Celá cesta proběhla v pohodě. Smáli jsme se a klábosili. Herry nám vyprávěl zábavné historky z jeho začátků v autodílně nebo jeho nástupu do armády. Vyhýbal se jakýmkoli narážkám na Lea a já se na něj vždy usmála do zpětného zrcátka, když mě kontroloval. Nakonec jsme zaparkovali na parkovišti před hlavním nádražím. Bylo tam neuvěřitelně rušno. Lidem bylo snad jedno, jestli do někoho vrazí nebo, ne. Will trval na tom, že vezme můj kufr i když měl už svůj. Nechala jsem ho a sama vzala naše dva batohy.

„Držte se při sobě....nechci tady pak nikoho hledat."

Herry nás vedl někam vpřed a já se snažila vyhnout všem, kteří šli kolem mě, nebo malým dětem, které se mi motali pod nohama. Někdo mě chytil kolem pasu a já se snažila vykroutit od toho cizince, než jsem u svého ucha uslyšela smích.

„No, tak..nemusíš hned bojovat. Nechci aby jsi se ztratila."

Will mě teda pustil kolem pasu, ale jeho ruka sklouzla dolů po mojí paži až k dlani, kde mě chytil. Bylo to divné, když mě držel za ruku abych se neztratila, ale příjemné. Spoustu lidí se na nás dívalo, jako na pár.

„Pojďte sem, našel jsem to....Wille? Proč držíš Lorel za ruku?"

Zkusila jsem ruku rychle vytrhnout, ale Will mě nenechal zvednul naše společné ruce do vzduchu a zamával na Herryho.

„Držím jí, aby se neztratila, jestli jí pustím, tak se určitě ztratí."

Snažila jsem se o malý úsměv na Herryho, jako vysvětlení, ale on vypadal spíš spokojeně a pobaveně.

„Dobrá, Wille, tak jí nepouštěj, protože jí potřebujeme."

Otočila jsem se na Willa a ten se na mě zubil a mrknul. Tohle bylo zatracený spiknutí.....

„Neužívej si to tolik. Pojď musíme přeci jít."

Schválně jsem Willovu ruku pevně stiskla a než se nadál táhla jsem ho tam, kam zmizel Herry. O moment později se mnou Will srovnal tempo a našli jsme Herryho u přepážky pro rezervaci. Herry zrovna děkoval pokladní za lístky.

„Tak a máme to. Dvě kupé pro nás všechny. První číslo 21 a druhé hned vedle 22 budeme mít dost místa na přespání. Za mnou...vím, který je to vlak."

Ukázalo se, že Herry možná úplně neví, jak se dostat k vlaku a bloudili jsme po celém nádraží. Bylo už nakonec komické, jak jsem se vyhýbala ostatním cestujícím a přitom mě vždycky zabrzdila Willova ruka, když jsme šli každý na jinou stranu. Omlouvali jsme se jedné starší paní, která se mezi nás připletla a musela jsem jí složitě obcházet, když jsem se snažila dostat k Willovi. Pak už jsem se držela blízko Willa, protože jsem nechtěla řešit, ještě něco jiného.

„Konečně, je to určitě tenhle vlak....nastupte si. Hledejte číslo 21 a 22 jasné?"

„Naprosto, strýčku."

Will dal Herrymu křivý úsměv a poprvé mě pustil.

„Konečně! Myslela jsem, že už mě nepustíš."

Naoko naštvaně jsem si promnula svojí ruku a dívala se zamračeně na Willa. Will zvednul obočí a vykročil ke mně. Odolala jsem nutkání udělat krok zpátky. V jednu chvíli na mě mrknul a v další už jsem byla ve vzduchu a Will měl ruce kolem mého pasu přičemž mě vysadil nahoru do vlaku. Slyšela jsem, jak se hlasitě směje.

„Hej!...Dokázala bych to sama, nemusel jsi to dělat."

Will s lehkostí vyskočil ke mně a strčil mě do uličky a nevinně se usmíval.

„Musel jsem to udělat. Brzdila jsi provoz."

