38.kapitola

Ne, myslím, že jsi mě nevzala vážně, takže bych se ráda ujistila, že mě chápeš......To neznělo dobře. Bonnie se ke mně blížila dost sebevědomně...velká chyba. Jestli něco zkusí nebudu váhat jí možná přelomit nos. Odstoupila jsem o krok dozadu, abych měla prostor.

„Neudělám ti nic, jestli se s ním rozejdeš...moc dobře jsem vás dva viděla. Co si myslíš, že bude dělat s chudinkou jako jsi ty? Jsi Lorelai Viriová, že? Nesnáším tebe i tu tvojí nevlastní sestru....myslíte si, že peníze vám všechno koupí, co? Tak já ti něco řeknu, Lorelai......se mnou nikdo vyjebávat nebude.“

Je to oficiální.....nenávidím Bonnie...

„Nech mě odsud odejít a nechám to být Bonnie. S Willem nechodím....zatím... a vůbec. Proč se staráš?“

Zatím jsem měla štěstí a doufala, že někdo přijde na toalety a poskytne mi šanci vyklouznot. Jenže dveře zůstávaly  zavřené.

„Ale, já si myslela, že jsi ta tichá!....no, asi nejsi tak slušná, co? Možná, že s tebou bude větší zábava.“

„Lorel?“

Will....Přes rameno Bonnie jsem se dívala na dveře a usmívala se na Bonniin výraz ve tváři.  I ona se sledovala dveře, než mě zpražila pohledem.

„Tímhle to neskončilo, jasný.“

To je ale mrcha....Udělal jsem k ní krok vpřed. Možná, že to bylo i vědomí, že Will je za dveřmi, nebo něco jiného, co mi zvýšilo sebevědomí, ale i tak jsem byla v klidu v domnění, že jestli něco zkusí jsem schopná jí zlomit zápěstí.

„Ne, Bonnie skončilo.“

S vítězným úsměvem jsem jí prostě obešla a nechala jí jako omráčenou stát tam. Na poslední chvíli jsem ale zareagovala, když se proti mně rozletěly dveře od toalet a v nich stál Will. Uskočila jsem na stranu a zírala na Willa. Will přelétl místnost pohledem, až si všimnul mě u dveří a pak Bonnie stát ještě uprostřed. Jeho pohled se změnil, když těkal pohledem mezi mnou a jí. Nakonec  se natáhl a chytil mojí ruku. Nechala jsem ho.....nikdy jsem si nemyslela, jak skvělý bude Boniin vzteklý pohled, když to udělal.

„Jsi v pořádku?“

Možná jsem s ním oficiálně nechodila, ale chtěla jsem Bonnie ukázat, že Will má na někoho lepšího než ona a zatraceně se mi to líbilo.

„Samozřejmě, jen jsem se tady trošku popovídala s Bonnie.“

Kývla jsem k Bonnie a užívala si její výraz. Možná nejsem nejhezčí, ale rozhodně nikdy nebudu jako ona.

„Co ti řekla?“

Kdybych měla popsat Willův pohled byl by vražedný. Nenávistně sledoval Bonnie, která si před zrcadlem upravovala vlasy.

„Neřekla jsem jí nic co by nebyla pravda. Znáš mě Wille.“

Namyšlená coura.... Musela jsem se dostat pryč jinak bych přísahala, že na ní skočím. Zatáhla jsem Willa za ruku, ale pochybovala jsem, že by sním teď někdo pohnul. Stisknul mojí ruku a otočil se na mě.

„Co ti řekla?“

Měl strach?.... Vypadalo to tak. Pevně jsem mu stiskla ruku a vrhla hnusný pohled na Bonnie, která to pobaveně sledovala.

„Jen jsme si něco vyjasnily.....a-už-jsme-skončily! Pojď.“

Šla jsem první a Will v tichosti za mnou z restaurace. Will mi střídavě tisknul ruku. Nevím, co to znamenalo ale nechala jsem ho, dokud jsme se nedostali k motorce.

„Řekni, že jsi nevěřila ani jednomu slovu, co řekla ona.“

Will mě teď držel pevně za zápěstí a nehodlal mě pustit.  Díval se mi do očí a já jsem stála jako solný sloup. Už jsme měli nejvyšší čas jet do dílny. Šla jsem na to přímo.

„Bonnie je podle mě mrcha.Nechodím s tebou, ale....“

Polknula jsem,  když Will zesílil stisk na mojí ruce.

