„Odvezte nás do hotelu Velloria.“

Naskládali jsme naše kufry do volného taxíku, který Herry nějakým zázrakem chytil, když jsme se dostali z nádraží. Já jsem dostala místo u okna na jedné stran, uprostřed Herry a na kraji Will. Cesta do hotelu netrvala ani deset minut rušnými ulicemi města, ale stejně jsem neodtrhla pohled od přeplněných chodníků, kolon aut a obrovských mrakodrapů.

„Jedete na konferenci?“

Náš řidič byl už starší. Možná šedesátník, ale vypadal sympaticky. Prohlížel si nás přes zpětné zrcátko.  Když si prohlížel mě, jeho obočí se zvedlo.

„Ano, přesně tak.“

Vypadala to, že i Herry je překvapen jeho zájmem.

„Nejste první, které dneska vezu k hotelu Velloria. Nejsem žádný znalec, ale jste nejmladší, které tam vezu zvlášť slečna. Zatím jsem narazil jen na samé veterány nebo aspoň chlapi ve vašem věku.“

Kývnul k Herrymu uprostřed.

„No, věřte mi, že není žádná slečinka....musíme zaučit něco ty mladší aby zbyl aspoň ještě někdo nemyslíte?“

„V tom máte asi pravdu...jsme tady. Bude to......“

Ten hotel byl přepychový. Tolik pater. Vystoupili jsme z taxíku a někdo se postaral o naše věci.

„Lorel, Wille?...Jděte na recepci se zapsat na naší rezervaci. Jen tady něco domluvím.“

Obešla jsem taxík a stála na chodníku. Musela jsem si to ještě pořádně prohlédnout. Sem celé ty roky jezdil i Leo. I jemu připadal ten hotel obrovský?...

„Promiňte,  chcete se ubytovat?“

Co?...Otočila jsem se aza mnoustál kluk v jednoduché košili s nášivkou hotelu. Měl hnědě krátké vlasy a modré oči.

„Ech, cože?“

Ten kluk se usmál a ukázal k hotelu.

„Ptám se, jestli jsi se přijela ubytovat....jsem zaměstnanec. “

Vypadal celkem sympaticky. Ohlédla jsem se a Will byl vedle Herryho a něco vyřizovali.

„Vlastně ano, přijela mám tady mít rezervaci. “

Ten kluk proti tomu nic neprotestoval nabídl, že vezme můj batoh, ale já odmítla.

„Zavedu tě na recepci. Mimochodem, já jsem Stefan.“

Nabídnul mi ruku a já mu jí stiskla.

„Lorel.“

„Těší mě, že tě poznávám. Recepce je támhle. Přijela jsi na za někým?...spousta lidí sem přijela za svými dědečky a veterány.“

Zasmála jsem se a šla k recepci.

„Ne, vlastně ne.....já jsem tady, jako účinkující.“

Otočila jsem se na něj přes rameno a nechala ho stát, kde byl. Myslím, že ho to dost zarazilo. Za recepčním stolem byla mladá žena. Vypadala mile.

„Dobrý den, prosím ráda bych zapsala rezervaci na jméno Herry Ryker a Lorelai Henderson.“

Žena si mě prohlédla a nakonec zadala jména do počítače.

„Ano, je to tady. Pokoj na jméno Herry Ryker číslo 143 a druhý.....ech to je apartmán na jméno Henderson. Máte jej placený jako VIP host.  “

Zamrkala jsem. Netušila jsem, že to bude VIP apartmán. V pozvánce bylo, že mám svoje ubytování, ale tohle.... Recepční mi podala dva klíče.

„Vítejte v hotelu Velloria. Užijte si pobyt. Tady máte program akce, která u nás probíhá. Seženu někoho, kdo vás odvede na pokoj.....“

Recepční už zvedala ruku, aby někoho přivolala.

„Ne! Počkejte, nejsem tady sama. Počkám tu na přátele.“

„V pořádku, jsme tady spolu.“

Uslyšela jsem za zády Herryho hlas. Recepční znovu ukázala a ujali se nás dva zaměstnanci.

„Myslím, že na cestu nám postačí i jeden, ne?“

Otočila jsem se přes rameno na Willa. Stál za Herrym a vypadal podrážděně. Zvedla jsem tázavě obočí, ale on se odvrátil pohledem pryč.

„Tady slečna má pokoj na opačné straně hotelu, než máte vy, proto s vámi půjdou tito dva zaměstnanci..prosím nashledanou.“

Vzali nám naše věci a vedli nás, jak se ukázalo kus cesty společný. Will šel až poslední. Zpomalila jsem a šla vedle něho.

„Proč se tak tváříš?“

Will se na mě kouknul, ale vypadalo, to jakoby mě spíš studoval, nebo něco hledal.

„Tvářím se, jak?“

Tady má někdo špatnou náladu...

„No, nevím? Ale zlepši náladu. Víš, jak divně to bude vypadat, když ti za dvě hodiny budu kroutit ruku za zády a ty se budeš mračit?....“

Konečně jsem viděla, jak se usmál. Slavila jsem malé vítězství.

