„Proč si nejdeš lehnout, Lorel, můžu to uklidit, já.“

Drhnula jsem nádobí od večeře a přitom už jsem po několikáté zívala. Před večeří jsem vtiskla Erikovi do ruky papíry, co mi dala Emilyna učitelka a vysvětlila mu, co vím. Moc ho to nepotěšilo, celou večeři byl ztracený v myšlenkách a pozoroval Emily, která se ale jen spokojeně cpala večeří. Zastavila jsem tekoucí vodu, třela si ruce do utěrky a přenechala místo Erikovi.

„Díky, Eriku......pustím si film a pak půjdu spát.“

Erik ke mně zády jen kývnul a já byla na cestě z kuchyně, když jsem ve dveřích zamrzla. Vzpomněla jsem si na konferenci. Musela jsem to Erikovi říct.

„Eriku?..Potřebovala bych s tebou o něčem mluvit...je to důležité.“

Moje únava byla v tu chvíli pryč. Vzrůstala ve mě mně nervozita. Viděla jsem, jak Erikova ramena ztuhla, než vypnul vodu a otočil se ke mně.

„Samozřejmě, jen do toho....co máš na srdci?“

Polknula jsem knedlík, který se mi tvořil v krku a pokynula Erikovi ke stolu. Oba jsme se posadily na židle naproti sobě. A já musela prolomit ticho.

„Eriku.....dostala jsem nabídku. Nabídku odjet na....odjet na konferenci.“

Zastavila jsem a vzhlédla k Erikovi. Seděl ve své židli, tvář s nečitelným výrazem, jen se zvednutým obočím. Povzdechla jsem si.

„Je to sjezd konající se jednou za dva roky, sjezd válečných veteránů, přednášky od instruktorů bojových sportů, stánky s vybavením......prostě, Leo se jich hodně účastnil.“

Držela jsem pohled na stole, nesměla jsem říkat Leovo jméno nahlas, nikdy jsem nepochopila proč.

„Dostala jsem pozvánku....čestné místo, chtějí abych se účastnila a něco předvedla, převzala ocenění.....Eriku, já tě moc prosím.“

Vzhlédla jsem. Erik vypadal rozčileně, nechtěla jsem tuto reakci, ale já to potřebovala. Musela jsem hrát tvrději, možná i nečestně, a za to, že jsem chtěla Erika vydírat, jako Claire se mi dělalo špatně.

„Nikdy jsem po tobě nic nechtěla Eriku!...já tě prosím, pusť mě na tu konferenci.....za několik týdnů budu mít osmnáct, pak už si o mě nebudeš muset dělat starosti.“

Věděla jsem, že tím jsem Erikovy skoro vrazila do těla nůž. Výraz ublížení na jeho tváři mluvil za vše. A já se za to nenáviděla. Erik prudce vstal až se židle skoro převrátila a opřel se oběma rukama o stůl. Byl naštvaný a mojí vinou.

„Lorelai, jsi člen téhle rodiny, tak na to nezapomínej....nikdy, rozumíš. A na tu konferenci zapomeň, myslel jsem, že ses přes to přenesla. Lorel, ten člověk je mrtvý.....teď máš nás. Co bys, tak mohla dělat sama, kde budeš studovat?......to chceš svojí budoucnost hodit za hlavu? Zapomeň na konferenci, budeš tady a pokud to bude nutné, skončíš i s prací v té autodílně!“