„....jestli budu, tak půjde z cesty, jinak jí přelomím její dokonalý  nos a zlámu jí nehty.“

Sklopila jsem pohled k zemi a sevření na mojí ruce povolilo.

„Nasedni.“

Co?..Zvedla jsem hlavu a setkala se s Willovou nataženou rukou a pohledem sedící na motorce. Pokrčila jsem rameny. S úsměvem ignorovala jeho ruku a sama přehodila nohu přes motorku a posadila se. Ráda bych viděla jeho výraz, ale stačilo mi, když se zepředu ozýval smích.

„Nemělas to dělat.“

„Proč?...Dokážu to i sama.“

Ale pak jsem pochopila. Will nastartoval a já rychle omotala ruce kolem něho. Rychle vystartoval z parkoviště a já jsem měla, co dělat abych nechtěla zakřičet aby zastavil. Během pěti minut jsme dojeli před dílnu. Jakmile Will zastavil seskočila jsem pryč z motorky. On se smíchem sledoval, jak beru svojí tašku a hážu si jí přes rameno.

„Zbláznil ses....chtěl si nás oba dva zabít?“

Chtěla jsem být naštvaná, jenže mě můj úsměv zradil.

„Měla jsi přijmout mojí ruku. Neudělal bych to.“

Otočila jsem se na patě abych zakryla svůj úsměv a mířila po známé štěrkové cestě do hangáru. V hangáru bylo teplo. Vzadu už byla rozložená žíněnka a kolem dokola různé cvičební pomůcky. Rozložené terče, boxové rukavice, posilovací předměty, a na stole byli připravené ručníky, láhve s vodou a malé občerstvení.

„Konečně!..Už jsem vám chtěl zavolat, kde jste.“

„Hm, jo Herry zastavili jsme se na obědě.“

Herry byl převlečený v teplákách a tričku a v ruce držel štosy listů.

„Já vím, Lorel....a teď nemůžeme zdržovat ihned převlíct, připravit a začneme.“

Nutilo mě Herryho chování k úsměvu je vidět, že být trenér bral vážně. Zapadla jsem do šatny a rychle se převlékla. Hodila jsem na sebe nové tepláky tílko, vlasy jako vždy svázala do drdolu na vršek hlavy a s pouzdrem a Leovými poznámkami se vrátila do hangáru.

„Myslela jsem, že jsi před chvílí obědval?“

Will byl ve sportovním a byl opřený vedle lavičky s občerstvením s chlebíčkem v ruce. Když zaregistroval můj příchod byla jsem nesvá, když mě přejel pohledem od hlavy až k patě a dojedl chlebíček. Pak si smetl drobečky z tepláků a pokrčil rameny.

„Jím když mám hlad.....chceš kousek?“

Will zvednul chlebíček z tácu a nesl ho přímo ke mně.

„Ani náhodou Wille! Jíst můžete po tréninku. Lorel?...Máš to?“

Díky ze záchranu Herrymu...

„Mám!“

 Zvedla jsem do vzduchu ruku s Leovými poznámkami a zamávala s nimi.

„Výborně! Oba ke mně!“

Zasmála jsem se Willovu výrazu, když se díval jak Herry s úsměvem mizí ve dveřích a já běžela za ním. V kanceláři už byla ke stolu přistrčená dvě další křesla. Posadila jsem se na to nejbližší, Herry naproti mně a na Willa zbylo poslední místo. O moment později se do kanceláře dostal Will a sesunul se do křesla vedle mého.

„Takže...máme před sebou kus tvrdé práce.  Chci od vás prvotřídní výkon..od obou. Mám připravené už několik sestav....některé čísla budu dělat s vámi, jiné už nezvládnu, ale vy je zvládnete..nebude to problém. Souhlas?“

Líbilo se mi jak to zní..poprvé budu součástí toho celého. Ne jen sedět doma a čekat, doufat a cvičit.

„Bez problému, strýčku.“

Will odpověděl. Ruce si dal za hlavu a protáhnul se v křesle.

„Výborně!...Lorel? Můžu poprosit?“

Kývla jsem a na stůl rozhodila Leovi staré poznámky. Některé jsem otevřela, jiné nechala ležet. Přišlo mi, že Herry ví, co hledá...listoval jen několik a deskami, než ukázal na jeden a mrknul na mě. Usmála jsem se..pamatovala jsem si na ten cvik. Nebyl to můj oblíbený ale byl účinný.

