„Tady je vaše objednávka....“

Nějaká jiná servírka nám přinesla naše jídlo....vonělo úžasně. Moje porce byla podle mě o něco menší než ta Willova. Oba jsme měli hranolky ale ostatní jsme měli jiné. Bonnie se motala jen na druhé straně restaurace, což nevím proč mě potěšilo. Pustila jsem se teda do svého oběda a asi po třech minutách mi došlo, že je zvláštní ticho a přes stůl se podívala na Willa. Chytila jsem ho, jak na mě zírá.

„Nechutná ti to?“

Will vzal do rukou svůj příbor a pustil se do toho.

„Proč myslíš?“

„Protože jsi celou dobu, dokud jsem ti neřekla nejedl.“

Will vzhlédl a vypadalo, jakoby mě zkoumal. Pak na mě mrkl a vrátil se ke svému talíři. Udělala jsem to samé a v tichosti se snažila jíst. V životě by mě nenapadlo, že skončím v restauraci s Willem.... V mém zorném poli jsem sledovala Willovu vidličku, která cestovala k mému talíři a ukradla mi několik mých hranolek. Zvedla jsem hlavu a už jenom viděla, jak vidlička mizí ve Willových ústech a Will se na mě šklebí.

„Co to mělo být?“

„Tvoje hranolky vypadaly lákavěji. Chtěl jsem to zjistit.“

Will pokrčil jednoduše rameny....chtěl hrát? Fajn, na to jsme dva.....Opřela jsem se v sedačce a otočila vidličku k němu.

„A jsou?“

Schválně jsem zvedla obočí a čekala, jak bude reagovat. Oba jsme přestali v jídle a opřel se v sedačce naproti mně. Šibalsky se mu zaleskly oči..viděla jsem to.

„Vlastně už ani nevím....“

Očima sklouzl k mému talíři na kterém byla ještě dost velká porce hranolek a pak zpátky ke mně. Protočil vidličku v levé ruce a pak se znovu naklonil přes stůl ke mně a vzal jednu hranolku. Čekala jsem až laskavě sní hranolku a nevydržela abych pohledem netikala všude kolem, jen ne na jeho ústa.

„Máš je lepší.“

Konečně....Teď jsem měla šanci já. Vzala jsem svojí vidličku a ukradla několik hranolek z Willova talíře. Opatrně jsem si je vložila do pusy a žvýkala. Nepřišlo mi, že by chutnaly jinak, ale ten jeho výraz byl k nezaplacení. Polknula jsem a dělala, jakoby nic.  Znova jsem se pustila do svého oběda až jsem skoro dojedla.

„Chtěla jsi to někomu říct?“

Vzhlédla jsem a našla Willa, který už dojedl a s překříženýma rukama mě pozoroval.

„Říct, co?“

Nelíbilo se mi, kam tahle otázka směřuje.

„To, co umíš...to, kdo jsi. Viděla jsi mě, strýčka i ostatní, jak cvičíme a přesto jsi byla zticha. Proč?“

Právě mě přešla chuť dojíst zbytek mého oběda. Pro oporu jsem se opřela o stůl. Rozmýšlela, jsem jak mu to vysvětlit. On tomu měl rozumět, ne?

„Leo mě učil od pěti let.....vždycky jsem se točila kolem něj, když cvičil. Pomáhala jsem mu v dílně, při tréninku a brzo jsem přišla tomu na chuť. Hlavně vrhání nožů.“

Usmála jsem se a pokračovala.

„Když jsem se dostala k Viriovým, tak jsem tuhle část mého života uzavřela. Stále jsem zůstala u jednoduchých rozcviček, ale všechno jsem zavřela do skříně...doslova. Sharon ani Erik moc nedávali přednost mým aktivitám..řekněme. “

Úplně jsem ztuhnula, když se Will na sedačce pohnul a posunul se blíž ke mně. Nevzhlédla jsem a jen cestovala po jeho předloktí po rukávu složitého tetování.

„Takže jsi přestala.“

Bylo to prohlášení, ne otázka. Přikývla jsem.

„Od kolika cvičíš, ty?“

„Začal jsem od jedenácti...srýček mě učil. Trávil jsem u něj víc času než doma, kvůli tátovi.“

Jeho táta..kvůli němu se dostal do podmínky

„Chápu....a co tvoje máma?“

Potěšilo mě, když se na jeho rty vkradl úsměv.

„Moje máma je ta nejlepší, co můžeš mít.....nikdy nebudu litovat, že jsem ho dostal. Máma si takovýho idiota nezasloužila. ...“

Chápala jsem ho....už jsem nemohla jen, tak sedět....vím, jaký to je. Hodně pomalu a opatrně jsem posouvala ruku po sedačce k té jeho dokud jsem se ho nedotkla. Já jsem odolala nutkání ucuknout, ale on zřejmě ne.....přes tvář mu přeběhl vědoucí úšklebek.

„Věděl jsem, že jsi ten typ holky, kterou dojmou smutný příběhy.“

To bylo jako rána do žaludku. Chtěla jsem mu vyrazit ten úsměv z tváře. Stáhla jsem ruku zpátky, ale v tu chvíli už byla v zajetí Willovi ruky a nešlo se vykroutit.

„Ne. Prosím nemyslel jsem to tak. Jen jsem se k tobě potřeboval dostat.“

Intenzita jeho pohledu mě uzemnila. Přestala jsem a nechala ruku v jeho sevření, ale neodpustila jsem mu.