Celá jsem zčervenala, když jsem přes rameno Willa viděla zamračeného staršího muže s kufry, který očividně čekal, až se dostane do svého kupé. Hned jsem se otočila a šla rychle dopředu. Will se za mnou neustále smál a v tu chvíli jsem byla i ráda, že táhne naše kufry on. Kupé číslo 17,...18,...19,...20,...hurá 21 a 22....Odsunula jsem dveře do našeho kupé a rychle tam vpadla. Will se smíchem prošel se dvěma kufry za mnou. Bylo tam teď s kufry a ještě mi dva dost těsno. Lidé co šli za námi po nás nenávistně nakukovali do otevřeného kupé a postupovali dopředu. Na několik z nich jsem nesměle zamávala, ale nesmazalo to jejich naštvané pohledy.

„No, tak nemusíš si z toho nic dělat...měla by ses vidět."

Přestala jsem a trhla pohledem k Willovi.

„Celé je to tvoje vina, víš jak trapný tohle bylo?"

Will zvedal oba kufry nahoru na police nad sedačkami, které byly na obou stranách kupé. Doufala jsem, že ta police vydrží.

„Nebylo to trapný, bereš to moc vážně. Radši mi pomoz."

Naše batohy jsem hodila na sedačky a po jednom jsme s Willem zvedli kufry nahoru. Byli vážně dost těžký.... Konečně byly  kufry nahoře a já se svalila na pohodlnou sedačku. Will naproti mě. Zavřela jsem oči a dýchala, když jsem je otevřela seděl Will přímo přede mnou a divně se uculoval.

„Proč se směješ?"

„Nesmím se smát?"

Protočila jsem oči a ukázala na něj.

„To jsem neřekla, ale tohle je ten tvůj úsměv, kdy máš něco v plánu, takže toho nech."

Will zaškubal koutky v úsměvu a já se radši podívala z okna. Vlak stál ale už brzo jsme měli vyjet na cestu. Podle plánu pojedeme víc, jak 24 hodin, takže strávíme noc ve vlaku.

„Ach konečně, našli jste to."

Do kupé se k nám vtěsnal Herry a jeho třetí kufr se vešel na poslední volné místo.  Herry se posadil na místo vedle Willa a připravil naše lístky. Přesně v tu chvíli se vlak rozjel.

„Tak lidi, je to tady...čeká nás dlouhá cesta."

Celá cesta byla skvělá průvodčí zkontroloval naše lístky a my jsme se bavili. Probírali jsme program celé konference, naše ubytování v hotelu a ještě mnoho dalších věcí. Will nám nakonec došel i pro večeři do jídelního vozu a všichni jsme se společně najedli.

„Tak, myslím, že pro dnešek toho máme všichni dost a spánek by nám pomohl, takže dobrou noc, Lorel."

Co?.... Herry vstal a sundal i svůj kufr z police. Vzal si ho do ruky a otevřel dveře od kupé. Sledovala jsem, jak odchází do druhého kupé a pak jsem si uvědomila jeden holý fakt. Will tu sedí se mnou....sakra!  Will seděl u okna v rohu a přísahám, že si můj výraz užíval. Hledala jsem slova, co mu řeknu naštěstí se dveře našeho kupé znovu otevřeli a v nich se objevil Herry.

„Wille?....Doufám, že si nemyslíš, že budeš spát ve stejném kupé tady s Lorel."

Díky, Herry!....Na Willově tváři se objevil křivý úsměv, ale nakonec vstal a vzal i svůj kufr.

„Upřímně doufal jsem v to, strýčku."

Moje čelist by určitě dosahovala až k zemi kdyby to šlo. Will se protáhnul kolem mě a ve dveřích se otočil a mrknul.

„Kdybys cokoliv potřebovala spím vedle."

Chtěla jsem mu na to odpovědět, že to beru na vědomí, ale v tu chvíli zasáhnul Herry a vlepil Willovi pohlavek. Bylo to komické.

„Okamžitě vedle Wille!...Dobrou,Lorel. "

„Dobrou, Herry!"

Zavřela jsem za nimi dveře a zatáhla závěsy. Opravdu už bylo pozdě z okna jsem nemohla nic vidět, takže jsem si připravila jednu celou sedačku na spaní. Polštář jsem měla svůj a deku mi dal Herry abychom nepoužívali, ty které jsou připravené pro cestující. Ještě pozdě jsem volala domů Erikovi a nechala vzkaz pro Emily. Převlékla jsem si jen tričko a zalezla si pod deku do mojí připravené provizorní postele. Nemohla jsem usnout, ale nakonec jsem přeci jen po hodině ležení usnula.