„Au....po tomhle musí dost bolet žebra.“

Koutkem oka jsem mrkla na Willa, který si pozorně prohlížel nákres. Měl pravdu. Určitě se tím musel zabývat pečlivě....po tomhle cviku byla i velká možnost si žebra zlomit. Herry lusknul prsty.

„Fajn, oba do hangáru....Lorel musí nabrat trochu svalové hmoty. Wille....my dva vyzkoušíme tohle.“

Uznávám, že Will vypadal vyděšeně, když tikal pohledem na Herryho a nákres.

„Neboj se, myslím, že to přežiješ.“

Vytrhla jsem Willa z přemýšlení a mrkla.

„No, já určitě....“

Co?.... Zamračila jsem se a přemýšlela, co tím myslel, když si Herry odkašlal a já se v křesle narovnala a vstala. Opustili jsme kancelář a já si hned natáhla na zem menší žíněnku a začala s rozcvičkou. Klasické protažení svalů a končetin. Tvrdá rána na žíněnku mě přinutila přestat v protahování. Au.....a pak jsem snad stokrát zamrkala, když jsem na žíněnce neviděla Willa, ale Herryho. Will pomohl Herrymu vstát a začali s výpady znova. Oba měli sadu chráničů na těle se kterými se ale během přednášky nepracuje. Teď jsem měla lepší možnost si prohlédnout, jak se Will pohyboval. Jeho pohyby byly rozvážné, promyšlené, žádné zbrklosti, jen koordinované pohyby. Uhýbal se ve správných úhlech, postoj byl pevný a stabilní.....několikrát jsem si všimla, že nedává takové údery, které by Herryho hned poslaly k zemi, ale míří na chrániče nebo někam jinam. Došlo mi, že tam už možná nějakou dobu sedím při protahování pravého kotníku a vzala posilovací činky. Několik zdvihů, pak jsem to vyměnila za švihadlo, několikrát si oběhla celý hangár a znovu se protáhla. To trvalo přibližně hodinu a půl. Byla jsem vyřízená. Vyčerpaná, unavená, hladová a taky dost zpocená.  Rozhodně jsem potřebovala pauzu, takže jsem si došla pro láhev s vodou, ukradla si z tácu jeden chlebíček a opřela se zády o stěnu. Ukusovala jsem z chlebíčku, dojedla jsem a se zavřenýma očima zaklonila hlavu k chladné zdi.

„Vyčerpaná?“

Ani jsem se nenamáhala podívat, když jsem cítila, že Will si sednul vedle mě.

„Naprosto.“

Otevřela jsem oči a otočila se na Willa. Blbej nápad.... Slova se zasekla někde v krku. Jestli jsem byla vyčerpaná, tak to připisuju k tomu, že se může stát, že tady zapustím kořeny. Will seděl vedle mě ve stejné pozici, jako já v tureckém sedu zády opřený o stěnu k tomu bez trička. Bylo dost těžký nesledovat linie jeho tetování nebo jeho hrudník. Bylo vidět, že trénink sebeobrany mu dost pomohl k pevné postavě a pěkné sérii svalů, přičtěte k tomu hodinu a půl trénování a máte z toho magnet na holky.

„Vidíš něco, co se ti líbí?“

Sakra!..vzpamatuj se!.....Pohled mi rychle přeskočil k jeho obličeji a horko mi stoupalo do tváří.  Jeho pohled jakoby pálil, ale byl dost nafoukaný. Otočila jsem se na druhou stranu a kousala se do rtu. Herry naštěstí v tělocvičně nebyl.

„Obleč si něco.“

Můj hlas nemohl být přiškrcenější.

„Proč, vadí ti to?“

Ne, vlastně vůbec.....jen nechci vypadat, jak naprostý idiot, až na tebe budu civět....

„Co, když řeknu ano?“

Slyšela jsem, jak se Will pohnul a pak mi zvednul bradu. Už jsem se nesmála knižním hrdinkám, které v zamilovaných románech ztrácely pevnou půdu pod nohama jen z pohledu kluka., teď jsem si přála abych se dokázala stoupnout já, nebo možná by stačilo mrknout.

„Staneš se tak první holkou, která mi to řekla a budu přemýšlet o tom, jestli to myslíš vážně, nebo ne“

Nemyslím to vážně....Mlčela jsem. Nešlo mi cokoliv říct.  Will roztáhl rty do úsměvu a chytil obě moje ruce. Vytáhl mě do stoje a přidržel mě.

