„Ty s tím pochodováním, asi nepřestaneš, co?“

Poslední minutu jsem strávila chozením z jedné strany na druhou. S myšlenkami jsem byla u mého problému, jak se dostanu na konferenci a otázka číslo dvě: Co tady dělá Will? V hlavě jsem měla nepořádek a v neposlední řadě jsem si nedokázala představit, že se vrátím do domu. Potřebovala jsem prostor. Vrátila jsem se ke stromu a zády se  o něj opřela. Nevím, proč jsem tam byla....jen jsem stála. Cukla jsem sebou, když se mi přes ramena přehodila bunda. Will stál za mnou v lehké mikině a bundu mi dával přes ramena. Obě ruce jsem prostrčila do rukávů a zabalila se do bundy. Byla příjemně teplá. Fajn, tímhle bodoval......Bez potíží jsem se ,ale vysmekla, když jsem ucítila ruce na svých ramenou. Nedostane mě domů...

„ Nedostaneš mě domů, Wille.“

Už zase jsem měla vztek. Ruce se mi třásly. Chtěla jsem křičet.

„Věř mi.....nepovezu tě domů.“

Otočila jsem se. Will stál za mnou, v mikině ve které mu musela být taky zima. Donutila jsem se na něj podívat a očima jsem se ho ptala. Tak, kam? Will mi ustoupil a zamířil k autu vedle mého boku. Když mi Will otevřel dveře, beze slova jsem nastoupila. Celou cestu jsem mlčela, myšlenkami jsem byla u hádky s Erikem. Z myšlenek mě vytrhlo zastavení. Vylezla jsem z auta, abych se ocitla před...před autodílnou? Zamračila jsem se na Willa, ten už mě ale vedl ke dveřím. Nepřekvapilo mě, když vytáhl klíče a odemkl. Protočila jsem očima ale vešla dovnitř. Bylo tam příjemné teplo a když k tomu Will rozsvítil některé světla a ještě víc zapnul topení, byla jsem v pohodě.

„Wille?.....proč si mě dovezl sem?“

Will zrovna rozsvěcel světla na druhé straně, než se vrátil ke mně a sundal mi bundu. Mohl už něco říct, byla jsem zmatená......a rozlobená. Will mě vzal ze ruku a já se ani nebránila, když mě táhl hangárem do rohu na žíněnku. Stála jsem uprostřed žíněnky, když už mi došla trpělivost. Vyškubla jsem se Willovi z ruky.

„Sakra, Wille.....přestaň si se mnou hrát!“

Drtila jsem jazyk mezi zuby a byla překvapená, když se ke mně Will sklonil. Na chvíli mě napadlo, že mě políbí, ale on se jenom přiblížil ke mně, než se nahnul k mému uchu.

„Je celý tvůj.....“

Co to sakra?...Zůstala jsem stát, když se prosmýkl kolem mě a nechal mě tam stát. Všimla jsem si boxovacího pytle a vedle něj rukavice. Otočila jsem se ke kanceláři, kam Will zmizel.  Zná mě líp, než si myslím... S chutí jsem popadla rukavice a navlékla si je. Postavila jsem se proti pytli a začala. Údery co nejvíce částmi končetin, výkopy nohama, úhyby rukama. Vybíjela jsem si svůj vztek. Neustále jsem nepřestávala útočit dokud jsem necítila všechny svaly v těle, nohy i ruce mě nezačaly brnět a necítila jsem na čele pot. Teprve, pak jsem se vyčerpaně, ale spokojeně svalila na žíněnku. Se zavřenýma očima jsem ležela na žíněnce. Vztek se odplavil  a zůstala jen příjemná únava. Myslím, že bych určitě usnula, kdybych neslyšela, jak se Will posadil vedle mě. Posadila jsem se také a přijala plnou láhev vody, kterou jsem z poloviny vypila a vrátila jí Willovi.

„Díky, a díky nejen za tu vodu.“

Chvíli jsme seděli, jen tak v tichosti než jsem se svalila na žíněnku zpátky.

„Teď je řada na tobě.......co jsi tam dělal?“

Will se postavil a odběhl ze žíněnky pryč. O moment později jsem sledovala, jak se vrací zpátky a sedá si ke mě spolu s mým pouzdrem s noži v ruce. Musela jsem ho tu nechat.....

„Nechala jsi ho u mě v autě, a když jsem ti ho vezl viděl jsem tě běžet  z domu.“

To hodně vysvětlovalo. Vzala jsem si pouzdro z jeho rukou a na klíně si ho otevřela. Sáhla jsem po větším noži a obracela ho v prstech.

„Chceš si o tom promluvit?...“

Ztuhnula jsem. Rozhodně jsem nečekala, že by se mě zeptal na tohle. A už vůbec, že mě vzal sem. Vstala jsem a začala přecházet po žíněnce, byl to můj obranný mechanismus. Mojí pozornosti neunikl terč několik metrů ode mě. Napřáhla jsem se a hodila. Nůž prosvištěl vzduchem než se zabodnul do terče. Nebyl to střed, ale to jsem ani nechtěla. Když jsem hodnotila svůj hod, mohla jsem mu odpovědět.

