„Vylez z toho pokoje Claire...“

Bušila jsem do dveří Claire už bez přestání 2 minuty. Byla jsem vytočená, tenhle den by celý od začátku šílený. Nejdříve Claire a její vtip, Herryho kancelář, Will, vaření večeře.....potřebovala jsem si udělat úkoly a jít spát, v čemž mi ale bránila hudba přímo řvoucí přes stěny do mého pokoje. Chtěla jsem aby, tenhle den už skončil. Společně s Erikem jsme dokončili před hodinou Emilyn úkol a uložili jí do postele. Sharon navíc volala, že se na cestě vyskytli komplikace a vrátí se, až za 14 dní. Otevří-už-sakra-ty-dveře....Erik byl zavřený v kanceláři a Emily usnula u něj a naštěstí do kanceláře neproniká skoro žádný zvuk. Dveře přede mnou se rozletěli a Claire mě vítala vražedným pohledem.

„Mužeš, krucinál přestat!...“

Najednou se zlomyslně úsmála a dodala

„Lorelai...“

Nesnášela jsem, když mi tak říkala ona, připomínalo mi to moc mojí minulosti. Vztek a vyčerpání bylo to jediné, na chi jsem se dokázala soustředit.

„Okamžitě to vypni.....“

Nenávistně jsem svírala ruce v pěst, snažila se pravidelně dýchat a uklidnit.

„Vypnu to, až budu chtít....“

A chtěla mi zavřít dveře před nosem. Tak, to teda ne...Naposlední chvíli jsem dveře zachytila, odstrčila Claire a pře pokoj jsem mířila k jejímu přehrávači. Ještě ke všemu jsem měla úplně jiný vkus na hudbu, a nedalo se to poslouchat. Vypnula jsem přehrávač a v  další chvíli se po domě rozléhal Claiřin křik.

„Jak se sakra opovažujěš jít ke mě do pokoje?...vypadni!...“ 

S radostí..

.„Tak, teď mě poslouchej...zůstane to vypnuté, to co jsi udělala ráno bylo dětinské a jestli kvůli tobě přijde Emily do školy pozdě, nebo vkročíš do mého pokoje poneseš následky.“

skončila jsem a protáhla se kolem Claire, která mě propalovala pohledem.

„Ale, ale..odkdypak jsi taková průbojná?..jaký byl první den v práci?...ve škole udělalo tvé tetování dojem, máš je z vězení?“

Přešla jsem ke svému pokoji a svalila se na postel. Ignorovala jsem Claire, chtěla jsem konec tohohle dne.Zaslechla jsem vrzání mých dveří. Claire...Otočila jsem se a mrštila můj polštář na dveře. S nádechem vykopnout jí z mého pokoje. Náhle jsem ale zmlkla, když jsem ve dveřích zírala na Erika.

„Múžu dál...nebo znamená tohle odmítnutí?“

Stála jsem jako přimražená. Erik byl v mém pokoji snad jen dvakrát, co si pamatuju, když jsem se sem dostala poprvé a podruhé při stěhování nábytku. Došlo mi, jak museli vypadat poslední minuty pro, toho, kdo poslouchal můj výbuch. Přikývla jsem a Erik vstoupil do pokoje.

„Eriku..já se omlouvám,já vážně...“ přerušil mě. „To je v pořádku, vím, že s Claire si nejste moc blízké.“

Nevěděla jsem, co říct. Erika jsem měla ráda, ale pokaždé, když jsem s ním mluvila jsem v jeho očích viděla něco zvláštního, zvláštní lesk. Erik byl dobrým otcem i když to Claire možná neviděla, já ano. Dával svým dcerám skoro všechno a pro Emily byl skvělý i když jej práce hodně vyčerpávala. Posunula jsem se na posteli a přistrčila mu židli. Erik nervozně přešel k židli a posadil se. Rozhlížel se po mém pokoji. Nakonec potřásl hlavou, když spočinul na mých fotografiích a vojenských známkách na nočním stolku. Erik mi mnohokrát nabídnul nový nábytek, mobil, knihy a dokonce i auto. Bylo to milé, ale já nic nechtěla. Erik mlčel a jen se na mě díval, jakoby mě studoval. V očích se mu zase míchali emoce. Odkašlala jsem si pro trapnost situace. Erik zamrkal.

„Lorel, chci aby jsi věděla, že k téhle rodíně patříš. Vím, že s Claire je to někdy těžké, ale...odmlčel se jakoby hledal slova....pro Emily jsi úžasná starší sestra a velmi si toho cením a co se týče Sharon a mě pochop, že tě máme rádi.“

Nikdy mi nic takového neřekl, tak proč teď? Přikývla jsem, že rozumím. Erik si oddechnul a vypadal rozpačitě.

„A jaký byl první den v práci?“

V duchu jsem zaúpěla.

„Všechno bylo fajn“

Nuceně jsem se usmála. Erik se na mě také usmál a jakoby si uvědomil, že je stále v mém pokoji vyskočil ze židle, kývnul a odešel. Mezi dveřmi se ještě zastavil.

„Můžeš jít spát, dnes už Claire hudbu nepustí“

A s tím jsem poté uslyšela kroky na schodech. Rychle jsem si dala sprchu a zalezla do postele. Na úkoly bude čas ráno. Usínala jsem a z dálky jsem slyšela slova..„asi jsem se v tobě vážně spletl“