Will: Budu čekat ve 12:00 před školou

Otočila jsem se a rozhlížela se okolo. Prohlížela jsem dav studentů a hledala Willa. Nebo to byly samé náhody, že mi esemesku poslal vždy ve správnou chvíli.... Nikde jsem Willa neviděla, ale poznamenala jsem si, že to budu muset zjistit. Poslední co potřebuju je mít ho za zády. Už skoro prázdnou chodbou jsem běžela do třídy. Přijít vždy mezi posledními mi víc než vyhovovalo. Ani jsem nevzhlédla, když jsem s e prodírala uličkou a zapadla do lavice. Celou hodinu jsem zatínala zuby. Nemohla jsem se zbavit toho palčivého pocitu, že mě sleduje. Škrábala jsem poznámky do sešitu a odmítala zvednout hlavu. V půlce hodiny mi v kapse zavibroval mobil.....ignorovala jsem to. A pak znovu...Opatrně jsem nenápadně položila mobil na lavici...2 nepřijaté zprávy. Otevřela jsem první. Překvapivě z neznámého čísla.

neznámý: Můžeš zvednout hlavu?....jinak si fakt myslím, že budu muset Willovi jednu vrazit :/

Zprávu jsem si přečetla snad třikrát. A teď druhá.....

neznámý: Prosím...... :)

Mírně jsem zvedla hlavu k lavici, kde seděl Will a ostatní. Alec seděl za Willem a poklepával na svůj mobil. Odepsala jsem a dál psala poznámky. Další esemeska už nepřišla. Po delších deseti minutách jsem už nevydržela. Vzhlédla jsem přímo k zeleným očím, které se střetly s mými. Zvedla jsem obočí v jasné výzvě. Odpovědí mi byla stejná reakce od Willa. Čekala jsem jestli udělá ještě něco, ale nic. Podrážděně jsem potřásla hlavou a neslyšně ústy znakoval „Co chceš?“ Asi pochopil a za chvíli mi začal znakovat zpátky. Nedokázala jsem zjistit, co říká, tak po chvíli vzal mobil a něco psal. Nervozně jsem čekala až se můj mobil rozsvítil, což udělal. Švihla jsem pohledem po Willovi. Kýval k mobilu na mojí lavici. Zkontrolovala jsem jestli se někdo nedívá a vzala mobil do dlaní pod lavici.

Will: Počkej na mě po hodině :)

Malá šance... Byla jsem vždy mezi prvními, kteří opouštěli třídu. Odepsala jsem

Já: Nevím, proč?...

Věnovala jsem se nudnému výkladu historie našeho učitele, když mi znovu mobil oznámil zprávu.

Will: Protože jinak půjdu za tebou.

Přímé a výstižné. Oči se mi rozšířili. Opravdu nemohl napsat tohle... Tak nějak mi došlo, že to není sranda. Ale proč to nezkusit?.... Celou hodinu jsem trpělivě čekala na zvonění. V hlavě jsem si srovnávala, co nahážu do tašky jako první. Poslední minutu jsem odpočítávala spolu s hodinami. V posledních deseti vteřinách jsem mrkla na Willa. Zahlédla jsem záblesk poznání....3...2...1... Zazvonilo. Bleskovou rychlostí jsem házela věci do tašky a drala se uličkou skoro zakopávajíc o ostatní spolužáky. Slyšela jsem několik  nadávek a možná i několik bolestivých syknutí. Neohlížela jsem se, ale vítězný úsměv se mi objevoval na rtech. Popoběhla jsem, jakmile jsem byla za dveřmi a po několika metrech se dala do normální chůze. Ohlížela jsem se přes rameno, kdy vyjde Will s ostatními abych jej viděla a pak zmizela za rohem. A pak konečně....Alec, Thomas, Michael...Will..Will? Krucinál, kde je Will?....

„Hledáš mě?“

Kdyby mě teplá ruka nechytila kolem pasu vyskočila bych půl metru vysoko. Automaticky mi můj loket vystřelil vzad, ale nestřetl se podle mého očekávání s žádnou kostí ani s křupnutím nosu. Ne, právě teď jsem měla jen ruku nataženou ve vzduchu nad hlavou a byla tam za zápěstí držena další rukou.

„Pusť mě!“

Opakovala jsem přes zaťaté zuby. Kolem nás prošla malá skupinka studentů. Pochechtávali se a dos t okatě si prohlíželi naší situaci naštěstí měli dostatek rozumu aby mlčeli. Ale až přijde někdo další může z toho být hlavní zpráva ještě měsíc. Škubla jsem zápěstím a uvolnila si ruce. O krok jsem odstoupila a  vytvořila mezi námi určitou vzdálenost.