„Slečno, můžete jít se mnou?...“

Mávla jsem na Herryho s Willem, kteří se odpojili a následovala zaměstnance hotelu k mému pokoji. Bylo to na patře s ostatními stejně vybavenými pokoji. Poslíček zanesl můj kufr do pokoje. Dala jsem mu menší spropitné a odešel.  Ten pokoj byl úžasný. Rozhodně byl třikrát tak velký než můj pokoj doma. S vlastní koupelnou a tou největší postelí, co jsem kdy viděla. Měla jsem ještě hodinu a půl než budu muset jít do sálu číslo 19 a Herry tam bude mít první přednášku, kde budu předvědět na Willovi. Cítila jsem, jak mi zavibroval mobil. Esemeska od Willa.

Will: Strýček vzkazuje, že se sejdeme dole v hale.

Žádný smajlík. Nic. Měl mizernou náladu. Rozhodla jsem se, že se převlékat nebudu, to bude stačit, až před přednáškou. Zapamatovala jsem si cestu do svého pokoje. Trošku mi vadilo, že Herry a Will mají pokoj, až na druhé straně. Hlavní hala byla plná, jak opravdu statných, drsných vysloužilých vojáků, tak i nováčků. Žen jsem viděla jistou menšinu, ale to vůbec nevadilo. Rozhlížela jsem se všude kolem abych našla Willa nebo Herryho....bingo Herry se bavil s menším hloučkem lidí a Will stál vedle něj.Opatrně jsem zamířila k nim.

„Lorel!....tady!..“

Herry na sebe upozornil hned, jak jsem zamířila k nim. Ještě než jsem dorazila lidé se kterými Herry mluvil odešli. Už jsem viděla, jen jejich záda.

„Kdo to byl?“

„Staří známí.“

 Nerozváděla jsem to. Herry vypadal spokojený a Will se na mě podíval, ale jakmile jsem se na něj usmála já, uhnul pohledem. Co má za problém?...

„Tak pojďme....je tady kavárna, kde by mohl být klid víc než tady, aspoň na chvíli.“

Herry nás vedl do hotelové kavárny. Moc klidu tam nebylo ale rozhodně lepší, než nic. Herry kontroloval čas na hodinách. Měli jsme ještě spoustu času. Objednal nám všem míchaný koktejl pro posílení a sedli jsme ke stolu vzadu.

„Takže je všechno jasné. Myslím, že už to nemusíme rozebírat, každý z vás ví, co má dělat. Lorel, jaké je apartmá?“

Přestala jsem míchat brčkem ve sklenici.

„No, je asi třikrát větší než můj pokoj a má neuvěřitelně velkou postel.“

Herryse začal smát, ale reakce od Willa jsem se nedočkala. Celou dobu jsem Willa pozorovala. Chová se tak od samého příjezdu. Seděli jsem tam přes hodinu. Herry několikrát prohodil řeč s někým cizím a já upíjela koktejl.

„Tak, jo lidi....myslím, že je čas vyrazit. Lorel..převlíct a do 20 minut v sále číslo 19 se sejdeme.“

Přikývla jsem a nacvičenou cestou se vracela na pokoj. Vadilo mi, jak se Will chová a hlavně proč? Na pokoji jsem si dala sprchu a vzala si na sebe věci. měla jsem tepláky a sportovní podprsenku, která byla v povinné výbavě. Musím uznat, že jsem jí nerada nosila. Bylo vidět, jak mé tetování na rameni, tak i na boku, které většinou v ničem neukazuju...co se dá dělat....Dala jsem si i záležet a vlasy spletla do drdolu na temeni hlavy. Žádné prameny mi nespadávaly do obličeje ani nic jiného. Nazula jsem si pevné tenisky a mohla vyrazit. Sál 19 jsem našla poměrně brzo. Uprostřed sálu byla plocha tvořená žíněnkami a kolem dokola byli desítky židlí.  Na několik místech už byl obsazeno a čím víc lidí přicházelo.  Will i Herry byli u stolu vzadu stáli zády a o něčem mluvili. Šla jsem k nim. Ani si nevšimli, že tam jsem.

„Co máte zajímavého?“

Oba se naráz otočili. Herry si toho moc nevšímal, ale moje levá ruka vystřelila okamžitě v bok, když jsem viděla Willův pohled. Nemohl stihnou to přečíst. A určitě mu to neušlo, když jsem viděla záblesk v jeho očích.

„Fajn, lidi..myslím, že by jsem mohli začít. Berte to, jako doma ty lidi nejsou žádní porotci, jsme tady pro zábavu, jasný.“

S Willem jsem kývli a sedli si na židle vedle žíněnek. Herry začal se svým výkladem.

