Bylo nesnesitelné horko. Ještě štěstí, že jsem se ve škole převlékla do kraťasů. V tílku a kraťasech byla moje cesta o něco snesitelnější. Do autodílny jsem dorazila na čas. Což bylo po tom ranním fiasku příjemná změna. Šla jsem rovnou k přídomku kanceláře odkud se tentokrát ozývaly hlasy. Zaklepala jsem a vstoupila. Herry měl telefon zaklínený mezi ramenem a uchem. Přitom něco hledal na stole plném papíru. Ukazál mi ať počkám a já kývla, že v pořádku. Celá kancelář byla spíš skladištěm plným papíru a složek, vůbec jako kancelář ředitele ve škole. Tady se papíry povalovaly všude po zemi, byli na hromádkách na stole a na židlích a na parapetu byli už dávno uschlé květiny. Bylo to celkem vtipné. Leo také nesnášel papírování a nebýt mě byla by naše garáž vypadala stejně. Bez těch papírů vypadala kancelář celkem prostorně s velkým oknem, kancelářským stolem, židlí a policemi na stěnách. Herry položil telefon a vyčerpaně se sesunul do židle. Problém....Herry vzhlédnul a osmál se.

„Takže jsi přišla. Mám tady pro tebe něco, co musíme vyplnit, i když nejsem si jistý jestli to tady ještě najdu.....“

Zatvářil se poněkud zmateně a znovu začal přehrabovat papíry na stole. Upustila jsem batoh na zem a šla mu pomoct.

„Co hledáme?“

Začala jsem z papírů dělat malé a větší hromádky podle toho, co jsem na nich četla. Objednávky nových dílů, složenky za elektřinu, potvrzení o převzetí zakázky.....přebírala jsem papíry téměř mechanicky, ani mi nedošlo, že Herry mě už jenom pozoruje. Přestala jsem..

„Vypadá to, že se v tomhle docela vyznáš...“

Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla, jak jsem trávila večery v naší garáži.

„Už jsem tohle dělala, můžu ti to tady celé uklidit“

Herry se rozhlédl po své kanceláři a odfrknul si.

„Pomoc by se hodila, zaplatím ti to“

Peníze by se hodily, ale já jsem nechtěla aby mi platil za tohle. Herry byl sympatický a cítila jsem se s ním dobře.

„Udělám to zadarmo, když se za mnou bude moci podívat má nevlastní sestra“

Čekala, jsem, až mi řekne, abych si vybrala něco jiného, protože děti nemají v autodílně co dělat, ale ne.

“ Samozřejmě, kolik jí je?“

Ještě stále jsem trochu pomrkávala a nemohla uvěřit.

„Má sedm skoro osm“

Herry se usmál. Může sem za tebou přijít kdykoliv bude chtít, ale musíš na ní dávat pozor. Moji synovci jsou zde skoro neustále“

Bylo vidět, že myslí na své synovce, protože se usmíval a byl ztracen v myšlenkách. Strávili jsme v kanceláři ještě 45 minut, než jsme uklidili papíry na stole. Pracovali jsem v pokojné souhře.

„Mám to...“

Otočila jsem se od sbírání papírů z pod stolu. Herry už seděl ve svém křesle a spropiskou ke mě přistrčil papír. Sedla jsem si na teď už prázdnou židli naproti němu a začala vyplňovat. Mělo to být něco o údajé zaměstnance. Jméno, příjmení, bydliště, zkušenosti, předešlé zaměstnání...Vyplnila jsem zacvakla propisku a papír poslala Herrymu, který zrovna upíjel sklenice vody. Sledovala jsem, jak četl, a modlila se aby to bylo správně. Nadskočila jsem když Herrymu najednou zaskočilo a začal lapat po dechu. Vyskočila jsem ze židle a rukou jsem mu praštila do zad a čekala, až se uklidní.

„Hen..Hend...Henderson?“

Sípal Herry a stále mě sledoval očima. Mysle jsem si, že jsm to napsala špatně, ale bylo čitelné.