„Taky půjdu jednou do školy, jako oni, Leo?".....„Jasně, Princezno a budeš tam tou nejlepší. Jsi připoutaná, že ano?"....Vždycky jsem byla připoutaná, ale mohla jsem se dívat z okna, tak mi to nevadilo.„Jasně, že jsem."  „To je správně, Zlato." Z okna jsem viděla mojí oblíbenou cukrárnu, měli tam podle mě tu nejlepší zmrzlinu na světě. „Leo?...Jak dlouho budu doma sama?" Já jsem nechtěla zůstat u nás doma sama. Chtěla jsem jet taky na to místo, kam Leo jezdil vypadalo to jako zábava. „Jenom pár dní, Lorel, pak se vrátím." Vystrčila jsem spodní ret, já nechtěla být sama. „Ach,jo ale to není fér, říkal jsi, že mi to už jde....a navíc už nechci být Lorel. Jsem skoro dospělá, chci být Lorelai." Leo se mi smál. „Dobře, dobře, tak tedy Lorelai, chceš dojet potom na zmrzlinu?" Vyhlídka na zmrzlinu byla lákává. „Jasně, ale chci pistáciovou a k tomu hodně velký....pozor!" Smýkla jsem sebou dozadu, pískání pneumatik, syčení, obrovská rána, a taky křik spoustu křiku. „Lorel!" Já jsem se tolik třásla, bála jsem se nic jsem neslyšela, ale všechno mě bolelo. „Leo!" Netuším proč, jsem to křičela....

„Šššš, Lorel! Lorel, vzbuď se!"

Co se děje...Leo!.... Byla tma nevěděla jsem, kde jsem...ve vlak na cestě na konferenci...Byla jsem zcela zpocená a po tvářích mi tekly slzy, třásly se mi ruce. Už zase hrozná noční můra....neměla jsem je, tak dlouho....

„Lorel, mluv se mnou, jsi v pohodě jsem tady. To jsem já Will. Všechno je v pohodě."

Snažila jsem se mrkat a zahnat slzy  z očí, než jsem nerozeznala, jak se nade mnou sklání Willova postava.

„Wille?..."

„Jo, to jsem já. Jsi v pořádku?"

Už jsem se pomalu uklidnila, ale i tak jsem nesnášela, že mě takhle viděl. Přikývla jsem, ale pochybuju, že v té tmě něco viděl. Cítila jsem, jak posouvá můj polštář a pak si sedá vedle mě. Nechala jsem ho.  Will si sednul  na kraj sedačky a mě si přitáhl do klína. Napůl jsem ležela a napůl seděla vedle něho. Opírala jsem se o jeho rameno a pomalu se uklidňovala.

„Jak to, že nespíš?"

„Slyšel jsem tě křičet."

O panebože, skvělý.....

„Promiň, že jsem tě vzbudila."

Will mě držel a třel mi záda v malých kruzích.

„Nevzbudila jsi mě, nespal jsem, řekněme, že strýčkem se nedá spát v jedné místnosti natož v těsném kupé."

A skutečně, když pak zavládlo ticho, tak jsem přes stěnu kupé slyšela utišené chrápání, jako motorovou pilou. To mě přinutilo k úsměvu.

„Máš pravdu v tom se opravdu spát nedá...."

Will klidně seděl a já mu položila hlavu na rameno. Nechala jsem jí tak.

„Chceš si o tom promluvit?"

A co máš na mysli?.....

Mlčela jsem a ještě hlouběji zabořila hlavu do jeho ramena.  Will se pohnul a z kapsy vyndal svůj mobil. Zapnul ho a položil ho na miniaturní stolek u okna. Teď tam bylo aspoň minimum světla.  Odvrátila jsem se od něj, ale za chvíli už mi prsty jemně otáčel bradou k němu, abych mu viděla do očí. Věděla jsem, že můj obličej nevypadá příliš dobře, potom, jak jsem brečela.

„Lorelai, mluv se mnou, prosím."

Zvedla jsem pohled k němu. Jasně znova jsem si musela říct, že mu jeho nový účes slušel, ale teď jsem neviděla ten jeho úsměv s dolíčky, ale spíš ustaraný výraz.