„V první řadě, vás všechny vítám,ať už se známe nebo ne jsme tady od toho, aby jsem si......“

Dál už jsem všechno vypnula. Prohlížela jsem si pohledem publikum. Byla tam hodně lidí, ale všichni za stejným účelem. Řadu po řadě jsem procházela až ke dveřím, kde jsem poznala...Stefana?....Poznala jsem ho až v zadu u dveří. On mi taky mávnul. Usmála jsem se, ale nemávla zpátky.

„Lorel? Wille?..prosím....“

Herry nám uvolnil plochu na žíněnce. Vstala jsem a soustředila se na Willa. Znala jsem sestavu. Postavila jsem se naproti němu a mrkla na něj. On se spíš ještě víc zamračil. Měla jsem začít. Vykopla jsem a Will mě blokoval. Tak jsme pokračovali nějakou dobu, ale nic z toho jsem si neužívala. Při tréninku to bylo úplně něco jiného. Willovi pohyby byly jako mechanické, tvář bez výrazu a dovolila jsem si odhadnout, že některé výpady i tvrdší. Po posledním úderu do mého lokte, už jsem nechtěla další ránu, nemohla bych pak přesně dokončit svoje sólo s noži a změnila pohyb než jsme měli nacvičeno. Will to zaregistroval a přestal. Obecenstvo si myslelo, že je konec a začalo nám tleskat. Ještě štěstí, že to byl skoro konec...Vstala jsem a kývla k obecenstvu. Herry měl vést proslov dál a jen zvednul obočí, když se šel chopit svojí pozice. Beze slova jsem se posadila na svoje místo na židli. Tím pro mě dnešní přednáška skončila, ale zítra mě čekají dvě zatímco pro Willa to ještě neskončilo za hodinu měl svojí vlastní sólovou ukázku.

„Změnila jsi pohyby.“

Slyšela jsem, jak vedle mě Will promluvil.

„Ty taky.“

Teď se na mě Will podíval.

„Co tím myslíš?“

Posunula jsem se na židli a opřela se na loktech o kolena.

„Kruci, co ti je? Něco ti je. Od tý doby, co jsme tady chováš se jako pitomec. Víš o tom? Víš nepotřebuju víc modřin než už mám....“

Zatínala jsem zuby a snažila se šeptat. To mi možná úplně nevyšlo, protože jsem viděla, jak se na nás Herry přes rameno podíval. Odvrátila jsem pohled, když na to Will nic neřekl.

„Takže tímto vám děkuju za pozornost, je to naše první přednáška, a také nejkratší snad jste si jí užili...nashledanou určitě se ještě potkáme...“

Sál se začal rychle vyprazdňovat a Herry přišel k nám.

„Lorel? Proč jsi změnila sestavu?....“

Nadechla jsem se a vzala si od Herryho ručník, který jsem si hned hodila přes ramena.

„Zapomněla jsem a nějak zpanikařila. Omlouvám se. Příště už to neudělám. Mám dost. Radši bych si dala horkou sprchu. Teď mám tedy volno a vy budete v sále 4, mám pravdu?...“

Herry mě studoval a těkal pohledem ze mě na Willa, než to vzdal. Nevím, co hledal.

„Vlastně, jsi volná až do večeře. Do toho sálu tě nepustí, takže se sejdeme v šest v hotelové restauraci.“

„Fajn, dík....“

Při cestě mezi uličkou ze židlí jsem sáhla dozadu a vytáhla si gumičku z vlasů. Byla jsem celá upocená, a horká sprcha byla v první řadě, na co jsem dokázala myslet. Jo, horká sprcha bude nebe....

„To, co jsi tam dělala bylo úžasný.“

Lekla jsem se, když se za rohem objevil Stefan.

„Huh, Stefane?...“

Stefan roztáhl rty do úsměvu.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat.“

„To je v pohodě.“

Pokračovala jsem cestou na pokoj a překvapivě Stefan šel vedle mě.

„Víš, tak jsem si říkal......za hodinu mi končí směna. Nechtěla by jsi pak někam zajít?“

Ztuhnula jsem stát na chodbě. To má být nabídka na rande?.....Stefan vypadal mile, aleto bylo tak všechno, co jsem na něm viděla.

„To má být nabídka na rande?....“

Tyhle věci mi nikdy nešly, musela jsem se zeptat přímo.

„No, možná...šla by jsi?“

Udělala jsem ke Stefanovi krok dopředu.

„Stefane, já vážně.....“

„Je to ten kluk se kterým jsi přijela, co? Nemám šanci. “

Stefan se křivě usmál a ve tváři mu bylo vidět zklamání, které se snažil zamaskovat úsměvem.  V rukou jsem svírala ručník.

„Myslel jsem si to. Co kdybych tě pozval, jako kamarádku. Čistě a nezávazně opravdu.“

To mi nevadilo.

„Ale jako kamarádku!...“

Stefan se zasmál.

„Jako kamarádku. Už jsem zjistil, že jinak nemám šanci.“

Zasmála jsem se s ním. Nebylo by to na škodu. Až do večeře mám čas a hotel neznám, ale on určitě ano.

„Fajn, za hodinu na recepci, ok?“