Erik křičel. Chtěla jsem se otočit, zacpat si uši. Běžet pryč. Nechtěla jsem slyšet, to co říkal. S každým slovem jakoby mě něco udeřilo. Každá věta byla, jako přesně mířený nůž, který trefil střed terče. Nepamatovala jsem si, že by na mě Erik, tak křičel. Nemohla jsem tam být, musela jsem pryč. Rychle jsem se postavila, židle za mnou třískla o podlahu. Běžela jsem nahoru po schodech. Erik mě volal, na schodech jsem se srazila s Claire, která křičela, co dělám. Vběhla jsem do pokoje popadla tam svojí bundu a běžela zpátky po schodech dolů . Slzy se mi draly do očí, začínala jsem vidět rozmazaně. Cestou jsem viděla, jak ze svého pokoje vyšla Emily a plakala, když mě viděla. Nemohla jsem se zastavit. Seběhla jsem po schodech dolů, nazula si svoje boty popadla klíče a vyběhla s voláním mého jména snad všemi ze dveří. Dveře za mnou práskly a já už se jen soustředila na pokládání jedné nohy před druhou, běžela jsem po chodníku pryč. Byla už dost tma, takže jsem viděla jen díky pouličním lampám. Běžela jsem dál dokud jsem se nedostala do městského parku, kde jsem se sesunula pod strom.

Nějakou dobu jsem tam jen seděla a vzlykala. Bolel mě hrudník a v mojí bundě a tričku s tepláky mi začínala být trochu zima. Snažila jsem se uklidnit. Nechápala jsem to. Nemohla jsem dovolit tam nejet, copak Erik nepochopil kolik to pro mě znamená? Lorel, ten člověk je mrtvý...teď máš nás. Je mrtvý...mrtvý....mrtvý..Neustále jsem měla v hlavě ozvěnu Erikových slov a já nemohla přestat vzlykat. Měla jsem vztek, tak velký vztek a úzkost. Nějak se mi podařilo zadržet svůj pláč. Neplakala jsem, už tak dlouho.......měla jsem pravidlo, že nebudu plakat, ale porušila jsem ho. Seděla jsem v tichosti pod stromem v parku vítr, ani nefoukal, prostě tichá noc. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem, tak seděla a jen sledovala z dálky záblesky světel aut, šustění listů a tlumenou hudbu z barů. Pak jsem uslyšela zvuk chůze odněkud za mnou. Někdo se plížil za mnou. Opilec, vrah, delikvent, zloděj.... Strach mi projel tělem. Ale, co jsem si myslela. Je hluboká noc, a já blbá sedím v parku sama pod stromem. Pomalu jsem sezvedla ze  země, byla jsem celá ztuhlá, zády jsem dřela o kůru stromu. Kroky se stále přibližovaly, nemohla jsem rozumně uvažovat. Pozorovala jsem stín, který se táhnul podél stromu kvůli parkovnímu osvětlení. Byl to muž. Široká ramena. Hluboké kroky. Zklidnila jsem svůj dech. Jakmile jsem zaregistrovala postavu vedle stromu. Vyrazila jsem vedl mě instinkt, před sebou jsem viděla techniku z dnešního odpoledne. Vedly mě roky tréninku, podrazila jsem cizinci nohy, skácel se k zemi a následně už skončil s mým kolenem u krku. Já i s cizincem jsem dopadla do světla lampy. Měla jsem rozmazaný pohled.

„Uklidni se.....to......sakra, to jsem já!“

Překvapeně jsem zamrkala. Ten cizinec byl Will. Zírala jsem na něj i s kolenem stále na jeho krku. Měl bundu, a džíny. Obličej měl stejně překvapený, než zvednul ruku a ukázal na moje koleno. Zamrkala jsem a zvedla se. Nechápala jsem, co tady dělá...a ještě mi vadilo, že mě vidí takhle. Ubrečenou s červenými tvářemi po mém zhroucení......a vzteklá. Pomohla jsem u zvednout se a on si oprašoval kalhoty.

„Co tady, krucinál děláš?, ti si nějakej stalker, nebo co?“

Spustila jsem na něj. Bylo mi to jedno,byla jsem naštvané, a cítila se zrazená. Už zase jsem chtěla brečet a dala se do mě zima.

„Uklidni se....prosím, já všechno ti vysvětlím.“

Doufám, že to tvoje vysvětlení bude mít cenu zlata. Neměla jsem dneska žádnou náladu.