„A když jsi hodila Willa na žíněnku, tak Michael řekl, že by si s ním rád vyměnil místo, a pak mě Simon štípnul a já jsem mu řekla, ať toho nechá, ale on nenechal a pak mi pomohl Jake a......počkej podám ti to!“

Balancovala jsem na jedné noze a snažila se dosáhnout na svojí tašku. Vlasy jsem měla mokré ze sprchy a nutně jsem je potřebovala dostat do culíku. Emily vpadla ke mně do šatny hned jakmile jsem za sebou zavřela dveře a popisovala mi, co se dělo během mého zápasu s Willem.

„Díky, Princezno.....“

Emily mi podala mojí tašku a já do ní naskládala svoje věci. Zkontrolovala jsem jestli mám všechno, gumičkou jsem si stáhla vlasy nahoru a s Emily jsem vyšla ven. Hangár byl zase prázdný a tichý, trhla jsem sebou, když jsem zaslechla výbuch smíchu ze šatny od kluků. Uslyšela jsem za sebou lehké kroky běhu a vzápětí se mi malá Emilyna ruka vtiskla do mojí.

„Můžu na tebe počkat v autě, Lorel?“

Postrčila jsem Emily ke dveřím a pustila její ruku.

„Jasně, hned tam budu...“

Emily se na mě unaveně usmála a pak vyběhla z hangáru pryč.

Šla jsem k zavřeným dveřím do kanceláře. Už jsem sahala po klice, když jsem se zastavila.

„Mohl si mi to říct strýčku!.......“

Ztuhla jsem, když jsem uslyšela Willův naštvaný hlas. Nechtěla jsem takhle odposlouchávat, ale nemohla jsem nic udělat. Jen poslouchat.

„Říct ti co, Wille?....jsou věci, které měli jít mimo tebe. Tohle bylo něco, čemu ty nerozumíš.“

„Tak mi to vysvětli. Chováš se poslední dobou jinak. A to od té doby, co přišla Lorelai.“

Lorelai...Neměla jsem ráda, když někdo vyslovoval celé moje jméno, ale od Willa mi to nevadilo. Už jsem tam nemohla, jen tak stát s pocitem, že už jsem, tak slyšela dost. Odstoupila jsem kus od dveří a hlasitějšími kroky šla ke dveřím. Otevřela jsem dveře a s neutrálním výrazem vstoupila dovnitř. Herry se opíral hluboko v křesle se zachmuřeným výrazem na tváři. Will se opíral o zeď naproti. Oba vzhlédli, když jsem vstoupila. Doufala, jsem, že na mě nic nepoznají a zavřela za sebou dveře. Otočila jsem se  a bylo vidět, jak je Herry nesvůj a Will si mě jenom prohlížel. Fajn, bylo mi jasný, že s mokrými vlasy nevypadám nejlíp, ale, co se dalo dělat?....

„Děje se něco?....“

Zkusila jsem opatrně a stála jako opařená uvažující, jestli si sednu, nebo ne.

„Posaď se, Lorel.....“

Hodila jsem opatrný pohled po Willovi. Herry zněl vyčerpaně. Přemluvil ho Will, že nikam nejedu?... Při té myšlence se ve mně zvednul vztek. Třeba jsem ho špatně odhadla....., nedokázal se smířit s tím, co umím?..vždyť už to věděl. Bylo mi jedno, jestli se přes to Willovo ego nedokázalo přenést..pojedu a nikdo mi v tom nezabrání.

„Proč se, tak mračíš?“

Podívala jsem se ze strany na Willa. Nevěděla, jsem proč jsem byla najednou naštvaná, ale už to mohlo být jedno. Což mi připomnělo, že Erik vyletí z kůže, až mu o tom budu muset říct....

„Nemračím se...Proč jsme tady, Emily je unavená a čeká v autě, já bych už taky potřebovala zmizet...“

„Jistě, takže ehm.....domluvili jsme se s Willem na určitém kompromisu, souhlasí, že teda pojedeš s námi.......“

Určitě teď řekl, to co jsem slyšela?....

„Promiň Herry, říkal si právě...Will souhlasil?“

Herry mírně zmateně kývnul. A já jsem se rozhodla....on rozhodnul?. takže s jeho dovolením se s mým připojit...to jako vážně?, mohl vypadat, jak vypadal, ale rozhodně tu nebudu jen tak stát.  Otočila jsem se na patě a přešla přímo k Willovi. Postavila jsem se zpříma proti němu a strčila prstem do jeho hrudi. Díval se seshora na mě a oči mu zářily. Jestli si myslí, že mám strach, tak se spletl.....