„Na tu konferenci nejedu.“

Trhalo mě zevnitř, říct to nahlas. Stiskla jsem ruce v pěst. Než jsem ucítila Willovu ruku, jak otvírá mou dlaň a vtiskává se mi do ní tvrdý kov. Will stál vedle mě, nedíval se na mě. Pozoroval terč, než se napřáhl a hodil.

„Proč?“

Otáčela jsem nožem a zaměřovala terč.

„Erik, mi to nedovolí.“

S tvrdým úderem jsem provedla otočku a nůž se s ránou zabodnul do terče.

„Erik je Claiřin otec, ne?“

Přikývla jsem a z pouzdra si vybrala malý nůž a stejný podala do ruky Willovi. Sledovala jsem, jak zvedá ruku s nožem. Zaměřuje. V postoji krčí nohu a nůž se strefuje těsně vedle mého.

„Erik je můj zákonný opatrovník.....a dokud mi nebude osmnáct, jsem v jeho rukách.“

Zaujala jsem docela složitou pozici, ale nůž se v mé ruce přetočil a trefil cíl.

„Kdy máš narozeniny?“

Dost osobní otázka. Pokaždé, když jsem slyšela tuhle otázku z něčích úst chtělo se mi smát. Podle oficiálních papírů bylo mé datum narození, už před týdnem. Podle mě, jsem je, ale slavila až příští týden. V den, kdy mě Leo našel.

„Co je to za otázku?...Kdy máš narozeniny?...Buď originálnější Wille, no tak.“

Neodvážila jsem se na něj podívat, ale když stále nepřišel hod z jeho strany riskla jsem to. Nadskočila jsem, když stál hned za mnou. Byla jsem zamrznutá nad jeho pohledem, vždycky, to tak bylo. Nemohla jsem uhnout pohledem. Proč se na mě díval, jakoby mě nemohl rozluštit? Dělalo mi problém se pohnout, což se stalo za chvíli skoro nemožné, když se ke mně nízko sklonil a já ho mohla slyšet jen potichu.

„Originální?....originální je nuda, ale když myslíš, tak mi odpověz. Jaká je tvoje oblíbená barva?, Oblíbené jídlo?, Co znamenají tvoje tetování?, Kde jsi bydlela dřív?.....mám pokračovat?“

Stála jsem, jako omráčená. Nikdo se na tohle neptal, teda až na Emily. Když něco takového někomu řeknete, moc se mu otevřete, a to já nechci. Není dobré se na někoho vázat, ale musela jsem mu dokázat, že mě to nezaskočilo. Utvořila jsem mezi námi trochu prostor.

„Modrá, čína, nic zvláštního a není nutné vzpomínat na něco, co nemáš a patří to do minulosti.....“

Odpověděla jsem a prosmýkla se kolem něho. Muselo být už kolem půlnoci, ale chuť vrátit se domů nebyla. Nicméně jsem začala hledat svojí bundu.

„Jestli nechceš jít domů, můžeš zůstat do rána tady.....aspoň myslím.“ Přehazovala jsem si bundu přes ramena a na okamžik přemýšlela o jeho nabídce. musela jsem sebrat odvahu a postavit se Erikovi čelem.

„Ne, díky....musím se vrátit. Odvezeš mě domů, prosím?“

Otočila jsem se Willovým směrem, který stál uprostřed žíněnky , ruce zkřížené na hrudi a uculoval se.

„Odvezu tě, ale něco, za něco....“

Instinktivně jsem couvla. To nevypadalo nejlíp, ale zvědavostí, jsem zvedla obočí.

„A to znamená?......“

Will ukázal na žíněnku.

„Pojď sem.“

Nebyl to rozkaz, ani prosba. Prostě jsem šla. Držela jsem se ve střehu. Přejížděla jsem po pozici jeho těla. Čekala jsem nějaký rychlý pohyb, cokoliv. Byla jsem skoro u Willa, když Will neuvěřitelně rychle sehnul  a já skončila na zemi. Vztekle jsem na Willa šklebícího se nade mnou upírala oči.

„Chtěl jsem vyrovnat skore, za to v parku.“

Will pustil moje zápěstí a zvednul se. Natáhl ruku aby pomohl i mně. Neměl to dělat...Chytila jsem jeho ruku až skoro u lokte a trhla. Will se skácel na žíněnku vedle mě. Slavila jsem vítězství a teď jsem se musela, jen co nejrychleji dostat pryč. Škrábala jsem se na žíněnce pryč od Willa, než byl chycen můj kotník a byla jsem stáhnuta zpátky. Se smíchem jsem byla zpátky, kde jsem byla.Od smíchu jsem těžce oddechovala a to samé i Will. Celá jsem ale ztuhnula, když mi došlo, jak blízko jsem Willovi. Will se sehnul byl jen pár centimetrů daleko od mého obličeje. Čekal jestli ho políbím, teď měla být řada na mě. Cítila jsem jeho dech a já jsem jej zadržovala.

„Nedělej to......“

Můj hlas byl přiškrcený. Měla jsem knedlík v krku a nemohla jsem polknout.