„Jak jsi to sakra udělal?“

Obořila jsem se na Willa.

„Věděl jsem, že nepočkáš, tak jsem musel já počkat na tebe.“

„Ale, ale..jak si, prostě jak ses dostal ven, tak rychle?“

Will se na mě usmívá a odhaluje, tak své perfektní zuby. Snažím se nedívat na dolíčky, které jsou teď krásně vidět. Do háje s těmi dolíčky ve tvářích.... Přinutila jsem se podívat jinam.

„Myslím, že to hle tajemství bude lepší, když si nechám pro sebe...mohlo by se ještě hodit.“

Zatraceně na mě mrknul. Už jako ze zvyku mi vzal tašku a já ho nechala. Nemělo to sebemenší cenu. Ignorovala jsem proto všechny pohledy všech kolem. Nechtěla jsem to vědět a nezajímali mě. Poraženě jsem šla vedle Willa, až k mojí skříňce.Zastavil se a opřel se o vedlejší skříňku. Odamkla jsem vlastní a otevřením jsem mezi mě a Willa vytvořila bariéru. Vyndala jsem odtud svojí sportovní tašku, která dopadla k mým nohám. Ještě nějakou dobu jsem se přehrabovala ve skříňce i když jsem nic nepotřebovala. Z chaotického uklízení mě vytrhlo odkašlání. Přehodila jsem si tašku přes rameno a zabouchla skříňku. Will se na mě vyloženě culil. Dala jsem mu ironický úsměv a sama šla vpředu směrem ze školy. Prošla jsem dvoukřídlovými dveřmi a mířila k parkovišti. Rozhlížela jsem se kolem, ale auto jsem neviděla, jen samozřejmě jeho motorku majestátně stojící uprostřed parkoviště. Zastavila jsem se v půlce kroku, takže Willa do mě zezadu mírně narazil.

„Proč nemáš auto?“

Will mě jednoduše obešel a šel k motorce.

„Protože to si vzal Alec.“

„A co kdybych vezla i Emily?....hmm, to by si řešil, jak?“

„Neřešil, když jsem věděl, že nejede.“

Zamračeně jsem stála s taškou u nohou na parkovišti. Jak to může vědět?....

„Budeš tam stát, nebo tě budu muset zase nést?“

Švihla jsem po něm pohledem. Opíral se o motorku, ruce měl zkřížené. Jeho svaly napínaly materiál trička a rukávy tetování  vynikly na jeho kůži. Došlo mi, že zadržuju dech a pomalu jsem pohledem doputovala ke smaragdovým očím. Musela jsem zatřást hlavou a radši zvedla tašku hodila si jí přes rameno a přešla k němu. Čekal na mě a prohlížel si mě pohledem, který bych přirovnala, jako když kočka čeká na myš.

„Co?“

„Myslel, jsem, že pro tebe budu muset jít......nečekal jsem, že to uděláš.“

Otvírala jsem pusu k odpovědi, ale to už se Will otočil a nasednul na motorku. Jediným pohybem nastartoval. Počítala jsem do tří a pak jsem přehodila nohu i já a omotala ruce kolem jeho pasu. Will vyjel od školy. Nechtěla jsem ale nakonec jsem se přitiskla obličejem mírně k jeho zádům a zavřela oči. Možná bych si na tohle zvykla.... Cítila jsem, jak motorka zabočila a pak zastavila. Otevřela jsem oči a posadila se. Stáli jsme na parkovišti před......restaurací? Stáli jsme před jednou z těch obyčejných pokojných městských čínských restaurací.

„Wille, co tady děláme?“

Seskočila jsem z motorky a prohlížela si neonový nápis restaurace.

„Jdeme na oběd.“

Will se na mě zazubil a já jsem jen přiškrceně vydechla, když mě za ruku táhnul do restaurace.

„Wille, takhle nemůžu jít do restaurace a navíc nemám sebou dost peněz.“

Will zastavil před vchodem do restataurace. Přej pohledem moje černé džíny, tričko a přes to mojí mikinu, až se vrátil k mému obličeji.

„Nevím proč, bys v tomhle nemohla jít a klidně za tebe zaplatím.“

Červený poplach se mi spustil v hlavě. Ale Will už mě vtáhnul do restaurace a směroval nás ke stolu vzadu restaurace.  Posadil mě do rohového útulného boxu. Bylo tam dost soukromí, sedačky byly příjemně polstrované a poskytovaly dost místa pro pět lidí. Vůně jídla se linula všude kolem......bože, vážně jsem měla příšerný hlad, a při představě tréninku mi kručelo v břiše. Natáhla jsem se po menu ležící uprostřed na stole a hodila pohledem po Willovi.