„Já nepotřebuju tvoje laskavé svolení, nepotřebuju aby mi někdo řídil život,a víš co?.....na tu konferenci jedu ať se ti to líbí nebo ne.“

Strčila jsem do něj. Otočila se a vystřelila z kanceláře, jak nejrychleji to šlo. S polohlasnými nadávkami jsem za sebou švihla s dveřmi a protočila jsem očima, když jsem si uvědomila, že jsem neslyšela ránu. Will šel určitě za mnou.

„Takhle neodejdeš......“

Příliš brzo jsem trhnula zápěstím, takže jsem poté ucítila dlaň na mém rameni, která mě zastavila. Vyškubla jsem se a šla k autu. V duchu jsem zaúpěla, když jsem zpozorovala Emily stočenou v sedačce na zadní sedačce, jak spí. Můj plán sebrat se a odejít..selhal. Měla jsem chuť strávit hodiny proti boxovacímu pytli.

„Co to sakra, mělo bejt?.....proč si takhle odešla? Kdo řekl, že nejedeš s námi?“

Will stál těsně za mnou, ale šeptal. Určitě viděl Emily v autě. Byl ale rozčílený, slyšela jsem jeho nepravidelný dech. Lehké trhnutím mým ramenem mě otočilo k němu.  Vlasy mu spadaly do obličeje, jeho ramena se mu zvedala a díval se mi do očí. Nemohla jsem se pohnout.

„Jsem unavená....vezmeš mě a Emily domů?...prosím“

„Vezmu, když se mnou budeš trénovat a pojedeš na tu konferenci se mnou.“

Zmatení v mojí tváři muselo být zjevné. Váhala jsem. Willovo odhodlání neznalo hranic. Milovala jsem ten pohyb a volnost. I na Willovi byli vidět, že pro něj je to víc. Váhala jsem...musela jsem jet na tu konferenci. Chtěla jsem. Jenže zaplést se s Willem bylo lákavé i špatné. Will mi zvednul bradu.

„Prosím, Lorelai.“

Nikdy jsem nechápala románové hrdinky, kterým se podlamovala kolena z kluka, ale jak to vypadalo, bylo to vyzkoušené.  Asi mi v té chvíli vypověděli službu všechny mozkové buňky, ale kývla jsem.

Will mi beze slova znova vzal tašku z ramena a potichu nastoupil do auta. Potřásla jsem hlavou abych se vzpamatovala a nastoupila k němu. Will nastartovala Emily se na sedadle zavrtěla. Celou cestu jsme jeli v tichosti než jsme zastavili před naším domem.  Will se chystal, že Emily odnese z auta v náručí, ale Emily se trochu probrala a v polospánku jsem jí dovedla ke dveřím.  Otevřela jsem dveře a Emily poslala rovnou do koupelny. Sharon musela někam odjet, protože její auto chybělo. Ale Erik s Claire už museli být doma.

„Lorel, jsi to ty?....Ahoj, zlato.“

Emily musela cestou do koupelny narazit na Erika, takže jsem věděla, že určitě dostala svojí uvítací pusu. Will stál ve dveřích a já se chystala mu poděkovat a rozloučit se.Omyl

„ Lorel, konečně jsi doma....Wille?“

Moje hlava vystřelila vzhůru abych viděla na Erika stojícího v předsíni. Těkal pohledem mezi mnou a Willem.

„Ahoj, Eriku...Will nás přivezl autem.“

„Zdravím, pane.“

V hlavě mi rostla panika, jak Erik zareaguje a myslím, že jsem zůstala s otevřenou pusou dokořán, když se mi v hlavě ozývala Erikova odpověď.

„Wille, zdravím...díky, že jsi dovezl moje holky v pořádku. Nechceš jít na chvíli dovnitř?“

Který otec pustí do svého domu kluka, který chce chodit s jeho dcerou? Rychle jsem reagovala.

„Ne, Will je na odchodu!“

Otočila jsem se k Willovi a naznačila mu ať jde. Naštěstí pochopil a odešel. Jen, co jsem zavřela dveře, tak jsem cítila, jak mi mobil v tašce zavibroval, ale ignorovala jsem to.

„Nemusela jsi ho posílat pryč, jestli chceš s někým chodit Lorel, tak mně ani Sharon to nevadí...“

Dnešek byl plný překvapení. Protáhla jsem se kolem Erika a vyběhla po schodech do pokoje.

„Beru na vědomí, převleču se a udělám večeři.“

Křikla jsem před dveřmi svého pokoje než jsem se na hodně dlouho zavřela v koupelně.