„Proč to děláš?......nenechám tě utéct.“

S tím se Will vyhoupl na nohy. A já jsem vydechla zadržovaný dech. Beze slova mi Will pomohl vstát, zhasnul světla a opustili jsme hangár. Cesta autem byla tichá. Váhala jsem, jestli bych neměla něco říct, ale nic mě nenapadalo. Když jsme parkovali u naší příjezdové cesty. Všimla jsem si Erika sedícího na verandě s hlavou v dlaních. Postavil se, když uviděl Willovo auto a čekal. Zastavili jsme. Věděla jsem, že budu muset vylézt z auta, ale zůstat uvnitř vypadalo, jako lepší nápad.

„Děkuju....ještě jednou za všechno.“

Otevřela jsem dveře a už jsem přehodila nohu ven, když se mi kolem zápěstí omotala ruka. Will mě držel a podával mi moje pouzdro. Vzala jsem ho do druhé ruky a čekala až mě pustí. To se nestalo než jsem slyšela potlačovaný smích. Otočila jsem se.

„Nemáš zač.......a to pouzdro tu můžeš i nechat, jestli chceš abych sem jel znovu.“

Mrknul na mě. Protočila jsem oči, a vystoupila z auta. Zabouchla jsem za sebou dveře. A přes okno jsem Willovi naznačila dobrou noc. Auto pak nastartovalo a vyjelo pryč od našeho domu. Nadechla jsem se a s odhodláním šla ke dveřím. Erik sledoval Willovo odjíždějící auto. Byl vyčerpaný. Kruhy pod očima, nateklé a červené oči, v teplákách a bundě se začal protahovat. Kdoví, jak dlouho tu čekal. Než jsem se nadála. Byla jsem v silném Erikově objetí. Myslela jsem si, že mě rozmačká. Také jsem Erika objala a pustil mě. Oba jsme šli dovnitř domu. Zula jsem si boty a ocitla se v kuchyni, kde u stolu seděla Sharon, lakující si nehty a Claire skoro usínala na židli, než vztekla vyskočila, jakmile mě viděla.

„Ha, vidíte....takže s e vrátila. Mám povolení, jít si konečně lehnout?“

Sharon vzhlédla k Erikovi, přejela pohledem mě a vrátila se ke své činnosti.

„Ne, Claire!.....bude rodinná debata. Sedni si!...ty, taky Lorel.“

Tohle značilo problém...Sesunula jsem se na poslední volnou židli ve chvíli, kdy Sharon vstala, uhladila si záhyby svého županu a odcházela z kuchyně.

„Půjdu nahoru zkontrolovat Emily. Dobrou noc.“

Elegantně vyšla po schodech a Erik se s hlasitým povzdechem sesunul na Sharonino místo. Několkrát si nepřítomně přešel ve vlasech než pohledem zkontroloval mě i Claire. Pouzdro jsem držela na kolenou a tiše vyčkávala. Nakonec jsem to nevydržela.

„Eriku, mrzí mě to, ale já......“

Erik mě zadržel.

„Vím, i já se omlouvám, nechtěl jsem na tebe křičet.“

„Co?....ty se jí omlouváš, ona si to zasloužila. Udělat tohle já, tak na mě křičíš a dostanu trest, ale Lorelai ne, ta je vždycky dokonalá.......“

Claire křičela na celou kuchyni. Mlčela jsem pozorovala jej výbuch, jak odsouvá židli od stolu a opírá se rukama o stůl.

„Proč se k ní takhle chováš?....já jsem taky tvoje dcera. Proč konečně neuznáš chybu. Ona sem nepatří. Když chce jít, tak jí nech, ať konečně vypadne. A víš, co já to vím.....vím to, co nechceš abych věděla a nenávidím tě za to!“

Claire brečela. Slzy jí padaly po tvářích a rozmazávaly její řasenku. S rukama utírající si slzy běžela z kuchyně pryč do svého pokoje za Erikova volání. Překvapeně jsem seděla na židli a přemýšlela, co se to sakra stalo? Erik stál u dveří kuchyně s pohledem upřený ke schodům kudy běžela Claire. V obličeji byl bledý, hrudník se mu rychle zvedal a ramena se mu otřásala. Asi po minutě se vyčerpaně posadil naproti mně. Ani ke mně nevzhlédl.

„Lorel?...na tu konferenci můžeš jet, jen........jen buď opatrná a dáš mi vědět kdy, odjíždíš.“

Měla jsem takovou radost, když to říkal. Nezzmohla jsem se radostí na víc než, přikývnutí.

„Díky, Eriku.....moc to pro mě znamená.“

Opatrně jsem co, nejtišeji udsunula židli a vstala.

„Lorel?....je něco mezi tebou a Willem Rykerem?“

Ztuhnula jsem. A třeštila oči na Erika. Ten po chvíli mávl rukou a už si mě nevšímal.

„V pořádku, jsi skoro dospělá, měla by to být tvoje věc. Dobrou noc.“

Vycouvala jsem z kuchyně a od schodů zavolala.

„Dobrou!“