Následující dny byly jako neuvěřitelný kolotoč. Naše přednášky s Herrym měli úspěch. S Willem jsme trénovali a naučila jsem se při pozorování i několik nových postojů. Benito mi dal kontakt, abych mu mohla kdykoliv zavolat a chodil na všechny naše časy. Byla jsem přesvědčená, že to byl ten nejlepší týden v mém životě. Od Emily jsem měla pravidelné telefonáty a jak se ukázalo dostala jsem i pozdravy od Simona s Jakem. Všechno bylo perfektní.

„Připravená na závěr?....“

Benito seděl na sedadle vedle mě. Všichni návštěvníci se shromáždili v největší hale a bylo tu plno. Dnes byl poslední den a mělo proběhnout závěrečné rozloučení s proslovy.

„Jsem připravená.“

A opravdu jsem v to doufala. Byla jsem naprosto vyděšená, když mi Herry ráno řekl, že by mi samotný organizátor předal závěť osobně a veřejně.

„To je dobře...zvládneš to, Lorel. Vždycky jsi byla silná.“

Kývla jsem. Už jsme tady seděli víc, jak hodinu a každou chvíli mělo dojít k závěrečnému proslovu. Will seděl na mojí levé straně a Benito na pravé. Ruce jsem držela v klíně a svírala Leovi psí známky.

„A nakonec už by jsme celou tuhle akci mohli ukončit. Velmi děkujeme vám všem kteří se ať už pravidelně nebo poprvé účastní našeho sjezdu. Každý rok je nás čím dál tím víc a objevují se i mladí lidé...než, ale všichni odjedete mám tu ještě jednu záležitost, která je nutno vyřídit. Tento rok se k nám připojila důležitá osoba.“

Měla jsem sucho v krku a doufala, že nebudu zvracet. Pohled jsem měla upřený na scénu přede mnou, kde se na velkém plátně objevila Leova promítaná fotografie.

„Tento voják Leonard Henderson sloužil své vlasti. Získal několik vyznamenání a někteří z vás jej možná osobně znali. Ale dnes jsme tu proto abychom předali cennou věc jedné zvláštní osobě. Rád bych poprosil aby sem za mnou přišla Lorelai Henderson.“

V hale se rozhostilo naprosté ticho a já se zvedla ze židle. Soustředila jsem se na pravidelné dýchání a prodírala se uličkou k pódiu. Po schodech mi nahoru pomohl organizátor a já se usmála na Leovu fotografii.

„Lorelai Henderson. Rád tě poznávám. Mám tu pro tebe velice důležitou věc. Organizátor držel v ruce starou obálku. Polkla jsem a čekala.

„Dámy, a pánové..pro vaše zmatení. Mám pro tuto mladou slečnu jednu velice osobní věc, která patří do rukou jenom jí, a určitě to je velice cenné. Poprosím tedy o velký potlesk pro Lorelai Henderson.“

Halou se ozýval obrovský potlesk a já tajila dech. Potlesk trval dlouho, dokud ho organizátor neztišil. Usmívala jsem se a pokynula hlavou k obecenstvu. S chvějícími se prsty jsem převzala obálku a tiskla jí k sobě. Chtěla jsem opatrně odejít.

„Lorelai prosím počkejte, jen moment. Ještě je tento rok něčím výjímečný. Poprosím aby sem za námi nahoru přišla ještě Dorothy Dortnová, Lucas Norman, Cassandra Pollocková....“

Mračila jsem se a poslouchala jména až nakonec zaznělo i Willovo.

„a Will Ryker..prosím.“

Will mi oplácel zmatený pohled, když procházel uličkou k pódiu a všichni jsme stáli v řadě. Nikdo nevěděl, co se děje. Bylo to mladí lidé. Někteří o něco starší, ale i  v mém věku nebo mladší. Will stál na samém konci.