„Vstávej. Přeci jen musíš pokračovat dokud se nebudeš moct ani hnout.“

Mrknul a čekal. Přeci jen musíš pokračovat dokud se nebudeš moct ani hnout... Přeci jen musíš pokračovat dokud se nebudeš moct ani hnout...Proč tohle řekl?...A pak jsem si vzpomněla. Já to slíbila Emily. Ta malá dohazovačka....Všechno mi do sebe zapadlo. Emily a její chování, Will jak všechno vždycky věděl. Emily byla jako informátorka. Musela mu vždycky nějak volat! Ihned mě zaplavila vlna energie. Střelila jsem pohledem na Willa, který nevypadal moc štastně a rukou si vjel do vlasů.

„Došlo ti to. Slib že jí nic neuděláš.“

Tak tohle po mě nikdo chtít nemohl. Doufám, že se bavil za mými zády a Emily může zapomenout na její oblíbené sušenky. Ukázala jsem na Willa prstem.

„Ty! Bavil ses, když ti všechno říkala. Co ti vlastně řekla?“

Will vypadal jako bych ho kopla do žaludku.

„Lorel, prosím. Potřeboval jsem ti to říct. Nechtěl jsem tě nijak ranit. Emily mi volala, jen jsem se snažil k tobě nějak dostat. Teď už to zašlo daleko. Prosím...chápeš?“

Neexistovalo abych se mohla zlobit na Emily a Will?..Šlo by to, kdyby se neomluvil a já mu nevěřila.

„Dobře. Konec pauzy. Zkusíme se teď vyměnit. Lorel?..Zkusíme si jednoduchou sestavu. Wille?..posilování ti neublíží.“

Herry se vrátila já zaujala místo naproti němu.  Soustředila jsem se, ale stejně mi myšlenky přeskakovaly jinam a pocit pozorování v zátylku mě neopustil celou dobu. S Herrym jsem dobře spolupracovala. Několikrát jsem musela zastavit a pohyb provést znovu dokud konečně Herry dnešek neodpískal.

„Konec Lorel. Mám dost a vy dva taky. Zítra se sejdeme znovu tady. A máme týden do konference..tak na to nezapomeňte.“

Unaveně jsem se dopotácela do šatny a dala si pěkně dlouhou sprchu. Složila jsem si věci zpátky do tašky ale něco jsem si nechala v šatně. Stejně to budu potřebovat.... Když jsem vyšla před hangár Will už na mě čekal. Neměla jsem být asi moc překvapená, když mě vezl sem, tak by mě měl odvést i zpátky, ale já překvapená byla...a taky ospalá. Will na tom nevypadal o moc líp. Beze slova jsem nasedla a nechala se odvézt domů. Když jsme zastavili, tak jsem skoro usnula přitisknutá na Willových zádech.

„Mám tě doprovodit?“

Proč nemůžu usnout tady?.... Slezla jsem z motorky a potlačila zívnutí.

„Ne, to je dobrý.....dostanu se do postele i sama.“

Prudce jsem otevřela oči, když mi došlo, jak hloupě to znělo Will se šklebil z motorky.

„No, až do postele bych tě asi nedoprovodil, ale jestli budeš chtít?“

Zakroutila jsem hlavou.

„Tvoje ego je neuvěřitelný.“

Už jsem dál nemohla potlačit ospalost a zívla jsem.

„Dobrou, Lorel...zase zítra.“

Will vyjel z naší příjezdové cesty a odjel.

Dobrou....Vlezla jsem úplně vyřízená dovnitř. Naštěstí to vypadalo, že si mě nikdo nevšimnul. Potichu jsem šla proto do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Na posteli ležela zády ke mně Emily v uších měla sluchátka a kreslila. Přikradla jsem se k posteli a začala jí lechtat. Vystrašeně vypískla, ale začala se smát když si mě všimla.

„Ty jedna dohazovačko! Jak jsi mohla....“

Smála jsem se já i ona. Za chvíli jsme ani jedna nemohly popadnout dech.

„Zlobíš se na mě?“

Pohladila jsem Emily ve vlasech.

„Jasně, že ne. Ale už to nedělej, jasný?“

Emily vyskočila z postele a vyvalovala na mě oči s obřím úsměvem.

„Takže s Willem chodíš?“

Beznadějná romantička....

„Ne, Princezno..tvůj plán selhal.“

....ale možná taky, ne.

„To je škoda, Lorel.“

Nic jsem na to neřekla.

„Jsem úplně unavená Emily, potřebuju se vyspat....takže teď mazej z mého pokoje.“

Emily si posbírala své věci, dala mi pusu a vyběhla z mého pokoje rychlostí blesku.