„Ale tohle není, žádný rande......zaplatím ti, za to jasný.“

Z Willa se dral přiškrcený smích, když jsem přejížděla pohledem po názvech z nabídky.  Bylo tam tolik úžasných nabídek, jen si vybrat. Přemýšlela jsem proč, jsem sem nikdy nezašla. Napadalo mě, že většinu jídel bych mohla vyzkoušet uvařit i Emily s Erikem na večeři. Pohled mi sklouzl nad okrajem meny. Will se uvolněně opíral v sedačce, na lístek ani nesáhnul ale bedlivě pozoroval mě.

„Ty už máš vybráno?“

Odložila jsem svůj lístek stranou. Will kývnul v souhlasu a mávnul rukou ve vzduchu. Servírka na druhém konci jídelny na něj zamávala a přes zákazníky se prodírala k nám.

„Chodíš sem často?“

Zeptala jsem se. Vypadal tady uvolněně a ta servírka vypadala, tak že ho ráda vidí. Will se mi chystal odpovědět, ale to už  nám přiběhla servírka. Možná mohla být v mém věku. Měla na sobě bílou košili, kterou měla ovšem zavázanou uzlem, tak že jí končila pod podprsenkou a její piercing v břiše byl středem zájmu. Další byla její červená sukně, které končila nad koleny, vlasy měla v culíku padající jí až na záda. V ruce držela notes a v druhé tužku. Vytřeštila oči, když sjela pohledem ke mě a pak se s koketním úsměvem otočila k Willovi.

„Co to bude dneska, Wille?“

Skrývala jsem znechucení, když se ta servírka schválně naklonila a smetla neviditelný nepořádek za stolu. Otočila jsem se na sedačce ke své tašce,kterou jsem nenechala na motorce, ale vzala si jí sebou, když mě Will táhnul. Rozepnula jsem zip a vyndala své zažloutlé desky. Kdoví, jak dlouho bude trvat než přestanou flirtovat.

„Lorel?...co si dáš?“

Zamrkala jsem. Když na mě přistály dva páry očí. Ta holka měla pohled, jakoby mě chtěla uškrtit.

„Ehm, jasně...dám si číslo 24, dík.“

Ta holka si zapsala mojí objednávku a vrátila se zpět k Willovi.

„A ty?“

„Dám si to, co vždycky dík.“

„Ok, zapíšu si to.....dostaneš slevu na účet podniku.“

Chtěla jsem konečně pořádně vydechnout, když se otáčela k odchodu. Ale ona se vrátila zpátky s pozorností ke mně.

„Ty, jsi Cassidy nebo Melanie?...nějak už ztrácím přehled.“

Zvednula se ve mě vlna vzteku. Věděla, jsem, že se mě snaží shodit, zastrašit, ale víte, co.....neměla na to. Už jsem se setkala s horšími než byla ona. A jediná, co na takové mrchy zabírá byl útok. Opřela jsem se lokty o stůl a okatě si jí prohlížela.

„Bonnie, sklapni.“

Takže jí zná...Will skoro výhružně zavrčel od rohu stolu. Koutkem oka jsem se na něj podívala. Myslím, že kdybych jí nechala ještě něco říct, tak by jí Will odtáhnul pryč. No, nevadí.....vrátila jsem se teda k Bonnie.

„Jsem Lorel, Bonnie......a mohla bys být tak milá a donést mi sklenici vody?, díky.“

Sladce jsem se na ní usmála a pak jsem se i sladce usmála na Willa. Vím, že mě pozoroval, ale musela jsem hrát dál. Udržovala jsem s Willem oční kontakt a pak už jen sledovala Bonniiny vzdalující se záda a pohupující se vlasy u jejího zadku.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to udělala....“

Trhnula jsem pohledem k Willovi.

„Hele je mi jedno, co s tebou měla, nebo ne, ale já po sobě nenechám šlapat. Život je takoý jaký si ho uděláš, a když tě kopne do ksichtu oplať mu to pěstí, když něco chceš...jdi za tím, a nenech to utéct.“

Moje moto už odmalička.....nikdy neselhalo. Will mě pozoroval, než přikývl v souhlas, a šibalsky se mu zablesklo v očích.

„Neřekl bych to líp“