Vystoupili na břehu a vydali se na delší cestu k hradbám.

,,To taky chvíli potrvá." poznamenala Iris. ,,Jistěže, Erebor nemůže být jen tak na dosah." usmál se Bofur. ,,To jsem nikdy netvrdila." pousmála se a vydala se za ostatními. Cestou si říkali a vzpomínali na všechno co na cestě zažili a tři mladší trpaslíci se smáli nad tím, jak je Iris nešikovná. Jejich historkám kdy například vrazila do stromu se smál i Oin.

,,Pamatujete si, jak zakopla o kořen a málem spadla do té říčky? Byla tehdy pěkně ledová." vzpomněl si Kili. ,,Nebyla jsem jediná na té cestě." řekla když se všichni smáli. ,,Ne, ale jenom ty jsi vždycky všechny pobavila." řekl mile Oin a ona se zasmála. ,,To mě těší." řekla potom a zamyslela se. ,,Byli to opravdu zákony schválnosti." řekla najednou a všichni se rozesmáli. ,,Nebo jen tvá nešikovnost?" dobíral si jí Kili. ,,Hahaha. Tebe zase nikdo nemohl nikdy vzbudit." vrátila mu to. ,,Jako kdyby tebe jo." nedal se a opět se všichni vesele usmáli. Jejich veselý hovor pokračoval celou cestu, dokud se Oin nezastavil.

,,Jsme tady, mládeži." řekl a ukázal na zničenou bránu. ,,Nevím, jak se mám teď cítit." řekla Iris a prošla kolem nich k bráně. ,,Jistě jí jenom zničil Šmak." řekl Bofur. ,,Jistě, kdo jiný." zaslechla Oina. ,,Stejně to nevypadá dobře. Myslela bych si, že nás tu budou vyhlížet." přiznala se a Kili s Filim si vyměnili vyděšené pohledy. ,,Jdeme." řekl Fili a přidal do kroku. Všichni ho následovali a brzy byli v Ereboru.

,,Je to obrovské." vydechla Iris. ,,A to není všechno. Pojď, ať se neztratíš." řekl Bofur a ona se na něj tázavě podívala. Oin se nad tím uchechtl a šel jako první. Trpaslíci ji vedli nahoru, dolů a zase. Tolik schodišť nikdy v životě neviděla. I království lesních elfů či Roklinka byli menší jak Erebor. A lépe se v nich vyznala. Tady to bylo bludiště. Tmavé bludiště které ještě páchlo zatuchlinou po drakovi a kovu. Nebo spíše zlatě, by bylo vhodnější. Děsilo jí to ticho které tu panovalo. Kdyby tu spadl špendlík, oni by to slyšeli. Tím si byla jistá.

,,Stůjte, stůjte!" ozvalo se to tak náhle, že nadskočila a strach vystřídala radost. ,,Bilbo!" chystala se ho obejmout, ale on se rozmáchl a zastavil je. ,,Musíte odejít." řekl udýchaně. ,,Sotva jsme přišli." řekl Bofur nechápavě. ,,Nemůžete tu zůstat. To Thorin." řekl a ona zbystřila. ,,Thorin. Skoro nespí, je pořád dole. Myslím, že je to tímhle místem, je tu nějaká nemoc." pokračoval a jeho dech se už zklidnil. ,,Bilbo, žijete všichni?" zeptala se a on přikývl. Konečně ji objal. ,,Fili?" vytrhl je z objetí Kili a ona se ohlédla. ,,Kam to jde?" zamumlala a vydala se za ostatními. ,,Ne! Stůjte! Tam nechoďte, hej!" křikl na ně a běžel za nimi. Nikdo ho neposlouchal. Pospíchala za Filim po schodišti dolů a zbytek jí následoval. Bilbo už nic nenamítal a běžel za nimi. Zastavili se až nad zlatem. Iris to množství jaké zde viděla vyrazilo dech. Nevěřila, že by někde mohlo být talik zlata a teď byla na místě, z kterého kdyby skočila by náraz nejspíš ani necítila. Nebyli v obrovské síni sami - zpoza sloupu vyšel Thorin. Nepoznala by ho, nevidět jeho tvář. Na hlavě měl korunu a nasadil si dlouhý plášť krále, i jeho výraz se změnil.

,,Zlato. Nezměrné spousty... Nad smutek, a žal." pronesl hlasem z kterého Iris přeběhl mráz po zádech a později již koukala do jeho tváře. Všiml si jich a díval se na ně s mírným úšklebkem. Iris však nevěnoval jediný pohled. ,,Pohleďte! Veliký Thrórův poklad." nikdo z nich se nezmohl na slovo. Podívala se na Bilba, který jí pohled oplatil a když pohlédli zpět, všimli si jak Thorin hodin rubín přímo Filimu který ho zručně zachytil. ,,Vítejte, mí synovci, v království Erebor." vydechl a rozevřel náruč. Nikdo ani nedutal. ,,I ty, Iris! Pojď sem." podíval se na ní a ona se zhluboka nedechla.

,,Běžte." poprosila je když procházela kolem Bilba dolů. Nemohli jí zastavit, ne před Thorinem. Ne před tímhle Thorinem.

,,Je jiný, možná není dobré nechávat je tu samotné." zaslechla Bofura. ,,Thorin je stále Thorin a Iris dost chytrá, navíc si to přejí oba dva, jdeme." zarazil je Bilbo a dál je už neslyšela. Šla pomalým krokem po kamenných, vysokých schodech dolů a dívala se na Thorina, který jí pohled oplácel. Podívala se jinam až když se jí nohy slabě zabořili do zlata. Nakračovala téměř neslyšně i přes to kolik zlata pod ní bylo.

,,Má malá hobitko." položil jí Thorin ruce na ramena a pyšně na ni shlédl. ,,Věděl jsem, že to přežiješ." podíval se jí do očí a když jeho pohled zjihl, usmála se na něj a objala ho. Thorin jí něžně políbil a poté se na ní usmál. ,,Ani chvíli jsem o tobě nepochyboval." dodal téměř šeptem a ona sklopila pohled. ,,Zvládli jste to i vy." poznamenala a v tu chvíli si ani nevzpomněla na nebohé lidi kteří přišli o město a mnozí z nich i o své blízké. ,,Ano. Teď je království jen naše." přikývl a podtón jeho hlasu byl stejný jako předtím. Zavřela oči a opřela si čelo o jeho hruď. Takhle to mělo dopadnout, ale Thorin nebyl v pořádku. Ač se k ní choval tak jako jindy, nebyl to on. Bylo na něm něco jiného. Něco, co i ji v hloubi duše děsilo.