„Vážně, Wille?...na nic jiného jsi nepřišel?“

Will zatáhnul za mou ruku a já se převážila na jeho stranu. Teď už nebylo pochyb, že sedím vedle něj.

„Popravdě řečeno, ne. Máš kolem sebe tak vysoký zdi, že nevím, jak je přelézt. Nikdy jsem nechtěl holku tolik jako tebe. Nestaráš se, jsi jiná než ostatní, nezajímá tě, to co ostatní holky, máš oči otevřený a nemluvě o tom, že jsi mi dost nakopala zadek.“

Myslím, že kdyby mě právě někdo vyfotil, byl by to dost špatnej výraz. Nevěděla jsem, jak se zachovat. V plicích jsem neměla žádný vzduch a doufala jsem, že se moje čelist nějakým zázrakem sama zavře. A co mohl udělat Will? Začal se smát.

„Měla by jsi se teď vidět. Jsi roztomilá, když jsi zmatená.“

Já a roztomilá?...to jako vážně. Will silněji stisknul mojí ruku. A zaklonil hlavu dozadu na sedačku.

„Neplánoval jsem, že tohle bude rande, ale prosím Lorel.....dej nám šanci. Můžu se držet zpátky, ale jen chvíli. Nedovolím aby byl kolem tebe někdo jinej, protože z toho šílím. Přemýšlej o tom....“

Jedna moje část byla snad nejšťastnější za posledních několik let, a zatímco ta druhá chtěla zavřít oči a probudit se....

„Wille, já.....nevím jestli jsem na něco připravená. Nikdy jsem s nikým nechodila. Nevím, co ode mě budeš očekávat...já nechci zůstat. Po škole chci odejít někam daleko. Nemůžeš mě nijak řídit.....můj život si musím řídit sama bez nařízení někoho jiného...vládnul bys to?“

Můj hlas byl tak přiškrcený, že byl zázrak, když jsem to ze sebe vysoukala. Dívala jsem se na našena sedačce a čekala.

„Ty jsi nikdy s nikým nechodila?“

Hlava mi vystřelila vzhůru a červeň mi stoupala do tváří. Nic horšího jsem říct nemohla. Pokud bych to porovnávala, tak Willův úsměv se snad ještě rozšířil víc, než předtím.

„Ne, nechodila spokojenej?“

„Víc než to.“

Ani jsem nestačila cokoliv říct, když dal Will ruku kolem mého pasu a přítáhnul mně k němu. Tenhle polibek byl jiný než ten v noci na párty. Byl jen jemný a krátký. Ani jsem nestačila udělat něco jiného než zavřít oči a Will se odtáhnul a naklonil se dozadu k mému uchu.

„Přemýšlej o tom.“

Omráčeně jsem, skoro zpomaleně sledovala, jak Will zvedá ruku a mává na servírku. O sakra, co se to teď stalo... Oklepala jsem se a odtáhla se ze sedačky. Potřebovala jsem to rozdýchat.  Zvedla jsem se ze sedačky. Něco zamumlala a spěchala k toaletám. Doufala jsem, že za mnou Will nepůjde, ale když jsem se ohlédla platil servírce. Rozrazila jsem dveře od toalet, kde bylo prázdno až na starší paní, která se upravovala u umyvadla. Prošla jsem okolo k nejzadnějšímu umyvadlu. Pustila studenou vodu a několikrát si jí vychrstla na obličej.

„Nervozní, nebo problémy, Zlatíčko?“

Trhla jsem pohledem k té paní. Zrovna si natírala další vrstvu rtěnky a dívala se na mě přes zrcadlo.

„Ne, děkuji.“

„S tím chlapcem vám to moc sluší, Zlatíčko....takový je jenom jeden z mnoha. Být tebou nenechám ho aby ti utekl.“

Zaklapla svojí kabelku. Ještě naposledy na mě kývla a odešla ze dveří.  Znovu jsem se máčela ruce ve studené vodě a myslela na to, co se stalo. Se zavřenýma očima jsem čekala na nějaké rozumné vysvětlení dokud se dveře znovu neotevřeli. Myslela jsem, že ta žena si něco zapomněla....

„Tak hele, ty drž svoje nehty daleko od Willa jasný. Will by si měl vybrat tu nejlepší holku odtud. Ne, nějakou chudinku z pěstounské péče. Je můj a on se ke mně vrátí. Odkopne tě.“

Bonnie blokovala dveře a prohlížela si konečky svých vlasů. Slyšela jsem všechno, co řekla ale nějak mi to nedocházelo.

„Co?“

Bonie se odlepila od dveří a šla ke mně. Všimla jsem si, že její nehty jsou zcela rudé a její oblečení už vážně nemohlo odkrýt víc kůže.

„Prostě vypadni. Dej od něj ruce pryč jinak ti můžu zaručit, že se postarám o to, aby se ti z tohohle města stalo peklo. Nechápu co na tobě vidí. Jsi jen nudná chudinka. Varuju tě. Dáš od něj ruce pryč  a já ti nic neudělám....nerada ubližuju těm, jako ty.“

Její úšklebek to zcela dokazoval. Neustále prohlížela svojí manikúru a mě napadlo, že bych jí ji ráda zlomila všechny nehty. Jak já nesnášela holky, jako ona.....Ignorovala jsem jí a chtěla projít kolem ní. Zatarasila mi cestu.

„Uhneš, prosím?.....“

Nechtěla mi ustoupit.

„Ne, myslím, že jsi mě nevzala vážně, takže bych se ráda ujistila, že mě chápeš......“