Seděla na chladné trávě a pozorovala noční oblohu. Hvězdy byly skryté za tmavými těžkými mraky, jako by obloha odrážela její pocity a náladu. Každou chvílí se mohlo rozpršet, stejně jako se ona mohla rozbrečet.

Ale ona nebrečela. Nikdy. Zapomněla, jaké to je, nechat slzy, aby za ni vyjádřily bolest.

O schopnost plakat přišla už dávno - když se všechno zřítilo do nekonečné propasti a ona zůstala sama.