„Ano, je něco špatně?“

Herry stále nemluvil a já jsem mu chtěla lusknout prsty před obličejem. Najednou se začal smát a kroutit hlavou a přitom si něco mumlal....nabyla jsem si jístá, ale zaslechla jsem něco jak říkal

„To snad není možné...“

Nastala chvíle trapného ticha.

„No, tak tě tady teda provedeme.“

Herry vstal a já jej následovala. Prošly jsme hangárem až dozadu.

„Tady je šatna a sprcha. Uniformu nemáme, ale máme tu ochranné kombinézy a tohle bude tvoje část“

Ukázal na místo v rohu. Věšák, skříňka a police hned vedle zrcadla.

„ Jsi jediná dívka, co pro mě pracuje, ale neboj....všichni dostali upozornění, budou klepat“

Herry na mě mrknul a já musela protočit oči což ho rozesmálo.

„A kdyby neklepali řekni, a já je srovnám, i když myslím, že bys ses o to postarala po svém...“

 Co tím myslel?... Snažila jsem se rozluštit to co mi řekl, ale nechápala jsem.

„A teď prohlídka dílny...“

Herry mě postrčil ke dveřím a začali jsme procházet kolem celého hangáru od stroji ke stroji a Herry mi vysvětloval, co k čemu je. Už se mi točila hlava z toho všeho, ale blížili jsme se ke konci. Hangárem se ozvalo zvonění.

„Omluv mě, to musím jít zvednout, pro dnešek tě propouštím“

A odběhl do kanceláře. Chtěla jsem si vzít batoh a odejít, ale řekla jsem si, že se ještě podívám do zadní části dílny. Postupovala jsem dál v zadu bylo zrovna postavené auto na zvedáku a pod ním někdo ležel. Pomalu jsem se přibližovala. Herry říkal, že nejsem jediný zaměstnanec. Z pod auta byla vidět jen spodní polovina těla. Přišla jsem blíž. Dlouhé svalnaté nohy a vypracovaný hrudník. Tipovala jsem někoho tak na 18 nebo 19. A nechtěla jsem takle zírat, seznámím se sním zítra. Pomalu jsem se otáčela a chtěla jsem odejít, ale nebyla jsem asi tak nenápadná.

„Strýčku, můžeš mi podat kleště, jsou vedle...“ 

Strýčku ??...to musí být jeden z těch Herryho synovců Nemohla jsem jen tak odejít, to by bylo zbabělé. Vzala jsem kleště z nářadí a podala je, tak abych se ho nedotkla do napřažené ruky. Tak,a rychle pryč..

„.A ještě šroubovák 24“

Prohrabala jsem nářadí, až jsem ten šroubovák našla a zase jsem jej bez dotyku položila do ruky.

„Díky, strýčku“

Nechtěla jsem odpovídat, i když jsem věděla, že se to dřív nebo později dozví.

„Mně nemáš za co děkovat..“

V mysli jsem klela všemožnými způsoby. Herry stál asi čtyři metry ode mě a přibližoval se. Sakra, “mí se pohybovat, tak tiše...Byla jsem otočená zády, ale slyšela jsem, jak neznámý vyjíždí z pod auta.

„Lorel?“

Ztuhla jsem. Z pod auta byl ten hlas trochu zkreslený, ale teď jsem ho poznala. Otočila jsem jsem se. V polosedu na mě hleděl těma úžasnýma očima. Will...Nemohla jsem mluvit.

„Chtěl jsem vás seznámit, až zítra, ale nevadí“

Otočila jsem se na Herryho, který vypadal trochu nepatřičně.

„Lorel, tohle je Will Ryker..můj synovec, a tvůj kolega.“

Cože..Šlehle jsem pohledem mezi ty dva. Oba měli svalnatou postavu ale jinak si podobní nebyli...až na...oči. Až na to, že Willovi byli zelenější a zářivější. Herry chtěl představit Willovi i mě,ale Will mu skočil do řeči.

„My se známe...“

Sledoval mě tím svým pohledem

.„Automechanička...Asi jsem se v tobě vážně spletl“

Konečně jsem našla svůj hlas.

„Očividně.“  

Do čeho, jsem se to dostala?...