„Wille, nechceš to vědět, můžeš jít."

Drtilo mě posílat ho pryč..znovu. Jeho výraz se změnil. Chvíli vypadal, jako bych ho udeřila, ale pak jako by byl naštvaný.  Chytil mojí ruku a odmítal jí pustit. Bradu mi natočil, tak abych se na něj viděla.

„Na to ksakru zapomeň. Už mě nebaví, jak mě nepustíš dál, tak mi to řekni. Řekni mi všechno."

A pak mě políbil, ale tenhle polibek byl úplně jiný. Byl tvrdý  a já ho nechala. Polibek jsem mu vrátila a pak se Will odtáhnul a opřel si čelo o moje. Byla jsem polibkem vyvedená z míry, ale co mě dostalo nejvíce byla jeho slova. Řekni mi všechno, všechno.....Všechno? Máš to mít. Vstala jsem ze sedačky a nenechala se od Willa stáhnout zpátky. Poslepu jsem  našla ve svém kufru svůj notebook a DVD. Vrátila jsem se s tím k Willovi a položila si notebook do klína. Will nechápal mohla jsem to vidět na jeho výrazu. Všechno jsem připravila. Dvd jsem vložila do notebooku a čekala. Stačilo už jenom pustit play. Otočila jsem se na Willa a dívala se mu do očí, aby mě slyšel.

„Chtěl si všechno, ale já nestojím o lítost."

Nenechala jsem ho cokoliv říct a pustila play. Byly to ústřižky toho,na co jsem nechtěla zapomenout. Něco udělal už Leo, ale já v tom pokračovala. Nejprve se objevily stará novinové výstřižky „Voják z Afghánistánu nalezl opuštěné dítě!.....Nalezenec našel domov!" Následovali fotografie Lea a mě jako nalezence, jak jsem v nemocnici a pak mě Leo bere domů. Byla to zpráva, která byla i ve všech televizních novinách...dá se říct, že chvíli jsem byla celebritou. Will sunul svojí ruku k té mojí ale uhnula jsem. Ještě to neviděl celé....  Pak začala má nejoblíbenější část. Fotografie z mého dětství mě, našeho srubu, Lea, našich tréninků a výletů, postupně bylo vidět, jak na fotkách stárnu a rostu až do chvíle než jsem nechala ve snímcích několik vteřin černou mezeru a pak se začali objevovat další novinové výstřižky a fotografie tentokrát ze dne nehody. „Nehoda - opilí řidič kamionu zavinil dopravní nehodu řidič (otec) zahynul přežila jeho dcera!....Smutná událost na silnici, kamion zavinil nehodu. Pak tam byly i moje rozmazané snímky z nemocnice. Měla jsem rozmazanou tvář, ale nenáviděla jsem ten pohled. Vyvázla jsem jen snad zázrakem. Měla jsem spoustu odřenin a menších řezných ran s otřesem mozku, ale jinak jsem byla v pořádku, ale Leo ne...Zavřela jsem oči a odvrátila hlavu v okamžiku, kdy jsem věděla, že se objevila fotografie našeho auta, které bylo skoro na kusy kvůli kamionu. Bylo to až směšné, jak jsem z tohohle vraku vyvázla živá. Video pak skončilo zčernalo....od té nehody jsem už nechtěla nic přidávat. Napnutě jsem čekala, co teď Will udělá. Bylo ticho a tma v kupé a každá vteřina byla jako hodina. Will se natáhnul a vzal notebook z mého klína a položil ho na protější prázdnou sedačku, pak se vrátil zase ke mně a chytil mojí ruku. Nechci žádnou lítost....

„Jsi ta nejsilnější holka, co znám Lorelai Henderson."

A pak mi dal lehký polibek do vlasů a přitáhl mě ještě blíž k němu. Opírala jsem se o jeho rameno a jeho brada byla na vršku mojí hlavy. Moje ruka se nějak přirozeně propletla s tou jeho a už tak zůstala.

„Nebude ti vadit, když bych tu spal s tebou, že ne?"

Úsměv se mi vytvářel n rtech, jak jsem zabořila hlavu k jeho rameni a tlumeně mluvila.

„Pokud nebudeš chrápat, tak ne."

A pak už jsem usnula a ještě než jsem usnula, tak mi došlo, že s Willem už jsem překročila hranice přátelství.