápavém zmateném výrazu. Potřásla jsem hlavou.

„Wille, já ti to nemůžu vysvětlovat. Potřebuju odjet.“

Will mě chytil ještě pevněji.

„Kam?...“

Uhnula jsem pohledem a sáhla do kapsy odkud jsem vytáhla klíč.

„Jedu do mého srubu.“

Celá zmatená a překvapivá jsem zírala, když mi dal Will pusu na čelo. Postavil mě na nohy a zazubil se na mě tím svým úsměvem s dolíčky.

„Dej mi deset minut a mám sbaleno. Sama nikam nepojedeš.“