Došla jsem na rozsáhlý pozemek Clarksonovi střední. Všude bylo mrtvo, jako na hřbitově. Hřbitov...ne, na to myslet nebudu. Prošla jsem obrovskými hlavními, prosklenými dveřmi a zamířila k informačnímu krčícímu se v rohu haly. Za pultem seděla žena kolem 60 let, prošedivělé vlasy měla svázané v drdolu a brýle měla posazené nízko na nose a četla si. Chvíli jsem si prohlížela halu, nic nového stěny s výtvory studentů, podél stěn rozmístěné židle, pár stolků a automaty na kafe. V hlavě jsem si začala rozmýšlet, jak slušně tu ženu vyruším. Ona mě ale předběhla.

„Slečno, máte problém? “

Už podle tonu hlasu a výrazu v obličeji jsem věděla, že si přeje se co nejrychleji vrátit ke své knize. Skvělý... Došla jsem k pultu a snažila se ji obměkčit svým úsměvem. Zdřejmě to nezabralo. Jdeme na to... 

„Ráda bych si vyzvedla učebnice, pozítří mám nastoupit do třetího ročníku“.

Žena po mě přejela pohledem, pak se obrátila a ze stohu barevných papírů mi podala dva papíry a ukázala na skupinu křesel se stolkem v rohu místnosti.

„Tam si sedněte a vyplňte je.“

Vyštěkla žena, a už mi nevěnovala pozornost. Rozkaz, madam...Natáhla jsem se přes pult pro pápíry, žena zahlédla mé tetování, a ve tváři se jí objevil úšklebek. Nic nového...Sebrala jsem papíry a usadila se v pohodlném rohovém křesle s výhledem z okna. Očima jsem rychle prohlédla papíry, první byl dotazník s osobními údaji, druhý byl skoro prázdný a nabádal mě k vypsání životopisu. No skvělý, to bude na dlouho... Nejdříve jsem se pustila do dotazníku jméno, příjmení, datum narození, bydliště, koníčky, zájmy, výhledy do budoucna. V tuhle chvíli jsem jela na automat - podobné dotazníky jsem vyplňovala už několikrát. Pak jsem se pustila do životopisu. Nenávidím životopisy, neříkám, že můj život byl nudný...naopak. Své rodiče jsem nikdy nepoznala, mohla jsem být mrtvá, nebýt Leona Hendersona, vojáka vracejícího se domů z Afghánistánu. Našel odložené dítě u popelnic.......mě. Leo mne vychoval jako vlastní dceru, řekl mi o mé minulosti a pro mně se stal otcem, kterému jsem říkala Leo. Žili jsme společně ve srubu na kraji lesa, kde bydlel, byli jsme sami, Leo si nikdy nenašel přítelkyni a neoženil se byla jsem jen já a náš svět. Do školy jsem nikdy nechodila, Leo mne učil doma. Mimoto mě naučil základům sebeobrany a ve vrhání nožů, což byl můj koníček jsem byla lepší než on. Leo vždy odjížděl na pravidelný sraz vojáků, a učil a zdokonaloval bojové techniky, které vymýšlel. Žili jsme s Leem stranou od ostatních, Leo si přividělával svým koníčkem opravováním aut na zakázku a já od něj ledacos pochytila. Někdy se za Leem zastavili jeho přátelé, ale to si příliš nepamatuju. Pamatuju si, ale jak za Leem přijel Benito, Benito si otevřel tetovací salon a byl i tím, kdo mi udělal tetování na mém rameni. Mým snem bylo společně s Leem procestovat celý svět........vše se ale změnilo v den nehody. Na cestě do města pro zásoby, opilý řidič kamionu způsobil dopravní nehodu. Přežila jsem jen já. Zůstala jsem sama, nezletilá s hromadou peněz, které mi Leo odkázal za jeho službu v Afghánistánu a opravu aut. V závěti mi odkázal i náš srub, ale ten podle nějakých zákonů nemohu získat. Jelikož jsem neměla nikoho příbuzného mne pracovníci sociálních sluřeb dostali do rodiny Viriových. Tohle napsat by trvalo věčnost....postačí zkrácená verze... A psala jsem sirotek, kterému umřel první pěstoun a byl přidělen do další rodiny. Vzala jsem papíry a odnesla je k ženě za pultem, která byla byla velmi zabraná do své knihy na jejímž obalu polonahý hrdina svíral v náručí omdlévající ženu. Odkašlala jsem si, žena s vražedným výrazem zvedla hlavu a papíry mi doslova vytrhla z rukou. Podívala  se na dotazník s mými údaji, pak začala zuřivě klepát na klávesnici počítače, po chvíli začala číst nahlas.

„ Lorelai Henderson, pěstouni rodina Viriových, třída slečny Talbotové, skříňka číslo 214.“

Když dokončila svůj recitál, podívala se na mně a já jsem jí kývla pro potvrzení a čekala. Žena odešla do skladu a po chvíli přinesla stoh učebnic společně s kodem k mé skříňce. Vše hodila na pult a k tomu mi dost okatě přidala ještě brožurku o zákazu požívání drog a alkoholu ve škole. Vše jsem dala do tašky, a neobtěžovala se říct Nashledanou, protože byla zpět u svého románu. Vrátila jsem se zpět na školní dvůr a koutkem oka pozorovala, kam si sednu při obědě abych vzbuzovala co nejméně pozornosti. Jak znám Clare, tak už budu mít vybudovanou pověst zločince, prostitutky nebo příživníka rodiny. Knihy v tašce byli pěkně těžké a byl čas k obědu, a já měla ještě v plánu návštěvu mého oblíbeného obchůdku pro Emiliny medvídky. Ale oběd je přednější....