„Tento rok byl výjimečný i tím, že během celé naší konference zde byli i lidé ze soukromé školy bojových umění a vědy, jedné z té nejprestižnějších škol vůbec. Během tohoto týdne vybrali z vašich přednášek  třicet talentovaných mladých lidí, kterým bylo uděleno plné stipendium na škole. Prosím potlesk pro ně.“

Plné stipendium?....Já mám plné stipendium?....Vím, že někdo vedle mě začal brečet nebo skákat do vzduchu, alá já nic z toho nedělala. Pohledem jsme vyhledala Benita a Herryho. Oba byli překvapení, ale také stáli a hlasitě tleskali. Stála jsem, jako přikovaná. Vím, že lidé nás fotili a já myslela jen na jedno. Mohu jít na školu o které jsem snila....můžu pokračovat...

„Tak to je vše přátelé, děkujeme.....vás třicet obdrží dopis o potvrzení. Promyslete si to. Tohle je životní šance, lidi. Uvidíme se příští rok.“

Hala se začalo vyprazdňovat. Jako v transu jsem seskočila dolů z pódia a hledala pohledem Willa a Herryho s Benitem. Našla jsme je na kraji haly v rohu. Vydala jsem se za nimi.

„Zvládlas to skvěle Lorel, blahopřeju....vám oběma.“

Poprvé jsem se znovu střetla s Willovým pohledem. Bylo vidět, že je šťastný a já taky. Můžeme chodit na stejnou školu....Objala jsem Herryho i Benita. Pak jsem sevřela v prstech obálku a shlížela na ní.

„Jdi do pokoje Lorel, sbal si věci a přečti si to. Za tři hodiny se sejdeme u taxíku.“

Naposledy jsem se rozloučila a Willovi dala pohled, že se sejdeme. Pochopil. Do svého apartmá jsem téměř vrazila a převlékala se do věcí ve kterých pojedu. Obálku jsem položila do středu postele, když jsem byla převlečená, tak jsem si sedla do tureckého sedu a opatrně rozlepila obálku. Byly v ní dva papíry. Vzala jsem ten, co byl nejvíc zažloutlý.....a začala číst. Bylo to Leovo písmo, odkázal mi naprosto všechno. Náš srub, všechny jeho peníze, všechno co měl...... Četla jsem to nejmíň dvacetkrát, než jsem sáhla po dalším papíru. Bylo to potvrzení, že srub je můj spolu s klíčem vloženým do obálky. Dostala jsem to zpátky. Klíč jsme převracela v rukách, až jsem všechno do obálky pečlivě schovala a chtěla si to zabalit do své tašky. Systematicky jsem skládala věci do mého kufru a obálku hodila do skryté postraní kapsy. Nešla tam.... co?....Snažila jsem se tam obálku dostat, ale něco tomu bránilo. Sáhla jsem dovnitř a vytáhla tenkou složku. Ta není moje..... Desky byly červené a žádný štítek.Otevřela jsem je a nahlédla na první stránku. Pro Erika Virie....to patřilo Erikovi. Zamračila jsem se a pokračovala ve čtení. Já jsem si to přeci do tašky nedala.Byla to složka o mně. Moje převodové papíry, papíry z adopce, spisy od lékaře....proč my to dal někdo do tašky?...Pak jsem našla založenou část. Zpráva z nemocnice oddělení genetiky....

Vážený pane Virie....oznamujeme vám, že test o který bylo zažádáno byl proveden za pomocí odebraných vzorků a potvrzen jako platný. Test proběhl úspěšně a shodně. Byla nalezena genetická shoda s vámi a vzorkem odebraný osobě Lorelai Henderson Viriové......děkujeme, že jste využil našich služeb..

Nemohla jsem dýchat, slzy mi zamlžily pohled. Celé ty roky. Všechno dávalo smysl. Erikovi pohledy a chování....lhali mi...všichni. Erik je můj biologický otec a mně to neřekl. Jsem jeho dcera.